Jaké máme zájmy

Hlavním zájmem USA je dokázat v tomto století Číně, že jsou nadále nezpochybnitelným vůdcem v politice, ekonomice i v kultuře, a to nejen západního světa. Tím je dáno, že nemají takřka žádný společný národní zájem s Ruskem, které se ve stejné době musí snažit dokázat, že se po rozpadu SSSR vrátilo do role mezinárodního hráče první třídy, kam ho tlačí jeho rozloha, aktivity a jaderný arzenál. Současně ovšem Rusko ekonomicky žije ve stavu rozvíjející se ekonomiky třetího světa, jež je závislá na přírodních zdrojích.

Soudím, že takhle jednoduché to zase není. Rusko je pro Čínu strategickým partnerem. Ekonomiky obou zemí se vzájemně doplňují a potřebují. Rusko má zájem o čínské investice a Čína zase o ruské přírodní zdroje. Obě země pojí společné zájmy, ať už regionálního či tematického charakteru, a také snaha udržet výjimečnost bilaterálních relací v oblasti bývalých sovětských republik. Faktem je také to, že zahraniční politika Washingtonu sblížila Peking s Moskvou natolik, že obě země v klíčových zahraničně-politických otázkách demonstrují světu svoji strategickou spolupráci. Zároveň je však Rusko také důležitým partnerem pro EU právě vzhledem k přírodním zdrojům, ale také k nenasycenému trhu.

Jak vztah Rusko – Čína, tak vztah Rusko – EU je trnem v oku USA. Měřeno podle absolutní výše HDP po přepočtu dle parity kupní síly je čínská ekonomika od roku 2014 největší na světě, podle nominálního HDP i HDP na osobu ji však zatím ještě převyšuje USA. Velmi podobně je tomu s EU. Ačkoliv v Unii žije pouze 6,9 % světového obyvatelstva, její obchod se zbytkem světa představuje zhruba 15,6 % světového dovozu a vývozu. Unie, díky volnému obchodu mezi členskými státy, je spolu se Spojenými státy a Čínou jedním ze tří největších světových aktérů mezinárodního obchodu. Není tedy divu, že jakékoliv těsnější vztahy s Ruskem rozsvěcují ve Washingtonu červenou kontrolku. Zvláště poté, co EU za Trumpa zjistila, že tak zvané atlantické zájmy jdou mimo ty evropské.

Podobně je tomu ve vztahu EU – Čína. EU je od roku 2003 strategickým partnerem ČLR a vzájemné vztahy jsou stále intenzivnější. Formálním vrcholem vztahů je každoroční summit EU – Čína. Čína považuje EU i po Brexitu za důležitého partnera v multi-polárním světě a uvědomuje si, že EU je velkou světovou ekonomikou. Čína vidí ve vztahu k EU rostoucí potřebu po prohloubení spolupráce v ekonomice, udržitelném rozvoji, globálním řízení a v boji proti terorismu. V zahraniční politice preferuje ČLR (a to i v zájmu svého nerušeného rozvoje) jako hlavní metodu řešení sporů dialog. Klade důraz na pragmatismus a tzv. vzájemně výhodné řešení.V nedávné době se dostala do závěrečné fáze smlouva o vzájemných investicích, kterou ale europarlament odmítl ratifikovat.

Joe Biden letěl do Evropy se slovním vzkazem America is back. Hlavně proto, aby ujistil Evropu, že jí Spojené státy vyjdou (pokud možno) vstříc, když se nebudou vázat ani na Rusko, ani na Čínu. Nezbytně to potřebuje proto, aby se soustředil na indopacifickou oblast, kde začíná Čína dominovat. Nebyla by to snad ani Merkelová (Kohlovo děvče), kdyby věřila slovnímu ujišťování a tak si jak na summitu NATO, tak na slezině v Cornwallu otevřela zadní vrátka. Správně rozeznala zásadní dilema. Buď Západ (s velkým Z) zažene Rusko do kouta a ono se vzdá dědictví po Petru Velikém a utuží spojení s Čínou nebo se bude chovat víceméně pragmaticky a udrží Rusko v Evropě.

„Jsem velkým zastáncem přístupu založeného na dvou pilířích,“ řekla Merkelová po jednáních na summitu NATO v Bruselu. Je správné věnovat větší pozornost rozvíjející se Číně v nové strategické koncepci aliance. Podíváte-li se na kybernetickou hrozbu a zahraniční politiku a vojenskou spolupráci mezi Ruskem a Čínou, je jasné, že tuto zemi nelze přehlédnout. Ale neměli byste to přehánět, musíte najít správnou rovnováhu, dodala. „Čína je soupeřem v mnoha otázkách, ale Čína je také partnerem v mnoha otázkách,“ zdůraznila Merkelová.

Zhruba stejně vyznívá i odstavec 49 na straně 25 závěrečného komuniké ze summitu G7 v Carbis Bay. Je až komické, jak na toto prohlášení reagovala různá media.

China News Service 12. června oznámila, že německá kancléřka 11. června uvedla, že země G7 doufají, že spolupracují se všemi zeměmi v oblastech čelení klimatické změně, biodiverzity a dalších. Zdůraznila, že pokud v těchto oblastech „vyloučíme Čínu“, nikdy nenajdeme řešení.

A německý tisk:
In der ausgehandelten Passage der Erklärung, die der Deutschen Presse-Agentur vorlag, wollen die G7-Staaten gegen unfaire Handelspraktiken Chinas, dessen Menschenrechtsprobleme und harte Hand in Hongkong vorgehen.Gleichzeitig wird aber auch das gemeinsame Interesse an einer Kooperation mit China bei globalen Herausforderungen wie dem Klimaschutz und dem Erhalt der Biodiversität hervorgehoben. Es ist das erste Mal, dass die Kritik an China in einem Abschlusskommuniqué der G7 so deutlich formuliert wird.

V předmětné pasáži závěrečného Prohlášení, jak jej předložila  DPA. chtějí  státy  G7 zakročit proti čínským neférovým obchodním praktikám, proti nedodržování lidských práv a tvrdému jednání proti opozici v Hong Kongu. Na  druhé  straně  existuje  společný zájem na řešení globálních výzev jako je ochrana  klimatu, udržení biodiverzity. Je to poprvé, co závěrečné komuniké G7 obsahuje takto ostrou kritiku Číny.

Je ovšem namístě se ptát koho G7 vlastně zastupuje a komu své poznatky sděluje. Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, UK a USA. Velké ekonomiky? To bylo, jenže svět se změnil. Soudím, že relevantnější je G20.

Totálně se ovšem zesměšnil Jens Stoltenberg po setkání s  Joem Bidenem, když řekl naslouchajícím zpravodajům ohromující zvěst, že Čína nesdílí naše hodnoty. Kupodivu mu to žádný z nich nevytknul (možná proto, že to považovali za zbytečné). Každému, základní škole odrostlému, jedinci je totiž jasné, že

čtyřtisícileté kontinuální trvání Číny je výslednicí jiných hodnot než jsou ty evropské.

Jestli Stoltenberg opravdu věří v nadřazenost západní civilizace a bere ji jako univerzální ideál, kterým lze měřit cokoliv ostatního, nevím, ale je to zjevně nelogické. Je to něco velmi podobného tomu jako bychom tvrdili, že v politice jde jenom o dobro nebo jenom o zlo.

Ale politika (ne politikaření) se tím vůbec nezabývá.

Naopak, politika je (nebo má být) diskusí o různých úhlech pohledu a v řadě ohledů je to také hra o moc. A to už se vůbec nehledí na ctnosti. Pokud je ale něčí vlastní pozice chápána jako „výkvět dobra,“ stává se pozice oponenta automaticky „zlem.“ Jenže tohle černobílé vidění není politika, ale náboženství. Protivník se stává nepřítelem (jeho vše od ďábla jest), proti kterému

je vše povoleno, a jeho vlastnosti (i jeho pouhá existence) ho jenom usvědčují. (Urválek)

Takový koncept politiky nevyhnutelně vede k použití nejhorších možných metod. To je ale běžný princip nástroje používaný proti Číně a Rusku, jenom nešikovně použitý „politikem.“ Pokud tak lze Stoltenberga nazývat.

Biden v NATO zdůrazňoval význam pátého článku atlantické smlouvy. „Chci to vyjádřit jasně: NATO je pro americké zájmy zásadně důležité samo o sobě. Pokud by neexistovalo, museli bychom jej znovu založit,“ řekl Biden. Aliance podle něj umožňuje Spojeným státům míru angažovanosti ve světě, jakou by samostatně neudržely.„Pátý článek (Severoatlantické smlouvy) je svatým závazkem,“ řekl Biden o ustanovení, podle nějž všechny spojenecké země přispějí na pomoc napadenému členovi. „Chci, aby celá Evropa věděla, že Spojené státy jsou tady, America is back dodal.

Tak si pátý článek atlantické smlouvy představme:

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

…jakou bude považovat za nutnou…článek 5 atlantické smlouvy je dostatečně gumový, aby jej mohl potvrdit kterýkoliv člen a aby o něm mohl klidně horovat i Joe Biden. NATO se totiž topí v problémech. Je kritizováno za nevyřešený konflikt řecko turecký, je se stále menší ochotou financováno převážně ze Spojených států a státy EU s výjimkou Polska a pobaltských států stále odkládají cíl pokračovat ve zvyšování výdajů na obranu. Největší státy EU (Francie, Německo) také častěji kladou otázku po adekvátnosti nákladů a užitku. Stále častěji se také objevuji hlasy, že

základem trvalého systému kolektivní bezpečnosti v Evropě může být jenom německo-ruské sblížení,

viz například politický dokument „Německá politika vůči Rusku – význam kontextu EU.“ To je také důvod, proč Američané udělají vše, co je v jejich silách, aby takovému sblížení zabránily poté, co už nemohli v minulosti zabránit sjednocení Německa.

Zahraniční politika obyvatele Spojených států příliš nezajímá. V USA je jedinou legitimitou systému životní úroveň. Ta je ovšem ohrožena několika faktory:

– zbytnělým vojensko-průmyslovým komplexem,

– nepříliš masivním sociálním systémem a poklesem obchodu na světovém trhu ve prospěch Číny a jihovýchodní Asie vůbec.

Už v minulosti na nebezpečí, které představuje extrémně nadměrný vliv zbraňového průmyslu upozorňovali vážené osobnosti. Proto sem vkládám transkript výňatku Eisenhowerova rozhlasového projevu na rozloučenou s prezidentským úřadem.

Transcript of President Dwight D. Eisenhower’s Farewell Address (1961) IV. část

Důležitým prvkem pro udržení míru je naše vojenské zřízení. Naše zbraně musí být mocné a připravené k okamžité akci, aby žádný potenciální agresor nebyl v pokušení riskovat vlastní zničení.[…]

Až do posledního z našich světových konfliktů neměly Spojené státy žádný zbrojní průmysl. Američtí výrobci pluhů mohli časem a podle potřeby vyrábět i meče. Nyní však již nemůžeme riskovat nouzovou improvizaci národní obrany; byli jsme nuceni vytvořit stálý zbrojní průmysl obrovských rozměrů. K tomu je třeba připočíst tři a půl milionu mužů a žen, kteří jsou přímo zaměstnáni v obranném průmyslu. Ročně vydáváme na vojenskou bezpečnost více, než činí čistý příjem všech korporací Spojených států.

Toto spojení obrovského vojenského establishmentu a rozsáhlého zbrojního průmyslu je v americké zkušenosti nové. […] Nesmíme však zapomínat na jeho závažné důsledky. Týká se to naší práce, zdrojů a obživy, týká se to i samotné struktury naší společnosti[…]

Nikdy nesmíme dopustit, aby tíha tohoto spojení ohrozila naše svobody nebo demokratické procesy. Neměli bychom nic považovat za samozřejmé, pouze bdělí a informovaní občané mohou přinutit k řádnému propojení obrovské průmyslové a vojenské obranné mašinérie s našimi mírovými metodami a cíli, aby bezpečnost a svoboda mohly společně prosperovat.

Otázkou nyní je, zda jsou Američané za těchto okolností schopni vzdát se hegemonie,

která jim dosud umožnila žít na úkor ostatních pomocí manipulací s dolarem jako světovou rezervní měnou. V obchodování mezi USA a Čínou existuje cosi jako válečný stav, zatímco systém finančního světa je poznamenán rostoucím oddělením mezi tokem peněz a skutečnou výrobou. Taková situace nemůže trvat věčně. Duch „spolupráce,“ který se pokouší obnovit Biden, je ambivalentní, protože i EU je nepříjemným konkurentem. Stále začínají být zřejmější ambice Berlína se stát hlavním městem Evropy.

Co z toho vyplývá pro malou zemičku, pro nás?

Ideologické brýle nám brání vidět svět jaký je. A jaký tedy je?

Produkční delirium, jsme přece společností služeb – nezajímá nás kdo bude hodnoty vyrábět? Kulturní kolonizace USA, kdy americké filmy, písně, televizní programy tvoří více než polovinu toho, co lze slyšet a vidět po celém světě, zatímco zahraniční produkce v Americe nepředstavuje téměř nic. Všechno zlehčeno sloganem „Don’t worry, be happy!“  Ničení kulturních identit – máme být Evropany, češství je přítěží, technologie jako prostředek moderní neutralizace, únik do neomezená konkurence, ve které logicky vítězí největší, permanentní krize politické reprezentace, trh jako paradigma pro všechny sociální procesy – viz bytová výstavba a především neomezovaný individualismus. Zdá se vám, že přeháním?

Ve zkratce, svět jaký je, je světem ve kterém už nic nemá hodnotu, ale všechno má svou cenu.

Co s tím? Co vyplývá ze světového dění? Když jde do tuhého, jsou zapomenuty všechny řeči o partnerství, nezištnosti a oboustranné výhodnosti. Zoufalý Peroutka píše 5. října 1938:

…Malý stát, který se nemůže sám uhájiti proti sousedu mnohokráte silnějšímu, je vždy v té situaci, že se musí spoléhati na něčí slovo. Otázka byla, máme-li se více spoléhati na slovo západu, nebo na slovo Německa, v poslední době dokonce Německa hitlerovského, čili, jak se věci na konec vyjevily, máme-li více důvěřovati v odvahu Francouzů a Angličanů, či v milosrdenství Němců. Kdo to může rozsoudit? Snad nás zklamalo slovo, jež nám bylo dáno na západě. Ale Rakousko bylo zklamáno slovem, jehož se mu dostalo v Německu. Kdo zná program Třetí říše, směřující k spojení všech Němců v jedněch hranicích, jak může považovati za jisté, že by nám bylo Německo vůbec dalo slovo nikdy neusilovati o anšlus sudetských krajů? Zdá se tedy spíše, že jsme měli na vybranou jen mezi dvěma chybami, mezi dvěma risiky, mezi dvojím spoléháním…

Historická zkušenost nám praví, že spoléhat se na velmoci je přinejmenším infantilní naivitou. Žádná mocnost není nezištným dobrodějem. Každá vždy sledovala, sleduje a bude sledovat jenom své vlastní zájmy. Zkusme se podívat pravdě do očí a nenamlouvejme si, že nejsme nyní ve vleku velmocenských zájmů USA, nemluvě o závislosti na Německu. Když jsme v roce 1993 dokončili „budování“ nového státu, ve kterém jsme popřeli téměř všechny zakladatelské ideje T.G. Masaryka, zbývá nám jediné. Zbavit se mýtů (například o dokonalé liberální demokracii, nebo o tom, že neomezíme-li výrobu energie, zhyne civilizace), pojmenovat všechny děje jasně a nedvojsmyslně a zvolna zlepšovat jejich fungování.

Za podstatu fungování státu jsou jmenovány liberální demokracie, svobodné volby, právní stát a lidská práva. Hned s prvním pojmem – liberální demokracie – je problém.

Je to opravdu ještě demokracie, když nařízení, které chrání společnost, tedy drtivou většinu, může někdo napadnout kvůli individuálním „právům?“

Buď je systém demokratický a jednotlivci se podřizují většině, nebo je liberální a jednotlivci se prosazují i proti většině. Jenom z božího dopuštění politici nás omamují názvem liberální demokracie. Jedinou liberalismem uznávanou formou suverenity

je suverenita jednotlivce podle pojetí člověka coby „homo oeconomicus.“

Národy i kultury tak jsou pro liberály pouhé množiny jednotlivců, podstatu jejichž vztahů lze zredukovat na právem vymezené smluvní vztahy a tržní směnu. Takto chápaní lidé už se identifikují nikoliv jako občané, ale jako spotřebitelé.

Politika podle liberálů nemá co omezovat ekonomiku.

Liberalizace ve skutečnosti stojí proti společnosti a vláda politických stran není vládou lidu a tedy to není demokracie. Současným ideálem je Švýcarsko se systémem referend, zajišťujícím skutečnou vládu lidu. Veškeré brojení proti referendům je jen strachem ze skutečné demokracie a snahou o udržení moci oligarchů a partají.

Svobodné volby jsou druhým problémem. Svoje zastupitele do parlamentu totiž nevolíme přímo, ale prostřednictvím struktur, kterým se říká politické strany. A ty rozhodují, kdo bude sedět v parlamentu a kdo vládnout. Čím může společnosti přispět politická strana? Je zřejmé, že toho moc nebude. Žádná z hlavních změn během minulého století nebyla způsobena stranickými aktivitami ani vládními politikami, ale vždy kabinetním způsobem mimo demokratické procesy.

Poměrně jednoduchým způsobem, jak toto napravit, je zkušenost z místních voleb, kde je povoleno panašování. To je způsob hlasování, kdy volič může hlasovat pro jednotlivé kandidáty (i z více volebních stran) nebo i kombinovat hlasování pro stranu a pro kandidáty z různých volebních stran. V tom případě musí mít ale občané přímo ve svých rukou nástroj, pomocí něhož mohou zvrátit vůli svých volených zástupců, pokud se tito zpronevěřují svému poslání.

O Listině základních práv a svobod, která zcela nekonzistentně nahradila masarykovskou humanitu, jsem na těchto stránkách napsal tolik, že je zbytečné, abych se opakoval.

K pirátské expertokracii bych poznamenal, že nikdy nevěřte sloganu „There is no alternative.“ Je to antipolitický slogan, který říká, že všechny politické problémy jsou v konečném důsledku technické,

pro které existuje jen jedno optimální a racionální řešení.

Cílem je nastolit režim administrace věcí místo režimu vlády. Taková představa je chybná. Experti přece mají odpovídat na otázku „jak,“ nikoli „proč.“

Alain de Benoist, francouzský intelektuál, zakladatel myšlenkového směru Nová pravice a hlavní představitel francouzského think tanku GRECE velmi případně říká:

Nevěřím, že se lidé „rodí svobodní a rovní“, a nezajímá mě „hledání štěstí“! Americká zahraniční politika byla často katastrofální, hlavně kvůli její neschopnosti pochopit existenci vnějšího světa. Její představitelé dali vzniknout izolacionismu a intervencionismu. Ale to jsou jen dvě strany stejného univerzalismu, tj.

přesvědčení, že americký systém je nejlepší a jediný možný na celém světě. 

Nevěřím, že USA jsou „svobodnou zemí,“ novou zaslíbenou zemí nebo příkladem, který má každý napodobovat. […] V americké politice je příliš mnoho spin-doctorů, televizních novinářů a kazatelů nedělních škol. […] Totéž platí pro ekonomiku. Nelíbí se mi kapitalistická logika vyloučení, nevěřím v přednosti trhu a tržní společnosti. Mýtus o vítězích, pohled na život jako na trvalou konkurenceschopnost…

Ze zkušenosti s trhem totiž víme, že odráží mocenské vztahy; nevybírá si, co je nejlepší, ale co je nejsilnější. Věřit, že nejsilnější je nejlepší, je sociální darwinismus, přímý opak humanity či její nadmnožiny – civilizace – což je pojem označující vysokou úroveň souhrnu duchovního a materiálního pokroku lidstva.

Dalším adeptem, který zpochybňuje pokrok lidstva, je elitářský a pyšný strach o svět. Co by se muselo přihodit, aby se zelení přestali strachovat a uklidnili se? Nic takového se zřejmě stát nemůže. Zelení si jako svoje rukojmí vzali planetu a jakoukoliv změnu jejího stavu považují za zločin. Je to vlastně anticivilizační hnutí.

Civilizace zanikne, ale jen proto, že se o ni zelení obávají.