Putinova linka

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko
4. 7. 2021 ukraina
Podle výsledků další v pořadí “přímé linky” prezidenta se dá říci jedno – je čas měnit formát. Nerušit, nezříkat se ideje celkově, ale právě změnit formát. Jde o to, že podobného druhu akce plní hned několik funkcí. První – komunikace hlavy státu s obyvatelstvem skrze hlavy jím jmenovaných úředníků a lidem zvolených zástupců se zrodila v šerém dávnověku a existuje tak dlouho, jak existuje stát. Materializovala se do podoby knížecích objížděk, královského soudu, práva podávání suplik (bezprostředního provolání k monarchovi), práva milosti (tradičně zakotveného za hlavou státu jak v monarchické, tak i v republikové podobě vládnutí).

Hlavním úkolem bylo zajištění kontroly nad aparátem: náprava chyb, předcházení a trestání zneužívání, přijetí rozhodnutí ohledně nových precedentních případů atd. Současně se upevňovala pozice hlavy státu, protože kromě tradiční několikastupňové úřednické linie správy, vznikala mimořádná, neobvyklá linie – přímé oslovení lidu. Tím se vytvářel mechanismus odstranění možné sabotáže aparátu v případě, že se ocitne pod kontrolou nějaké vlivové skupiny.

Druhá – zabezpečení celonárodního konsensu při přijímání složitých a nejednoznačných rozhodnutí, majících strategický celostátní význam a vyžadujících veřejný souhlas pro svou realizaci.

Tato funkce se ve starších dobách materializovala do všelidových věče (wikipedia), zemských koncilů, potom se ji pokoušely plnit profesionální (parlamenty) a neprofesionální (sjezdy) zákonodárné orgány, ale neúspěšně, jelikož zastupitelské orgány se vytvářejí ve svobodných a rovných volbách, během nichž různé společenské vrstvy mají různé možnosti pro zajištění svého zastupitelského úřadu.

Připomenu, že v historii Ruska byl okamžik, kdy jediný Chodorkovský ovládal celou frakci v parlamentu, a v mnoha dalších státech jsou doposud zákonodárné orgány de facto kontrolovány několika lidmi (je vůbec dobře, když vlastními, a ne ze zahraničí).

Vývoj elektronických prostředků komunikace, informací, a také schopnost celé hodiny komunikovat s národem dovolila Putinovi obnovit náhradu věče v nové podobě. Ale pokud byla na počátku efektivní, tak postupem času si média a úředníci zvykli k této podobě práce.

Dále však bez jakéhokoliv zlého úmyslu jak tisk, tak i aparát se snaží jakékoliv pravidelné opatření oklestit určitými organizačním formami. A proto, na dané etapě nemáme zde projednávání skutečných strategických problémů, ale čtyři hodiny málo obsažných témat, kdy je hlava státu nucena se zabývat prací guvernéra, primátora a zabezpečovat budování místních cest, vystěhování z chatrného bydlení, hloubení kanalizace, čištění přívalových výpustí atd. Když je takových otázek pět-sedm na tři-čtyři hodiny komunikace, je to normální. Ale když se na pozadí každodenního života utápí stát, znamená to, že organizátoři z nejlepších pohnutek mění prezidenta na službukonajícího dispečera po celé zemi.

Třetí – objasňování obyvatelstvu pozice úřadů v klíčových otázkách současnosti. Nu což, to, že když Rusko potopí cizí válečnou loď, která vplula do jeho výsostných vod, nikdo světovou válku nezačne, jsme i tak věděli, jako jsme věděli i to, že za nynějších geopolitických okolností Rusko nebude potápět lodi, nepředstavující bezprostřední hrozbu, přinejmenším to neudělá bez varování. Ale ti, kteří to nevěděli a kteří trvale blouzní o tankových průlomech, námořních bitvách, vzdušných výsadcích a raketových úderech, stejně nic nepochopí a zítra se budou ptát: “Putin přece slíbil, že se budou potápět lodi NATO, proč je nepotápíme?”

Nikdo nepochybuje ani o tom, že s Ukrajinou jsme připraveni jednat, ale není o čem. Konec konců, s Polskem už několik roků na nejvyšší úrovni nemluvíme, a to bude důležitější než Ukrajina, ale je řízeno z téhož centra, s nímž jsme, mimochodem, nedávno hovořili v Ženevě.

Pozici centrální moci, v principu rozumnou, o tom, že covidová omezení musí zavádět a rušit místní a regionální úřady, také známe dávno. Ale za posledního půl roku hnutí covidových disidentů (nevěřících na covid) zdegenerovalo na hnutí jsoucích proti očkování, kteří zatím, bohudíky, ještě nepořádají “cholerové vzpoury” (i když jsou přesvědčeni, že úřady je “speciálně tráví”), ale zákony už drze porušují, až po trestní paragrafy (jelikož pravidelně oznamují v sociálních sítích, jak si šikovně koupili certifikát, což je padělání dokumentů).

To nejen maří rychlé překonání pandemie, což vede k dodatečným ekonomickým nákladům, nejen podkopává image země na mezinárodní aréně (Rusko je jediná země, která jako první vypracovala nikoli jednu, ale tři vakcíny a která má neomezené možnosti pro očkování svého obyvatelstva v předstihu, která se ale motala na konci procesu, pochopitelně, mezi srovnatelnými co do možností zeměmi, a která pustila před sebe dokonce Turecko), ale také destabilizuje situaci uvnitř země. Hnutí jsoucích proti očkování úrovní žáru nenávisti ke všem, kdo není s nimi, vytváří základ pro občanský konflikt, čehož naši euro-američtí “přátelé a partneři” aktivně využívají působením na podkopávání důvěry k ruským úřadům.

Tento problém místní úřady vyřešit nemohou, je to problém celostátní, ale o mechanismech, cestách a způsobech jeho řešení nic řečeno nebylo, kromě toho, že Putin je pro dobrovolné očkování, ale není proti těm donucovacím opatřením, která místní úřady používají.

4. a nejdůležitější – zabezpečení zpětné vazby mezi úřady a lidmi. Hárún ar-Rašíd se svým vizírem Džafarem ibn Jahjá Barmaki se převlékal do oděvu prostého lidu, bloumal v ulicích a naslouchal povídání lidí, aby věděl, co si myslí národ o jeho vládnutí. Nyní se k takovému chytračení není třeba uchylovat. Stačí zorganizovat “přímou linku”. Ale, jak bylo řečeno, postupem času se tento proces stává stále více a více organizovaným, a jakákoliv organizace předpokládá, že jedny společenské skupiny budou mít větší možnost dostat svou pozici k prezidentovi, a jiné menší.

Z hlediska získání zpětné vazby živelnost, náhoda výrazně vyhrávají nad organizovaností. Právě proto Hárún ar-Rašíd nenařizoval, aby mu přivedli do paláce “zástupce lidu”, ale naslouchal náhodným promluvám. Taková náhoda poskytuje objektivnější obraz.

A proto, aby i nadále mohla “přímá linka” plnit všechny výše uvedené funkce, imanentní každé adekvátní státní moci, je nutno její formát změnit, jinak se definitivně přemění v rutinní akci.

Podle objemu nejrůznějších funkcí, které se k dnešnímu dni dobře snášejí v jedné akci, by stálo za to jej rozdrobit minimálně na tři. V předvečer “přímé linky” pořádat otevřená, před televizními kamerami, setkání s gubernátory a primátory měst nad milion obyvatel. Pro obyvatelstvo bude zajímavé se dovědět, co a jak jejich úřady hlásí prezidentovi (vně protokolárního kremelského mapování), kdo lže a snaží se přikrášlit situaci, a kdo vznáší konkrétní problémy regionu.

Výsledek se bude muset projevit při regionálních volbách. Mimo to, místní a regionální úřady dostanou podnět, aby se aktivněji zajímaly o reálný stav situace na svěřeném území, aby samostatně hledaly metody, které jim umožní, jako Hárúnu ar-Rašídovi, být v obraze problémů a přání obyvatelstva. Národ zase obdrží informace o tom, jaké problémy se dostaly se zřetele místních úřadů a reálně mají být předloženy na “přímé lince”.

Ve druhé etapě už je účelné pořádat vlastní “přímou linku”. Pouze je třeba zajistit nikoli předčasnou organizaci shromažďování oslovení, ale spontánní. Jde o to, že, aniž by se dokonce mluvilo o možnosti působení na strukturu koncové informace, která (možnost) je o to větší, čím déle shromažďování pokračuje, dokonce obyčejní novináři bez jakékoliv postranní myšlenky, řídící se pouze vlastními kriterii (telegeničnost, srozumitelnost vyjadřování, absence radikalismu ve vyjádření), uskuteční prvotní selekci, která ovlivní konečný obsah získávané informace překroucením její reálné podstaty.

Ve třetí etapě lze provést velkou výslednou tiskovou konferenci pro novináře, vyjádřit během ní své názory na dvě předcházející etapy, a vyslechnout je (to je neméně důležité).

Všechno toto se beztak provádí. Ale provádí se to roztříštěně, v různé době, není to sjednoceno do uzavřeného celku a netvoří to ucelený informační program. Při profesionálním přístupu k věci, když se uloží do tří po sobě jdoucích dnů a spojí do jednotného informačního programu, je možno získat synergický efekt v informačním prostoru. Pokud by se však jako čtvrtá akce (první, což je lepší, nebo čtvrtý den, také lze) přidá poselství prezidenta Federálnímu shromáždění RF, tak efekt bude ještě větší.

Toto se vztahuje nejen k danému případu: když se vše dobré stává rutinou, přežívá se. Proto i první komsomolci byli romantiky nového světa, a poslední – pragmatiky podnikání.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová