Finian Cunnigham23.8.2021 InformationClearingHouse, překlad Zvědavec
Afghánistán je nejzářnějším důkazem americké zrady. Je to varovný příběh pro ostatní, kteří se stále zdají být neuvěřitelně důvěřiví a v touze po americkému spojenectví se lísají ke strýčku Samovi.
Americký prezident Joe Biden tento týden prohlásil, že “nelituje” stažení amerických sil z Afghánistánu, protože se zdá, že bojovníci Talibanu ovládnou celou středoasijskou zemi. Z toho plyne ponaučení: kdokoli, kdo dělá Washingtonu poskoka, činí tak pod hrozbou konečné zrady USA.
Loutkový režim v Kábulu podporovaný Spojenými státy plní příkazy Washingtonu již téměř dvě desetiletí. Po dvaceti letech marné války za cenu statisíců afghánských životů a bilionů dolarů se strýček Sam rozhodl sbalit se, odejít a nechat Afghánce jejich bídnému osudu. Zatímco Talibán obsazuje jedno provinční hlavní město za druhým, americké zpravodajské služby varují, že kábulský režim může padnout do měsíce. A Biden tento týden bezcitně řekl Afgháncům, že si musí bojovat sami.
Kam se poděly vznešené americké sliby o “budování národa”? Nebo “boj proti terorismu”, “obrana demokracie”, “ochrana práv žen”?
Je to špinavý příběh s mnoha historickými precedenty, které ukazují, jak je strýček Sam schopen pověsit někdejší “spojence” na hřebík. Jak kdysi poznamenal americký státník Henry Kissinger, USA nemají stálé spojence, mají pouze zájmy.
Před 46 lety, v době pádu Saigonu, Spojené státy opouštěly zkorumpovaný loutkový režim, který podporovaly v Jižním Vietnamu, když severovietnamští komunisté konečně zlikvidovali zbytečné americké pěšáky.
Novějším příkladem bezohledné zrady ze strany Washingtonu bylo vydání kurdských bojovníků na milost a nemilost Turecku, když to během Trumpova prezidentství vtrhlo do severní Sýrie. Každý, kdo přijímá americkou záštitu, musí vědět, že drobným písmem ve smlouvě vždy stojí: být odkopnut kdykoli, kdy se to strýčkovi Samovi hodí.
Afghánistán je snad nejzářnějším důkazem této americké zrady od pádu Saigonu v roce 1975.
Je to varovný příběh pro ostatní, kteří se stále zdají být neuvěřitelně důvěřiví a chtějí se připojit k americké alianci.
Zdá se, že Ukrajina, řízená prodejným režimem v Kyjevě, je otrocky ochotna podřídit veškerý svůj osud rozmarům Washingtonu. Režim v Kyjevě obětuje staletí společné historie s Ruskem, a to vše ve prospěch vojenské benevolence Washingtonu. Sedm let trvající občanská válka financovaná americkou vojenskou pomocí ve výši 2 miliard dolarů zničila mír a prosperitu Ukrajiny a poškodila sousedské vztahy s Ruskem. Můžeme si být jisti, že až si imperiální plánovači ve Washingtonu uvědomí, že jejich využívání Ukrajiny jako pěšáka proti Rusku se stalo zbytečným, pak bude ukrajinský lid ponechán, aby tento chronický nepořádek vyřešil.
Stejně tak američtí lokajové v Pobaltí. Působí jako psi Washingtonu, kteří kazí vztahy mezi Ruskem a Evropskou unií. Pobaltské země se již léta staví proti ruskému plynovodu Nord Stream 2 a místo toho apelují na dražší a ekologicky špinavější vývoz amerického plynu. Ze dne na den se Washington rozhodl, že taková politika je neudržitelná a nestojí za to, aby si znepřátelil Německo a zbytek EU. A právě tak zůstali pobaltští lokajové na ocet a vypadají jako hlupáci.
Zdá se však, že se nikdy nepoučí. Tento týden se Litva podvolila strýčkovi Samovi a vyprovokovala Čínu oznámením, že uzná Tchaj-wan. Tento krok Peking rozzuřil, protože podkopává mezinárodní politiku jedné Číny, která uznává Tchaj-wan jako území pod svrchovaností Pekingu. Čína odvolala svého vyslance z Vilniusu a pohrozila trestnými hospodářskými opatřeními. Pro EU, která je nejvýznamnějším obchodním partnerem, je neuvážené a sebezničující vyvolávat hněv Číny. Litva a zbytek EU by mohly být potenciálně postiženy hospodářskými ztrátami – a to vše jen kvůli tomu, aby následovaly geopolitickou agendu Washingtonu, která je vůči Číně nepřátelská.
V současné době musí být největší varování před zradou USA zcela jistě věnováno odpadlickému čínskému ostrovnímu území Tchaj-wanu. Peking varoval, že Washington svým provokativním prodejem zbraní podněcuje separatistické frakce na ostrově. Čína prohlásila, že má právo Tchaj-wan vojensky napadnout a převzít nad ním zpět kontrolu silou. Takový krok by mohl zažehnout válku mezi Spojenými státy a Čínou, protože Washington opakovaně slíbil, že bude Tchaj-wan “bránit”.
Jak nám však připomíná afghánský debakl, je pravděpodobné, že Washington ponechá Tchaj-wan ve vojenské konfrontaci s pevninskou Čínou svému osudu. Než by Peking prosadil svou autoritu, byla by na obou stranách prolita čínská krev.
Afghánistán brutálně jasně ukazuje, že v zahraniční politice Washingtonu a jeho vojenských intervencích není ani špetka zásadovosti. Životy obyčejných amerických občanů jsou stejně postradatelné jako životy cizích lidí, pokud se má za to, že jsou naplněny zájmy Washingtonu, který slouží svým korporátním ziskům. Když tyto zájmy přestanou, pak jsou ztracené životy spláchnuty do záchodu jako odporné lejno.
