Reinterpretace české historie pokračuje

Jsme svědky častých a mnohdy velmi hrubých manipulací a nepravdivých výkladů našich dějin. Převyprávění našich dějin podle přání a představ cizích a českému národu často nepřátelských zájmových kruhů má vést k podlomení národní hrdosti a ochromení snah o znovunabytí národní suverenity a prosperity. Je to jako jed vlévaný do krevního oběhu.

Marie Neudorflová
Marie Neudorflová
V souvislosti s globalizačními tlaky, záměry Evropské unie a ambicemi dalších málo demokratických organizací a ideologií již delší dobu probíhá úsilí reinterpretovat různé fáze historie naší civilizace. V případě přístupu k české historii se to týká hlavně fází a osobností důležitých pro demokratizační proces, který efektivně přispěl k pozvednutí celkové úrovně českého národa vlastními silami. V tomto procesu sílení jeho identity a kulturní a historické integrity bylo zásadní, což jsou přesně aspekty, proti kterým „nové“ interpretace dějin cílí i za cenu nepravdy a ignorance důležitých jevů. V zájmu pravdy, sebezáchovy a úrovně národa je potřeba těmto tendencím důsledně čelit. Vzhledem k tomu, že mají většinou jakousi popularizační formu, která má nejširší dopad na veřejnost, je třeba jí čelit také popularizační metodou.

Například, na Seznamu Zprávy vyšel 15. srpna článek Michala Komárka Přisvojili si Ježíšovo jméno a odstartovali dobu temna. Pravda je složitější snažící se zvrátit převážně negativní vnímání činnosti jezuitů v českých zemích po Bílé hoře. Důvody ke vzniku a charakteru Tovaryšstva Ježíšova založeného v roce 1534, uvedené v článku, jsou v podstatě v souladu s obecnými znalostmi o Ignáci z Loyoly a jeho Tovaryšstvu, založeném především proti reformačním hnutím v Evropě. Autor se snaží pozvednout reputaci jezuitů důrazem na jejich praktičnost a vzdělání (ignoruje jeho účel) a snaží se chabě vyvrátit jejich podstatnou roli v temných stránkách české protireformace. Článek je hlavně neodborným zjednodušením celého jejich působení. Je to jakási apologetika jejich působení z konzervativně katolického hlediska ignorující řadu aspektů jejich činnosti, zvláště v českých zemích.

Skutečností je, že horlivá a široká činnost jezuitů nevedla k pozvednutí úrovně obecného lidu, k jejich užitečnému vzdělání nejen proto, že bylo v latině. Jejich působení se nepokoušelo zabránit násilí ani konfliktům a válkám, i když měli dostatek moci a vlivu. Dokonce jejich intelektuální a náboženský dogmatismus přispíval k tomu, že rakouská říše zůstávala pozadu za protestantskými zeměmi. Autor pomíjí, že jejich vzdělávání, zakládání škol a univerzit bylo v duchu katolického konzervatismu a dogmatismu, expansivně a násilně netolerantní vůči jiným kulturám i k renesančnímu vnímání člověka jako svobodnější bytosti.

Jako instituce byl řád postaven na různých formách fanatismu brzdícího vývoj ke zvyšování úrovně obecného lidu. Nejen moc a bohatství jezuitů budily silný odpor, ale i jejich proměňující se metody k dosažení svých cílů považované obecně za záludné, manipulující. Důraz na kulturní a sociální rozvoj nižších vrstev, na pozitivní iniciativu i ve svůj prospěch, byl mimo jejich pozornost, ani tu charitu nerozvíjeli, aby nejchudším pomohla. Jejich vzdělávání bylo v latině a sloužilo potřebám vládnoucí vrstvy. Je důležité vědět, že u nás začal proces větší svobody pro znevolněný lid až uvolňováním církevního absolutismu a zavedením náboženské svobody Josefem II. koncem 18. století a vypovězením jezuitů. Rozvíjení českého školství přišlo ještě později. Důsledkem pokulhávání habsburské říše za vývojem v protestantských zemích byla od 17. století řada prohraných válek i povstání znevolněného lidu proti nelidskému útlaku, což vytvářelo značné tlaky na liberalizaci oficiální politiky i na uvolnění z katolického dogmatismu a fanatismu.

Letmá zmínka autora, že Tovaryšstvo vzniklo hlavně proti reformaci, v sobě skrývá velmi podstatné negativní skutečnosti, týkající se svobody lidí a jejich sociální úrovně. Například v pobělohorském období reformační výdobytky, jako možnost vlastnit a číst Bibli (dokonce některé části byly v češtině), začala být krutě trestána, podobně jako vlastnictví reformačních knih, nevolnické povinnosti byly zvýšeny třicetkrát, nekatolické církve zakázány a jejich majetek zkonfiskován. Katolická církev včetně jezuitů získala velikou moc, majetek a privilegia. Ale sociální úroveň obecného lidu klesla až na dno. Vývoj protestantských zemí šel opačným směrem – více svobody pro lidi, užívání mateřského jazyka ve všech sférách života, postupně včetně vzdělávání, materiálně skromné církve. V katolických zemích, na rozdíl od protestantských, od začátku 17. století vládl neomezený panovnický a církevní absolutismus.

Z českého hlediska je nepřátelský vztah jezuitů k české reformaci velmi podstatný. Od svého počátku, který se téměř kryje s nástupem Habsburků na český trůn (1526) se podíleli na potlačování výdobytků české reformace, český jazyk byl potlačován ve školství i v administrativě státu, dokonce nahrazován němčinou, Kralická Bible psaná v češtině musela být vydávána tajně. V protestantských zemích se stalo vlastnictví Bible a rokování nad ní obecným jevem, což přispívalo k určité mravní samostatnosti a odpovědnosti věřících. Protestantské církve z principu neoplývaly majetkem a jeho hromaděním jako církev římskokatolická.

Argumentovat, jak to činí autor, že při vpádů Švédů do Prahy za účelem drancování se nevyplnila Komenského představa, že je budou Pražané vítat, je nepoctivá. V době, kdy Pražané bránili Prahu proti Švédům, byla majetná vrstva nekatolíků dávno vyhnána ze země, Praha byla plně obydlená katolíky, kteří získali do vlastnictví bohatství vyhnaných protestantů – měli tedy co bránit. Zdůrazňovat, že jezuité byli po Bílé hoře nakloněni českému národu, je velké zjednodušení situace, neboť to nebyl řád, ale jednotlivci, často pocházející z českého venkova statečně nesoucí existenční důsledky svých postojů, a to ještě v 19. století. Tyto výjimky, většinou pronásledované, žily v neustálém strachu. Nebyla náhoda, že Rozprava na Obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslava Balbína mohla být vydána až sto let po jejím napsání (1775).

Když moc Tovaryšstva Ježíšova začala čas od času někde ohrožovat moc světskou nebo i papežskou, bylo vypovězeno nebo zakázáno, aby bylo po čase zase povoláno zpět ze strachu ze strádajícího lidu. Zákaz řádu českým králem a římským císařem Josefem II. ovlivněným osvícenstvím je toho příkladem. Po vítězství Evropy nad Napoleonem byl řád r. 1814 v říši opět obnoven, aby se účastnil potlačování vlivu osvícenství a svobodomyslných myšlenek Velké francouzské revoluce. Napětí mezi absolutistickou politickou i církevní mocí a nesvobodným a sociálně zdevastovaným lidem a národy vedlo často ke vzpourám a dospělo až k revolucím r. 1848.

Vzhledem k tomu, že autorův postoj zapadá do současných tlaků prosazovat interpretací historie ve prospěch konzervativních, katolických, globalizujících a obecně různých málo demokratických sil, je nutné oponovat autorovu zpochybňování podílu jezuitů na temných stránkách „období temna“ v českých zemích. Oni opravdu přispěli. Objektivní vhled do problému stále čeká na důkladný výzkum. Dokonce se objevují i názory, že katolická církev stála u počátků českého národního obrození. Ba i baroko je uváděno jako cenný aspekt pobělohorské doby, ačkoli to je nábožensky a filosoficky nezřízená manifestace moci a bohatství katolické církve. V podstatě je baroko symbolem hlubokého ponížení českého sociálně zdevastovaného a znevolněného lidu, parodie na jeho důstojnost, z jehož úmorné práce, utrpení a ponížení všechna tato ostentativní nádhera bez hlubšího pozitivního duchovního a mravního smyslu byla vytvořena. Zároveň to bylo v době, kdy v protestantských zemích se nesvoboda a útlak nižších vrstev snižoval a rostly střední vrstvy se svými politickými požadavky.

České národní obrození je nutné chápat jako součást evropského vývoje, různě konfliktního, různě přerušovaného, ale ve své podstatě směřujícího od renesance a reformačních hnutí, z nichž pro nás byla nejdůležitější ta česká, až k osvícenství a jeho respektu pro pravdu poznanou a víře, že svoboda k jejímu poznávání je cestou k vyšší úrovni lidí i národů, k řešení problémů nenásilnými prostředky, včetně sociálních. Tyto počátky „liberalismu“ od 17. století byly ještě dlouho hlavně v Anglii spojeny s náboženskou vírou, hlavně v mravním smyslu, a s předpokladem jejího trvání. Problém byl, že římskokatolická církev nebyla schopna se sžít s tímto vývojem a používala i násilí, aby tento proces, v němž znalosti, věda a respekt k národům začaly hrát primární roli, zastavila, zvrátila. Bohužel se o to v současnosti nedemokratické síly pokoušejí znovu zaváděním spíše pochybných symbolů a cílů, připomínající jejich moc a ignorujících duchovní a mravní potřeby lidí. Například, ještě v polovině 19. století považovala katolická církev výuku přírodopisu ve školách za cestu k bezbožnosti. Jak to je s jejím vztahem k vědě v současnosti, není lehké odhadnout. Ve své podstatě se jí vždy jednalo hlavně o moc a majetek, ne o morálku svoji a věřících. Její interpretace víry jí byla nejvyšší hodnotou ve vztahu k věřícím. Víra bez respektu ke znalostem, k mravním hodnotám, k pozitivnímu duchovnímu i intelektuálnímu potenciálu lidí však vedla vždy jen ke konfliktům a to i násilným.

Důležité a relevantní je, že jako součást tohoto několik staletí trvajícího vývoje se v Evropě začaly od 15. století formovat moderní národy na základě hlavně své etnické a geografické příslušnosti, zvláště jazyka, historie, tradic, lidové kultury, podmínek existence, společných potřeb a zájmů. Na rozdíl od protestantských zemí, v nichž se formovaly v podstatě církve národní, tento vývoj nebyl vítán katolickou církví, včetně jezuitů, ani katolickými panovníky. Ještě v 19. století katolická církev v Čechách hlásala, že vznik národů je důsledek hříchu a odklonu od Boha, ač jejich existence je zmíněná i v Bibli. Vývoj národů, který je již nějaký čas napadán jako „nacionalismus“ v negativním smyslu, nebyl v souladu s univerzalismem ani katolické církve, ani řady ideologií 20. století, ale zato byl v souladu se společným jazykem, kulturou, historií, atd., s procesem demokratizace, s možností vytvořit politiku jako veřejnou sféru, s aktivní participací lidí ve svůj prospěch a prospěch celku. Jinými slovy to znamenalo naplňování křesťanského principu rovnosti, důstojnosti a tím i spravedlnosti. Toho jednotlivci jako jednotlivci nemohou sami dosáhnout.

Unikátní demokratizační prvky společnosti rozvíjející se přerušovaně od vzniku reformace, s důrazem na mravní principy širokém smyslu (Jan Hus a další) přijala v praxi jako první česká reformace od 20. let 15. století, nelítostně zničená katolickými Habsburky a církví o dvě stě let později s vydatnou pomocí Tovaryšstva Ježíšova. Na rozdíl od zemí, kde protestantismus nebyl vykořeněn, tím byl přerušen přirozeně započatý vývoj českého národa ke své širší identitě a hlubší integritě, nutné podmínky pro demokratizaci společnosti a kulturní úroveň a postupně pro rozvoj politické demokracie. Komenského známá slova „Vláda věci tvých k tobě se zase navrátí, ó, lide český!“ dostatečně svědčí samy o sobě o silném vědomí bělohorské a pobělohorské katastrofy pro tragickou situaci českého národa. Komenský nebyl sám, například i práce Pavla Stránského vypovídá podobně. Globalistické inklinace (budování nadnárodních entit, říší) různých nedemokratických směrů, od katolictví, liberalismu, marxismu, fašismu až k neoliberalismu, přinášejí národům, zvláště malým, daleko více destrukce než pozitivních výsledků.

Osvícenství zatracované v minulosti konzervativci všeho druhu v minulosti i v současnosti, se svou ideou svobody člověka, jeho práv, ideou rovnosti a spravedlnost, mělo vliv i na mnohé české vzdělance, kteří od konce 18. století ovlivňovali studenty tam, kde to šlo, navzdory oficiálním postihům. Většinou byli formálně katolíky, do konce 18. století nebylo však jiné náboženství povoleno. Měli víru v pozitivní potenciál českého národa, ne vlastní vinou kulturně a sociálně zdeptaného. V naději na větší svobodu věřili v jeho schopnosti se vzchopit a vlastními silami si budovat úroveň srovnatelnou s ostatními vyspělejšími evropskými národy. Podmínkou bylo více svobody a respekt velkých národů k malým. Věřili, že s osvícenstvím se velké národy a státy vzdají svých expanzivních tendencí proti slabším a zbytečných násilných konfliktů.

Víra obrozenců v možnost obrození českého národa a jejich tomu odpovídající snažení se do značné míry skutečně opíralo i o znalosti české reformační historie a prací jejích velkých osobností. Jméno Husa jako mučedníka znal snad každý, ale jako statečného hlasatele pravdy a kritika církevního učení už jen pár poctivých statečných vzdělanců, kteří se svými názory dostávali do nesnází s vládou i církví, ale nevzdávali jejich šíření. Přes všechno pálení protestantských knih, zvláště jezuity, mnoho se jich tajně dochovalo. Nebyla náhoda, že řada vůdčích obrozeneckých osobností byla z řad vyznavačů protestantské víry či kritiků církve katolické (Kollár, Palacký, Šafařík, Havlíček, A. Smetana atd.). Všechny tyto osobnosti šly národu příkladem jak ve své práci tak v osobním životě, což bylo něco podobného jako v době reformace (Hus, Chelčický, Komenský atd.).

Masaryk. aniž podceňoval velký vliv osvícenství, měl pravdu, když vystopoval vliv myšlenek české reformace a práce jejích představitelů, zvláště Jana Husa, na řadu osobností českého obrození, které byly daleko více v souladu s morálními a duchovními potřebami lidu než oficiální katolicismus, jehož od druhé poloviny 19. století upadal obecně. Dnes je našimi konzervativci za našeho největšího historika považován Josef Pekař. Pomíjí se jako nedůležité, že byl ve svých pohledech na historii ovlivněn oficiálním katolicismem a zároveň přijetím zúženého pozitivistického pohledu na historii (důraz na fakta a nedostatečně na širší souvislosti, příčiny a důsledky, podceňující myšlenkovou dimenzi). Odmítl Masarykovu interpretaci kořenů českého obrození spojených s inspirací myšlenkami české reformace, s jejím důrazem na morální hodnoty, zodpovědnost za sebe i za celek,  znalosti, pravdu poznanou. Poslední aspekt silně souvisel s osvícenstvím, uznávajícím důležitost znalostí, včetně znalostí historie, jako nutné podmínky pro lidský pokrok v širokém smyslu, ve prospěch většiny jednotlivců i celků – národů. Pekař dokonce odmítl, že je možné se z historie poučit.

Masaryk oceňoval důraz českého národního obrození na kulturní rozvoj v širokém smyslu. Důraz na vzdělání, sebepoznání, pozitivních životních přístupů v praxi spojených s humanitními hodnotami, důraz na kolektivitu – národ, jako cennou hodnotu, relevantní k pokroku, demokratizaci i demokracii. Vzdělání a znalosti spojené s mravní dimenzí považoval za nejspolehlivější cestu ke zvyšování úrovně lidí, k jejich zdravějšímu sebevědomí a sebedůvěře, jejich schopnosti rozumět světu, ve kterém žijí. Jen tudy vedla cesta ke skutečné dospělosti lidí, včetně morální a polické, a k jejich zodpovědnosti za sebe, za druhé, za věci veřejné. Symbolicky řečeno, jen tato demokratizační cesta, plná poctivé práce, jejíž základy položil již Jan Hus, mohla vést ke spasení, k životu věčnému, který podle Masaryka, začínal již na tomto světě a proto na jeho úrovni duchovní, mravní i sociální záleželo. Masaryk nacházel dostatek svědectví o myšlenkovém a hodnotovém vlivu reformace na činnost a zaměření mnohých obrozenců a spisovatelů, nejen u Kollára a Palackého. Důležité bylo, že jejich obrozovací činnost vycházela ze znalostí podmínek, problémů a potřeb obecného lidu – národa.

Národy se od středověku vyvinuly dlouhým bolestným, ale přirozeným procesem k širokému užitku svých členů. Každý národ měl jiné podmínky, jinou historii, kulturu i potřeby a tudíž i potřebu vlastní cesty ke své úrovni, což nevylučovalo sdílení určitých demokratických a humanitních hodnot a jejich spolupráci. Kolektivní národní entita se ukázala pro demokratizace jako velmi efektivní. Ztotožněná se jednotlivců se svým vlastním národem přinášelo užitek všem i celku. Tuto skutečnost nebyla katolická církev schopná nikdy pochopit a přijmout, na rozdíl od církví reformovaných. Z tohoto základu vyrůstalo vyrůstala i hodnotná kultura spjatá se životem lidí, na rozdíl od kultury barokní, která poskytovala spíše vypjatý chvilkový únik od života. K literatuře, hudbě a výtvarném umění vytvořeném v 19. století se stále vracíme jako ke společnému pokladu, anebo bychom se měli vracet. Zdá se, že půvab českého národního obrození byl i v tom, že kromě přijetí specifických osvícenských principů týkajících se hlavně svobody a práv člověka, zůstalo zakotveno více v duchovních, mravních ba i náboženských principů české reformace. Teprve v poslední čtvrtině 19. století začal převažovat liberalismus.

Když autor cituje názor Ivany Čornejové, že období po Bílé hoře Aloisem Jiráskem nazvané „temnem“ dramaticky český vývoj nepřerušilo, tak to prostě není pravda. Podobné by mohlo být řečeno o uvedených citátech Tomáše Sternecka. Jejich nedůvěra k výsledkům prací minulých generací historiků je zarážející.

Myslím, že jsem naznačila dostatek směrů, ve kterých vývoj českého národa brutálními následky Bílé hory dlouhodobě velmi utrpěl. To, že se obrodil, nebyla zásluha ani systému, ani vládnoucí vrstvy v Habsburské říši, ani katolické církve, včetně jezuitů. Ale bylo to zásluhou malé vrstvy obrozenců, tím či oním způsobem (mohlo by se říci láskou) spjatých jak s duchovně i sociálně poníženým lidem, tak do té či oné míry s obdobími důstojnější existence českého národa. Zároveň, navzdory různým mocenským postihům, lidé horlivě přijímali osvícenské ideje svobody, práva jednotlivce i národů na svou důstojnou existenci, na možnost participace v záležitostech veřejných. Jedině z tohoto několikavrstevného základu bylo možné rozvíjet slušnou společnost, její úroveň a demokratizaci. To, že obrozenci nacházeli tak velký ohlas mezi českou veřejností, také svědčí o správnosti a síle tohoto přístupu.

Je stále velmi aktuální dědictví, v němž nejvíce záleží na iniciativě intelektuálně zodpovědné a statečné elitě, na její schopnosti inspirovat národ k pozitivní iniciativě ve prospěch své celkové úrovně i k efektivní opozici vůči těm, kteří směřování k demokratizaci a demokracii nepřejí a lpí na jakési hierarchicky stavěné společnosti. Důležitou součástí našeho cenného dědictví je důraz na kvalitní vzdělání přístupné všem. Touto orientací česká společnost vedená oddanými, vzdělanějšími lidmi, stavěla od svobodnějších 60. let 19. století pevné základy pro důstojnou existenci národa. Práce se účastnila veřejnými sbírkami většina národa, neboť rakouská vláda vydávala mnohem více peněz na školství německé než české. Byly to obrozenecké přístupy, velmi často navzdory politickým poměrům, které zachránily existenci a úroveň českého národa, ne oficiální přístupy rakouské vlády a Němců. Cizí, globalizační mocenské orientace přinesly Čechům vždy daleko méně pozitivního než destruktivního.

Problém některých současných přístupů a interpretací historie, zvláště těch, které se snaží „objevovat“ „nové“ přístupy, je, že jsou skrytě svázané s vnějšími politickými tlaky, které nemají dostatečný respekt ani k národním entitám, ani k demokracii. Někdy jejich úzké zaměření už snad ani není možné považovat za seriózní historické práce. Obhajoba konzervativních ba i pravicových postojů různých skupin a osobností příliš často zrazuje ověřené vědecké metody zkoumání a interpretace historie, které mají kořeny v osvícenství a byly spojeny hlavně s veřejnou sférou, ne soukromou.

Bolestné úsilí o odkrývání důležitých aspektů historického vývoje bylo osvícenstvím oprávněně postaveno na myšlence, že znalosti, včetně historie, mají potenciál podstatně přispívat k vědomému pozitivnímu rozvoji jednotlivců i národů. Znalost historie měla sloužit i k poučení – symbolicky řečeno na pozitivní zkušenosti navazovat, negativním co nejvíce předcházet. Bohužel, tento princip byl poměrně brzy narušen ideologií a praxí liberalismu s jeho podceňováním, možná záměrným, důkladné znalostí historie a vyjmutí morální dimenze z vědeckého výzkumu a jeho uplatnění.

Není možné přehlížet, že úsilí vymanit se z nespravedlnosti a destruktivního útlaku většiny lidí mocnými se v různých formách, většinou násilných, táhne celou lidskou historií. Teprve s osvícenstvím a jeho myšlenkami přišla unikátní příležitost, či spíše hnutí vyrůstající ze základních principů křesťanství, renesance i reformace zahájit proces demokratizace v evropských národech, úsilí k důstojnější existence lidí, k pokroku, v opozici vůči odporu katolické církve a mocných obecně, většinou násilnému. Otevřené konflikty se táhly až do 19. století, skryté konflikty jsou trvalého rázu.

Pro stopování úsilí o důstojnější život lidí v křesťansko-židovské civilizac , včetně myšlenkové dimenze, vymyslel Voltaire pojem „filosofie dějin“. Ač různě přijímána či odmítána (u nás prvně a důsledně odmítána J. Pekařem v opozici vůči T. G. Masarykovi), zanechala v české historiografii trvalé stopy. Navzdory pokusům její význam zlehčovat, ani v současnosti se bez tohoto konceptu neobejdeme, zrovna tak jako se neobejdeme bez uznání legitimity entity národů, zvláště v souvislosti s rozvíjením funkční demokracie v kulturním, politickém i sociálním smyslu. Funkční demokracie, na rozdíl od liberalismu a zvláště globálního neoliberalismu, je jedinou zárukou směřování lidí a lidstva k přiměřené rovnosti lidí, jejich zodpovědnosti za stav věcí veřejných a k větší spravedlnosti. Se stoupajícím vlivem nedemokratických sil a s obecným snižováním úrovně vzdělání se však podmínky pro rozvíjení efektivní demokracie rychle narušují.

Neobjektivita pohledů na historii se projevuje nejen v hrubém zkreslování událostí, ale sofistikovaněji se schovává za atomizací přístupů i námětů s otevřeně nespecifikovanými záměry podmíněnými politicky. Nebezpečný je také princip bující od roku 1989, že každý má právo na svůj názor. Na jeho adresu je potřeba učinit ještě poslední poznámku.

Ano, každý má právo na svůj názor, ale jen s důkladnou podporou relevantních faktů, souvislostí a s určitou opatrností, což je docela náročné. Pokud jde o přístup k historii, bují nám různé „reinterpretace“ dějin (někdy přímo lži), a proto je třeba připomenout historikům, aby se nepropůjčovali k manipulaci dějin ve prospěch zájmů nedemokratických, mocenských, a aby těmto současným tlakům statečně odolávali.

Poctivý historik musí vždy vysvětlit, co jsou jeho základní filosofická či ideologická východiska (katolické, protestantské, konzervativní, pravicové, demokratické, liberální, neoliberální, národní, marxistické, atd., či jejich kombinace). To samozřejmě není snadná záležitost. Pro odborníky a publicisty, kteří se vyhýbají tomuto krok,u se na Západě mezi filosofy vžil pojem „nečestní intelektuálové“. To neznamená, že názor musí být dogmatický, neměnný. S novými relevantními fakty a souvislostmi se samozřejmě může změnit, ale změna musí být opět poctivě vysvětlena.

Objektivita pohledu na historii je velmi delikátní, složitá a pracná záležitost, vyžadující nejen důkladné znalosti a pracovitost, ale i morální úroveň historiků. Ani přijetí pozitivistického přístupu „fakta mluví za sebe“ situaci historikům neulehčí, neboť i za výběrem faktů je určitá filosofie, ideologie či záměr (Masaryk). Věrnost osvícenským kořenům smyslu vědeckého poznání se stále jeví jako nejcennější a nejpotřebnější.

Zdroj

4.5 17 hlasy
Hodnocení článku
10 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
jarsvob@centrum.cz
jarsvob@centrum.cz
před 28 dny

V r. 1990 jsme šli celá rodina se dvěma potomky na SŠ. po Karlově náměstí kolem kostela sv. Ignáce. Přitočil se k nám usměvavý pán s mikrofonem a otázal se: “Co se vám vybaví, když se řekne “jesuité”? Odpověděl jsem: “Hranice, inkvizice”. Pánovi klesl mikrofon a my šli dál…

cablik
cablik
před 1 měsícem

Před 28 lety byla podepsána smlouva o přátelství s RF. Proč se ČR chová, jako by šlo o cár papíru?
https://cz.sputniknews.com/20210826/pred-28-lety-byla-podepsana-smlouva-o-pratelstvi-s-rf-proc-se-cr-chova-jako-by-slo-o-car-papiru-15629298.html

„Ruská vojska Varšavské smlouvy“ aneb Když bojovníci proti dezinformacím dezinformují
https://cz.sputniknews.com/20210826/ruska-vojska-varsavske-smlouvy-aneb-kdyz-bojovnici-proti-dezinformacim-dezinformuji-15630183.html

Síla ochranné ruky z Bruselu a Washingtonu nad demoblokem slábne. Mějte se na pozoru, varuje Filip
https://cz.sputniknews.com/20210826/sila-ochranne-ruky-z-bruselu-a-washingtonu-nad-demoblokem-slabne-mejte-se-na-pozoru-varuje-filip-15619368.html

anti Havel
anti Havel
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  cablik

Po roce 1989 je jeden pravý názor….ten proamiokupantský a pro eurofašistický a pokud nezvolíme SPD bude se v tom máchat i nadále!

Milan
Milan
před 1 měsícem

Překrucování naší historie má u nás více než tisíciletou tradici. Začal s tím Kristián, syn Boleslava a synovec Václava a pokračuje to nepřetržitě. Bibličtinou řečeno, “Lež leží u samého zrodu Českého státu.” Protože Vášu nikdo nezapích – přežil svou smrt, jak prokázal antropolog Emanuel Vlček, o plných 14 let! Kam se na něj hrabe kristuspán s nějakými… Číst vice »

Vlastimil
Vlastimil
před 1 měsícem

Rakousko-Uhersko bylo v podstatě zaostalý stát blížící se Rusku. Pokud např. došlo ke konfrontaci s vyspělým státem, jako bylo nábožensky tolerantní Prusko, tak bylo v jasné defenzivě. Viz válka 1866; před naprostou katastrofou tzv. sedmileté války zachránil Marii Terezii pouze generál Laudon, Livonec a protestant. Celý tzv. konstrukt vyspělé barokní kultury moderních “historiků” je naprosto falešný. Ve… Číst vice »

spartak
spartak
před 1 měsícem

Mám pocit,že doba jezuitů byla obnovena ODS. V Brně máme přejmenovanou ulici na Jezuitskou a nebudu daleko od pravdy ,že Fiala má ve všem prsty.Nedaleko jeho bydliště byla hezká socha Julia Fučíka ,ale už není ,je tam prázdno jak ve Fialově kebuly.

Miroslav Povolny
Miroslav Povolny
před 1 měsícem

Již staří historici byli poplatní ne-li svým vládcům, tedy aspoň svému původu. I kroniky se musí takto chápat. Každá historie i tedy ta nedávná má politický podtext. Takto se to musí tedy chápat a historie národa je tedy taková, jakou si ji vytváří národy sami i s chybami ale bez vlivu z venku. Z toho žije a přetrvává!

Miroslav Povolny
Miroslav Povolny
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  Miroslav Povolny

PS. běda národům, kterým tvoří historii cizinci v lůně!

cablik
cablik
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  Miroslav Povolny

To nejsou cizinci ale zaplacený Čeští poskoci globalistů kteří píší takové žvásty.

Miroslav Povolny
Miroslav Povolny
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  cablik

Zkuste si ověřit u některých národnost a rodinou tradici. Majitelé dvojích pasů a “mišmaše” v rodině,to nejsou Češi, Moravané Slezané. U všech lze očekávat určitou rozpolcenost, logickou. Takže jsou to cizinci, kdo jsou poskoci.