Víme ještě, co je a není levice?

Avatar
Původní autoři

Stanislava Kučerová
15. 8. 2021   ČeskéNárodníListy

Sáhla jsem po článku, který se jmenuje „Nástup nové levice“. Slibný název a čtenář napjatě čeká, kde najde ty, za kterými může jít. Kteří mu pomohou orientovat se. Moc by to potřeboval. Je přece doba nečekaných zmatků, rizik a nebezpečí.


(Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.)

Novověký člověk se stal po staletích společenského vývoje koncem 18. stol. občanem. Občanem se svobodou projevu a s rovným právem volit představitele vlády. Podílet se tak na tvorbě rozumného uspořádání společnosti. Od 1. světové války mělo být to uspořádání demokratické a demokracie začala být pokládána za úhelný kámen evropské civilizace. T. G. Masaryk chápal demokracii jako politickou organizaci na mravním i vědeckém základě. Byl přesvědčen, že jen vzdělaný národ může být svobodný a bez vzdělání a výchovy k demokracii nemůže být demokratů.

Aby projevy a volby občana měly smysl, aby se on skutečně podílel na správě a samosprávě společnosti, potřebuje znát svět, v kterém žije, rozumět mu a cítit odpovědnost za to, co se děje.

Tomu se učí v rodině, ve škole, v osvětových zařízeních všeho druhu. Občané mají státu rozumět, aby jej mohli dobře spravovat. Jsou státotvorní a jsou přesvědčeni, že „stát jsme my.“

Ne tak vypadá dnešek. Vládnoucí ideologie se nezajímá se o úroveň a kvalitu světového a životního názoru občana. Rozkládá stát, popírá národ, rozbíjí rodinu. Ve hře zůstává jedinec se svou halasně proklamovanou svobodou a se svými občanskými právy. Víme, jak bude svým právům rozumět, k čemu bude své svobody užívat? Denně jsme svědky úpadku kultury, ubývá těch, kteří tvoří, chrání a předávají skutečné hodnoty. Roste počet těch, kteří si chtějí života jen užívat, bez námahy, bez práce, bez tvorby. Množí se vyznavači pakultury a pahodnot.

O vládu v demokratické společnosti, jak se ustálilo v uplynulých dějinách, se dělí politické strany, v poměru, který je dán volbou, který rozhodli voliči. Programy a aktivity politických stran by měly odpovídat potřebám a zájmům voličů na základě hlubšího poznání dějin a úlohy člověka v nich. Měly by odpovídat zároveň snaze o civilizační a kulturní pokrok. I tady jsme však svědky úpadku. Vlády se zmocnil egoismus a korupce. Tradiční strany ztrácejí voliče, protože neplní své sliby. Objevují se strany nové. Jak vidíme, nemají promyšlené programy, čerpají jen z nespokojenosti (naštvaných) občanů a na veřejnost přinášejí jen hrstky nahodilých nápadů. Nápadů dílčí povahy, navazujících na daný systém a na danou vládu. Některým členům vlády vypovídají nepřátelství, chtějí je zbavit moci. Nikoho vhodnějšího však nemají. Jsou bez vizí, bez perspektiv, bez výzev pro život občana, pro budoucnost státu a národa. Produkují často ztřeštěné nápady a drzá vystoupení. A to je demokracie? Pouze její karikatura.

Mezi „nové“ strany, přijímané (ku podivu) s nadějemi, patří např. „Piráti“. Již ten název sám budí pochybnosti. Proč se dnešní občan má hlásit k námořním lupičům minulosti? Mluvčí strany přicházejí s nápady pro pokračující modernizaci, elektronizaci správy, pro robotizaci. Chtějí legalizovat marihuanu. Na půdě EU hlasují a podporují její vedení proti našim národním zájmům.

S nápady bez systému přicházejí i organizátoři velkých shromáždění lidu, vedoucí hnutí a kampaní „Milionu chvilek pro demokracii“. „Chvilkaři“ náramně kritizují některé politické osobnosti a šíří nálady protivládního rozvratu. Prý chtějí chránit demokracii. Ale přesvědčivé argumenty nemají. Změníme demokraticky zvolené zástupce, protože se jim nelíbí? Dosadíme jiné, kteří by získali jejich sympatie? Jsme pro „pravou demokracii “ a Majdan a – nechceme vlastně více svévole a libovůle? Finanční podporu mají od německého šlechtického restituenta. Podobných revanšistů je tu ovšem pohotově více. A tomu máme říkat „nová levice“? Skrytě protičeským rozvracečům?

Aby se lidé dorozuměli, vytvořili si postupně během dávných tisíciletí i nedávných staletí soustavu pravidel přesně pojmenovávat věci, definovat je, vymezovat od druhých, vyjadřovat je v pojmech, v souhrnech jejich podstatných znaků. Jejich vztahy pak podrobili logickým zákonům. Dnes se však ve veřejném prostoru velmi často šíří matení pojmů, zmatek nad zmatek v pojmenováních, nemožnost dorozumění. Člověk si vzpomene na Bibli a Babylonskou věž, kterou chtěli staří Izraeliti postavit až do nebe. Ale tím urazili Hospodina a on je potrestal zmatením jazyků. Nemohli se domluvit, dorozumět, a tak nemohli společně pracovat a Babylonská věž zůstala nedostavěná.

Dnes se pěstují dobře financované manipulace s míněním obyvatelstva a k oblíbeným rafinovaným trikům patří též rafinovaná hra s pojmy. Neobjasňuje, ale zastírá, klame, šidí.

I hledači nové levice jsou dnes vystaveni úskokům a šalbám hned u samotného názvu. Víme my dnes, co je pravice a co je levice?

Zásadní rozlišení politické orientace na pravici a levici vzniklo v době Velké francouzské revoluce (1789–1794). V revolučním Národním shromáždění seděli tehdy na pravé straně zástupci aristokracie, na levé straně mluvčí třetího stavu, měšťanstva. Můžeme podle tehdejší pravice ztotožnit pravici s orientací na svobodu, jak se dnes často děje? Nikterak. Poslanci na pravé straně měli předrevoluční privilegia, byli na ně zvyklí, nechtěli o ně přijít. A tak sázeli na tradice, respekt k odkazu minulosti. Svobodu chtělo měšťanstvo i čtvrtý stav, který také zastupovalo. Neurozený lid ve městě i na venkově toužil zbavit se nadvlády vrchnosti, zbavit se množství předpisů a poplatků a daní, přímých i nepřímých. Řemeslníci, rolníci, nádeníci – všichni chtěli svobodu. Svobodu od mnohostranné závislosti na vrchnosti. Svobodu nebýt otrok, nebýt nevolník, nebýt poddaný. A v té svobodě je obsažena i rovnost. Předpokládá zrušení nadvlády a privilegií mocných, neboť všichni lidé jsou si přece rovni. Tak je to dané přírodou, tak je to od přírody, tak je to přirozené. A tak to říkají jak mluvčí Velké francouzské revoluce tak vůdcové amerického Boje za nezávislost, který proběhl téměř ve stejné době.

K manipulativním trikům a zastírání skutečnosti patří i jednostranné přisouzení hesla svobody pravici a hesla rovnosti levici. Svět se po ukončení „studené války“ opájel svobodou,která přemohla totalitu, americký sociolog japonského původu Fukujama ohlásil konec dějin, protože navždy zvítězil liberální kapitalismus. Kapitalismus nad socialismem, svoboda nad rovností. Takže – napříště bude vládnout už jen pravice a s levicí je konec.

Zdálo se, že se potvrdilo učení pana F. A. Hayeka (1899 – 1992), známého představitele neoliberalismu: „Heslo sociální spravedlnosti (vč. spravedlivé ceny či odměny) nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.“

Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí podle tohoto guru neoliberalismu „ještě od Aristotela a tradovala je středověká a raně novověká církev.“ Dodejme, že „spontánní řád tržního hospodářství“ není nic jiného než právo silnějšího, pokud neexistuje hodnotová regulace právní a mravní, kterou ovšem pan Hayek odmítá. A na krize, jako byly ty předchozí, si prý musíme zvykat. Je přirozené, že se periodicky opakují, soudí hlasatel neomezené ekonomické svobody.

Neoliberalismus zavládl v západních zemích v 70. letech minulého století, k nám přišel o 20 let později, po r. 1989.

Není sporu o tom, že neoliberalismus v globálním měřítku ohrožuje platnost dosavadních morálních představ v celosvětovém rozsahu. Místo dosavadních společenských ohledů (sociocentrismu) a uznávání etických ideálů a norem (normocentrismu) nastoupil sebestředný bezohledný egocentrismus a hedonismus, hledání blaha a slasti bez práce, bez námahy, bez odpovědnosti. Narůstá sobectví a agresivita, ubývá altruismus a prosociální chování. Vládne všeobecná prodejnost a koupitelnost. Boj s korupcí je zcela neúčinný. Nejmocnější civilizace dík vojensko–finančně–ekonomické převaze nad zbytkem světa šíří svou hegemonii očividně i rafinovaně na úkor přirozené existence a rozvoje jiných kultur. Její jednostranný ekonmismus si přitom uzurpuje právo redukovat smysl života na výrobu, obchod a konzum. Legitimizuje touhu po neomezeném zisku a s ní lidskou lačnost, hamižnost, nenasytnost, bezohlednost. Kult peněz je provázen násilím, brutalitou a destrukcí dobrých mravů a veškeré kultivovanosti. Padla všechna tradiční omezení lichvy a lichvářství. „Není žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody“, hlásají mluvčí doby.

Marně se očekávala „tichá“ revoluce v zemích nadbytku – totiž odklon od materiálních hodnot k postmateriálním, k hledání smyslu života v hájemství ducha. Midasův efekt (stará báje o prokletí proměnou ve zlato) působí, že i alternativně vytvořený pojem – program kvality života, namířený původně proti masové spotřebě, je okupován ekonomickými zřeteli a hodnocen podle ekonomických kritérií. Nemohl na skutečnosti nic změnit.

Pojem pravice a levice se v průběhu dějin různě modifikuje. Ale vždycky je vklíněn do protikladu mezi zámožnými vlastníky a držiteli moci (lid se chce od nich osvobodit) a mezi chudými pracujícími (lid si je s bohatými přece roven). Nelze ten protiklad redukovat na dílčí svobody ( jako třeba projevu) a dílčí rovnosti (např. pohlaví). Pravice i levice znamenají ucelený politický názor a program.

Nebudeme sledovat celý novodobý zápas pravice a levice o žádoucí lidskou společnost. Zastavíme se jen u posledního období. Když padl socialismus v SSSR, prožili jsme transformační převrat r. 1989. Do té doby u nás uznávaný a praktikovaný socialismus byl zákonem prohlášen za zločinný výmysl.V duchu již citovaného neoliberalismu se od té doby sociální nerovnost pokládá za přirozenou a sociální spravedlnost je zavrženíhodná cesta k totalitě. Octli jsme se opět ve světě kapitalismu, ovšem vyššího stupně, než který jsme znali v minulosti. Je to kapitalismus s neoliberálním programem, s převahou spekulativního kapitálu nad reálným, s lichvářským obchodem s penězi. A zjistili jsme ustavičně rostoucí nesouměřitelnost mezi lidmi. Neomezená svoboda k realizaci maximálního zisku stále stupňuje neuvěřitelný rozdíl mezi bohatými a chudými. Propast mezi příjmy bohatých a chudých zemí a jejich obyvateli se hrozivě zvětšuje. V horních patrech společnosti to vede ke ztrátě odpovědnosti, ohledů, k sobectví, nenasytné chtivosti a neřesti, ke korupci všeho druhu a k předstírání ušlechtilých pohnutek. I v mezinárodních vztazích. V dolní sféře, v suterénu společnosti bují kriminalita, narkomanie, prostituce, organizovaný zločin, terorismus.

V celém lidském světě ubývá motivace k pravdě, odvaze, čestnosti, věrnosti přesvědčení, altruismu. Nepřekonaná rezidua minulosti oživují nehumánní závodění národů v získávání zdrojů materiálního bohatství. Přibývá válečných konfliktů a sílí vlny migrantů, ohrožujících západní civilizaci. A objevují se smrtonosné epidemie a pandemie. Svět přestal být bezpečným příbytkem pro množství lidí.

Globální změny životního prostředí jsou již nevratné. Snahám o regulaci těžby, výroby a spotřeby v zájmu uchování přírody, přírodních živlů a zdrojů stojí v cestě – jako v případě mezilidských vztahů – nezřízená touha po zisku. Hamižnost, kterou v honbě za ziskem nic nezastaví. Před ochránci přírody a zvláště biosféry, život člověka nevyjímaje, stojí nutnost změnit životní styl současné civilizace. Obrátit ji k respektu morálního imperativu a všelidských hodnot. Upevnit a rozšířit vědomí příslušnosti k přírodě a k cítění sounáležitosti se všemi příslušníky lidského rodu. Probudit životní potřebu mezilidské vzájemnosti a solidarity. Bratrství, říká odkaz revoluční Francie.

Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretaci symbolických hodnot a ideálů. Ani demokracie není už tím, čím byla.

Státně politicky znamenala demokracie, že veškerá státní moc vychází z lidu, vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních.

Sociálně politicky znamenala, že stát nastolil právní a sociální rovnost všech občanů, zrušil kastovní zřízení, privilegia, šlechtické výsady a tituly.

Postojově politicky demokracie v politice znamená respektovat kulturu, dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti. Netrpěla se žádná hrubost, žádná nízkost. Vládla příjemná prostota, ohleduplnost a vlídnost.

Sociálně hospodářsky znamenala demokracie nutnost rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních. Neomezovat se jen na formální svobodu a práva. Zabezpečit občany též proti bídě a nedostatku.

Za časů presidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanů i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval směrem k ideálu společnosti spravedlivější, lidštější. Masaryk zastával ideály demokracie humanitní.

V 70. letech minulého století ovšem nastoupil v západních zemích neoliberalismus a následkem toho i demokracie nikoli humanitní, ale liberální. Osou všeho společenského dění se stávaly stále více peníze, finanční kapitál.

Na obdobné ohrožení demokracie upozornil již r. 1916 americký president W. Wilson, když řekl: „Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců, kteří systémem úvěrů kontrolují a omezují veškerou činnost a růst národa.“

Na rozdíl od presidenta Wilsona a některých dalších, kteří se s nadvládou finančního kapitálu nechtěli smířit, president R. Reagan mu svým neoliberálním programem otevřel cestu. Podle něj a jeho nástupců vláda nezasahuje do ekonomie, trh je všemocný a autoregulativní, progresivní daně a deficitní výdaje jsou nepřípustné. Obchodu s penězi, spekulativnímu kapitálu a lichvářství se dostalo dokonce jisté glorifikace. Lichvu v minulosti odsuzovalo náboženství, morálka i zákony. Za vlády neoliberalismu je to zásluha, protože kapitalismus přece závisí na ziscích jednotlivců.

A demokracie? Vláda lidu, lidem a pro lid? Pouhá mašinérie na získávání hlasů, praví N. Chomski.

A jak bohatý musí být kandidát na presidenta? Ani při uplatnění volebního práva si občané nejsou rovni. Slovo demokracie je jen pokrytecký klam, reklamní heslo, zdůvodňující nekončící řadu válečných konfliktů.

Ale vraťme se domů. Cestou od vzniku samostatného státu r. 1918 jsme prožili historii plnou nástrah a nebezpečí. Přesto jsme si zachovali ideje demokratického Československa jako živý ideál a vzor. Proti všemu očekávání však vývoj po převratu r. 1989 nastoupil jinou, odlišnou cestu, než jsme si přáli. Vidíme, jak jsou české dějiny přepisovány, jak se vyzvedávají jiné hodnoty než demokratické a národní. Odmítá se husitství, národní obrození, první republika, chválí se baroko, habsburské mocnářství, katolická církev a někdejší německá menšina.

Představuje to veliké ohrožení národa, popření naší minulosti a tím i budoucnosti, popření naší národní historie a filosofie dějin. Společnost se drobí a štěpí na nepřehlednou tříšť zájmových skupinek, rozptyluje se a proměňuje v manipulovatelný dav konzumentů. Rozkládá se stát, národ i rodina. Znalci hovoří o tom, že jsme se stali opět protektorátem (Bruselu), kolonií (Berlína) a federátem (NATO). Útvarem bez suverenity, bez samostatnosti, svébytnosti, bez národní paměti a bez kultury.

A co v dané situaci naše politické strany? Jak reagují na současné politické poměry? I ony, jako celá demokracie, jsou v úpadku. Týká se to i levicových stran. Pakliže levicové strany nehledají alternativu k rozkladné skutečnosti, nejsou již levicové. Opustily své programy a staly se jen zaměstnáním, zdrojem obživy, prestiže a platu svých funkcionářů. Je tolik problémů malého národa v Evropské unii! Ale předseda sociální demokracie je neřeší. Viděli jsme, jak mu nejde o principy svébytného a důstojného života ani malého národa ani chudého člověka. Jde mu jen o to, abychom měli v EU pozice a „imidž“, abychom se nechali ovládat bez námitek, abychom nepůsobili zbytečné potíže. A to ani v době masové migrace příslušníků jiných civilizací, kteří existenci naší civilizace očividně ohrožují.


Závěr

Doba je vážná. A kdosi napíše článek „ Nástup nové levice“. Je to slibný název. A čtenář čeká návod, jak spojit ty rozptýlené skupinky sociálních myslitelů a vlastenců, rozptýlených po sítích a neznajících se navzájem. ale zastávajících naše národní, sociální a demokratické ideje. Abychom mohli společně čelit rozkladným jevům našeho světa a života, které nás tak znepokojují. .

A tak co nám nabídne autor toho slibného článku? K našemu úžasu on za „novou levici“ pokládá „Piráty“ a „Milion chvilek pro demokracii.“ Skupiny, které se již stačily zkompromitovat, když ukázaly své antičešství.

A tak autor jen přispívá k pojmovému zmatku, když je – pochybné rozvraceče – řadí k levici.

Spíš by je měl nazvat antilevicí.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Žádné komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře