Ministerstvo obrany slavnostně ukončilo kolotoč lhaní…

Stále více lidí se ptá, k čemu nám účast v tomto dobrodružství byla a co nám vlastně přinesla.

Jaroslav Štefec
Jaroslav Štefec

Zdroj: První zprávy

Ministerstvo obrany České republiky  oficiálně a slavnostně ukončuje české angažmá v Afghánistánu.

Završuje tím dvacet let trvající nepřetržitý kolotoč nesmyslných rozhodnutí, lhaní o skutečné situaci, zbytečných úmrtí vojáků, zničených životů stovek lidí a utrácení miliard a miliard korun, do kterého nás zavedly amatérismus, servilita a hloupost vlastně už dvou generací českých tzv. “politiků”, neschopných pochopit realitu mezinárodního dění, definovat české zájmy a formulovat skutečně národní zahraniční a bezpečnostní politiku našeho státu.

I přes zuřivý odpor mainstreamových médií, pokračujících v udržování mýtů o slavném výprasku a lhaní o tom, jak jsme se snažili a „oni“ nás nepochopili, a jakou katastrofu bude znamenat náš odchod, se stále více lidí ptá, k čemu nám účast v tomto dobrodružství byla a co nám vlastně přinesla. A také zda by neměly vlády, odpovědné za udržování afghánského kolotoče rozhazování peněz, hazardování se životy lidí a účasti českých vojáků na zabíjení příslušníků jiných národů nést nejen politickou, ale i trestní odpovědnost.

Chceme-li se takto ptát, musíme ale nejprve znát odpovědi na jiné otázky. Například oblíbené „cui bono“, komu ku skutečnému prospěchu. Kdo profitoval z celého tohoto dobrodružství, pominu-li zbrojařské firmy? A kdo je vlastně vítězem a kdo poraženým v této zatím nejdelší válce přelomu dvou tisíciletí?

Osobně se domnívám, že klíčem je správné pochopení chování Spojených států v závěrečné části konfliktu, především obrovské množství vojenské techniky, zbraní a munice, zanechaných zdánlivě napospas vítěznému Tálibánu. Jenže zdání může klamat, zvláště když se mu hezky po goebbelsovsky pomůže. Co tedy skutečně vedlo americkou armádu v Afghánistánu k “opuštění” výzbroje a techniky včetně nejmodernějších tanků v množství významně převyšujícím počty a kvalitu vojenské techniky, jíž disponují miniarmádky značné části evropských zemí NATO, včetně ČR?

Samozřejmě že svou roli mohly hrát ekonomické důvody (náklady na dopravu jsou přitom to nejmenší; problémem je především nerudovské dilema „kam s ní“ – komu ji prodat, kolik bude stát likvidace apod.) a potenciální problémy s odzbrojením „státní“ armády. Ale čím dál tím jasněji se ukazuje, že to jsou jen falešné argumenty, sloužící k zastírání skutečných důvodů tohoto kroku. Stejně jako argumenty typu „Afghánci jsou primitivní národ, neschopný tuto techniku ovládat“, nebo představa, že odchod americké armády a úslužných přicmrdovačů z NATO (bohužel včetně ČR) povede k rychlému zhroucení složitých logistických řetězců, nezbytných pro udržování moderní techniky v bojeschopném stavu.

Jak to vypadá, nic nemůže být dále od pravdy. Zvláště ve světle skutečnosti, že nejmodernější zbraně a techniku USA do Afghánistánu masově dodávaly teprve v posledních pár letech, kdy také bylo vynakládáno největší úsilí na výcvik afghánské armády v jejich používání. A to od úrovně boje taktických jednotek, až po strategické návaznosti nasazení afghánské armády v rámci koaličních sil.

K pochopení logiky jak těchto kroků, tak současného dění a budoucího vývoje přitom postačuje přestat sledovat stránky mainstreamových médií, začít přemýšlet logicky a oprostit se od tvrzení, že USA opustily Afghánistán jako poražená země. Není to pravda.

Jediná strana, která utrpěla skutečnou porážku, z níž se jen tak nevyhrabe, je evropská část dávno chcíplé kobyly, které se jen z čisté setrvačnosti říká „North Atlantic Treaty Organization„. Tato porážka Evropy jde přitom plně na vrub politické slepotě a úplatnosti jejích politických vůdců, neschopnosti evropských zpravodajských služeb a toxickému návyku na otrockou podřízenost USA.

Je paradoxem, že do konfliktu, který byl od počátku zcela mimo jejich kontrolu, na němž neměly žádný zájem a jak se stále jasněji ukazuje, jehož důvody byly od samého počátku vylhané, zavlekla evropské země historicky první aktivace formálně absolutně nezávazného článku 5 Severoatlantické smlouvy o vzájemné vojenské pomoci. Přitom to byl právě tento článek, který Spojené státy v závěrečné etapě afghánské frašky ostudně ignorovaly. Sledovaly pouze své zájmy a bezpečnost svých vojáků, zatímco takzvané „spojenecké jednotky“ ponechaly jejich osudu ve stylu „pomoz si, jak umíš“. A je jen typické, že čeští vojáci díky svatému nadšení našich politických představitelů (bojím se jen pomyslet, že by to bylo i díky neschopnosti zorganizovat včas jejich odsun) byli mezi posledními, kteří opouštěli Afghánistán, ne nepodobní většinově českému orchestru, hrajícímu na palubě Titaniku ještě v době, kdy už šel beznadějně pod hladinu.

Pro odpověď na otázku budoucnosti amerických zbraní v Afghánistánu jsou klíčové dvě věci. Pohled na mapu a povědomí o tom, kde má své kořeny Tálibánu. Ten je totiž velmi úzce svázán s věrným spojencem USA Pákistánem, a s jeho předpokládanou rolí „těžké figury“ na šachovnici budoucí partie boje o  získání nejen přístupu k nerostnému bohatství Afghánistánu, ale i vlivu na celou tuto velmi významnou část Asie. Není totiž sebemenší problém napojit logistiku tálibánských jednotek na propracované logistické struktury pákistánské armády a zajistit jejich zásobování náhradními díly, municí a také odborníky.

Není proto divu, že se Indie se právem cítí ohrožena vývojem, k němuž v Afghánistánu došlo. Stejně jako ostatní státy v oblasti, které oprávněně s rostoucí nedůvěrou sledují rychlé etablování se tálibánského státu, jeho námluvy s jaderným Pákistánem a také snahy o vojenské a politické angažmá Turecka.

USA tak sice Afghánistán opustily, ale prostřednictvím Pákistánu jsou stále ve hře. Navíc v podstatně výhodnější pozici. Dostaly vše, co chtěly. Těžce vyzbrojeného “tichého” spojence, klacek hned na tři členy BRICS, stálý odbyt pro náhradní díly, zbraně a munici pro své zbrojovky a nádavkem ještě oslabenou Evropu. Nedivím, se, že jak Makron, tak Merkelová jsou na mrtvici. Jediní, kdo snad je v Evropě ještě ochoten jásat nad slavnou porážkou a celebrovat „hrdiny z Hindúkuše“, jsou političtí zabedněnci v čele České republiky. Fakt, že si ministr obrany nepamatuje rok pádu budov WTC (podle něj 2011) je už jen onou pověstnou poslední třešničkou na dortu drsné reality.

 

4.3 12 hlasy
Hodnocení článku
4 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
anti Havel
anti Havel
před 12 dny

Nějak si nedovedu vzpomenout kdy jsme za existence Varšavské smlouvy válčili jako žoldáci v zájmu např.SSSR…..????

Vendol
Vendol
před 12 dny
Odpověď uživateli  anti Havel

Nikdy. Zato teď naši špenáti dělají Američanům onuce, pucfleky a nesvéprávné podržtašky. Osobně se za AČR stydím.

anti Havel
anti Havel
před 12 dny
Odpověď uživateli  Vendol

Mě je z NEčeských žoldáků na blití!

Vendol
Vendol
před 12 dny

Armáda, která výhradně bojuje v amerických válkách a za americké zájmy tisíce kilometrů odtud, naší armádou vlastně vůbec není. A její spolupachatelský podíl na americké okupaci Afghánistánu byl a je vyloženou ostudou. Trochu, vlastně docela dost, se za naše špenáty, chci říct vojáky, ve výše naznačené souvislosti stydím. S ohledem na naši minulost bychom nikoho… Číst vice »