Karel Havlíček Borovský – zdroj poučení

Vláda se snažila výjimečně nadaného a charakterního Havlíčka získat i velkým úplatkem a lákavými existenčními sliby výměnou za to, že se stane provládním žurnalistou, což Havlíček odmítl v souladu se svým principem, že zrádcem nikdy nebude.

Marie Neudorflová
Marie Neudorflová

Text projevu historičky Marie Neudorflové, který pronesla na setkání přátel české kultury 30. 10. v předvečer dvoustého výročí narození Karla Havlíčka Borovského.

Je trochu záhadou, jak Havlíček získal již v mládí svůj pevný charakter, výjimečnou schopnost rozeznávat důležité od nedůležitého, svou demokratickou orientaci, svou lásku k českému národu.

Neméně důležitá byla také jeho schopnost kritizovat otevřeně pokrytectví římsko-katolické církve, její materialismus a vážnou deformaci křesťanství. Ta ho proto vyobcovala ze studia bohoslovectví. Jistě k tomu přispělo i to, že ve svém dospívání přijal víru v existenci něčeho vyššího, nedostupného lidem, a hlavně přijal základní původní křesťanské učení hlásané Ježíšem a později Janem Husem, jehož součástí byla možnost zdokonalování lidí. Jako oni ztotožňoval křesťanství s mravností. Jistě si mnoho přinesl z rodiny, ze které pocházel.

Pokud jde o jeho politické názory, hodně četl osvícenskou literaturu, přijímal jen to, co se hodilo pro české podmínky a usiloval o to, aby co nejvíce rozuměl světu, ve kterém žil a který byl plný vážných problémů. A protože měl pochybnosti o reálnosti Kollárovy populární ‚myšlence slovanství‘ jako prostředku k důstojné existenci nesvobodných slovanských národů v habsburské říši, vydal se na dva roky do Ruska a do Polska.

Vrátil se jako kovaný Čech s vědomím, že Češi byli daleko více připraveni svou úrovní, dědictvím reformace i obrozeneckou činností na liberalizační politické změny, které hýbaly Evropou. Zásluhou Františka Palackého se stal r. 1848 redaktorem Pražského posla a zanedlouho Národních novin a začal svoji politicky vzdělávací žurnalistiku. Uvědomil si, že česká veřejnost nerozumí světu, ve kterém žije, neměla potřebné znalosti o politických proudech a pojmech, které hýbaly už i Rakouskem a směřovaly ke konstitucionalismu a parlamentarismu. Jako po krátkou dobu poslanec si všiml, že ani poslanci nerozuměli, co to znamená mít ústavu, parlament, svobodu slova, atd. a prosazovat myšlenku, že všechna moc pochází z lidu. Podobně jako Palacký se stal stoupence federalizace habsburské říše na základě rovnoprávnosti národů s nadějí, že parlamentarismus umožní uskutečnit tuto ideu vzhledem k tomu, že slovanské národy tvořily v říši mírnou většinu. Jako překážku úspěchu viděl Havlíček obecný nedostatek znalostí i politického vzdělání.

Dva roky ve svých kritických článcích (v Národních novinách jich bylo přes 200) rozebíral nerovnoprávné postavení slovanských národů ve srovnání s privilegovanými Němci, zvláštní pozornost věnoval myšlence federalismu (podobně jako F. Palacký), kritizoval absolutismus církevní i světský. Kriteriem hodnoty jeho úsudků byl princip rovnosti a spravedlnosti, a to jak ve vztahu k jednotlivcům, tak k národům. Druhým pólem byl tradiční aristokratismus, v němž měl hlavní práva a privilegia panovník, aristokracie a katolická církev. Havlíček vysvětloval různé politické koncepty jako konservatismus, liberalismus, radikalismus, relevantní politické strany, demokracii jako odlišnou od hodnot liberalismu, respekt pro kolektivní entity, princip rovnosti a spravedlnosti, politickou rovnoprávnost, důraz na hodnotnou kulturu a vzdělání pro všechny na rozdíl od liberálního individualismu, bezbřehé svobody, konkurence i destruktivní, podceňování důležitosti národních entit pro úroveň lidí, různé druhy expanze na úkor slabších, atd. Vysvětloval podstatu a smysl politických pojmů, implikace v praxi i jejich záludnosti.

Pro pozitivní užívání těchto koncepcí ve prospěch úrovně lidí a společností, pro národ, považoval za nutnost přístup k dobrému vzdělání, které by rozvinulo jejich znalosti, jejich kvalifikaci k zaměstnání, upevnilo jejich charakter, zodpovědnost k sobě, ostatním, k národu, jejich schopnost zodpovědné participace v politice. Rozebíral záludnosti politických stran a nevzdělanost a nedospělost poslanců. Cílem mu byl vzdělaný národ a „poctivá“ liberální politika, směřující k demokracii. Ve svých názorech se nedal zviklat ani častými vládními konfiskacemi svých novin.

Nebylo divu, že český národ Karla Havlíčka Borovského miloval, jeho noviny měly většinou kolem dvou tisíc předplatitelů. V několika tisícových davech měl lid odvahu svou lásku dávat najevo i v dobách, kdy byl Havlíček vládními žalobami vláčen protizákonně po soudech. Čeští obhájci, české poroty i sám Havlíček, znalý dokonale zákonů a svých práv, dovedli těmto nezákonnostem vítězně čelit. Vláda se snažila výjimečně nadaného a charakterního Havlíčka získat i velkým úplatkem a lákavými existenčními sliby výměnou za to, že se stane provládním žurnalistou, což Havlíček odmítl v souladu se svým principem, že zrádcem nikdy nebude.

I to byl důvod, proč rakouská vláda nechala Havlíčka v hluboké noci z 15. na 16. prosince r. 1851, tajně odvléci od rodiny z tehdy Německého Brodu, do tehdy velmi nehostinného Brixenu. Vláda ho tam držela tři a půl roku v izolaci od jeho práce, přátel, od dění v Praze. Manželce Julii s malou dcerou byl sice dovolen v Brixenu dvouroční pobyt, ale nehostinnost krajiny, izolace a intelektuální nečinnost a denní návštěvy policie, ho emocionálně velmi ničily. Zdá se, že Havlíček a jeho žena dostali tuberkulózu v Brixenu. Nevzdával tam zcela svou tvůrčí činnost. Napsal satirické básně Tyrolské elegie, Křest sv. Vladimíra a Krále Lávru. Ale na vydání musely čekat mnoho let.

Jistě si Havlíček i v Brixenu uvědomoval, jak bylo potřeba jeho odvahy a názorů doma, kde v 50. letech 19. století, řádil absolutismus A. Bacha, plný zatýkání, věznění, pronásledování lidí, cenzury, domovních prohlídek, zabavování tisku a knih. Občasné zprávy o situaci doma byly velmi depresivní, mnozí přátelé přestali kvůli cenzuře Havlíčkovi psát.

Zdálo se, jakoby národ ve svém strachu na Havlíčka za těch pár let téměř zapomněl. Ale nebylo tomu tak. Jen byl národ zavalen strachem a bezperspektivností. Lidé se vzájemně báli i na ulici zastavit, aby prohodili pár slov. Když byl v dubnu 1855 z Brixenu Havlíček propuštěn, atmosféra strachu těžce dopadla i na něho a jeho schopnost pracovat. Vláda mu zakázala pobyt v Praze a při jeho občasných krátkých návštěvách, se mu lidé na ulici vyhýbali. Jen Božena Němcová ho beze strachu a radostně vítala v Praze při setkání na ulici. Za pár let nato platila za svou statečnost stejnou mírou nejvyšší jako Havlíček.

Zákaz trvalého pobytu v Praze pražský policejní ředitel Päumann odůvodnil v úřední zprávě takto //trochu zkráceno//: „ Havlíček náleží k nejtalentovanějším a nejtužším českým revolucionářům a dokázal to především tím, že …..přes všechny //vládní// překážky …. trval pevně na programu, jejž kdysi ohlásil, a zastával jej slovem i písmem…Takový člověk….nemění své přesvědčení, a povolit mu pobyt v Praze, ohnisku českého hnutí, /bylo by nevhodné/ //neboť// dovede své chování nepochybně upravit tak moudře, že bychom nemohli nalézt příčiny abychom proti němu zakročili úředně.“1

V této tísnivé atmosféře Havlíčkových sil rychle ubývalo a 29. července 1856, ve svých nedožitých 35 letech zemřel. Zpráva se rychle roznesla po celé zemi a navzdory různým policejním šikanám, se pohřbu účastnilo na pět tisíc lidí ze všech konců českých zemí. Bylo nepochybné, že lidem zůstalo v paměti i v emocích hodně z toho, co je z politického myšlení, z výchovy k politické a mravní dospělosti Havlíček učil, i hodně ze statečnosti, kterou jim šel příkladem.

Svědectví Boženy Němcové z pohřbu Karla Havlíčka Borovského vypovídá podstatné: „Na všech koncích bez bázně se ozývalo“: …„ Od Husa se takový člověk nenarodil, který by se byl odvážil pravdu jim tak povědít!“ … „ Mnoho pro nás udělal, ten nám teprve oči otevřel, dříve jsme ani nevěděli, co jsme a čí jsme“.2

Havlíčkovy politické názory, rozbory, informace, uveřejňované hlavně v Národních novinách a ve Slovanu, T. G. Masaryk o čtyřicet let později nazval „školou moderního politického myšlení“3 trvale aktuální. Osvícenské koncepty týkající svobod, práv a důstojnosti všech lidských bytostí i národů, vlastně neztratily do současnosti mnoho na aktuálnosti, spíše naopak.

Masaryk byl první, kdo pročetl téměř všechny Havlíčkovy politické články, do značné míry se opíral o jeho názory a napsal o jeho politických názorech objemnou knihu s početnými citacemi (viz odkaz 3). Kniha měla veliký vliv hlavně na studenty, kteří tímto způsobem získávali potřebné znalosti o moderní politice, sílili svou českou identitu, zdravé sebevědomí, své sepětí s potřebami národa, při vědomí, že národ je entita historicky, jazykově, kulturně, emocionálně, hluboce zakořeněná. S komunitou národa se mohli její členové přirozeně a široce ztotožnit , daleko více než s entitami jinými. Tím byl národ přirozenou a důležitou podmínkou pro rozvíjení funkční demokracie.

Havlíčkovy názory posilovaly sebedůvěru národa, jeho integritu, i důvěru, že se vlastními silami a sdíleným úsilím dá dosáhnout žádoucích pozitivních cílů, včetně důstojnější existence národa. Tato filosofie, která úspěšně čelila privilegovanému postavení Němců v Rakousko –Uhersku a jejich pohrdání slovanskými národy, včetně Čechů, se stala od r. 1848 součástí jejich úsilí za emancipaci svého národa, tak během první světové války. Intensivněji se stala úspěšnou součástí rozvíjení humanitní demokracie během existence demokratické československé republiky po r. 1918. Škoda, že již delší dobu není součástí naší politiky a politického myšlení.

______________________________________________________________________

1 Alena Křivánková, Velcí mužové našich dějin.Praha: Československý spisovatel, s.r.o., 2012, s. 446.

2 Božena Němcová, Listy 1853-1895. Ed. Miloslav Novotný, Praha: Československý spisovatel 1952, s. 221.

3 T. G. Masaryk ve 40. výročí Havlíčkova úmrtí r. 1856 , vydal vynikající knihu o Havlíčkově politickém myšlení postavenou na znalosti většiny jeho článků. T. G. Masaryk, Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha: Ústav T. G. Masaryka 1886, 379 s.

5 6 hlasy
Hodnocení článku
4 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Primak
Primak
před 1 měsícem

Křest sv. Vladimíra byla knižka mého dětství. Snad k tomu přispěly také ty Ladovy ilustrace, všechny ty Havlíčkovy satiry jsem asi tenkrát dost dobře nevychutnal (z neznalosti všech těch souvislostí). Asi to vlastně nebyla knížka pro děti, popletené (svedené) tím Ladou.

Plebej
Plebej
před 1 měsícem

Snad jen drobnost k jinak výbornému článku paní autorky, se kterou se nedokážu srovnat. Bych bych jí i jiným autorům velice vděčný, pokud by rozlišovala mezi materialismem (což je filosofický směr – obecné pojetí chápání podstaty světa) a konzumerismem či nenasytnou hrabivostí (církve aj.), kterou ona považuje za ten materialismus. Církev nejde dohromady s materialismem,… Číst vice »

cablik
cablik
před 1 měsícem

Pan Havlíček byl čestný chlap a vlastenec dnešní doba potřebuje takové lidi jako sůl. Bohužel je tu dost lidí co s tím souhlasí co se děje.

spartak
spartak
před 1 měsícem

Je smutné ,že náš národ musí být znovu burcován k vlastní záchraně. Na vysokých školách se zřejmě vyučuje jen o ekonomické gramotnosti a to je málo.