Kouzelný dům uprostřed zahrady

Lenka Procházková
Lenka Procházková

Zdroj – archív autorky

Když jsme projížděli kolem plotu zahrady, nebyl dům vidět. Tak byl obrostlý břečtanem, že splýval s okolními borovicemi. Teprve od boční brány byla zřetelná jeho silueta, a když jsme vjeli do zahrady a vystoupili z auta, opravdu tam stál, přímo před námi, rozložitý a důstojný, jakoby zakořeněný ve svažitém terénu. V zrcadle jeho velikých oken se odrážela obloha i zeleň zahrady. V tom domě žil a stále žije náš přítel cestovatel. Jeden z těch nerozlučných dvou, co vešli do legend.

Jeho kouzelný dům stojí ve městě Zlín. Když se tu cestovatel usadil, město se (v jiné souvislosti) přejmenovalo na Gottwaldov, ale cestovatel ten dočasný nerozum ignoroval, takže jsme za ním vytrvale jezdili do Zlína. S malými dětmi na letní prázdniny.

Spali jsme v pokoji pro hosty a děti v cestovatelově tělocvičně. Rozložily si na žíněnkách spací pytle naplněné labutím peřím, lehké modrošedé pytle, které procestovaly ve stříbrné tatřičce skoro všechny kontinenty. V dobách, na které vzpomínám, už ale cestovatel do světa nesměl. My ostatně taky ne, a tak jsme aspoň v létě přijížděli za ním, do kouzelného zlínského domu, který byl zaplněný cestovatelskými trofejemi.

Na stěně v pracovně byly na skobičkách luky a šípy, měl tam i strašidelné šamanské masky z Afriky a na zemi ležela hnědá medvědí kůže. Někdy při siestě zavěsil přes celý obrovský pokoj indiánskou síť, do které se vešla celá naše rodina. Večer, když venku pršelo, jsme v pracovně zatemnili okna, spustili promítací plátno a cestovatel nám promítal filmy. Nejčastěji jsme chtěli ten, co zachycoval výbuch sopky, potoky lávy a jezero, z kterého se kouřilo. A přesto na něm cestovatel se svým kamarádem statečně projížděl na loďce. „Ve třiceti je každý odvážný!“ krčil rameny u té dramatické scény. Ale my jsme dětem vysvětlili, že cestovatel nepřestal být odvážný nikdy. Režimy přicházejí a odcházejí, ale odvaha, pokud ji někdo má, je vlastnost trvalá.

V prosklených zásuvkách měl sbírky blyštivých minerálů a křehkých usušených travin. Někdy nás zavedl i do sklepa svého kouzelného domu, kde stály okované truhlice s archívem cestovatelských deníků. Celý dům voněl jako podpalubí korábu, takže se nám v noci zdály dobrodružné sny. A když jsme se probudili, mohli jsme v dobrodružství pokračovat, protože kolem kouzelného domu byla tajemná zahrada.

Dolní části jsme říkali prales. Bylo tam vlhko a stinno, ve větvích vysokých stromů skákaly veverky, kolem kamenných schůdků se plazil břečtan a někde pod ním prý byl ukrytý bludný kořen, takže v pralese bylo dětem příjemně nebezpečno. Nad ním byla ve stráni slunná teráska – latifundie, ohraničená keřovitými jablůňkami. Tam se chodilo na maliny, ostružiny a jahody. O stupeň výš byl švestkový a meruňkový sad a pak už, téměř u domu, pěstěná travnatá pláž. A hydrant s dlouhou hadicí. Tam jsme se opalovali i bez plavek, protože cestovatel byl zvyklý na nejrůznější typy domorodců. V podvečer jsme se ale oblékli a vystoupili do ohňové země. Děti přinášely z dřevníku nejstarší klestí (cestovatel měl na trámech cedulky s datem sběru), rovnaly dřevo do indiánské homole, zatímco dospělí připravovali na kamenném stole nápoje a kořenili maso. Když byla hranice už akorát, zapálil ji cestovatel jedinou sirkou. Někdy, když vál mistral z Beskyd, bylo těch jediných sirek vícero. Ohniště bylo zbudováno v nejvyšším cípu zahrady a při opékání a popíjení jsme pozorovali, jak město dole rozžíhá lampy a z terasy hotelu, někdejšího Baťova mrakodrapu, k nám doléhaly útržky letních melodií. Ale my jsme měli své vlastní písně a k nim i hudbu vyluzovanou z dřevěných do hladka ohmataných nástrojů, co si cestovatel přivezl z Afriky a z Cejlonu a z Argentiny. Když táborák vyprskl do tmy poslední jiskřičky, vrátili jsme se do domu, otevřeli okna, abychom slyšeli pohyb větví a cítili vůni borovic a nechali se ukolébat k dalšímu cestovatelskému snu.

Ráno ležela na trávě rosa a cestovatel naklepával kosu. Měl plátěné šortky vybělené žárem saharského slunce, plantážnický slamák a kolem opáleného kotníku kožený řemínek s maličkými zvonečky na plašení hadů.

Když jsme na konci prázdnin odjížděli kolem plotu zahrady, nebyl dům ve zpětném zrcátku vidět. Ale byl tam. A je tam pořád. Cestovatel sedí na kamenné terásce ve stínu borovic, popíjí kávu a ochutnává švestky, které, jak tvrdí, jsou nejlahodnějším ovocem na světě.

4.7 18 hlasy
Hodnocení článku
5 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
eFPe
eFPe
před 1 měsícem

Cestovatelů i průkopníků jsme měli vícero, pan Stingl,, pak zábřežský rodák, jméno nepamatuju,pak ten cestovatel co nakonec umřel doma na otravu krve když se pořezal nechtěně hřebíkem, myslím, že i v objevování Amazonie tam byl další….Jména si nepamatuju. Jednou jsem si vysloužil pojmenování Hanzelka. Z akce jsem se vracel busem usnul jsem a musel cestovat… Číst vice »

Mira
Mira
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  eFPe

Ten cestoval který přežil různé úrazy v divočině a nakonec zamřel na otravu po škrábnutí o hřebík se jmenoval Vojtěch Frič. Už od dětství mě mě provázelo jeho jméno při mých úrazech a varováním od matky. ….. Dostal se do indiánských osad a po léta žil s indiány jako jeden z nich. Pohyboval se především v oblasti Gran Chaco, plavil se po řece… Číst vice »

eFPe
eFPe
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  Mira

Děkuji

unkas
unkas
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  eFPe

zábřežský rodák byl zřejmě Jan Welzl, “Eskymo Welz”, který se přes Sibiř dostal na Daleký Sever, po letech se na chvíli vrátil domů a vyprávěl Těsnohlídkovi svůj příběh, nakonec zemřel v Dawsonu Kanadě, protože Američané ho už zpět na milovanou Aljašku nepustili…

spartak
spartak
před 1 měsícem

Příjemné čtení a možnost nahlédnout do prostředí našeho posledního skutečného cestovatelé pana Ing.Zikmunda. H+Z+TATRA , legenda zůstane v srdcích Čechoslováků.