Záhada Svěrák

Zdroj: První zprávy

Jak je možné, že takto inteligentní člověk, s tak obrovskou invencí a nadhledem, který nahromadil tak velké množství nejen vlastních životních zkušeností, se tak neuvěřitelně podbízivě chová ke slouhům cizí moci, kteří jsou nastrčeni k ovládání naši země?

„Slouhům prázdným a tupým, slouhům, kteří dovedli naši zemi do nejvyhrocenějších vztahů s našimi tradičními nejen ekonomickými partnery. Slouhům, kteří se podílejí na vyvolávání absurdních agresí končících fiaskem. Slouhům současné globální moci, která přivedla svět na pokraj zničující války. Slouhům chovajícím se jako nevědomé figurky. A přitom to Zdeněk Svěrák vůbec nemá zapotřebí. I ve svém věku přece nemůže přehlédnout, že tímto podbízením se slouhům cizí moci podstatným způsobem znehodnocuje své dílo a že pochvaly, které od slouhů sklízí, mají hodnotu pukavců dehonestujících adresáta,“ ptá se Radim Valenčík.

Je to dobrá otázka a její rozpletení je zásadní, protože může být milníkem při hledání klíče k mocenské změně. Odpovídá totiž i na něco jiného: Jak současný režim udržuje loajalitu významných lidí?

Takové a podobné otázky pokaždé mají dvě dimenze. Na jedné straně osobní příběh určitého člověka, jeho blízkých, jeho osobních radostí a bolestí a jeho povahových rysů. To je úkol pro životopisce či psychologa, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Petr Hampl a pokračuje..
 
Vedle toho leží otázka, nakolik je takový postoj běžný v sociální skupině, a čím (jakými společenskými, ekonomickými a mocenskými faktory) jsou tyto postoje formovány. V následujícím textu se zaměřím výhradně na tuto druhou otázku.

Valenčíkův problém je dvojrozměrný. Vidíme spor národní a spor sociální. Valenčík píše o vztahu mezi národem a globální mocí, ale obávám se, že Zdeněk Svěrák a lidé v jeho okolí to vidí jinak. Pro ně je to problém vztahu mezi těmi vznešenými nahoře a těmi hrubými dole. Je to myšlení, které vychází z představy, že co je dobré pro kosmopolitní aristokracii, to je dobré i pro národ. To účastníkům umožňuje ničit vlastní národ kvůli ziskům globálních mocenských skupin, a zároveň si připadat vlastenecky.

 
Jak se vlastně lidé typu Zdeňka Svěráka dostali nahoru. Měli to štěstí, že dostali příležitost využít to nejlepší z obou politických režimů:

  • v tom předlistopadovém vytvořili něco, co by v novém vytvořit nemohli,
  • v tom novém to zpeněžili způsobem, jaký by v předlistopadovém nepřicházel v úvahu.
    Jára Cimrman je typickým produktem prostředí 70. a 80. let. Prostředí, které nebylo úplně svobodné, ale ve kterém bylo možné si s cenzurními překážkami poměrně snadno poradit. Doba, pro kterou byl typický všeobecný smysl pro humor a kdy neexistovaly dlouhé (a neustále rozšiřované) seznamy témat, ze kterých se nesmí dělat legrace. Byly to časy vlastenecké (lidé formovaní polistopadovým školstvím by nevěděli, kdo je Křižík, a proč by měla manželka zakazovat cestu nějakému Holubovi), ale kdy bylo možné si z vlasteneckých věcí dělat legraci. Byly to časy, kdy existovalo masové kultivované publikum schopné konzumovat divadlo na slušné úrovni. Radim Valenčík má pravdu, když píše, že cimrmanovští tvůrci by měli na tehdejší režim vzpomínat s vděčností. Jenže tehdejší tvůrci mohli mít slušnou životní úroveň (na tehdejší dobu) i možnost věnovat se plně své tvorbě, ale na bohatství to nebylo. To přišlo až potom. Granty, dotace, podpora státního fondu kinematografie, miliardy v rozpočtu České televize… a samozřejmě také možnost vydávat vlastní věci a dostávat za to mnohonásobně víc než předlistopadový honorář. Teoreticky toho mohl využít každý. Ve skutečnosti toho mohl využít jen ten, kdo už byl známý.

    Je to vlastně typický model. Za socialismu se něco vymyslí či vytvoří, za kapitalismu se to zpeněží. Vznikne tak celá společenská vrstva zpeněžitelů. Není to něco, co by mělo vydržet desítky generací. Spíš můžeme očekávat, že další generace budou zašlápnuty globálními skupinami, a pokud se nepodaří vyšplhat do vyšších manažerských pozic, postupně splynou s chudinou. To ale ještě není vidět. Zatím se Svěrákům rozhodně nevede špatně.

    Máloco otáčí realitu tolik jako slogan, že „socialistům jednou dojdou i peníze těch druhých.“ Pokud by měl odrážet skutečnost, musel by zní „kapitalisté jednou nebudou mít to privatizovat, protože sami nic vytvořit neumí.“ Ano, národní kapitalismus malých firem byl nejkreativnější formací v dějinách, ale to rozhodně není případ globální volné soutěže, v níž hlavní roli hrají burzovní spekulace.

    Mimochodem, ten přechod z fáze tvůrčí do fáze privatizační se netýká jen bývalých socialistických zemí. Naprosto stejný trend vidím v západní Evropě, kde se po 30 letech smíšené ekonomiky proprivatizovali do stále větší bídy. A není to zdaleka jen záležitost umění. Není zapotřebí připomínat, kolik lidí zbohatlo privatizací. A měli bychom vzít v úvahu i třeba poctivé řemeslníky, kterým zázemí státních podniků umožnilo získat zkušenosti i vybavení a postupně bez rizika vytvářet porfolio státních zákazníků.

    To nemá vyznít jako něčí kritika, ale jako konstatování, že se jednalo o historicky unikátní situaci, která se nemůže opakovat.

    Pokud tímto cyklem prochází umělec, vyžaduje to od něj perfektní zvládnutí vztahů s mocí. Konkrétně se třemi zdroji moci.

    • Nejdříve oficiální komunistický režim. Ve vztahu k němu bylo důležité nevyvolat nepřátelství (aby nedošlo na zákaz), ale nezadat si příliš (to by komplikovalo vztahy k jiným skupinám),
    • Neformální kamarádské party, bratrstva a vztahové sítě fungující v rámci předlistopadového režimu. To bylo pro úspěch naprosto kritické.
    • V současném režimu pak došlo k tomu, že neformální bratrstva se stala vládnoucí mocí. Tato nová moc je mnohem náročnější. Požaduje neustálé vyjadřování loajality ve všech oblastech života, včetně politických názorů a včetně okázalého pohrdání nižšími třídami.

    Zdeněk Svěrák ty vztahy vždy zvládal naprosto skvěle. Snad až na to, že byl občas přehnaně servilní (jak ukazuje podpis anticharty). A proč by měla na stará kolena měnit, co mu šlo celý život tak dobře a co ho dovedlo k úspěchu?
     
    Jak to souvisí se strukturou vládnoucí moci? Vlastně hlavně to, že se jedná o záležitost jedinečné generace. Ti další sice mohou zdědit peníze a zakládat firmy, nicméně i ty firmy budou závislé na velkých státních a korporátních fondech. A to už je jiný příběh.

4.1 29 hlasy
Hodnocení článku
40 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
vik
vik
před 1 měsícem

Kvalitně se uměl vždy přizpůsobit režimu. To je pro jisté umělce postačující, když je jejich hlavním cílem jen vydělávání peněz. Některé osoby zrají věkem jako víno. Tahle zkysla.

Lubez
Lubez
před 1 měsícem

Má cenu se pozastavovat nad tímto člověkem? Duchovní a literární otec většiny jeho díla, byl pan s velkým P, pan Smoljak. Po jeho odchodu tahle troska již nic nedokázala, pouze se snaží ukrást dědictví po panu Smoljakovi. A to jeho tajtrdlíkování při volbě hlavy státu ve prospěch Šláfenberga kterého s Havlem hýčkal na klíně samotný Heidrich, velký přítel… Číst vice »

Naposledy upraveno před 1 měsícem uživatelem Lubez
spartak
spartak
před 1 měsícem

Minulý režim byl pro všechny stejný a neměl rád fašismus , proto ta obava a obrana před lidmi , kteří dnes vyznávají “tzv.svobodu”. Pan Svěrák jen potvrzuje ,že umělec se přizpůsobí v jakémkoliv režimu , vždyť z podstaty rád převléká kabáty.

basos
basos
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  spartak

ten chlap je skutecne defekni, – po cesku vadny, pro duvody proc to rikam se podivej na VRATNE LAHVE

Vlastimil
Vlastimil
před 1 měsícem

V diskuzi již na to někdo vlastně odpověděl: prvorepublikoví umělci byli ve velké většině levicoví, dnešní “svěrákové”, “hřebejkové” jsou rovněž jakoby levicoví, přesně probruselští nekritičtí neomarxísté. Pan Svěrák se mi každopádně pěkně znechutil a hlavně se ukázal jako pěkný hlupák. O co inteligentnější jsou jeho o něco mladší souputníci, např. rockeři P. Černocký, F.R.Čech, P.Chrastina,… Číst vice »

shoty
shoty
před 1 měsícem

Čudujem sa poniektorým ľuďom, keď celý svoj život, v ktorom dokázali získať priam celonárodné sympatie, dokážu v jeho závere znehodnotiť svojou nepochopiteľnou angažovanosťou v politike, plnej hajzlov a svinstva. Tak Zd.Svěrákovi, ako na Slovensku napr. J.Satinskému.

kutnohorsky
kutnohorsky
před 1 měsícem

Zdeněk Svěrák? Kdysi obdivovaný národem. Svými přiblblými politickými názory se u svých obdivovatelů naprosto zdiskreditoval. V presidentské volbě podpora Schwarzenberga, Drahoše a nyní jeho podpora generála Pavla? Pavlovi tak vtiskl polibek smrti. Dnes je to hladovec po penězích a zbytečná figurka jak na šachovnici kulturní , tak politické…

kutnohorsky
kutnohorsky
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  kutnohorsky

Ad. Cimrman, kdesi jsem četl, že tento pán byl konfidentem CK tajné policie a jako člen herecké kočovné společnosti jezdící po vlastech českýh podával do Vídně zprávy o náladách na českém venkově proti vládě. Jeho aktivity jsou zapsány ve Vídní, v archivu CK tajné policie na Schwarzenberském náměstí…

basos
basos
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  kutnohorsky

Kutnaku, za “bolseviku” byl obdivovany kazdy ktery placl cokoliv protibolsevickeho, i kdyz strasne opatrne, nezapomen ze jsme narod….ale nic, necham toho byl bych zase sprostej

haf
haf
před 1 měsícem

hezké je zjištění, že otec i syn Svěrákovi jako příslušníci vojsk Pohraniční stráže pevně chránili hranice socialistické soustavy…převlékači kabátů mohou