Demokracie v systému kapitalismu: Podstata, fasáda, demontáž (text dlouhý, ale poučný)

Termín „demokracie“ („moc démosu“, tj. lidu) je jedním z nejnejednoznačnějších a kvůli této polyfonii a amorfnosti jej nelze považovat za striktně vědecký, který se nachází na pomezí vědy a ideologie a ve větší míře tíhne k ideologii.

Zahraniční zdroj
Zahraniční zdroj

Kdo nenávidí svobodu? (10)

Jednou z podmínek svobody je chápat celkové souvislosti konkrétních událostí pro správné rozhodování. Jednou z takových otázek je chápání demokracie a všeho toho „humbuku“ kolem ní. Ať se nám to líbí nebo ne, dnes opět probíhá kritická fáze vývoje celého lidstva. Ostatně novela pandemického zákona, přijatá „novou vládou“ nám ukazuje, že na nás budou tlačit stále (přehled poslanců, jak kdo hlasoval ZDE. A je dobře vidět, že to prosazují i strany a lidé, kteří jsou „prý“ zaručeně pravicové orientace (a to přestože vyšachovali „Piráty“ – nejspíše prý novodobé „komunisty“). Prostudujte si tento seznam z tohoto hlediska a možná budete mít argument pro tzv. „samozvanou“ střední třídu, či pro hlupáky, komu to vlastně odevzdávají hlasy pro zachování svého statusu quo … a pak se tak stávají  zaručenými podporovateli „novodobého komunismu“ – podle jejich vlastního slovníku. Ostatně v Německu to samé přece dělala (Merkelová) a dělá „ryze křesťanská“ strana …  Otázka zrady vlastního národa je ale nad rámec tohoto celkového pojednání a samozřejmě i tohoto článku, původně napsaného pro studenty a to v roce 2013. Schválně jsem vybral takto starý text, aby bylo vidět, co se plní a co ne, tedy ještě ne – pozn. překl.

Zvýraznění překladatel.

I.

O krizi demokracie na Západě se mluví už dlouho, nejméně čtyři desetiletí. Zároveň je třeba ale poznamenat, že to není demokracie obecně, co se demontuje, ale ta forma, která se vyvinula v severoatlantickém jádru (USA, západní Evropa) kapitalistického systému v letech 1945-1975 a která představuje vrchol, nejvyšší úroveň rozvoje buržoazní demokracie.

A této úrovně nebylo dosaženo ani tak logikou vývoje samotného kapitalismu, ale navzdory ní.

V tomto ohledu to, co řada badatelů nazývá „krizí demokracie“ konce dvacátého a počátku jednadvacátého století, není ničím jiným než návratem buržoazní společnosti k její skutečné normě (formě, podstatě). Existují i jiné interpretace krize demokracie, které budou diskutovány níže. Hlavní věc je, že demokracie je druh ideální, propagandisticky proklamované formy, jejíž skutečný obsah nebyl nikdy úplný a vždy byl výsledkem boje různých společenských sil. Podobně i současná krize demokracie na Západě je výsledkem aktivit určitých společenských sil, především nadnárodních oligarchií, „globalizátorů“ („globalizace plus totalitarismus“).

Než však budeme hovořit o současném historickém okamžiku, je třeba nejprve říci několik slov o pojmu „demokracie“; za druhé o realitě buržoazní demokracie, která byla vždy „nenápadná“ (málo viditelná) sama o sobě jako o „vůli a zastoupení“. Poté se podívejme na otázku demokratického „vzestupu“ v letech 1945-1975, jeho příčiny a nakonec se obraťme k současné demontáži demokratických institucí jako podpůrných struktur poválečného kapitalismu.

II.

Termín „demokracie“ („moc démosu“, tj. lidu) je jedním z nejnejednoznačnějších a kvůli této polyfonii a amorfnosti jej nelze považovat za striktně vědecký (viz např. Zinověv, 2000: 311), který se nachází na pomezí vědy a ideologie a ve větší míře tíhne k ideologii. Zpočátku byla demokracie chápána jako vláda lidu, která byla na jedné straně v opozici vůči ochlokracii (moci davu), a na druhé straně proti aristokracii/oligarchii a monarchii/tyranii. V této souvislosti se termín „demokracie“ používá také k označení práv a svobod občanů, obvykle formálních. Zda jsou naplněna skutečným obsahem, a pokud ano, jak, je otázka, která nesouvisí s demokracií samotnou, ale s konkrétním společenským systémem, s mírou toho, kolik v závislosti na povaze tohoto systému a specifické situaci „sčítání – odčítání“ sociálních (třídních) zájmů vlastníci tohoto systému umožňují (jinými slovy – co si nevybojujeme nikdy mít nebudeme. V jakémkoli systému! – pozn. překl.).

S ohledem na přítomnost nebo nepřítomnost těchto práv a svobod (deklarování svobody a rovnosti občanů, uznání vůle většiny jako zdroje moci atd.) se termín „demokracie“ používá k charakterizaci typu státnosti a samotného státu. Nejčastěji se tedy v ideologických schématech a vědecko-ideologických teoriích používá termín „demokracie“ ve státně-politickém a právním rozměru. Konečně v buržoazní společnosti byla demokracie prohlášena za jednu z nejvyšších hodnot a v důsledku toho za měřítko pokroku (odtud formule „demokracie a pokrok“). V souladu s tímto měřítkem Západ hodnotil pokrokovost některých společností, tj. jejich podobnost, připravenost kopírovat buržoazní Západ, uznával ho jako určitý etalon a západní meum – univerzálním verum (můj – náš).

Je nezbytné – v podmínkách toho, co se nazývá „občanskou společností“, rozlišovat mezi státní a občanskou demokracii. Kromě toho je třeba rozlišovat mezi abstraktní, ideologickou demokracií na jedné straně a jejími skutečnými formami v jejich konkrétním obsahu na straně druhé.

Rostoucí propast mezi „ideálem“ a „skutečným“ je podstatou evoluce demokracie na Západě – evoluce, která vstoupila do období krize v roce 1970, a ve skutečnosti do období demontáže demokracie jako reality s relativním zachováním demokracie jako ideologie, za níž ve skutečnosti již není žádný obsah nebo je v nejlepším případě minimální. Demokracie byla vždy jen prvkempřevážně vnějším (skořápkou – pp)západní (buržoazní) mocenské strukturykterá jako celek nikdy nebyla a není skutečně demokratická.

Další věc je, že na určitém stupni vývoje buržoazní společnosti, v boji buržoazie s feudalismem a s tím, co se nepřesně nazývá absolutismus, zaujímal prvek „demokracie“ více či méně významné místo v mocenské struktuře. Na Západě hrála demokracie roli, která byla dále nafukována pro propagandistické účely, zejména v období opozice kapitalistického Západu vůči Sovětskému svazu jako systémovému antikapitalismu, jako alternativnímu světovému systému. Není náhodou, že počínaje rokem 1970 krize demokracie na Západě vypukla po rozpadu SSSR, kdy hospodáři kapitalistického systému již nepotřebovali – před nikým a pro nic – zachovat ani demokratickou fasádu.

Zopakuji: v posledních 30 až 40 letech došlo pouze k přechodu kvantity v kvalitu, postupná, plíživá oddemokratizace Západu (tj. odstranění i těch malých výdobytků, které byly výsledkem, často vedlejším a nepředvídaným, boje buržoazie o moc) začala mnohem dříve – od doby, kdy buržoazie získala moc v „éře revolucí“ (E. Hobsbowm) – 1789-1848. Ve skutečnosti buržoazie bojovala za demokracii v osmnáctém a první polovině devatenáctého století, to znamená, že organizovala a využívala to, co se později začalo nazývat „buržoazními revolucemi“.

Pokud jde o třídu, která revoluci provádí“, jak napsali K. Marx a F. Engels, „tím, že se staví proti jiné třídě, nejedná od samého počátku jako třída, nýbrž jako představitel celé společnosti; jeví se jako jednolitá masa společnosti v protikladu k jediné vládnoucí třídě. Je tomu tak proto, že zpočátku je její zájem stále více či méně spojen s obecným zájmem všech ostatních nepodřízených tříd, protože ještě neměl čas, pod tlakem do té doby existujících vztahů, aby se vyvinul ve zvláštní zájem nové třídy“ (Marx a Engels, 1955: 47).

Zde je třeba poznamenat, že Marx a Engels poněkud zjednodušili a narovnali situaci: ve skutečnosti třída, která revoluci provádí, nezřídka činí revoluci nejen proti bývalým pánům, ale – automaticky – i proti bývalým a budoucím „nepánům“, i když v tezi je ratio (1), zejména proto, že v poznámkách Marx stanovil specifický původ „univerzality“ zájmů, mezi nimi iluzi společných zájmů a sebeklam ideologů.

V každém případě byla demokracie jedním z praporů boje éry revolucí a za tímto praporem byl určitý obsah – tento obsah byli nuceni připouštět a po určitou (historicky krátkou) dobu dostal příležitost k relativně autonomnímu životu. Jakmile se však buržoazie zmocnila moci (nebo bylo dosaženo kompromisu mezi buržoazií a aristokracií Starého řádu), začal se rozvíjet rozporuplný proces.

Na jedné straně, od roku 1860, buržoazie (především ve Velké Británii, ale pak i v dalších zemích severoatlantické zóny) začala zahrnovat pracující třídu, především dělníky, do politického procesu, rozšiřovat právo volit i na ně, což jim umožnilo vytvářet vlastní politické strany a hnutí atd. To znamená, že navenek dochází k rozvoji demokracie, který tak vyděsil mnoho konzervativců.

Na druhé straně, čím demokratičtější byly vnější formy a fasáda buržoazní společnosti, tím více skutečná moc odcházela do stínu, do uzavřených, ve skutečnosti antidemokratických nadnárodních struktur světové koordinace a řízení: do zednářských, parazednářských a od konce 19. století. – do zásadně odlišných, již nezděděných buržoazií ze Starého řádu (15. až 17. století), ale vytvořených jí samotnou na buržoazním základě („My“/“Skupina“ Rhodosu, Milnerova společnost a další).

Ve dvoukonturním (cca – dvouobrysovém, dvou rysů – pozn. aut.) systému moci buržoazní společnosti, který byl nakonec vytvořen koncem 19. století, se strany a oficiální instituce, státně-politické struktury národní úrovně stále více měnily ve funkční orgány klubů a lóží, tj. v uzavřené struktury nadnárodní úrovně. V takové situaci byla rozvíjející se demokratizace fasády, tj. formální demokratizace, nejen kompenzována, ale i podkopávána „smysluplnou“ dedemokratizací. Jinými slovy, demokratický prvek moci se stával stále méně důležitým.

Skutečnost vnější demokratizace projevující se vznikem dělnických (labouristických, socialistických, sociálně demokratických) stran by také neměla být zavádějící. Wallerstein správně poznamenal, že kapitalismus je jediný systém, který legalizuje politickou opozici vůči sobě (tj. vlastním majitelům – elitám). Ve výsledku zástupci nevládnoucích skupin získávají přístup k politice, k politické hře, ale podle pravidel napsaných pány (tj. buržoazií), kteří prezentují svoje soukromé, třídní pravidla a zájmy ve formě všeobecných, univerzálních, nadtřídních nacionálních, dovedně usměrňují jakýkoli protest do Prokrustova lože (2) demokracie a „chroustají“ ho svými „nemilosrdnými čelistmi“.

Dochází tak k politické domestikaci (neutralizaci) společensky nebezpečných tříd a demokracie se stává formou zachování hierarchie a omezení (udržení) opozičních hnutí v určitých rámcích.

Je třeba mít na paměti, že demokratická pravidla a instituce jsou vytvářeny nedemokratickými silami a vrstvami pro nedemokratické účely a působí jen jako funkce, vnější kontura uzavřených struktur.

III.

V historii kapitalistického systému, jeho severoatlantického jádra, přitom občas došlo k „rozšíření demokracie“, ale to bylo způsobeno vnějšími, mimořádnými okolnostmi (války, revoluce, skutečnost existence SSSR) a byly historicky krátkodobé povahy – několik desetiletí. Říjnová revoluce, která se odehrála mimo Západ, tak otevřela novou éru ve vývoji demokracie na samotném Západě.

Zaprvé, samotná revoluce vznikla v kontextu globální krize, která způsobila demokratický vzestup, který poněkud oslabil tlak „železné paty“ buržoasie.

Za druhé, se vznikem SSSR se spolu s buržoazní demokracií objevil nový, alternativní typ demokracie – socialistický, založený nikoli na právech jednotlivce, ale na sociální spravedlnosti.

Vzhledem k tomu, že sovětský systém byl odmítnutím autokracie i kapitalismu, socialistická demokracie v sovětském Rusku měla dva zdroje: Za prvé tradiční hodnotu ruské civilizace, jako je sociální spravedlnost, kterou Holštýnsko-Gottornsko-Romanovská říše od roku 1762 zjevně popírala; za druhé nadřazenost kolektivního dobra nad jednotlivcem, která pochází z evropského jakobinismu. Je třeba mít na paměti, že ruská revoluce nebyla jen ruským fenoménem, ale byla stejně tak fenoménem panevropským a světovým: Byla to realizace levicového, demokratického (jakobínského) projektu modernity na ruské půdě. Jinými slovy, samotný vznik SSSR byl faktorem, který zhoršil krizi buržoazní demokracie způsobenou první světovou válkou.

Reakcí „demokratického Západu“ na krizi demokracie v první čtvrtině dvacátého století byl vznik pravicových autoritářských a totalitních režimů (Itálie, Rakousko, Německo atd. A proto také „nezasahování“ ve prospěch plně demokraticky zvolené socialisticky orientované vlády ve Španělsku v polovině třicátých let dvacátého století a následně nástup Franca – pozn. překl.). Dokonce i v „citadele demokracie“ – Velké Británii a zejména ve Spojených státech – došlo k omezení řady práv a svobod většiny obyvatelstva, dalším faktorem byla globální hospodářská krize v letech 1929-1933.

V této souvislosti bude užitečné připomenout, že v SSSR v této době (1936-1937) politbyro provalilo Stalinův pokus demokratizovat mocenský systém – vůdce chtěl ve volbách zavést princip alternativních kandidátů (celkem oprávněně se politbyro ve své většině bálo, že bude odstaveno od moci a vlády, Stalin a jeho „komanda“ by naopak jednoznačně mohli získat – pozn. překl.).

Poválečné třicetiletí (1945-1975) bylo obdobím mocného (a zřejmě posledního) rozkvětu buržoazní demokracie. Přesněji řečeno, byl to dočasný odpočinek v dlouhé krizi, která začala spolu s dvacátým stoletím.

Je několik příčin pro demokratický vzestup v letech 1945-1975.

Za prvé: Vítězství nad Třetí říší a národním socialismem („fašismem“) posílilo ty síly, které se postavily proti fašismu pod praporem demokracie – byly v čele boje proti „hnědému moru“. Za těchto podmínek se i ti ve Velké Británii a Spojených státech, kteří nepřímo sympatizovali s Třetí říší a udržovali s ní ekonomické a dokonce i politické kontakty téměř až do konce války, museli chovat „demokraticky“. Navíc v rozvíjející se konfrontaci se SSSR byly západní elity nuceny prezentovat se jako „obránci demokracie“ a hrát vhodné společensko-politické hry.

Za druhé: Poválečné třicetiletí bylo obdobím bezprecedentního hospodářského rozmachu. Boom dal vzniknout takové síle dělnické třídy a střední třídy (u kterých se objevily své vlastní silné strany), kterou bylo velmi nebezpečné ignorovat, a mnohem nebezpečnější bylo na ně vyvíjet přímý tlak. Ekonomická prosperita navíc umožnila vyplácet se od těchto skupin jak ekonomicky, tak politicky.

Za třetí, a to je to hlavní: Samotný fakt existence SSSR, konfrontace mezi kapitalismem a socialismem, probíhající studená válka – to vše donutilo vládnoucí kruhy vedoucích států kapitalistického systému provádět politiku relativního usmiřování určitých vrstev svých zemí, především těch, kteří svým sociálně-ekonomickým postavením, svou třídní situací mohli sympatizovat se SSSR a snažit se zavést některé z jeho sociálních úspěchů u sebe doma.

Odtud pramení odklon buržoazního politického systému od demokratické míry a normy, která je mu svou povahou imanentní (3) a vztahuje se jen na nejvyšší vrstvy.

Tyto tři primární faktory (existovaly i druhořadé, vedlejší) vedly k expanzi a částečně k prohloubení demokratických praktik v buržoazní společnosti v onom jedinečném, výjimečném období dějin Západu. Toto období lze popsat jako „rozkvět buržoazní demokracie“, která však trvala jen 30 let (otrokářská demokracie v Athénách však také netrvala o moc déle).

IV.

Mnozí věřili, že situace vzniklá v letech 1945-1975 bude pokračovat po velmi dlouhou dobu, ne-li navždy, a stavěli prognózy, jež ji extrapolovaly do budoucnosti, jak blízké tak i vzdálené. Nicméně, jak říkali staří latiníci, nihil dat Fortuna mancipio – osud nic nedává navěky (jiný překlad – štěstěna nic nedává navždy).

Již ve druhé polovině roku 1960 se situace začala měnit. Ekonomická prosperita začala končit s fází „A-Kondratěv“ („vzestupná vlna“ Kondratěvova cyklu); B-fáze („sestupná vlna“) se rýsovala před námi (4), a to znamenalo, že sociální koláč se zmenšil a už nebude možné tak moc pumpovat část příjmů shora dolů pomocí daňového systému sociálního státu.).

Mimochodem, problémy s tímto typem státu také vznikly v druhé polovině šedesátých let: Zvětšil se a stal se méně efektivním, zatímco zároveň zůstal jedním ze symbolů a úspěchů buržoazní demokracie.

A konečně, nejvážnějším problémem pro vrcholnou buržoazii a establishment, který zastupoval její zájmy, byla rostoucí sociálně-ekonomická moc dělnické třídy a střední třídy v poválečné demokracii, která se odrážela v politické moci levicových, středolevých a levicově liberálních stran připravených hodit výzvu elitám (tyto významy ve „starých, původních“ smyslech – pozn. překl.).

Elity to pochopily velmi dobře, uvědomily si, že je to demokracie, byť se vší svou formálností a fasádou, která může být použita, ne-li k podkopání jejich (nejvyšších) pozic, pak k výraznému omezení jejich ekonomického a politického prostoru.

Pro řešení mezi jiným i problému „nadměrné“ demokracie (i když samozřejmě nejen to) byly na přelomu let 1960 a 1970 vytvořeny zásadně nové uzavřené nadnárodní struktury světové (globální) koordinace a řízení – Římský klub (1968) a Trilaterální komise (1973).

Je příznačné, že již v roce 1975 na příkaz Trilaterální komise tři významní sociologové a politologové – S. Huntington (USA), M. Crozier (Francie) a D. Watanuki (Japonsko) – přípravili zprávu „Krize demokracie“, která se na několik desetiletí stává ideologickým ospravedlněním dedemokratizace Západu a jakousi svéráznou příručkou k akci. Tento otevřený dokument nebyl dosud přeložen do ruštiny, proto má smysl seznámit se alespoň s několika myšlenkami z něj.

V dokladu byly přesně a otevřeně označeny hrozby vládnoucí vrstvě – především to, že proti němu začíná pracovat samotná demokracie i welfare state (stát všeobecného sociálního zabezpečení, zformovaný v poválečném období).

Pod krizí demokracie se myslelo ne krize demokracie vůbec jako takové, ale takový vývoj demokracie, který byl elitám nevýhodný.

V dokladu se tvrdilo, že rozvití demokracie na Západě vede ke zmenšení moci vlád, že různé skupiny využívajíc demokracii začaly boj o taková práva a privilegia, na která nikdy před tím nepretendovaly a že tyto „excesy demokracie“ (5) se jeví výzvami existujícímu systému vládnutí. „Hrozba demokratickému vládnutí v USA má ne vnější charakter“, psali autoři, „jejím zdrojem je „vnitřní dynamika samotné demokracie ve vysoce vzdělané, mobilní společnosti charakterující se vysokým stupněm (politické) účasti“ (Crosier, Huntington, Watanuki, 1975: 113). Experti doporučovali podporovat růst nezapojování (noninvolvement) mas do politiky, rozvití apatie, „ukrotit“ demokracii, vycházeje z toho, že ona je jen způsob organizace moci, přičemž vůbec ne univerzální.

Dále se v dokladu psalo: „V mnohá případech je nezbytná expertní znalost, převaha ve pozici i hodnosti (seniorita) (6), zkušenostech a zvláštních schopnostech mohou převážit požadavky demokracie jako způsobu konstituování moci a vlády“ (tamtéž: 113–114).

„Krize demokracie“ udělala tlustou čáru za „třicetiletím demokracie“ a otevřela novou epochu v historii Západu – opačnou „slavnému třicetiletí“ (Jean Fourastié), znamenající návrat kapitalismu, buržoazní společnosti jádra kapitalistického systému, ke stavu přelomu 19. a 20. století, k době „železné paty“ (J. London).

Od konce sedmdesátých let dvacátého století elity kapitalistického systému roztáčí třídní útok na demokratické instituty buržoazní společnosti (snaží se je v maximální míře svést k fasádnosti, k pouhé vnější formě – a s časem se stále méně starat i o vnější dekorum) na ty vrstvy, které nemálo získaly na poválečné demokratizaci buržoazní společnosti a zjevně představovaly největší hrozbu pro jeho elity.

Vůbec ne náhodou byly první údery v rámcích a prostřednictvím – thatcherismu ve Velké Británii a reaganomiky ve Spojených státech naneseny nejvíce organizovaným odborům (letečtí dispečeři) a nejvíce aktivním skupinám pracující třídy (horníci). Zároveň, dokud existoval Sovětský svaz, jako systémový antikapitalismus, byla pak úplná dedemokratizace Západu obtížná; v tomto ohledu je jasné, že zničení SSSR bylo pro elitu kapitalistického světa jasným imperativem (úkolem číslo jedna – pozn. překl.) nejen zahraniční, ale i domácí politiky.

Je příznačné, že s likvidací SSSR se neoliberální dedemokratizace na Západě začala rozvíjet již nejen bez vážného vměšování, ale také téměř otevřeně. Tento proces probíhal několika směry:

  • demontáž státu všeobecného sociálního zabezpečení;
  • kurz k depolitizaci společnosti, nahrazení politiky kombinací administrativního systému a showbyznysu;
  • omezení prostoru občanské společnosti;
  • zničení masového vzdělávání (snížení vzdělávacích standardů, bránění v přístupu pro osoby z nepriviligovaného prostředí).

(A teď si projektujte do tohoto „známou“ aféru s jedním virem, který zlikvidoval na dva roky chřipkové viry a „donutil“ školy k přerušení výuky a k distanční výuce a … Sedí to dokonale, ne? – pozn. překl.)

V.

Zvláště důležité je třeba zdůraznit další směr dedemokratizace Západu. Demokracie, jak víme, je z vůle většiny individuí.

V posledních desetiletích na Západě triumfoval kurs, za prvé, ustanovení nadřazenosti menšin (sexuálních, etnických, věkových) nad většinou, a za tímto účelem je vůle většiny, byť často drtivá, pošlapávána a lámána tím nejtvrdším možným způsobem.

Za druhé, kapitalistická elita mění Západ ze společnosti jednotlivců (individuí – individualistů) ve společnost neokomunit, kolektivů, které vytlačují a nahrazují jednotlivce jako subjekt (agenta) společenských vztahů. Řeč je o etnických neokomunitách (zejména přistěhovalci z Blízkého východu, severní Afriky, Asie, Latinské Ameriky) a o sexuálních menšinách.

Z jednoho celku, ze společnosti jednotlivců, jejíž vůle většiny má určitý význam, tj. z formálně demokratické společnosti, se Západ mění v soubor, souhrn špatně svázaných neokomunitních kolektivů reprezentujících ne většinu, ale různé menšiny, které vnucují svou vůli většině. Přesněji řečeno, elity je používají k tomu, aby vnutily svou vůli většině jako proces dedemokratizace a její nástroj. Je také důležité, že za účelem odstranění demokracie jako jedné z nejdůležitějších tradic evropské civilizace, od starověku přes středověk až po New Age, a prohlašované v této velmi moderní době za jednu z nejvyšších hodnot (autoři „Krize demokracie“, jak si pamatujeme, vyplňující přání a vůli zákazníka, převádějí demokracii do kategorie nástrojů), se používají neevropské formy a etnické skupiny.

Neméně významné je, že jedním ze směrů dedemokratizace Západu jsou útoky na křesťanskou církev, katolickou a zejména pravoslavnou, útoky na náboženství obecně, které se snaží nahradit magií a mystikou. A toto je pochopitelné.

Za prvé, magie, na rozdíl od náboženství obecně a křesťanství zvláště, nezná rozdíl mezi dobrem a zlem. Za druhé, křesťanská víra volens-nolens (chtě–nechtě, volky-nevolky) učí racionálnímu pohledu na svět (to je jeden z vnitřních rozporů křesťanství jako náboženství), který je v rozporu s postojem k deracionalizaci vědomí a chování. A konečně za třetí, křesťanství, v němž věřící subjekt – jedinec – vstupuje do individuálního, osobního vztahu s Absolutnem, před nímž jsou si všichni rovni, je jedním ze základů demokracie (to je také vnitřní rozpor).

Můžeme tedy říci, že skuteční páni Západu – nadnárodní oligarchové – se snaží dostat ze skutečné krize (své) demokracie podkopáváním a ničením demokracie, která je přes všechna svá omezení a částečně iluzorní povahu v buržoazní společnosti formálně, tedy z hlediska ideologie (či spíše společensko-politické demagogie), stále jednou z oporných struktur nejen této společnosti, ale i evropské civilizace jako celku.

Ti, kteří nejsou slepí, vidí, že západní elity šli z krize kapitalismu obecně a z krize demokracie cestou demontáže Západu jako jedné z variant evropské civilizace a této civilizace jako celku.

V tomto ohledu je hlavním úkolem chránit tradiční hodnoty naší civilizace: demokracii, racionální znalosti a takticky i křesťanství (i proti vůli Papeže – pozn. překl.)A to je možné pouze tehdy, pokud je civilizační a humanitární suverenita zachována a silná, pokud je její nositel silný a zdravý. V našem případě je to ruský lid. Navíc máme své vlastní tradice demokracie, které se liší od „západní demokracie“. Není náhodou, že hrdinové starověkých ruských eposů nejsou králové a vévodové, jako v západoevropských eposech, ale hrdinové jsou personifikátoři a symboly sobornosti (7) jednoty a koncilní vůle lidu.

Tato otázka je však nad rámec tohoto článku.

Zdroje:

(1) Ratio – poměr, rozum, důvod

(2) Prokrustovo lože. Z řecké mytologie ho známe jako velmi, ale velmi nepohodlnou postel. V přeneseném významu jde o trapné, svízelné postavení.

(3) Imanentní něčemu příslušné, vnitřní, bytostně vlastní, inherentní nepřekračující hranice možné (smyslové) zkušenosti.

(4) Kondratěvovy vlny jsou hospodářské vlny nazvané podle ruského ekonoma Nikolajeva Kondratěva. Tento ruský ekonom na základě svého zkoumání tvrdil, že každých 50 let dosahuje vrcholu jedna dlouhá technologická vlna (a následně také jednou za padesát let je „vrchol“ poklesu).  (Wiki)

(5) Exces – výstřelek, výstřednost, nestřídmost, výtržnost

(6) Seniorita – je pojem označující stav, kdy je osoba nebo skupina lidí nadřazena jiné osobě nebo skupině, a to buď na základě vyššího věku, nebo delší doby strávené na určité pozici.

(7) Sobornost (ruština : Соборность, „Duchovní společenství mnoha společně žijících lidí“) je termín, který vytvořili raní slovanofilové , Ivan Kirejevsky a Aleksej Chomjakov , aby zdůraznili potřebu spolupráce mezi lidmi na úkor individualismu na základě toho, že se protichůdné skupiny zaměřují na to, co je mezi nimi shodné. Chomjakov věřil, že Západ postupně ztrácí svou jednotu, protože zahrnuje Aristotela a jeho určující individualismus. Kirejevsky věřil, že Hegel a Aristoteles představují stejný ideál jednoty. Chomjakov a Kirejevsky původně používali termín sobor k označení spolupráce v ruské obščině , sjednocené řadou společných přesvědčení a východních pravoslavných hodnot , na rozdíl od kultu individualismu na Západě. Termín „sobor“ v ruštině má několik souvisejících významů: „sobor“ je „katedrální kostel“ diecézního biskupa; „sobor“ je také církevní „shromáždění“ nebo „shromáždění“ nebo „rada“ odrážející koncept církve jako „církve“; v sekulární civilní ruské historické použití je národní „Zemský Sobor“ a různé „místní / местное“ Sobory nebo městské „sobory“. Chomjakovův koncept „katolicity“ církve jako „univerzálnosti“, na rozdíl od římské, odráží perspektivu z kořenového významu slova „liturgie“ (λειτουργία), což znamená „dílo shromážděného lidu“.(Wikipedia  site:cs2.wiki)

Obščina (rusky община, anglicky commune) byla tradiční společenská organizační forma typická pro předfeudální (rodové) a feudální (středověké) společnosti především ve východní Evropě, ale i mimo ni. Pro obščinu byl charakteristický kolektivní způsob hospodaření s půdou ve smyslu jejího užití a práce na ní. Kolektivní forma spolupráce a sdílení zaručovala rodovým i středověkým lidským skupinám lepší přežití a přístup ke zdrojům potravy. Systém obščiny byl v podstatě opozicí k soukromému vlastnictví. Samo slovo obščina je ruského původu a užívá se jako terminus technicus pro formu zemědělského hospodaření a společenské organizace ruského venkova fungující v podstatě i po zrušení nevolnictví v roce 1861 až do konce carského režimu v roce 1917.

    (Vydáno v roce 2013)

Soupis literatury:

  • Зиновьев, А. А. (2000) На пути к сверхобществу. М. : Центрполиграф.
  • Маркс, К., Энгельс, Ф. (1955) Немецкая идеология // Маркс К., Энгельс Ф. Соч. : в 39 т. 2-е изд. М. : Госполитиздат. Т. 3. С. 7–544.
  • Crosier, M., Huntington, S. P., Watanuki, J. (1975) The Crisis of Democracy : Report on the Governability of Democracies to the Trilateral Commission. N. Y. : New York University Press.

Cyklus Kdo nenávidí svobodu jde do finále…

Přeložil Bedřich Vinopalník

1.5 16 hlasy
Hodnocení článku
6 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
P.K.
P.K.
před 3 měsíci

Dokud budou existovat síly, stojící nad demokracií a občané budou tolerovat jejich parazitický způsob existence (tisk peněz), tak oni budou parazitovat.

maxim
maxim
před 3 měsíci

Komedie s demokratickým západním systémem se dá popsat pár slovy … Je to zastupitelská demokracie, kde se o zastupování občanů ucházejí občané s největšími ambicemi, a občané si je bezhlavě volí .. Občané neznalí lidí a jejich psychologie si neuvědomují, že každý přehnaně ambiciozní člověk je idiot, minimálně s komplexem méněcennosti, obsolutně nesoudný ke svým schopnostem,… Číst vice »

maxim
maxim
před 3 měsíci
Odpověď uživateli  maxim

V poslední větě je chyba, každý ji pozná, tak je zbytečné ji opravovat ..

unkas
unkas
před 3 měsíci

přínosný článek k tématu historického vývoje tzv. demokracie v pojetí euroatlantické civilizace v průběhu času. Díky i překladateli!

cablik
cablik
před 3 měsíci

Nikdy na tom západě demokracie nebyla a u nás už tuplem ne oni to slovo mají na to že jistá menšina bohatne a dělá si co chce a propaguje se jejich ideologie.

spartak
spartak
před 3 měsíci

Bohužel se demokracie po roce 1989 nezdařila a máme jen vlády lačnící pro vlastním obohacení.