Druhé místo v literární soutěži Nové republiky získala povídka Jiřího Homoly

Jiří Homola
Jiří Homola

Vánoce, které neměly být, aneb z deníku Heinricha Schmolla

24.12.

Jitro dnes bylo velmi chladné. Ani se mi s Rainou nechtělo ven, ale domáhala se tvrdošíjně svého ranního rituálu. Měl jsem strach, aby nevzbudila celý barák, tedy jsem se nakonec navlékl do dvou svetrů a vyrazili jsme. U kina jsem ji pustil na volno. Vypadala šťastně, čumák bořila do sněhových závějí, jako by to byla šlehačka na narozeninovém dortu. Nakonec začala procházka bavit i mě. Po osamělé noci s láhví kořalky mi přišla trocha pohybu k duhu.

Prošli jsme hlavní branou a vydali se směrem k městu. Nad Ohří se vznášel mlžný opar, vzduch se třpytil mrazem. Nikde ani živáčka. Kdo by také vystrkoval nos z peřin! Na Štědrý den je lépe zůstat co nejdéle v posteli, než se člověk pustí do práce. Ozdobit stromek, oprášit pár vánočních písní, vyžehlit uniformu, perfektně vyčistit holiny. Nakonec zabalit dárky pro Hauptsturmführera Jöckela, jeho ženu a dvě dcery. Oslava začne přesně v sedm, do té doby musí být vše perfektní. Mám tedy vlastně náskok. Zatímco ostatní ještě spí, já už i posnídal. Dopiji si kávu, než se posadím k pianinu. Jak je to dlouho, co jsem naposledy hrál?

Musel jsem být účasten výdeje obědů. Pomalu začínám litovat, že jsem Ines a Karla poslal na svátky domů. Teď nemám nárok na trochu té vánoční pohody v rodinném kruhu. V Terezíně jsem zůstal sám s Rainou. I ona byla dnes nesvá. Pobíhala kolem várnic s řídkou řepnou polévkou a vrčela na vězně s obrovitými naběračkami. Možná se bála, že jí tou lžící přetáhnou po hřbetě. Nakonec jsem ji musel uvázat na krátko.

Pohled na ty ubožáky byl nesnesitelný. Z úst jim stoupala pára, na špinavé mundúry se lepil sníh. Tváře bez výrazu, jen zasmušilá odevzdanost. Žádná emoce v čase narození Spasitele. Jako by věděli, že na ně žádná spása nečeká…

Odpoledne bylo další sčítání. Dokonce i dnes! Apelplacem se nesl řev, rány holí, občas jsem zaslechl tupý náraz bezvládného těla, jak se vyčerpané poroučelo k zemi. Jak je možné, že všechny ty zvuky doléhají až sem? Stál jsem u venkovního bazénu a pozoroval děti některých dozorců, jak se na hrbolatém ledě pokouší bruslit. Chlapci tahali děvčata za dlouhé copy, holčičky se marně bránily jejich surové zábavě. Byl jsem vděčný za pisklavé hlásky, jež alespoň občas přehlušily křik linoucí se z útrob pevnosti.

To ten útěk na Mikuláše. Od té doby jsou všichni nervózní. I Raina! Dnes u obědů to nebylo poprvé. Už čtrnáct dní není ve své kůži, vrčí i na uniformy, špatně spí, brzy vstává a já abych ji pak venčil ještě za tmy. Můžou za to zřejmě popravy. Bylo jich poslední dobou příliš. Raina nesnáší střelbu! Není žádný lovecký ohař, aby po výstřelu vyrazila za padlou zvěří. Ji mrtví děsí. Vždy se mi tiskne na stehno, třese se, vyje, dokud není popravčí četa odvelena zpět do baráku.

Sedím s hrnkem horkého kakaa u svého psacího stolu a dívám se oknem do parku. Pár důstojníků vyvedlo rodinu na malou podvečerní procházku. Z nebe se snáší drobné vločky, ženy ukrývají obličeje za kožešinovými límci, děti poskakují kolem. Již se nemohou dočkat. Zbývá už jen několik hodin, než se otec zvedne od štědrovečerního stolu a pod průhlednou záminkou se vzdálí. Pak zacinká zvonek. V dětských očích se už za pár okamžiků roztančí jiskřičky z prskavek na stromečku. Pár vteřin očekávání, naděje ve splněná přání.

Vzpomínám si na domov, na svá mladá léta v Radebeulu. Jakmile jsem se naučil číst, pravidelně jsem pod vánočním stromkem nacházel knihy od našeho slavného rodáka. Vinnetou a jeho pokrevní bratr Old Shatterhand mě od těch dob provázeli celým mým dětstvím. Pamatuji se, že jeden z mnoha dobrodružných románů se jmenoval Vánoce. Moc se mi z něho ale nevybavuje. Snad jen svátky nedobrovolně strávené ve skalistých horách, lavina, záchrana a znovunalezení ztracené víry v Boha.

Kde jsou mí hrdinové dnes? Možná bych je teď potřeboval víc než tenkrát…

Napadá mě hříšná myšlenka. V duchu vidím tlupu indiánských bojovníků. Polonazí se plazí v hlubokém sněhu a neslyšně obkličují pevnost. Nezastaví je vysoké zdi pokryté ledem, ani ostnatý drát. Statečně šplhají po zmrzlých cihlách, pak seskakují na dvůr a míří k apelplacu. Bojovný ryk je signálem k útoku. Šípy protínají šedivé uniformy, kulky ze samopalu se na oplátku zarývají do obnažených těl. Velký Manitou versus Führer.

Kdo je můj vůdce? Kdo vede mé kroky? A kam? Proč jsem poslal svou rodinu domů, když po ní právě o Vánocích tolik toužím? Kde je má Ines? A můj syn Karl? Kde je, abych ho mohl obejmout, zabalit mu pod stromeček dobrodružný román o odvaze a cti?!

Přes slzy už nemohu psát. Mokré kapky padají mezi slova a rozpíjí inkoust, v němž jsou uvězněna. Slyším sám sebe křičet uprostřed vší té vřavy:

Vinnetou, zadrž, jsem tvůj přítel!

Venku už je zcela tma. Park je prázdný. Vrátil jsem se před pár minutami, tentokrát jsme s Rainou v mrazu vydrželi jen slabou půlhodinu. Pozoroval jsem světla z nedalekých Litoměřic, zatímco mou čtyřnohou společnici zaujalo cosi z ghetta na druhém břehu Ohře. V tu chvíli byla podobna soše vlčice, jež odkojila zakladatele města Říma. Ani se nepohnula, jen sotva postřehnutelné pohyby chřípí prozrazovaly, že větří. Kdo ví, co se v té psí hlavě odehrávalo, kdo ví, co se odehrávalo tam za řekou. Třeba voní Chanuka jinak než Vánoce, snad by chtěla být Raina dokonce na druhé straně, nechat se drbat za ušima moudrým rabínem a postěžovat si mu na poměry, co panují v pevnosti. Košile je ale bližší než kabát, a tak se se mnou nakonec ráda vrátila do vyhřátého bytu v Panském domě. Ten už se teď chvěje vším tím chvatem uvnitř. Přípravy vrcholí, cinkání nádobí se mísí s dětským smíchem, po celé budově rezonují rychlé kroky. Kdosi si píská O Tannenbaum.

Dárky mám zabalené, Tichou noc dokáži zahrát i se zavázanýma očima. Boty se blyští v předsíni, uniformu jsem opatrně přehodil přes opěradlo ušáku. Vše je perfektní. Je čas oslavit příchod Páně.

25.12.

Nemohu spát. Rád bych svůj stav přisoudil šampaňskému a koňaku, ale proč sám sebe obelhávat. Raina se mi hřeje u nohou, teď k ránu je chladno i uvnitř. Sníh v parku, znečištěný zvratky a močí, stává se tichým svědkem vánočního bujaří. Karel May by asi napsal, že ohnivá voda protékala celý večer žíznivými hrdly pomatenců. Jenže tam byly i děti! Hodiny se musely dívat, jak se jejich tátové zpíjejí do němoty, než je matky konečně uložily k neklidnému spánku. A bylo to horší. Pohled na opilého otce může snad zanechat nepříjemnou pachuť na sklonku Štědrého dne, ovšem dětským očím se včera večer naskytla i mnohem děsivější podívaná. Hauptsturmführer usoudil, že u vánoční tabule by měla být nadřazená rasa obsluhována tou podřazenou. Všichni čisté árijské krve tedy po celý večer pouze líně posedávali a nechali se obskakovat vyhublými, zmatenými vězni. Ti se, pravda, alespoň trochu zahřáli, do zpěvu jim ale jistě nebylo. Zprvu museli snášet pouze urážky a zesměšňování, s ubíhajícím večerem a rostoucí hladinou alkoholu v oné krvi však došlo i na bití. Ani nechci vědět, co se v tu chvíli odehrávalo v mysli všech těch dětských stvoření, která před brutalitou svých nejbližších ukrývala nevinné tváře do dlaní. Jak dlouho jim však ta nevinnost vydrží? Kolik jablek se odkutálí natolik daleko od stromu, aby se vymanilo z područí hlubokých kořenů? Najednou jsem byl rád, že můj Karl odjel pryč.

Když jsem ještě před půlnocí opustil společnost, musel jsem na vzduch. Vzal jsem Rainu a vyběhl s ní ven. Byla překvapená, není zvyklá na tak pozdní procházky, přesto se nezdálo, že má něco proti. Šli jsme dlouho. Marně jsem se snažil dostat z hlavy všechno, čeho jsem byl v předešlých hodinách svědkem. Styděl jsem se.

Připadám si jako lapený v pasti. Zajatec přivázaný k totemu vlastního kmene. Už dlouhých pět let je na válečné stezce poslušen svému šamanovi…a mě fackuje hanba.

Svítá. Raina kňučí ze sna. Stále nemohu usnout. A přesto jsem k smrti unavený. Snad bych i tu smrt následoval, dobrovolně se nechal unést do věčných lovišť. Ale mám Karla. A Ines! Oba je v duchu objímám a tu se mi do hlavy znovu vkrádá ta myšlenka. Pevnost je tichá, zahalená do tmy a čerstvého sněhu. Tentokrát však žádný z válečníků nevydá ani hlásku. Nepřišli bojovat. V rukou svírají dlouhé dýmky zdobené peřím, uprostřed apelplacu rozdělávají oheň a usedají kolem plamenů. Mají za sebou dlouhou cestu. Přišli nám zvěstovat, že kdesi na východě se narodil Mesiáš.

2 7 hlasy
Hodnocení článku
4 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
eFPe
eFPe
před 9 měsíci

Tak tato povídka není z těch, které by se chtěly zalíbit, ale účel plní dokonale. Běhá z toho mráz po zádech. Autor uměl uchopit nabízené téma. Oprávněné umístění.

MON
MON
před 9 měsíci

Hrůzná německá nacistická ideologie která bohužel není mrtvá a v obměně se šíří i teď.

vaclav
vaclav
před 9 měsíci
Odpověď uživateli  MON

ano sice dojímavé, ale i ti co přhlížejí zrůdnosti jsou vlastně spoluviníky

basos
basos
před 9 měsíci
Odpověď uživateli  vaclav

Tak jsem si tu povidku precet’ a doufam, ze se doziji dalsi, ktera mne osviti jak to bylo s nervovym plynem v Iraku, Jugoslavskym tejranim kosovanu, a hlavne Klausovou amnestii kdyz koncil presidentsvi nekdy v 90 letech…..ale nic, reci se vedou a pivo se pije