Již známe vítězné povídky z literární soutěže Nové republiky

Do literární soutěže o nejlepší povídky na téma Vánoce, které nesměly být, bylo přihlášeno celkem dvanáct textů. I když některé dorazily krátce po termínu, odborná porota vyhodnotila všechny došlé příspěvky a určila čtyři nejlepší. O třetí místo se dělí Ivan Votava a Tomáš Prchal. Dnes zveřejňujeme povídku Ivana Votavy. Slavnostní večer s oceněnými autory se uskuteční 28. února ve vinohradské vinotéce 2deci. Pozvánka bude zveřejněna na Nové republice v pondělí.

Vánoce, které neměly být

Už je to dlouho. Dávno jsem si zvykl, že když přejde slunce obratník Kozoroha, tak se přiblíží svátky, které slaví západní křesťané jako narození Mesiáše, ovšem jiné křesťanské církve vnímají Vánoce jako ryze pohanské svátky. Asi mám blíž k těm druhým.

Někdo vnímá Vánoce jako oslavu míru, vzájemnosti a rodiny. Nevím jak dneska, ale že by to vypadalo na mír, vzájemnost, či oslavu rodiny, tak to tedy zrovna nějak moc nevypadá.

Už proto mi nevadí, že poslední léta jsem na vánoce sám, zkrátka, už jsem si zvykl a dá se říci, že mi to tak vyhovuje. Nakonec, je to můj čas, čas kdy si rozjímám sám a nikdo mě nevyrušuje. Jednoduše a dobře, jsem vlk samotář, a mám své ustálené zvyky. Každého čtyřiadvacátého, se v podvečer, když se objeví první hvězdy, vydám na procházku a courám se po okolí, přičemž trasu toho courání určuje počasí.

Tak i letos. Sněží, sněhu nad kotníky, ale žádný protivný mráz. A jak se tak courám, dojdu až ke kostelíku na návsi. Dveře má zamčené a okna tmavá. Tenhle kostelík tu stojí už několik staletí, párkrát vyhořel, ale vždycky ho místní dali do pořádku a nikdy ho nepodrobili totální přestavbě. Před ním je umístěna lavička, o které se traduje, že je tu stejně dlouho.

Sednu si na ni, sleduji okolí a přemýšlím o tom, jak bude asi vypadat příští rok. Žádné veselé vyhlídky.

Okolo lampy u cesty létají a víří vločky, přičemž krásně jiskří. Sněží. Sněží čím dál víc a víc. Všechny stopy v okolí už zmizely, nikde ani živáčka a ticho. Sněžení zesiluje tak, že za chvíli je okolo mě bílá tma, ani ten kostelík už nevidím, dokonce i ta lampa zmizela a ticho, ticho je čím dál tím větší, dá se říci, že to ticho je přímo ohlušující. Ani se mi nechce se zvednout a jít domů, protože bych snad zabloudil.

Tak tam sedím a náhle z minuty na minutu, spíš z vteřiny na vteřinu, tahle neuvěřitelná situace skončila. Nějak si neumím vysvětlit, že ta lampa, okolo jejíhož světla jsem pozoroval poletující sněhové vločky, zmizela. Před sebou mám jen kostelík a jeho okna svítí, ale tak nějak jinak než obvykle, tak nějak mihotavě a navíc slyším zpěv. Jak to? Co je to? Mše? Nějak brzy, ne? A navíc, před chvílí tu byla docela obyčejná tma. Zdá se mi to?

Po chvíli zpěv utichl, nejspíš ta mše skončila a ze dveří kostelíka se trousí lidé, kteří se rozcházejí na všechny strany, nepochybně do svých domovů. Teprve teď si uvědomuji, že ten svatostánek je tak trochu jiný. Ano takhle vypadal před staletími. Znám ho tak z dobových obrázků.

Lidé odešli, dveře se zavřely a já tu zůstal sám. Nějak to nechápu a přemýšlím. Náhle, ani nevím odkud se tu vzalo, stojí přede mnou děvčátko, je zabalené do šál, jen nos a oči jí z nich koukají. Chvíli na mě hledí a pak povídá. Na tebe nikdo nečeká? Poněkud obtížně ze sebe dostanu, ne, nikdo na mě nečeká, jsem sám.

To děvčátko mě vzalo za ruku a povídá, pojď k nám, ať ti není zima. Naše chalupa je, a natáhne ruku a ukáže prstem, támhle ta první, které se kouří z komína. Ani nevím proč, ale jako v mrákotách jdu za tou poskakující postavičkou a za moment jsme u chalupy. Přede dveřmi zůstanu nerozhodně stát, ale už mě znovu drží za ruku a táhne dovnitř.

Připadám si jako ve skansenu. Ale tady to není tak sterilní, tady je život. Ve světnici je spousta lidí, soudím tak tři generace a vůbec se nediví tomu, jak jsem se tam ocitl, zvláště když ta dívenka říká, že jsem seděl u kostela a vypadal nějaký smutný a zrovna na vánoce.

V sednici bylo teplo, děti na chvilku opustily své hry a zvědavě si mě prohlížejí a ti lidé mě vítají. Jsou velice milí a ani se neptají, kde jsem se tam vzal. Nejspíš mají své zkušenosti. Připadá mi to jako ve snu. Svlékám si kabát a najednou se do mě dala zima. Je to na mě vidět, a tak mě posadili ke kamnům, no spíš k něčemu, co mi připomínalo sporák, kombinovaný s pecí. A na té peci, na tom sporáku, bylo něco hrnců, okolo kterých se začala točit nejspíš paní tohoto domu. Ostatní si sedli ke stolu a evidentně manžel hospodyně mi říká. Pojďte ke stolu, u štědrovečerní večeře musí sedět vždy sudý počet lidí. Rád si přisedám, protože ta atmosféra je tak neuvěřitelně příjemná, ta sounáležitost lidí mi připadá, po tom co znám ze svého okolí, až neskutečná.

Teprve teď se mě zeptají, odkud přicházím. Po pravdě říkám, že zdaleka, že tam odkud přicházím, zcela určitě nikdo z nich nebyl. Na oplátku se dozvídám, že oni byli nejdál ve mlýně, který je za sousední vsí. Ale teď, že se možná podívají i někam dál, když bylo nedávno zrušeno nevolnictví. Tak nějak mi to usnadnili. Nevolnictví zrušil Josef druhý, a když říkají, že to bylo nedávno, tak konečně vím, kde jsem. Ocitl jsem se v době ke konci osmnáctého století.

To, že v sednici voní jídlo, jsem zaznamenal hned při vstupu. Je to navíc umocněno tím, že stůl je slavnostně upraven, kromě hořících svíček je a na něm skoro vše, co dalo hospodářství, zejména pak ovoce, čerstvé i sušené, ale i sklenice s medem, zavařeniny a různé pečivo. Díky tomu, že rád vařím, jsem zvědavější čím dál tím víc. A všechno je uspořádáno tak, aby byla dodržena zásada, že od vánoční večeře se nevstává.

Mě osobně nejvíc zajímá kuba, jinak řečeno černý kuba, hubník či houbovník. Tohle jednoduché jídlo mám rád, a rád ochutnám i tohoto. V mé době o tomto jídle kdekdo mluví, ale nikdo ho pořádně udělat neumí.

Po večeři si všichni prohlížejí dárky, nakonec i já, a i když jsem v situaci, že nikomu nemohu nic dát, tak jsem také něco dostal. Holčička, která mě k nim přivedla, mi vtiskla do ruky kousek zdobeného pečiva. Říkám to je hezký panáček a ona se zaškaredila a povídá to je panenka, sama jsem ji pekla, a hned nato, odskotačila k sourozencům. Strčil jsem panenku do kapsy a ptám se hospodyně, jak toho kubu dělá. Je to jednoduché říká a ochotně se dá do vysvětlování. Je to opravdu jednoduché, ani si nemusím dělat poznámky, ostatně to by v této situaci ani nešlo.

To se propláchnou kroupy a na noc se namočí. Pro nás, říká, asi tak dvě libry. To pro mě není nic překvapivého, pomyslím si. A ona pokračuje. Během roku jsme nasbírali a usušili spoustu hub. Na kubu je nejlepší směs všech hub, co během roku rostou. To proto, aby chuť nebyla jednotvárná. No a ty sušené houby je potřeba pořádně namočit. Čas od svítání do oběda je tak akorát. Když dám kroupy vařit, pokračuje dál, tak na sádle, a je jedno jestli je vepřové nebo husí, osmahnu, pěkně do zlatova, nadrobno nakrájené tři cibule, přidám zcezené houby, přisypu tlučený kmín a podusím. Pak přidám deset utřených stroužků česneku, čerstvě nadrcený pepř, osolím a doplním majoránkou, kterou jsme si vypěstovali za chalupou a potom nasušili. Do toho po chvilce zamíchám uvařené a scezené kroupy. Tuhle směs dám do vymazaného pekáče a v troubě zapeču. U nás máme rádi, když má kuba lehounkou kůrku. Nic složitého. Někdo přidává i slaninu, ale u nás si na vánoce na to nepotrpíme. A ke kubovi se náramně hodí kysané zelí.

Pravím, že ten její kuba byl moc dobrý a že zelí naložila tak skvostně, že si to budu dlouho, předlouho pamatovat. Ale jak je vidno, dělá se to po staletí pořád stejně, nebo velice podobně.

Říkám, že musím na chvíli ven, na vzduch. Navléknu se do kabátu a vyjdu na zápraží. Dívám se na oblohu, hvězdy září a já zase po dlouhém čase vidím mléčnou dráhu. Sedám si na lavičku, která stojí před domem, a přemýšlím nad tím, co bude dál.

Začíná padat sníh. Padá čím dál víc. Sníh víří, jako v divokém tanci. Obloha už není vidět a chalupa mizí v bílé tmě. Nastává ticho, ticho, které jsem už zaznamenal a nazval jej ohlušujícím tichem. Bojím se zdvihnout, abych neztratil orientaci. Netrvá to dlouho a tohle všechno pomine. Sedím před kostelíkem na návsi, jeho dveře jsou zavřené a okna tmavá. Nějak nechápu, co se to děje. Že bych usnul?

Zvedám se a jdu domů. Když rozsvítím a sundám si kabát, jen tak mimoděk, tak nějak instinktivně, sáhnu do kapsy a vyndám z ní její obsah. Nevím, zda mě šálí zrak, ale na dlani mi leží kousek vánočního cukroví, taková malá upečená panenka.

Ivan Votava

26. ledna 2022

3.2 13 hlasy
Hodnocení článku
3 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
basos
basos
před 2 měsíci

Jeste bych do utvaru povidek dal jeste jednu od presidenta Bidena:

Rusove zautoci bud 20. unora, a kdyz ne tak co nejdrivejc

MON
MON
před 2 měsíci

Pane Votavo hezká povídka.Přeji hodně elánu do další tvorby.Zdraví Milan.

eFPe
eFPe
před 2 měsíci

Z povídky sálá lidskost a člověčina. Líbí se mi.