Konečně se ukončí tato válka; vyjednávající týmy připraví podklady mírové dohody, která bude potvrzena řadou vybraných států, a konečně se pak může připravit závěrečná schůzka mezi prezidentem Putinem a Zelenským, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Mojmír Grygar.
Jaká ďábelská síla zabránila tomu, aby se tento slibný proces nedokončil a nezměrnému počtu lidí na Ukrajině, v Rusku, v Evropě i jinde ve světě byla rázem odňata naděje na rychlý mír? Kdo mohl mít zájem na pokračování války, která šíří zkázu, připravuje vojáky i civilisty o život a vyhání miliony obyvatel měst a vesnic z domovů?
Vzpomněl jsem si na některá nedávná vystoupení prezidenta Bidena, který předpověděl, že válka na Ukrajině bude trvat ještě dlouho, a naznačil dokonce, že ve hře je otázka, zda má Putin vůbec zůstat u moci. Není důležité, že to druhé tvrzení Bílý dům popřel; vždyť takových úvah se objevilo v poslední době mnoho a mezi jejich autory, pomineme-li jednodenní novináře, byly i takové svého času obdivované autority, jako prognostik profesor Fukuyama, který nad rozpadem Sovětského svazu pronesl památná slova o konci dějin. Konečně prý byl odvalen balvan na cestě lidstva ke kýženému cíli, jímž je liberalistický kapitalismus nebo kapitalistický liberalismus.
Sice se ukázalo, že další vývoj ve světě jeho předpověď nepotvrdil, ale to ho nijak neodradilo. Situaci na Ukrajině vidí jasně: budou to sami Ukrajinci, podporovaní svobodným světem, kteří sesadí Putina z trůnu. A zestárlý, přitom stále bojovný profesor prohlásil, jak byl v ráži, že nyní jsou na řadě Tchaj-wanci, aby si vzali ze statečných Ukrajinců vzor a začali osvobozovat kontinentální Čínu. Mohli bychom se těmto slovům vysmát, kdyby nějakým způsobem neodpovídala mínění amerických stratégů v Pentagonu, v CIA, v administrativě a konečně také v Bílém domě. Dovedu si představit, jak se těmto vládcům světa Zelenského rozumná řeč zajídala. – Tak ona se našemu herci ta jeho velká role tak zalíbila, že on sám chce určovat, kdy a jak uzavře s tím zabijákem, válečným zločincem mír!
Byla to náhoda, že právě v těch dnech se dostala na světlo světa zpráva o „neuvěřitelných zločinech ruské soldatesky“ v Buči? Snad to byl – omlouvám se za to nevhodné slovo – pozitivní zásah prozřetelnosti, osudu či náhody, že tato událost rázem pohnula kormidlem války? Řeknětě – kdo by po takovém masakru chtěl sednout za stůl s takovými zlosyny a zločinci! Sám papež František, který ještě včera odsoudil zbrojení a přilévání oleje do požáru války, musel se pokorně sklonit před zakrvácenou ukrajinskou vlajkou, kterou mu rychlí poslové dopravili do Vatikánu. Církev a dnes také média pracují především se symboly; uznáte, že Svatý otec si nijak nemohl ověřovat fakta, v Buči jsou přece desítky mrtvých, vidíme je na fotografiích a filmech, a zakrvácená vlajka tam také musí být, patří tam. Svět obletí snímek dojatého Františka s vlajkou, a událost v Buči má další posvěcení. Papežova nedávná slova o tom, že se styděl, když slyšel o zvyšování peněz na zbrojení, a když udělování nových sankcí a posilování dalších politických a vojenských aliancí nazval šílenstvím, nyní tyto výroky požehnání ukrajinské vlajky jakoby zažehnalo, odsunulo do pozadí. Tomu se říká vynikající kousek informační machinace.
Shodou okolností si právě v těch dnech Václav Klaus položil v Lidových novinách (8.4.) otázku, jak přemíra neověřených a často neověřitelných informací ubíjí myšlení. Je to fatální skutečnost, která vysvětluje, jak je možné, že moderní sdělovací prostředky mohou lidem tak snadno mást hlavu. Myšlení podle Masaryka bolí, podle Klause hyne. Nic takového dříve, než došlo k neregulovanému výbuchu sdělovací techniky, nemohlo být. Ještě horší je druhá věc: lhostejnost k pravdě. Když se prezident Nixon přiznal ke lži, byl vyřízen, veřejnost byla pohoršena. To se přece nedělá! Když generál Colin Powell roku 2003 v rozporu se svým svědomím zdůvodnil válku v Iráku podvrženými důvody, bylo mnoho lidí, kteří mu nevěřili, ale když dvacet let let po válce se ke lži přiznal, nijak to hladinu veřejného mínění nerozčeřilo. Ostatně nikdo se tehdy již ani nepozastavil nad tím, že na konci života prohlásil, že sice ve Vietnamu bojoval, ale nevěděl vlastně proč. Svět již byl na prahu nové doby, kde pravda sedává spíš na lavici hanby.
Autor: Mojmír Grygar, zdroj: Regionální novinky
To by člověk brečel a současně zvracel! A jsme bezbranní!