„Správný zpravodajec nikdy neodchází do důchodu, ale přímo do rakve“

Lenka Procházková
Lenka Procházková

Sestřih ze starších publikovaných materiálů

Dnes si připomínáme nedožité 91 narozeniny Miroslava Polreicha, jednoho z nejvlivnějších československých zpravodajců. Jeho největším „majstrštykem“ bylo zprostředkování vyjednávání mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými, které vedlo k ukončení války ve Vietnamu. Miroslav Polreich se také zúčastnil mírových jednání po „šestidenní válce“ Izraele s arabskými zeměmi v roce 1967. Měl vliv na skutečnost, že při konfliktu neeskalovalo napětí mezi USA a SSSR, což reálně hrozilo. Povahu, myšlení a jednání Miroslava Polreicha vystihuje jeho celoživotní krédo: „Snižovat napětí a budovat důvěru“.

Diplomat, spisovatel, pedagog a především špión Miroslav Polreich zemřel tragicky v Čáslavi 15. března 2019 při návratu z kolokvia věnovaného generálovi Františku Moravcovi, kde přednášel jako čestný host. „Správný zpravodajec nikdy neodchází do důchodu, ale přímo do rakve,“ řekl doktor Polreich na konci kolokvia. Za necelou hodinu nebyl legendární agent „studené války“ už mezi živými.

Díky znalostem z mise ve Vietnamu se stal partnerem pro americké rozvědčíky a podílel se na vyjednáváních, která vedla k ukončení války ve Vietnamu. Působil přitom jako spojka mezi Washingtonem a Moskvou. Zprostředkoval první jednání na nejvyšší úrovni mezi americkým prezidentem Johnsonem a sovětským premiérem Kosigynem v Glassboro.

“Setkání amerického prezidenta Johnsona a sovětského premiéra Kosygina jsme tehdy během týdne dojednali s americkým zpravodajcem Wardem a sovětským zpravodajcem Jakuškinem. Teprve když už bylo téměř hotovo, přišla z Prahy zpráva, že se k nim dostala informace, že schůzku dojednává československý diplomat. Ať zjistím, o koho jde. Pak jsem opravdu musel s pravdou ven. Velvyslanec Milan Klusák, opatrník, se obával, ale předseda vlády Jozef Lenárt, který tehdy vedl delegaci do OSN, mě okamžitě podpořil, a dodal, že taková iniciativa právě v krizové době je na místě. Jednání nakonec skončilo překvapivým kompromisem. Glassboro, městečko ve státě New Jersey, které bylo zvoleno na půl cesty mezi Washingtonem a sídlem sovětské mise v New Yorku, se stalo symbolem. Dohodly se tam i tendence, které vedly k smlouvám o odzbrojování, a hlavně k dohodě o nešíření jaderných zbraní až k jejich snižování a zrušení. Podpis těchto dohod byl připraven a realizován v následujícím roce 1968, který je (pro Čecha paradoxně) v cizích učebnicích mezinárodních vztahů označován za rok pozitivní změny ve vztazích Východ-Západ a trvalého trendu k budování koexistence, která od této doby v podstatě pokračovala Helsinskými dohodami a tak dále.

Otázka Tomáše Koloce: K tomu paradoxu: Jak do tohohle období mírnění napětí mezi velmocemi tehdejšího bipolárního světa pasuje násilná sovětská likvidace Pražského jara 1968, které při zachování socialistických výdobytků nenásilnou cestou postupovalo k neutralitě a demokracii?

“Byl jsem ve styku se svým sovětským protějškem Dmitrijem Jakuškinem a Američanem Jamesem Vreelandem. Je zajímavé, že s Pražským jarem víc sympatizoval Rus Jakuškin, který říkal vždy, že je to dobré, ale na moji tezi, že by to chtělo podobnou změnu i v SSSR, vždy říkal, že já Rusko neznám, tam na tohle ještě není čas. Jakuškin mě záhy přesvědčil, že se vyplatí mluvit s ním, protože byl na rozdíl od jiných velmi inteligentní, pátá generace intelektuálů v rodině. Později jsem zjistil, že byl prapravnukem Ivana Jakuškina, člena děkabristů, šlechtického hnutí, které v roce 1825 chtělo odstranit carské samoděržaví a nastolit konstituci nebo republiku. Syn Dmitrije Jakuškina pak byl mluvčím prezidenta Jelcina.

Kvůli Jakuškinovi jsem jel během Pražského jara dvakrát do Československa, abych pro něj mohl zformulovat podrobné zprávy, co se u nás děje, kterými by uklidnil jeho centrálu v Moskvě, aby nedělali žádné hlouposti. Oni je pak od něj ale už nechtěli – s tím, že mají lepší informace přímo z Prahy. Později jsem se dozvěděl, že jim je poskytoval člověk, který vyrostl o čtyři domy dál od místa, kde jsem v dětství bydlel. Jmenoval se Král, byl šéfem StB v Ostravě a v době liberalizace ho jako konzervu vyhodili z místa. Shromáždil kolem sebe tedy další vyhozené estébáky, kteří na území celé republiky sbírali kompromitující zprávy, a on je potom nosil na sovětské velvyslanectví… Tři dny před okupací mě Jakuškin varoval důraznými slovy „Budeš velice překvapen“, ale já mu nechtěl věřit a odjel jsem na dovolenou k moři do New Jersey.

Naopak co se týká Američanů v Radě bezpečnosti, ti na veřejnosti vystupovali zásadově proti vpádu, dokonce v OSN i křičeli, ale v zásadě to mysleli jinak… Pražské jaro se jim líbilo jako oslabení sovětského tábora, ale na svoji stranu nás přetahovat nechtěli, protože ve stávajícím uspořádání by to byl nesmysl. Jádro amerického postoje zformuloval můj americký kolega Vreeland: „Miroslave, o co jde? Ty jsi dojednával Glassboro, a teď bys chtěl sypat písek do soukolí?“ Rok 1968 mezinárodně paradoxně znamenal největší přelom v urovnání americko-sovětských vztahů. Léta se dohadovali o nešíření zbraní. Pak přišel rok 1968 a najednou tu byla dohoda SALT 1, dohoda o konferenci v Helsinkách, která stanovila standardy práv a hlavně v roce 1968 byla podepsána Dohoda o nešíření zbraní hromadného ničení. Nakonec byla v tomto roce na jednání v Paříži připravena i dohoda o ukončení Vietnamské války – skrze Čechoslováky zprostředkovaný kontakt mezi Američanem Wardem a Sovětem Jakuškinem. V srpnu 1968 jsem byl na Vreelanda a jeho ‘knížecí‘ globální pohled trochu naštvaný, ale později jsem mu musel dát za pravdu…”

Doktor Miroslav Polreich připravil podklady pro vystoupení československého ministra zahraničí Jiřího Hájka na půdě OSN. V něm protestoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Následovalo propuštění z diplomacie i z rozvědky. Byl označen za liberála, pravičáka, nepřítele socialismu a byl vyloučen ze strany.

“Já jsem na okupaci osobně doplatil, odmítl jsem se stát normalizátorem, když jsem se vrátil do okupované vlasti, dostal jsem okamžitý vyhazov a léta jsem nemohl sehnat práci, až díky zásahu svého otce, zakladatele KSČ v Havlíčkově Brodě, který se obrátil na své staré přátele, jsem dostal místo právníka v podniku Řemeslnických potřeb. Po celou dobu jsem byl napojen na svého bývalého učitele a ministra Jiřího Hájka, absolvoval jsem pro něj schůzky, který byl on jako člen Charty a Obrody absolvovat nemohl – a po roce 1989 jsem se vrátil do diplomacie jako náš velvyslanec při OBSE a vyjednavač míru v Kosovu. Můj diplomatický ‘comeback‘ ovšem nepřežil české angažmá ve válce v Jugoslávii, proti kterému jsem se ostře postavil – ale to už je jiná kapitola…”

V posledních letech života se Miroslav Polreich věnoval pedagogické práci a přednáškové činnosti, většinou v USA. Působil jako nezávislý zahraničně politický analytik, přednášel na vysokých školách, publikoval.

“Mým životním mottem vždy bylo vyloučit válku a hledat kompromis. Myslím, že jsem v tomto směru něčeho dosáhl, a to i ve směru diplomatického úsilí, které snad vedlo i ke změně globální politiky. Za to, že jsem si vždycky stál za svými názory, jsem i se svou rodinou zaplatil jistou cenu. Mnoho se v tomto směru nezměnilo – cena se musí platit dál.”

 

odkazy na použité materiály:

udalostionline

Krajské listy

———————————————————————————————–

knihy Miroslava Polreicha:

Zpravodajská služba – vyšší forma diplomacie

Neviditelno – rozhovory o odvrácené straně světa

Utajená zákulisí

Špioni v diplomacii

2.6 5 hlasy
Hodnocení článku
4 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Primak
Primak
před 13 dny

Jsou nějaké poznatky z toho kolokvia o Františku Moravcovi?

Primak
Primak
před 13 dny
Odpověď uživateli  Lenka Procházková

Díky za odkaz. Zajímalo by mně, jak se hodnotí jeho činnost po 1948. Ale jistě nijak záporně při takové oslavě.

Pan Polreich zmiňuje jeho úmrtí na cestě do Pentagonu. Bylo to snad z Langley, kde on byl zaměstnancem CIA?

jbskalensky
jbskalensky
před 14 dny

Kéž by se našel takový “nový Polreich”, který by dokázal urovnat konflikt na Ukrajině.Zatím to vypadá, že se do toho s..re kdejaký moula a nýmand.Podle toho také naše země dopadne.Blbě.