Jak Rusko oklamalo „Západ“ a zvedlo se z kolen (1. díl): Když je rusofobie silnější než zdravý rozum aneb Proč se Západu nepodařilo dobít Rusko

Soubor několika článků především pro přemýšlení o jednom jevu světové politiky

Obrázek představuje chmurnou vidinu ruského malíře v době Jelcinova rozvalu a zchudnutí Ruska. Ostatně to je i fantasmagorická představa držící se mnohých politikářů a panských škrabalů ze zemí NATO.

V roce 1991 skončila studená válka. Spojené státy porazily SSSR a ten se rozpadl na 15 nezávislých republik, z nichž v pěti začaly občanské války a etnické konflikty. V samotném Rusku se v bývalé Čečensko-Ingušské ASSR objevila enkláva mimo kontrolu Moskvy.

Od konce 80. let zachvátila Svaz endemická amerikanománie a amerikanofilie. Americký film, životní styl, hudba, oblečení pro mládež – vše se stalo americkým. Do duchovního vakua proudily tisíce amerických kazatelů, kteří ve městech a vesnicích zakládali sbory křesťanů-charismatiků, Hnutí letničníků (1) atd. Centra těchto kongregací se nacházela v USA. Dokonce i jídlo se stávalo americkým – „Bushovy nožky“ (kuřecí, „geneticky upravené“) byly v 90. letech oblíbenou pochoutkou zchudlé země.

Armáda byla zcela zdiskreditována a rozpadla se. Abyste pochopili podstatu toho všeho, můžete si vygooglovat slova „tragédie na ostrově Ruský“ (трагедия на острове Русский, vysvětlivka je velmi dlouhá, protože jsem nikde nic nenašel česky), kde branci umírali hlady. (2)

Ve snaze zabránit dalšímu rozpadu Ruska zahájila Moskva těžkou válku v Čečensku. Země nebyla schopna řešit žádné geopolitické problémy.

V těchto letech mohly USA skutečně obsadit zemi, která již byla maximálně loajální vůči Americe, od politiků až po obyčejné lidi. Samozřejmě nešlo o zavedení vojsk, ale sofistikované západní mozky by neměly problém Rusko „přepojit“ tak jemně, že by se z takové „hybridní“ okupace nikdy nevzpamatovalo.

Proč to neudělali? Myslím, že odpověď je jediná – rusofobie! Ano, to a jenom to byl důvod, proč se západní elita prostě rozhodla Rusko „nepředělat“, ale fyzicky ho dorazit. Jak jinak bychom si mohli vysvětlit rozšíření NATO například v roce 1999? Jak bychom pak mohli ohrozit Evropu nebo USA? „Přítel Bill“, „Přítel Boris“…

Vzpomínáte si na jazykový zákon o regionálních jazycích na Ukrajině, který byl první věcí, kterou „majdanské orgány“ 23. února 2014 zrušily? Ruská armáda na Krymu, protesty ve městech, útěk prezidenta a premiéra, zdá se, že není o co stát! A tady je naléhavě nutné tento zákon zrušit, když se vám bouří ruskojazyčné regiony… Rusofobie prostě vždy umlčela zdravý rozum.

12. března 1999 vstoupilo Maďarsko, Polsko a Česká republika do NATO a 24. března 1999 začalo bombardování Jugoslávie. Severoatlantická aliance a Amerika daly Rusku veřejně najevo, že jeho politice uštědřují obrovský políček.

Nyní je Rusko, ať si říká kdo chce co chce, mnohem silnější. USA se přepočítaly; nyní nebude tak snadné odstranit Rusko z geopolitiky. Měli to udělat už před 30 lety.


(1) Letniční hnutí či pentekostalismus v rámci evangelikálního křesťanství zastává zvláštní důraz na přímou osobní zkušenost s Bohem prostřednictvím křtu Duchem Svatým, jak ji ukazuje biblický záznam dne Letnic. Letniční hnutí je podobné charismatickému hnutí, vzniklo však dříve a oddělilo se od tradičních církví

(2) Pro lepší pochopení toho, v jakém stavu byla tehdy ruská armáda… (a to Rusko v té době rusofobové milovali…)

Tragédie na ostrově Ruský. O deset let později

Rusko “ Dálný východ “ Vladivostok

„Když stát není schopen uživit vlastní armádu, riskuje, že bude živit armádu někoho jiného…“ Pod takovým titulkem vyšel přesně před deseti lety, 30. ledna 1993, na titulní straně novin „Vladivostok“ článek, který otřásl veřejným míněním celé země. Z výcvikových jednotek Tichomořské flotily umístěných na Ruském ostrově bylo na nemocniční loď „Irtyš“ dopraveno asi 50 námořníků v mimořádně vážném stavu, čtyři z nich zemřeli.

Noviny ve Vladivostoku a naši dopisovatelé Jevgenij Šoloch a Valentin Truchaněnko jako první informovali svět o hrozné a bez nadsázky ostudné situaci v Tichomořské flotile. Byla to skutečná investigativní žurnalistika se specifickými metodami sběru informací. Námořnictvo je uzavřená kuchyně, a to tím spíš, když se v ní dějí takové věci. Ale v lednu 1993 se korespondentům V podařilo dostat dovnitř nemocniční lodi „Irtyš“ pouze s několika cigaretami pro námořníky ve službě na kontrolním stanovišti. Zpravodajové z celého světa, kteří do Vladivostoku přijeli později, se o legendární základně na tichomořském pobřeží Ruska dozvěděli mnoho zajímavého, přesněji řečeno o její temné stránce. A mnozí z nich si po prostudování publikací a po naléhavé cestě na ostrov udělali politickou kariéru.

Tam spěchal (i když jen na skok) i bývalý poslanec Státní dumy Viktor Čerepkov, který v době vrcholícího ruského bezpráví odcestoval do Japonska, odkud úspěšně dovezl půl tuctu zahraničních aut. Před deseti lety země zjistila, v jakém stavu jsou její hlavní obránci.

… Častými diagnózami jsou podvýživa, vyčerpání způsobené podvýživou, alimentární podvýživa, pedikulóza, úplavice a mnoho z nich má příznaky zápalu plic. V té době bylo v ruské posádkové nemocnici pro 100 osob 250 mladých námořníků a 60 osob čekalo na odeslání do Vladivostoku. Teprve po smrti čtyř námořníků dorazila na ostrov inspekce vedená velitelem Tichomořské flotily admirálem Gennadijem Chvatovem. 25. listopadu 1992, dva měsíce před tragédií, předložila komise hygienicko-epidemiologické služby Tichomořské flotily veliteli Tichomořské flotily Gennadiji Chvatovovi zprávu o katastrofální situaci v radiotechnické škole. V té době se u námořníků nevyskytovaly žádné dystrofie, žádné epidemie ani úmrtí, ale nebyla přijata žádná opatření pro normalizaci života a ubytování námořníků.

Později se v novinách „Vladivostok“ objevily publikace „Soudruhu, nejsem schopen stát na stráži“, „Padli jsme společně. Vstal jsem a on ne …“ a reportáž „Jak se novináři z „V“ snažili poskytnout humanitární pomoc nemocným námořníkům a co z toho vzešlo“. Na tragédii živě reagovalo mnoho obyvatel Vladivostoku, kteří redakci darovali potraviny. Tentokrát však novináři na palubu plovoucí nemocnice nebyli vpuštěni … … Za deset let, které uplynuly od té nejasné a matoucí doby, se toho hodně změnilo. Pachatelé tragédie však, jak už to tak bývá a jak to náš systém vymáhání práva umožňuje, většinou nedostali svůj spravedlivý díl.

Díky vedení a tiskovému středisku vojenské prokuratury Talnachských konvenčních sil jsme se seznámili s dokumenty z veřejného procesu zahájeného bezprostředně po našich publikacích a s prací velkých revizních komisí. A tak 24. září 1999 (šest a půl roku po tragédii!) odsoudil Vladivostocký posádkový vojenský soud bývalého velitele námořní školy mladších specialistů kapitána 1. stupně A. Rostovkina a kapitána 3. stupně O. Krapivina. První z nich, dříve nesouzený a vyznamenaný medailemi, mimo jiné „Za bezúhonnou službu“, byl odsouzen k pokutě 600 minimálních mezd (50094 rublů) s odnětím vojenské hodnosti.

Druhý z nich navíc na základě soudního rozhodnutí přišel o vojenskou hodnost a musel státu zaplatit 400 minimálních platů. Stejným rozsudkem bylo vyhověno civilní žalobě zástupce hlavního vojenského prokurátora Ruské federace na vymáhání peněz od odsouzených Rostovkina a Krapivina jako vyrovnání za materiální škody, které způsobili v Tichomořské flotile. Čtyřiadvacet námořníků, kteří podali občanskoprávní žalobu k soudu, mělo také od odsouzených dostat peníze za „morální újmu způsobenou trestným činem“. Z materiálů k případu: V období od srpna 1992 do února 1993 Rostovkin jako služební velitel námořní školy pro mladší specialisty opakovaně využíval svých služebních pravomocí v rozporu se zájmy služby s cílem odepsat z účetnictví potravinářské výrobky za úhradu služeb třetích stran. Například se nezákonně rozhodl odebírat jídlo z jídelny do nepovolené „jídelny“ pro bezplatné stravování důstojníků.

Kromě toho velitel vydal čtrnáct nezákonných rozkazů k dočasnému odebrání kotlíkových příspěvků určitým skupinám námořníků. Později Rostovkin, vědomě jednající v rozporu se stanoveným řádem, vynaložil nezákonně získané finanční prostředky na neoficiální platby za nákup stavebního materiálu a dalšího vybavení pro potřeby jednotky. Velitel policejního oddílu byl rovněž obviněn z rozsáhlého nedostatku potravin ve skladu. Právě soud rozhodl, že toto zneužití moci mělo za následek onemocnění 65 námořníků alimentární dystrofií.

V červnu 2000 však vojenský soud Tichomořské flotily po projednání odvolání Alexandra Rostovkina a jeho advokáta rozsudek podstatně změnil. Bývalý velitel v kasační stížnosti zdůraznil, že stěžující si námořníci údajně uváděli neobjektivní údaje o předávání potravin do „společného skladu“ důstojníků. Počítala se každá snědená porce, což tak či onak ovlivnilo přísnost trestu. Podle bývalého velitele je zneužití, na které soud poukázal, třeba považovat za spáchané ve stavu krajní nouze: Škole údajně byly odepřeny finanční prostředky pro naléhavé ekonomické potřeby.

… Dnes je módní ze všeho vinit systém: když chybí konkrétní pachatelé, je snazší zločiny odepsat, ututlat, nechat vše vyšumět do ztracena. Přesně to se stalo na Ruském ostrově, který se zbídačený a odzbrojený postupně proměnil z opevněné základny v ostudný pomník někdejší síly ruské Tichomořské flotily. Celé vyšetřování, novinářské i policejní, šlo do háje. Případ se vzhledem ke stáří trestného činu stával stále pofidérnějším a odnětí svobody se změnilo v obyčejnou pokutu.

Dřívější trest byl výrazně zmírněn: Rostovkin a Krapivin dostali zpět své hodnosti, z rozsudku byla vyloučena náhrada pokuty ve prospěch flotily a především byla z rozsudku vyloučena zmínka o zločinném zneužití služebních pravomocí bývalého velitele. Stovky bývalých námořníků – účastníků a svědků těchto hrůzných událostí – zmizely v ruských provinciích. Těla obětí těchto zvěrstev byla uložena do země. A jen slzy matek a příbuzných stále drásají jejich duše. A lidské svědomí nás stále pronásleduje.

Alexander Syrcov, Andrej Gorjainov, Vladivostok

Více informací na Pravda.ru

Kdysi se kolem této události šířilo mnoho pomluv, klepů, fám, lží a spekulací. Rád bych to kolegům připomněl popisem událostí ze strany jednoho z účastníků. Cituji z knihy podplukovníka zdravotnické služby v záloze Petra Fursy „Stěžně a podpalubí ruského námořnictva“.

Kniha je velmi vzácná, protože vyšla v lokálním knižním vydání v roce 1995 přesně k 300 letům námořnictva a druhé vydání vyšlo v omezeném nákladu v roce 2003. Kniha je cenným svědectvím o celé jedné éře v dějinách sovětského námořnictva, o jeho rozkvětu, dosažení největší síly v 80. letech a náhlém zániku.

Kapitola 29 Tragédie

Den za dnem ubíhal a vyčerpával lidi množstvím problémů, které vytvářela nepředvídatelnost života. Tři parchanti, skrývající se před lidmi v partyzánské divočině Bělověžské pouště, zabili Sovětský svaz. Moje země je mrtvá. Na jeho hrobě tančily čarodějnice v čele s Jelcinem tanec smrti a ničili duše lidí i s jejich nadějemi do budoucna. Banda starých bláznů, kteří měli plnou vojenskou a právní moc, nedokázala zastavit ničivé procesy pro zemi. GKČP…

Anarchie a idiotismus vítězně kráčely zemí, oděné do podoby privatizace, organizovaného státního banditismu, všeobecného podvodu na vymírajícím národě, nebývalé tolerance a naprosté neodpovědnosti za jakýkoli zločin, pokud nebyl namířen proti konkrétní osobě, ale proti celému národu, proti zájmům celé země, proti lidskosti obecně. Hitlerovi váleční zločinci nesli zasloužený trest za zločiny proti lidskosti, které spáchali během 2. světové války. Naši ruští zločinci, kteří se dopouštěli ještě odpornějších zločinů na vlastním národě, páchali své ohavnosti, aniž by se za ně báli trestu. Vždyť oni sami byli soudci, katy a zákonodárci. Sami si napsali své vlastní zákony, podle kterých páchali své zločiny. Všechny zločiny spáchané v zemi tak byly zákonné.

Procesy rozkladu, které začaly v hlavách vládců, se postupně rozšířily do všech vrstev společnosti. Tyto katastrofické procesy nemohly nezasáhnout ani námořnictvo. „V armádě se nejostřeji odrážejí nemoci, kterými trpí společnost“ (G. K. Žukov). Nad Ruským ostrovem se začala stahovat mračna beznaděje a anarchie, která následně ostrov nechvalně proslavila po celém světě. Stav společnosti nejlépe vystihuje zdravotní stav všech jejích členů. Stav ve vojenských jednotkách je charakterizován zdravotním stavem vojáků. Stav vojenských jednotek umístěných na ostrově lze tedy nejlépe posoudit podle kontingentu pacientů, kteří začali do naší nemocnice přicházet na začátku podzimu 1992. Pokusím se čtenářům přiblížit skutečný příběh tragédie, která se odehrála na Ruském ostrově v zimě roku 1992. Přestože to, co se na ostrově stalo, bylo mnohokrát popsáno ve všech druzích tisku a ukázáno na všech televizních kanálech světa, domnívám se, že k doplnění obrazu toho, co se stalo, není třeba žádných drobných detailů.

Cituji dokumenty zaslané velitelům jednotek sídlících na ostrově. (Jsou na odkazu – rusky – pozn. překl.)

Jak vidíme, tento dokument je adresován zástupci velitele flotily.

Ve velitelských kruzích jsem začínal mít pověst pomlouvače a skandalisty, což mi velmi ubližovalo na sebevědomí. Situace byla mezitím tak těžká, že jsem přestal chodit domů, usadil se ve své pracovně a po nocích si s pomocí alkoholu organizoval morální vybití. Přes den jsem pracoval a v noci pil alkohol. A postupně se rozzuřil nad bezprávím, které se dělo v zemi, a samozřejmě i v ozbrojených silách, protože jsem nebyl schopen na této prohnilé situaci nic změnit.

A konečně se ozvalo hřmění, tolikrát předpovězené lékaři. Na začátku ledna 1993. Toho dne brzy ráno jsem odešel z nemocnice do radistické školy, kde byla situace tak složitá, že ji lékaři oddělení už nezvládali. V osm hodin jsem dorazil do nemocnice a na nádvoří před recepcí jsem uviděl velkou skupinu důstojníků prvního a druhého stupně. Tuto skupinu vedl Denisenko, zástupce velitele flotily. Když mě uviděl, začal křičet a snažil se zjistit, kam jdu v době, kdy byl zástupce velitele v nemocnici a kdy se na ostrově odehrála tragédie. Pocit tragédie mi zprostředkoval kapitán prvního stupně Galevin, který tam byl také. Ráno byla ze spojovací školy vyslána skupina námořníků do nemocnice k ošetření. Pěšky. Na ledu zálivu. V jednotce nebyl žádný dopravní prostředek, který by mohl nemocné odvézt k ošetření. Cestou zemřel jeden z námořníků, který se nemohl dostat do nemocnice.

Ano, byla to mimořádná událost obrovských rozměrů. V mžiku jsem si vzpomněl na mučednictví, které jsme s nemocničními lékaři vynaložili, abychom zabránili této tragédii. A já jsem se úplně rozzuřil. Začal jsem křičet na zástupce velitele, planul jsem hněvem a nenávistí k tomuto námořnímu byrokratovi, který si byl vědom stavu věcí v některých částech ostrova, ale nyní se svým řevem a drzostí snažil předem pojistit proti potížím tím, že se snažil najít obětního beránka. Křičel jsem na něj sprostě, nebylo mi trapně ani kvůli zdejším ženám. Nazval jsem ho těmi nejhoršími možnými slovy. Celý obrovský doprovod se zděšeně díval na nekontrolujícího se podplukovníka.

Denisenko mlčel. Neměl slov. A teprve poté, co jsem na základě svěřené mi funkce ředitele nemocnice navrhl zástupci velitele a jeho doprovodu, aby opustili území, a odešel jsem do své kanceláře a nařídil službu konajícímu důstojníkovi, aby shromáždil všechny lékaře, následovali mě všichni důstojníci, kteří přijeli, v čele s Denisenkem. Posadil jsem se ke stolu a zapálil si cigaretu. Všichni rozpačitě mlčeli. Jako první prolomil ticho zástupce velitele:

– Dobře, doktore, omlouvám se. Přemýšlejme společně, co v této situaci uděláme.

Pozval jsem do kabinetu svého šéflékaře Sidorova, který byl plně obeznámen se situací a mohl kvalifikovaně informovat o potřebách a opatřeních, která by mohla nějak vyřešit problém léčby a prevence nemocí konkrétně v každé části posádky. Nemohl jsem mluvit sám za sebe. Nebylo o čem mluvit. Všechno jsme řekli předem. Zástupci byly předány kopie plánů, které jsme vypracovali před dvěma měsíci a které po celou dobu ležely ladem.

Od tohoto nešťastného dne se na Ruském ostrově rozpoutalo peklo. A vůbec ne proto, že by si tu lidé až dosud užívali ráje, ale jen k denní a již obvyklé zátěži přibyla starost s přijímáním obrovského množství návštěv od ministerstva obrany, hlavního výboru námořnictva, místních náčelníků námořnictva, prokuratury. Nemocnici a další jednotky začaly obléhat davy novinářů a zástupců Výboru vojenských matek. Čerepkov jasně zářil na televizní obrazovce, získal si velkou popularitu mezi lidmi na smrti námořníků a zármutku matek a později se stal svědomím lidu a starostou Vladivostoku.

Všechny ruské noviny a časopisy házely špínu na armádu a námořnictvo už rok před těmito událostmi, takže armáda neměla jedinou šanci se na stránkách tisku očistit.

Na popud nejvyšších orgánů země byl zahájen úplný rozklad ozbrojených sil. Rozbit byl i tak mocný orgán, jakým byl Výbor státní bezpečnosti. Opilý, a proto nechápavý bastard (Jelcin – pozn. překl.) v obavě z hněvu důstojnického sboru nařídil všem důstojníkům armády a námořnictva, aby odevzdali své osobní zbraně do skladů. Na hlavy vojáků byly vysypány hromady špinavého bahna. Uniforma, na kterou byl každý voják hrdý, začala na ulicích dráždit kolemjdoucí, zejména drogově závislou mládež. Pro vojáky se stalo nebezpečné být viděn na ulici. Pro vojáky se prostě stalo nebezpečné žít. Morální ponížení důstojníků na pozadí naprosto nedostatečného materiálního zabezpečení ozbrojených sil vedlo k tomu, že mladí poručíci a vyšší důstojníci, kteří nebyli schopni uživit své rodiny, začali odcházet a nebo si pálit kulky do spánku. Pro naši kdysi mocnou vlast přišly nejhorší z černých let, která kdy prožila v těžkých a tragických dějinách ruského státu. Tragédie na ostrově Ruském přilila olej do ohně již tak planoucí inkvizice obránců vlasti.

Situace na ostrově se mezitím nadále rychle zhoršovala. Denně bylo do nemocnice přijato k ošetření asi sto pacientů. O kvalitě vyšetření a ošetření přijatých osob nemohla být řeč. Sotva jsme zvládali evakuovat pacienty do pobřežních nemocnic a nemocničních lodí „Irtyš“ a „Ob“, navzdory tomu, že byly k dispozici všechny síly zdravotnické služby flotily a byl přidělený dostatečný počet vozidel, aby nám pomohl.

V nemocnici jsem vyhlásil stav nouze. Nikdo nesměl opustit své pracoviště bez mého osobního svolení. Neměl jsem žádné zákonné právo takové opatření nařídit.

Armáda byla jedna věc. Zde jste si mohli dělat, co jste chtěli. Jiná věc je civilní personál. Mají určenou pracovní dobu a za každou práci přesčas jsem musel zaplatit peníze, které jsem neměl k dispozici. A všichni si toho byli dobře vědomi. Ale ani jedna uklízečka, ani jedna sestra za mnou nepřišla s požadavkem na peníze, ani se slovem výčitky, přestože nechávaly své děti bez dozoru, zanedbávaly všechny domácí práce a své bezprizorné manžely odsoudily k osamělosti vedle své vyčerpávající práce. Rád bych se zde obrátil na všechny ty krásné lidi, kteří se mnou v té těžké době na ostrově žili, se slovy nesmírné vděčnosti. Rád bych jim vyznal lásku a sklonil se před jejich obětavostí a odvahou. Děkujeme vám, opravdoví vlastenci naší vlasti!

Komise tedy stále volaly. A nejen volaly, ale přicházely v houfech. Poprvé v historii nemocnice ji navštívil velitel flotily. Přiletěl brzy ráno vrtulníkem. Bylo to pro mě naprosto nečekané. Nespal jsem asi tři dny a na setkání s velitelem jsem nevypadal nejlépe. Zde je výňatek z novinového článku Valentina Truchaněnka, novináře z novin „Vladivostok“:

„V pátek ráno jedu trajektem na ostrov Ruský. Velitel Tichomořské flotily admirál Gennadij Chvatov sem právě přiletěl vrtulníkem. Posádková nemocnice je určena pro sto osob a je v ní dvě stě padesát pacientů. Dalších šedesát čeká na odeslání do Vladivostoku. Infekční oddělení nemocnice je více než pětkrát přetížené. Nefunguje zde ventilace, střechou zatéká a strop a stěny jsou zčernalé plísní. A podplukovník Petr Ivanov, ředitel nemocnice, který už měsíc neopustil svou jednotku, žádá velitele hlasem ochraptělým z přepracování o benzín a pneumatiky pro zdravotnický transport.“

Situace byla skutečně velmi obtížná. Nemocnice musela být rozšířena o třetinu až sto procent, což bylo více než válečný stav. Takže chyběly léky, lůžkoviny, prádlo, místa v jídelně, pracovní síly a tak dále. Nemocní byli ubytováni v klubovně. V tomto křídle budovy nebyly žádné sprchy ani toalety, což bylo pro osoby trpící střevními infekcemi neméně důležité. Velitel se na vlastní oči přesvědčil o všech slastech léčebného procesu v krajním případě a díky Bohu přijal naléhavá opatření k co nejrychlejší evakuaci nemocných z ostrova.

O několik dní později dorazil do flotily Jelcinův poskok, ministr obrany Gračev, s velkým doprovodem. Je třeba poznamenat, že se jednalo o „černého havrana“. Spolu s ním přišla vysoká lékařská autorita: generál Jurij Savin, šéf lékařského oddělení Státního vojenského lékařského ředitelství, hlavní terapeut a hlavní chirurg ruské armády a s nimi hromada různých lékařských úředníků. Generál Savin si během dne prohlédl nemocnici, seznámil se se stavem věcí a byl prostě zděšen podmínkami, v nichž lidé pracovali a byli léčeni pacienti. Při obědě u mého velitelského stolu, kde jsem jedl kotlety se smaženými bramborami, se generálové dlouze bavili o tom, že Moskva neumí ocenit periferní lékařské hrdiny a vidí jen ty, kteří jsou nablízku.

– Vyznamenáváme pouze ty, kteří přicházejí sloužit do SMMU,“ zdůvodnil Savin. – Jakmile získáte vysokou hodnost, jste již čestným lékařem Ruska. To však není správné. Takovým lékařům, jako je Ivanov a jeho kolegové na ostrově, by měla být udělena ocenění a titul čestného lékaře. My, Petře Ivanoviči, si to promyslíme.

– Soudruhu generále, – řekl jsem, – místo vyznamenání nám pošlete lepší léky a vybavení pro oddělení. Na vlastní oči jste viděli, na čem naši lidé pracují. Doba kamenná!

– Dobrá, Petře Ivanoviči, sepište si seznam všeho, co potřebujete, a při prvním letu letadla „Skalpel“ vám bude vše potřebné dodáno.

Vysoce postavení lékaři navštívili vojenské jednotky na ostrově a odjeli do Vladivostoku, kde byly pro jejich pobyt připraveny pohodlné pokoje. Shromáždil jsem všechny lékaře a navzdory jejich obrovské únavě jsem je požádal, aby připravili seznamy vybavení a léků potřebných pro práci jednotlivých specialistů. Až do dvou hodin ráno lékaři poslušně připravovali tyto neblahé seznamy a radovali se, že za pár týdnů budou moci pracovat s moderním vybavením, že konečně budou moci při léčbě používat vyspělou technologii a že se budou moci dostat z lékařské jeskyně. Seznamy jsem psal na svém psacím stroji Jatran až do rána. Všichni jsme byli povzbuzeni nadějí, kterou do duší našich lékařů vlil vysoký lékařský úředník. Ráno jsem jel prvním trajektem do města, kde jsem se setkal s generálem Savinem a předal mu seznamy spolu s dvěma litry červeného kaviáru. Komise odešla.

Gračev se svým početným doprovodem navštívil také Ruský ostrov. Všichni od návštěvy ministra obrany očekávali co nejtvrdší opatření k obnovení pořádku na ostrově, což lze uskutečnit pouze nejtvrdšími opatřeními a vyčleněním určitého množství peněz pro potřeby armády. Na zlepšení stravování, opravu vodovodů a budov, které již dlouho potřebovaly opravu, na organizaci komunikací a výměnu motorových vozidel, opotřebovaných během mnoha let zločinné perestrojky … Peníze byly potřeba na spoustu věcí … Ministr obrany dorazil do školy pro radisty, kde nedávno zemřeli tři námořníci. Obrovská družina ho následovala jako bezmocný ocas. Po vyslechnutí všech hlášení místních náčelníků, prohlídce kasáren a jídelny jednotky musel Gračev učinit velké rozhodnutí, na které se všichni těšili, doufali v něj a věřili mu. Vždyť to byl ministr obrany (!), kterého nikdo z ostrovní armády nikdy osobně neviděl. Nikdo bohužel nevzal v úvahu, že v té době byl „černý havran“ Gračev dosazen do své vysoké funkce opilým zrádcem, který zaprodával a ničil zemi, a proto tento pták nemohl udělat nic dobrého pro ozbrojené síly, které byly zrazeny a prodány úřady.

Když Gračev obcházel řady vyčerpaných námořníků, náhle ho omráčila vznešená myšlenka, která se mu zrodila v jeho ptačí hlavě.

– Veliteli! – vykřikl a obrátil se k veliteli školy. – Proč vojáci nemají čutory s vodou? Vždyť právě z pitné vody z cisteren vzniká úplavice. Okamžitě dejte vojákům čutory!

Námořníci nikdy nepoužívali náčiní určené pro vojáky v poli. A námořnictvo nikdy nemělo takový vojenský luxus, jak jsem se opatrně snažil hlásit rozvášněnému ministrovi. Vznešený pták však argumenty námořnictva nepřijal a nařídil, aby byly tyto nešťastné čutory dodány z armádních skladů. K večeru na ostrov dorazily dva kamiony KamAZ z Ussurijska a přivezly vojákům dárek. Když tak vyřešil strategický úkol zachránit námořníky před úplavicí, odletěl zlověstný pták do Moskvy. Dokonce i „zelení“ poručíci se ruskému ministrovi obrany smáli. Smích však nahrazoval slzy.

Gračev a jeho početný doprovod hejna vrabců odletěli a zanechali ostrov s jeho problémy.

Uvedu zde materiál z novin „Vladivostok“. Její autorka – Natalya Kosticyna.

…JAKO VE VÁLCE

Už dva měsíce není podplukovník Ivanov doma. V jeho vojenské jednotce, tedy v posádkové nemocnici na Ruském ostrově, je již dva měsíce vyhlášen výjimečný stav. Je to proto, že už více než měsíc se počet pacientů nemocnice – námořníků z ostrovních škol – rovná limitům válečné doby, protože místo běžné stovky je dnes v této nemocnici dvaapůlkrát více lidí. A personálu lékařskému a jinému zdravotnickému, je jasné, je to nejvíce naléhavé a mimořádné. Na jednu sestru připadá až sto pacientů. Důvody této situace jsou našim čtenářům dobře známy. Nevybíravá úplavice, zápal plic, dystrofie, nazývaná námořními stylisty „váhový deficit“…

Hrůzná senzace přitáhla pozornost nejen místního tisku, ale i inspektorů z Moskvy. V předvečer příjezdu inspektorů v čele s generálmajorem Jurijem Savinem, ředitelem léčebného oddělení Hlavního vojenského lékařského ředitelství ministerstva obrany, se pokusili vylidnit zbídačenou nemocnici na Ruském. Nejtěžší pacienti byli posláni do Vladivostoku do hlavní nemocnice Tichomořské flotily a na nemocniční loď „Irtyš“ byly odeslány skupinky nejvážněji nemocných. Nebylo však možné nemocnici „vylidnit“, protože podle P. Ivanova k němu denně přijížděla stovka dalších nešťastných.

Nyní, když rozruch ustoupil, komise odletěla. Do nemocnice na Ruském ostrově však dodnes přicházejí vyhublí, nakažení a neuvěřitelně nemocní námořníci. Je jich stále mnoho a nemocnice je stále přeplněná. K úplavici se přidávají spalničky (dětská nemoc!) a na infekčním oddělení je místo obvyklých patnácti pacientů sto. Více než dvakrát tolik pacientů se účastní „léčby“. Není zde dostatek lůžek, na každé lůžko připadají dva. V tom spočívá její „tenkost“. Omlouvám se za černý humor.

Chybí nejen lůžka, ale i nemocniční oblečení a obuv. Pacifičtí válečníci chodí v kalhotách, kouří, vyfukují kouř…

Ředitel nemocnice Petr Ivanov uvedl, že do Vladivostoku musí být urychleně odesláno 40 pacientů. Nestihne dokončit větu, když se ve dveřích objeví ošetřující lékař a oznámí, že úřady zablokovaly odeslání skupiny. Říkají, že není žádná doprava, řešit problémy na místě. A pravda, proč že se vůbec obtěžovat? Komise je pryč, napětí je pryč …

Díky bohu je jídlo v nemocnici v pořádku. Maso, tvaroh se zakysanou smetanou, čerstvá zelenina a ovoce… Po vojenských útvarech se nemocnice zdá být rájem pro kluky (i přes obrovské přetížení). Jeden z nich řekl, že slouží už téměř rok a před příchodem do nemocnice neviděl sladký čaj ani máslo, o čerstvé zelenině v zimním období ani nemluvě. Námořníci se velmi snaží, aby v tomto „nemocničním ráji“ zůstali déle a nemuseli se vracet do svých domovských výcvikových táborů …

Práce je tu peklo, noci jsou často bezesné. A jako zdravotní sestry jsou zaměstnávány hlavně babičky z místních obyvatel. Všechny pro příjmy kvůli směšným důchodům. Petr Ivanov se rozhodl nějak jim zpestřit život, obrátil se na velitele flotily s žádostí o přidělení prostředků na jakékoliv odměny. Ne pro sebe, ale pro své asistenty. Dostal … strohou jednoslovnou odpověď…

A v nemocnici – ve válce jako za války. A jednou týdně za ním z města přijíždí manželka Petra Ivanova.

Taková situace trvala tři měsíce. Situace se postupně vyřešila s příchodem jasných a teplých jarních dnů. Revize však přicházely denně po celý rok. Každý úředník v Moskvě se snažil navštívit a vidět osobně, aby se zúčastnil a pomohl. A všechny tyto návštěvy bylo třeba přijímat, hlásit, hýčkat a krmit. V nemocnici byla spousta jídla. Ve věcech zásobování nemocnice mi velmi pomáhal náčelník štábu admirál Michajlov, s nímž jsem měl to štěstí, že jsem v indické eskadře pil lékařský „šunt“, jak si čtenář jistě vzpomene. A jestliže jiné jednotky flotily nedostávaly mléčné výrobky kvůli nedostatku financí a vladivostocký skleník nevydával okurky a rajčata, nemocnice neměla o tyto produkty nouzi. Co se týče stravování, byla to nejlepší vojenská jednotka ve flotile. Kromě toho nosily pracovnice potraviny do práce v pěkných a malých dámských kabelkách.

Jednoho rána mě u trajektu potkal šéf stravovací služby flotily a s obavami mi pošeptal do ucha, že stejným trajektem se na ostrov chystá komise hlavní stravovací správy ministerstva obrany a že její členové chtějí jít na snídani přímo do nemocnice. Ujistil jsem svého chlapce Serjožu, že navzdory nečekanosti návštěvy bude vše v pořádku a snídaně pro vysoce postavené lidi z potravinářského oddělení bude mít vysokou úroveň.

Čtyři plukovníci z Moskvy mi svým nóbl vystupováním a panskou zženštilostí připomínali Karlssona, marmelády milujícího gentlemana. Když ke mně po představení přistoupili, vyjádřili přesvědčení, že jsem konečně přistižen … protože nečekanost jejich návštěvy odhalí pravé důvody špatné výživy námořníků … a že konečně…

Takové oslovení šéfa nemocnice, který právě prošel ostrovním Buchenwaldem, mě nesmírně rozzuřilo, ale nedal jsem to najevo, protože jsem věděl, že mé chování může poškodit kariéru velitele námořnictva. Vystoupili jsme z trajektu a dorazili do nemocnice. Okamžitě jsme šli do kuchyně. Snídaně byla v plném proudu. Službu konající kuchařka se sněhobílým úsměvem a bílým pláštěm mi hlásila formou vyžadovanou předpisy, co je připraveno k snídani, a to plukovníky nevýslovně překvapilo. Hosté byli pozváni ke stolu. K snídani byla rýžová kaše se spoustou másla, tvaroh a čaj a buchty. Náčelník dopravy flotily byl poněkud překvapen a Moskvané se rozhodli, že i v těchto hladových časech by mělo být vše jako v ministrově bufetu. Po vydatné snídani se podplukovník pustil do třídění myšlenek na nemocniční jídlo. Byl jsem přesvědčen, že žádná vojenská jednotka v celých ozbrojených silách nemůže námořníkům nabídnout lepší snídani, ale Moskvané mě velmi zklamali, protože moje důvěra byla podle nich poněkud nemístná. Pozorně jsem naslouchal přáním stravovacích mistrů z hlavního města, aby se každá porce určená pacientovi dostala k němu přesně podle údajů o kontrole váhy, takže nedej bože, aby ani gram kaše nebyl vyplýtván. S tím jsem souhlasil. Než jsem však vstal od stolu, požádal jsem své moskevské hosty, kteří snědli více než čtyři porce nemocničního přídělu a neměli na to právo, aby šli do pokladny a zaplatili jídlo v hotovosti. Byla to tak těžká rána do vysoko zavěšených potravinových koulí, že to Moskvany omráčilo a náš námořní stravovací důstojník málem zemřel na mou drzost. Trval jsem však na zaplacení dlužných částek. Tato historka později obletěla flotilu jako legenda a zahřála mou duši zraněného lékaře.

* To znamená, že jsem v knize popsal, jak ředitel nemocnice zakázal mým spolupracovníkům chodit do práce s velkými taškami, aby si neměli kam vzít jídlo. 😉

Zdroj: asd.news

***

Proč liberál Medveděv „šel válčit“ se Západem

Sergej Maržeckij

O muži, o kterém se až tak moc nemluví, ale který mluví. Pro některé se stalo nečekaným chování a vyjadřování bývalého prezidenta RF, bývalého premiéra Ruské federace, Dmitrije Medveděva a nyní „jen“ místopředsedy Bezpečnostní rady RF, po zahájení ruské operace na Ukrajině.

Přináším vám na toto téma dva články, každý má své poněkud jiné vyznění, zvolil jsem to záměrně, aby si čtenář mohl udělat závěr sám. A já nebyl obviněn z jednostrannosti. Sami posuďte, který názor má více objektivních závěrů.

Bedřich Vinopalník

Hlavním „newsmakerem“ na ruské vnitropolitické scéně je dnes pravděpodobně bývalý prezident Medveděv. Dmitrij Anatoljevič aktivně „spaluje napalmem“ a činí stále silnější prohlášení na adresu bývalých ruských „západních partnerů“. Co to je, předběžná příprava na předání moci v roce 2024 nebo začátek procesu pokání „syslibů (systémových liberálů)“ za jejich hříchy vůči zemi?

Již před časem jsme se dotkli tohoto tématu, který se týkal možných nástupců Vladimira Putina ve funkci prezidenta Ruské federace. Nevíme, zda se za dva roky vydá na mimořádné prezidentské období, nebo raději odejde do ústraní a svěří zemi svému nástupci, ale v každém případě bude tato otázka dříve či později na pořadu dne.

V komentářích k tomuto článku se někteří naši čtenáři pozastavili nad tím, proč jsme se snažili porovnat pouze dva kandidáty – Dmitrije Medveděva, zástupce hlavy ruské bezpečnostní rady, a Vjačeslava Volodina, předsedu Státní dumy – a vyřadili tak z rovnice všechny ostatní možné uchazeče. Bylo to záměrně: kontrast“ systémového liberála napodobujícího etatistu“ se „státníkem napodobujícím liberála“. S velkým překvapením se autor dozvěděl, že z nejvyšších kremelských kruhů to byl právě Vjačeslav Volodin, kdo se v roce 2014 postavil proti uznání postmajdanovského režimu na Ukrajině, který se dostal k moci státním převratem, a právě na Vjačeslavovu radu byl zahájen proces distribuce ruských pasů v DNR a LNR.

Jinými slovy, šéf dolní komory ruského parlamentu projevil největší politickou prozíravost, když navrhl vyřešit problém Ukrajiny v co nejranější fázi, a když padla volba na dohodu s kolektivním Západem v rámci minských dohod, projevil v této souvislosti největší možnou lidskost vůči obyvatelům Donbasu, odsouzeným k návratu do „lůna“, když lobboval za rozhodnutí udělit jim ruské občanství ve zjednodušené formě. Ale zpět k našemu Dmitriji Anatoljeviči.

Jeden z jeho příspěvků na Telegramu vzbudil velký rozruch:

Lidé se mě často ptají, proč jsou mé příspěvky na Telegramu tak drsné. Odpověď zní, že je nesnáším. Jsou to bastardi a šmejdi. Chtějí smrt pro nás, pro Rusko. A dokud budu naživu, udělám cokoli, aby zmizeli.“

Jak nepodobné kultivovanému, rafinovanému a inteligentnímu petrohradskému právníkovi liberálních prozápadních názorů! Tento obrazový nesoulad vyvolává v ruské společnosti smíšené pocity. Někteří lidé dokonce začínají mít Medveděva rádi, zatímco jiní se jeho mediálním aktivitám jen usmívají. Faktem je, že s 99% pravděpodobností pracuje s Dmitrijem Anatoljevičem tým profesionálních politických stratégů a autorů projevů, kteří se snaží postupně rozmělnit jeho nepopulární image „liberálního slabocha“ a vytvořit novou, „jestřábí“ image, která je v podmínkách zástupné války s kolektivním Západem a velmi reálného „horka“ na Ukrajině nejžádanější. Proč? Protože do roku 2024 nebo později bude mít k dispozici místo možného nástupce Putina. Je pravděpodobné, že Dmitrij Medveděv je naším budoucím staronovým prezidentem.

Existuje však ještě nějaké jiné vysvětlení této neobvyklé proměny „sysliba“?

Od lásky k nenávisti

To, co se nyní děje na Ukrajině, jaká je situace v ruské ekonomice a ve vztazích naší země se sousedy, je do značné míry vinou systémových liberálů, kteří ji více než 30 let „reformovali“ podle západních metod. Hříchy domácích „hříšníků“ jsou velké a jako mentální experiment lze zkusit zvážit vývoj názorů Dmitrije Medveděva prizmatem smrtelných hříchů v křesťanském učení.

Závist

Jedním z hlavních poselství, které systémoví liberálové vždy vysílají, je, že na Západě je všechno lepší a v Rusku apriori horší, a že proto můžeme Západu sloužit jen v druhé a třetí roli jako země „benzínka“ a dodavatel dalších přírodních zdrojů. Rusko nepotřebuje žádné vlastní stroje a technologie, vše potřebné nakoupíme v zahraničí za petrodolary. Nyní vidíme, k čemu tato zjevně zhoubná hospodářská politika vedla.

Naše letouny „Superjet-100“ a MS-21 jsou zcela závislé na dovážených komponentech (To již zdaleka není tak docela pravda a autor by to měl vědět, zvláště když je autorem na webu, který se zabývá vojenskou tématikou a tím i letectvím. – pozn. překl.). Kdybychom neměli sovětské know-how v podobě letounů středního doletu Tupolev 214 a dálkového Il-96, dalo by se mluvit o skutečné národní katastrofě. A našemu Dimitrijovi můžeme připomenout, že se sám aktivně podílel na tom, aby bylo Rusko nuceno používat americká a evropská letadla.

Po havárii domácího letounu Jak-42 v roce 2011 prezident Medveděv pod záminkou obav o cestující prohlásil následující:

Je problém s leteckým parkem a vláda bude muset učinit velmi obtížné rozhodnutí. Hodnota lidského života by zde měla být vyšší než zvláštní ohledy, včetně podpory domácích výrobců. Samozřejmě, že musíme myslet na vlastní, ale pokud nejsou schopni „roztočit se“, musíme nakoupit vybavení v zahraničí… Dám pokyn vládě, měl by to být velký program, bude to chtít hodně peněz.“

Dmitrij Anatoljevič nevysvětlil, jak přesně mají být domácí výrobci letadel „odcloněni“ poté, co vláda zrušila dovozní cla na zahraniční proudová letadla. Na druhou stranu byly finančně podpořeny projekty SuperJet a MS-21, které se ukázaly být banálními sestavami vyrobenými z dovážených komponentů. Nyní vidíme, k čemu to všechno vedlo.

Chamtivost

Odvrácenou stranou této kanibalistické sociálně-ekonomické politiky je zjevná neúcta k vlastním občanům. Stát podle „Syslibů“ nikomu nic nedlužil a všichni jsme byli postupně této myšlence naučeni. Kdysi dávno se tato věta Dmitrije Anatoljeviče stala klišé v odpovědi na dotaz krymského důchodce, který se ptal na valorizaci důchodů:

Říkal jste, že dojde k indexaci, kde je tato indexace na Krymu? Kolik je 8 tisíc? Jedná se o almužnu. Otírají si o nás nohy! Z důchodů se žít nedá, ceny jsou šílené.“

Prezident Medveděv se touto doslovnou odpovědí navždy zapsal do historie:

Indexace není nikde k dispozici, vůbec jsme ji nepřijali, peníze prostě nejsou. Najdeme peníze, provedeme indexaci. Držte se, mějte se dobře, dobrou náladu a zdraví!“

V Rusku peníze byly, ale bohužel se nedostaly ke všem. Taková je však realita země periferního kapitalismu, kterou systémoví liberálové důsledně budovali. Dmitrij Anatoljevič přitom ještě v roce 2011 nepovažoval pracovní emigraci za závažný problém, protože lidé emigrovali za lepším životem:

Myslím, že to vůbec není problém. Pro naši zemi to není žádný problém. Proč o tom víme až dnes? Protože o tom můžeme mluvit… Takže to je naprosto normální odpověď pro člověka, který je v globálním světě. Neznamená to, že tito lidé jsou skutečně připraveni odejít. Ale pokud odejdou, už se nikdy nevrátí.“

Hněv

Ale přichází rok 2022 a 24. února Rusko zahájilo Speciální vojenskou operaci na demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny, která se proměnila v mocné protiruské beranidlo přímo v našem podbřišku. Nepodařilo se s Kyjevem i tak dosáhnout dohody o předání Donbasu a přišla doba bojovat. A pak začalo to nejhorší.

Politika prospěchářství a liberální ekonomické nekalé praktiky přinesly své jedovaté ovoce. Země se ocitla pod obrovským množstvím západních sankcí. Ruská novozbohatlická vrstva, která postavila veškeré své živobytí na odčerpávání peněz z domácí ekonomiky a jejich převádění do zahraničí, tam byla jednoduše bez soudu okradena a připravena o to, co si “odpracovala”. Systém, který fungoval celá desetiletí, se náhle zhroutil.

Do křížové palby se dostal i Dmitrij Anatoljevič, respektive jeho syn Ilja, který žil ve Spojených státech. Jak si možná vzpomínáte, Medveděv prohlásil, že pracovní emigrace je v globalizovaném světě normálním jevem. Nuže, Iljovi Dmitrijeviči bylo zabaveno pracovní vízum do Spojených států a bylo mu nařízeno, aby do dvou dnů opustil území „nejdemokratičtější země světa“, což jeho otec komentoval rozzlobeně:

Zdá se, že Západ se rozhodl zopakovat osvědčené postupy z minulosti. Vezměte si sankce. Dochází zde k dvojímu bezpráví. Nyní jsou podle jejich modelu za mýtické přestupky vymyšlené na Západě zodpovědní nejen účastníci politických událostí – státníci či poslanci, ale i jejich rodiny, které nemohou své příbuzné nijak ovlivnit. Pokud evropští a američtí zákonodárci rozhodli – pak se rodina bude zodpovídat. Podle úplného schématu a bez pocitu viny. A zablokujme účty rodinných příslušníků, jejich majetek, nepouštějme je přes hranice k západním hodnotám!“

Jo, kdo by si pomyslel, že se to může stát i slušným lidem? To, co „Syslibové“ u moci dělali celá desetiletí, se jim nyní vrátilo jako bumerang. O upřímnosti hněvu Dimitrije, který byl zklamán ve svých iluzích o „západním světě“, tedy není mnoho pochyb.

Glosa: Domnívám se, že autorovi plně nedochází to, co došlo aspoň trochu schopným myslet i liberálům v Rusku, že na „Západ“ je stejně nikdy nepřijmou jako rovný s rovným. „Západ“ si tak sám vyrazil svou vlastní ideologickou zbraň v Rusku z rukou. A nejde to napravit a ani to povahově nemohou. Je to obrovským mementem mori pro všechny národní elity, které jsou pro spolupráci se „Západem“ za každou cenu. Pokud si ovšem někdo a nejen v Rusku myslí, že ON bude přijat, třeba i proto že je dnes „poklepáván“ na rameno, za to jak „krásně“ to dělá, jako třeba „vládní činitelé“ v České republice, Ukrajině a na Slovensku, plete se.

Aby nedošlo k nedorozumění, nemám na mysli jen ty dnešní paskvily na politiky, je to souvislá a dlouhodobá řada. Netřeba si dělat zbytečné iluze.

Západ“ vždycky odhodí ty, co už nepotřebuje. Po likvidaci Sovětského svazu zastavili na „Západě“ činnost prakticky všech svých organizací a spolků, které se zabývaly územím dnešního Ruska. Pro „Západ“ se to ukázalo součástí osudové chyby, kterou udělali z pýchy, nadutosti a pocitu vítězství „jednou pro vždy“. A i kdyby ten dnes přežil, už to nikdy nebude ten „Západ“. Navíc dobrovolná likvidace průmyslu, vzdělávání a dalších směrů znamená, že se sám oslabuje. A dochází mu čas. Pokud zvítězí v Číně pročínské vedení na podzimním sjezdu komunistické strany, a to se dá očekávat, stačí Rusku a Číně počkat doslova a do písmene „pár let“ a mohou vyhrát již ne jen boj za svou plnou suverenitu, ale celou válku. Ten „slavný“ „Západ“ nebude schopen ničeho jiného než kopat kolem sebe jako umírající kůň.

Autor: Vladlen Tatarsky, , zdroj: Topcor.ruOutsidermedia

Pokračování příště…

2.5 8 hlasy
Hodnocení článku
Žádné komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře