Sázka na Gorbiho

Fejeton inspirovaný vzpomínkou na Gorbiho návštěvu Prahy na jaře roku 1987

Lenka Procházková
Lenka Procházková

Nástup Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu byl tématem mnoha diskuzí v řadách tehdejších československých disidentů. Někteří zůstávali nadále skeptičtí podle hesla – nevěřme ve výměnu tamních kádrů, musí se kardinálně změnit tamní systém, jiní vyjadřovali naději, že (relativní) mládí Gorbačova už samo o sobě může přinést do Kremlu nové povětří.

Největším optimistou byl politolog Milan Šimečka (rodem Moravan sídlící v Bratislavě), který nás na každém sekání povzbuzoval nadějnými vizemi. Podklady pro ně nabíral nejen pravidelným sledování sovětského tisku, ale i četbou dopisů Zdeňka Mlynáře, které k němu chodily klikatými cestičkami v zavazadlech diplomatů. Milan Šimečka (starší, neplést si jej s jeho synem) byl kamarád Zdeňka Mlynáře a ten byl zase kamarádem (a někdejším spolužákem) Gorbačova.

Před návštěvou M. Gorbačova v Praze na jaře roku 1987 se Milan Šimečka těšil, že objekt svých nadějných vizí uvidí osobně a doufal, že se mu podaří Gorbimu na ulici stisknout ruku a říct mu aspoň dvě věty. Měl je perfektně připravené v ruštině a samozřejmě v nich byla zmínka o Pražském jaru a výčitka týkající se vpádu vojsk. Chystal se na to setkání jako jiní (katoličtí) disidenti na audienci u papeže. Koupil si klobouk ala Gorbi, místenku na vlak do Prahy (furiantsky do první třídy) a domluvil si přespání v mém bytě na Lhotce, kde pak chtěl odborně zhodnotit  vstreču a slavit.

Člověk míní a StB mění

Den před příletem Gorbačova se ale velkolepý plán zhatil. Milan Šimečka dostal ve svém bratislavském bytě ostrahu, což jsme netušili, (nesměl jít ani na nákup, natož jet do Prahy) a já s Ludvíkem Vaculíkem jsme naopak byli donuceni z Prahy odjet. Vzali jsme tedy děti na třídenní výlet do Karlových Varů.

V pokoji hotýlku, kde jsme našli azyl, byla televize, v níž fungovaly i německé programy. Zaujatě jsme přepínali stanice, ale na žádném záběru nadšených vítačů Gorbiho jsme v davu Milana Šimečku v novém klobouku neviděli. A tak jsme riskantně zatelefonovali do Bratislavy jeho manželce. Překvapivě zvedl sluchátko sám a naštvaně nám sdělil, že má zaracha. Než jsme mu stihli říct, odkud voláme my, hovor byl ukončen zásahem „vyšší moci“. Pak už nás televize přestala zajímat, přepustili jsme ji dětem a věnovali se popíjení léčivého třináctého pramenu.

Druhý den ve vyhnanství mě napadlo, že bychom mohli Milanovi Šimečkovi aspoň poslat pohled. Ludvík nápad vylepšil tím, že to bude zdravice od Gorbačova. Adresu napsal latinkou, ale text daragoj tavarišč Šimečka v úhledné azbuce. Sděloval v něm drahému Milanovi, že chápe jeho znechucení z invaze a že se pokusí situaci napravit. Že teď je momentálně na inkognito návštěvě Varů, protože jeho žena shání značkový kávový servis. Kromě Gorbiho podepsala pohlednici  i Raisa (v zastoupení mou rukou). Odeslání jsme nechali až na poslední den pobytu, tož se ukázalo jako velké štěstí. Ludvíka totiž napadlo, že text na pohlednici by mohl vzbudit averzi dohlížitelů, a tak jsme na kolonádě v trafice zakoupili obálku, schovali závadovou zásilku do ní a poslali to z pošty doporučeně. Uvedeným odesilatelem byl Michail Gorbačov s adresou našeho hotelu (to vše latinkou), což úřednice vůbec nekomentovala a orazítkovala nám podací lístek.

Oceněný vtip

Po návratu do Prahy jsme čekali, kdy se Milan ozve a jak ocení náš vtip. Jenže se neozýval. „Že by to vzal vážně?!“ děsila jsem se. „Tak naivní není!“ odporoval Ludvík. Ale telefonicky jsme to zjišťovat nechtěli. Teprve při dalším setkání v Brně se vyjevilo, že doporučená zásilka z Varů do Bratislavy nebyla doručena! Ale my jsme měli důkaz o odeslání, ten orazítkovaný lísteček. A Ludvík jako řádný občan napsal stížnost a žádal od státní pošty vysvětlení a nápravu. Jednání se protahovala a v jedné fázi se nekale zadrhla, když úřední osoba zastupující poštu namítla, že zásilka byla podvrhem, neboť ji neodeslal Michail Gorbačov osobně. Byla to ovšem námitka lichá, neboť lístek s razítkem byl dokladem toho, že zásilka byla poštou přijata, zaplacena a navzdory tomu nedoručena. A protože pošta (tehdy i dnes) spadá pod ministerstvo vnitra, doputovala stížnost až k nejmenovanému majorovi StB, který měl s disidenty (a jmenovitě s Vaculíkem) četné zkušenosti, takže správně odhadl, že celá záležitost se může stát tématem fejetonu. Toho se chtěl vyvarovat. A tak československá státní pošta dostala interní poštou příkaz, aby držiteli orazítkovaného podacího lístku poskytla za nedoručenou zásilku peněžní satisfakci. Tehdy to bylo pět set korun, což byla polovina mého platu (uklizečky v divadle).

A jelikož s jídlem roste chuť, okamžitě jsem začala přemýšlet, jak si i nadále přilepšovat. Například posílat doporučené (nedoručitelné) balíčky přátelům emigrantům. Uvnitř by byly staré časopisy. Na podacím lístku bych zásilku označila jako tisk a uvedla hodnotu v plné výši mého platu, čímž by se zvýšila životní úroveň rodiny a vlastně by to ani nebyl podvod. Na balení balíčků a chození na poštu jsem ale neměla dost času ani trpělivosti, raději jsem psala knížky pro samizdat. Takové (nedoručitelné) zásilky se ovšem prostřednictvím státní pošty nikdy neposílaly, protože přepsání knihy v deseti kopiích bylo pracné a svázání drahé, a když tam byly ještě namnožené fotografie nebo ilustrace, stávala se taková knížka unikátem, který se předával z ruky do ruky. Poště by jej nesvěřil ani idealista a snílek Milan Šimečka. Tento pozdní fejeton věnuji jeho památce. Zemřel v době, kdy se začalo připravovat rozdělení republiky. Puklo mu srdce. Z mého tehdejšího hlediska to bylo předčasné úmrtí, ale dnes to vnímám jako milosrdný zásah Vyšší moci.

 

na archívním snímku ze schůzky disidentů stojí Milan Šimečka vedle mě (v bílé košili)

 

2.4 7 hlasy
Hodnocení článku
16 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
jbskalensky
jbskalensky
před 1 měsícem

M.S.Gorbačov byl v době svého nástupu do vedení SSSR prokazatelně vnímán, jako velká naděje na změnu zdegenerovaného režimu. Nechtěl likvidaci zřízení, chtěl “perestrojku”. Doufali v ní jak disidenti, tak skutečně přesvědčení levicoví idealisté. Pokud chce někdo tvrdit, že “už tenkrát věděl” a ti ostatní mohli “vědět” také, tak prostě nestydatě kecá. To, že… Číst vice »

JK
JK
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  jbskalensky

K člověku který selhal, mi moc nesedí jeho hrdost na to co napáchal, vymetání konferencí a sbírání metálů od dlouholetých nepřátel SSSR, Ruska a Slovanů. Vzhledem k mediálnímu pokrytí jsem i já tenkrát po určitou dobu věřil, že cílem je posun na vyšší úroveň vývoje a odstranění přežitků. Ale nemám problém přiznat si, že jsem se… Číst vice »

jbskalensky
jbskalensky
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  JK

Mám k M.S.G. stejný postoj. Prostě to podělal, a je už dneska jedno, jestli chtěl, ale nedokázal si najít spojence, nebo to jen špatně odhadl, podcenil. To, že si to do konce života nedokázal přiznat (alespoň ne veřejně), je jeho osobní slabost. Nakolik ovlivněná “prebendami k důchodu”, netuším, a ani to snad nechci vědět.… Číst vice »

standa
standa
před 1 měsícem

Gorbačov – trockista. To z disentu nikdo nevěděl ? Špatně vše. Výsledek práce Gorbačova a Jelcina máme dnes na talíři. Disent netušil, kam kráčí Amerika ? Netušili nic o liberální demokracii – bezbřehé kultuře korupce všude a ve všem ? Mám paní Procházkovou rád, ale tohle nemusela dělat. Kde je dnes disent ? Najednou… Číst vice »

standa
standa
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  standa

Byli jsme soběstační a dnes se to odmítá !!!

vachav
vachav
před 1 měsícem

Myslím,že toto si mohla paní Procházková odpustit.Všichni děláme chyby.(A ještě s tím Vešknou v rohu!!??)

Rob
Rob
před 1 měsícem

Bože, bože. Autorko Procházková, ani se po tomto článku nedivím, že jsme dnes tam, kde jsme…

cablik
cablik
před 1 měsícem
cablik
cablik
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  cablik

KARAVANA TÁHNE DÁL …
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová včera odmítla návrh polského premiéra Mateusze Morawieckého na pozastavení trhu s emisními povolenkami. 

https://pravyprostor.net/karavana-tahne-dal/

cablik
cablik
před 1 měsícem

„Děkujeme” za tuhle žumpu v které přežíváme kde se jen lže a krade hrozí nám jaderná válka nebo šílené NWO. Z naši vlasti je levná montovna pro západní kapitalistické vydřiduchy a místo jídla nám sem vozí odpadky a ještě chtějí ať je posloucháme na slovo. Tzv totalita je tady stokrát horší než v tom „zlém socialismu”.(__)

SunTzu
SunTzu
před 1 měsícem

Nevím co slušně napsat k tomuto výlevu, pan Werich napsal krásnou pohádku – povídku “Rozum a štěstí” a  vy slavní disidenti nemáte ani jedno, jen to naivní vzývání vyprázdněné floskule “demokracie” a “svoboda” … tak se podívejte kde po 30 letech jsme se dostali… do fekálií.

maxim
maxim
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  SunTzu

Článek je jenom historka týkající se zemřelého, které se obvykle při úmrtí připomínají …
Je zbytečné hodnotit autorku, respektive skupinu ke které patřila, když už určitě jde jinou cestou než její bývalá “ideová skupina” …

Rob
Rob
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  maxim

No…, tímto trapným vzpomínkovým chvástotem, který vypotila, bych na tu “určitost” byl hodně opatrný.

Primak
Primak
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  maxim

Přesně tak. Mnozí z nich byli “pomýleni”. Někteří se z toho “pomýlení” vykurýrovali, některým to zůstalo. Ono se to taky u některých dost těžko léčí…

Primak
Primak
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  Primak

A proč že po letech později se Ludvík už nechtěl setkat s Gorbym, jak jsme se tady včera dozvěděli? Nebo to nebyla pravda?

jbskalensky
jbskalensky
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  maxim

Jen bych připomněl, že “disidentská” skupina se tenkrát rekrutovala z lidí často “protiběžných” ideologií, z nichž se ti “praví”, dneska většinou rochní v dobře placených postech, a ti, kteří si drželi a zachovali svou tvář, a nedali se koupit, jsou dnes ve velké nemilosti. Tam já řadím paní Procházkovou, ale třeba i zesnulého Karla Kryla. Zjednodušovat, házet… Číst vice »