Vučič pouze naznačil. Balkánská krize v globální soustavě souřadnic

Spojené státy požádaly kosovské Albánce o odklad balkánské krize o jeden měsíc, tedy do prvního září.

Právě v den zahájení školního roku, pokud se stařence Pelosiové * nepodaří začít válku mezi jadernými mocnostmi na Dálném východě dříve, dojde k obnovení kosovské provokace s vyhlídkou na velkou válku v Evropě s perspektivou zapojení jaderných mocností.

Formální spor o doklady a poznávací značky automobilů není tak zásadní věcí, aby bylo nutné riskovat vojenskou akci. Kosovo si de facto “užívá” plodů nezávislosti. A připojení regionu k Albánii vůbec nebrání Srbové, kteří na to ani nemají prostředky, ale Spojené státy.

Poměrně liberální a proevropské bělehradské vlády, které v zemi vládly po svržení Miloševiče, by se kvůli členství v EU už dávno rády zbavily kosovské otázky. K tomu však potřebovaly pouze malý ústupek. Bylo zapotřebí, aby se kosovští Albánci vzdali suverenity nad těmi částmi provincie sousedícími s Kosovem, v nichž tvoří drtivou většinu (až 90 %) etničtí Srbové.

Srbové ze vzdálenějších, mikroskopických enkláv by mohli být na tato území přesídleni v rámci výměny obyvatelstva (místní Albánci se pravděpodobně nepohrnou zpět do Srbska). Nakonec by bělehradská vláda řekla svému lidu, že se jí podařilo navrátit část území a tím vlastně zachránila všechny Srby, ale zbytku se musí vzdát, protože tam už žádní Srbové nezůstali, ale cesta do EU je otevřená.

Při všem srbském patriotismu jsem si jistý, že ekonomické priority by sehrály svou roli. V Srbsku je to se sháněním práce špatné a mnozí ji jdou hledat do EU.  Samozřejmě, určitá nespokojenost by se objevila, ale nic kritického by úřady neohrozilo. Tím spíše, že by nebylo za co bojovat, na územích jižně od Kosovské Mitrovice by už žádní Srbové nezůstali.

Kosovští Albánci by se zase mohli připojit k Albánii, která od roku 2020 vede přístupové rozhovory s EU ( a je v poslední fázi před technickou procedurou přijetí). V rámci EU by tak vznikla zajímavá situace. Pokud by Srbsko a Albánie vstoupily do EU a sdílely Kosovo, musely by občanům druhé země na svém území přiznat stejná práva jako svým vlastním občanům.

Zdá se, že pokud by USA a Evropa stály o úplné urovnání krize a uznání nové kosovské reality všemi stranami sporu, tak by měly využít svého vlivu v Prištině i v Bělehradě a přesvědčit obě strany ke kompromisu.  Ještě před deseti lety byl tento vliv absolutní / i když Srbové milovali Rusko, ale to bylo příliš daleko a pomoci nedokázalo/.

Zdůrazňuji, že Bělehrad opakovaně signalizoval, že je připraven na kompromisní řešení, ale nikdy nepřijme myšlenku ponechat Srby v Kosovu svému osudu, a už vůbec nepřipustí jejich etnickou čistku nebo vyhnání do Srbska (po vzoru likvidace Srbské Krajiny).

USA nejenže neudělaly nic pro nalezení kompromisu, ale opakovaně zmařily veškeré pokusy EU o dosažení řešení přijatelného pro obě strany. Washington, který právě odtrhl Kosovo od Srbska pod záminkou uplatnění práva Albánců na sebeurčení, se náhle stal naprostým zastáncem zásady územní celistvosti. Kosovští Srbové se nesměli spojit se Srbskem, a stejně tak kosovští Albánci s Albánií.

Američané nerozbili Jugoslávii a neoslabili Srbsko proto, aby posílili Albánii. Podívejte se na příklad Makedonie (nebo Severní Makedonie, jak ji na naléhání Řeků musí Makedonci nazývat). Spojené státy nedovolily, aby bylo udušeno tamní malé, ale aktivní albánské povstání. Ale zároveň také nedovolili místním Albáncům, aby se odtrhli (pak by z Makedonie nezbylo téměř nic). Přinutili Makedonce, aby stanovili povinné zastoupení Albánců v parlamentu, a zavedli tak model etnických kvót pro politické zastoupení v zemi.

Kromě toho, že tento model selhal naprosto všude, kde se ho USA pokusily uplatnit, je také v rozporu s demokracií, protože obyvatelstvo je nuceno vybírat si nikoliv toho, koho chce (kdo lépe zastupuje jejich názory), ale toho, kdo je předepsán. Přispívá to také k rychlému růstu nacionalistických nálad a radikalizaci nacionalistických sil. Samotný etnický a/nebo náboženský princip vytváření parlamentních frakcí prosazuje nacionalistickou propagandu. Navíc někteří mají stále pocit, že jejich kvóta je nezaslouženě malá, zatímco jiní pociťují, že je nezaslouženě velká. Konflikt se nedá tímto způsobem uhasit, naopak se stále více rozhořívá.

To znamená, že USA donutily Makedonii, aby do svého politického systému už předem zabudovala konflikt. Podobně se chovají i v Kosovu a v Bosně. Konflikt zakořeněný v místních politických systémech jim brání v tom, aby se vymanily z postavení kvazistátů / ne zcela suverénních států – pozn. překladatele/ plně závislých na USA. Rukojmím těchto konfliktů je navíc Srbsko, které má velmi omezené možnosti podpory svých krajanů v Bosně a téměř žádné v Kosovu.

USA vědí, že v určité situaci se Srbsko nebude moci držet stranou a bude se muset vrhnout do katastrofální války, a to i proti celému NATO, pokud bude nuceno bránit kosovské Srby před etnickými čistkami, které se na Balkáně tradičně provádějí s africkou brutalitou.

Vytvářením a udržováním konfliktních zón se tak Washington snaží udržet svou nadvládu nad tímto mimořádně složitým regionem. Všichni nenávidí všechny. Zároveň se všichni bojí války, protože si uvědomují, že by nemusela skončit podle jejich představ, a proto všichni hledají záruku zachování křehkého status quo pouze v americkém vedení (Spojené státy jsou arbitrem).

Přesto, že zřejmým cílem současné kosovské krize bylo potrestat Srbsko za to, že se odmítlo připojit k protiruským sankcím, a zahnat Bělehrad do amerického chomoutu, byla určitě naplánována s velkým předstihem před současným vyostřením. Spojené státy, které dobře věděly, že se situace vyostří, neudělaly vůbec nic, aby jí zabránily.

Pak se ale najednou ukázalo, že místo toho, aby se Vučič vydal do Washingtonu zjistit pravdu, pouze naznačil (dokonce ne přímo, ale velmi jemně) možnost invaze srbské armády do Kosova, pokud Albánci překročí červenou linii. Washington se okamžitě postaral o řešení problému jedním tahem – Albánci souhlasili s odložením zavedení omezujících opatření o měsíc.

Proč právě o měsíc? Američané očekávají, že se během jednoho měsíce vypořádají s tchajwanskou krizí způsobenou neuváženými výroky a činy stařičké Pelosiové. Pak budou mít volné ruce k aktivní podpoře kosovských Albánců, protože Rusko je vázáno na Ukrajině a nemůže poskytnout obdobnou podporu Srbsku.

Výpočet není špatný, ale tento ” mizera ” má dvě vady. Zaprvé není jisté, že se situaci s Tchaj-wanem podaří vyřešit do září. I kdyby Pelosiová, která každou hodinu mění názor (letět/neletět), klidně proletěla kolem ostrova do Korejské republiky a Japonska a pak se stejně klidně vrátila domů, Čína se jistě pokusí co nejlépe využít svého morálního vítězství. Ne nadarmo se vynaložily takové peníze na přesuny vojsk, ostré střelby, letecké přelety a další působivé akce.

Tlak Pekingu na Tchaj-wan bude sílit a Washington bude muset buď reagovat (což bude opět znamenat eskalaci vojenské konfrontace), nebo pokrčit rameny a počkat, až se Peking rozhodne “uspořádat cvičení” na Tchaj-wanu samotném. A to nemluvím o tom, že Pelosiová se může rozhodnout přistát na Tchaj-wanu ještě dnes večer / což se stalo 2. 8. 2022 – pozn. překladatele/ a Čína bude muset buď začít válku (jak slíbila), nebo se udržet (což zřejmě neplánuje). Není tedy vyloučeno, že do prvního školního dne budou mít Američané v asijsko-pacifickém regionu práce až nad hlavu.

Za druhé, speciální operace na Ukrajině přiblížila Rusko, které bylo dříve od Balkánu velmi vzdálené, k tomuto regionu. Nyní je od Srbska odděleno pouze Nikolajevem a Oděsou a územím Rumunska. Spojené státy samozřejmě očekávají, že Ukrajina vydrží ještě půl roku až rok, ale vývoj bojů je nepředvídatelný, kvalita ukrajinských vojáků se zhoršuje před očima a postup ruských ozbrojených sil se zrychluje. Pokud se fronta v Donbasu v srpnu zhroutí, je velkou otázkou, zda bude Ukrajina schopna stabilizovat novou frontovou linii podél Dněpru, nebo zda dojde k dominovému efektu.

Ve Středozemním moři se už nyní stále zvyšuje počet a síla ruských námořních lodí, které jsou podporovány ze základen v Sýrii. Po ruském vítězství na Ukrajině by žádné NATO neriskovalo válku s Bělehradem kvůli Kosovu – rána pro americkou prestiž by byla větší než ztráta Tchaj-wanu. Zatímco na Tchaj-wanu ještě nic nezačalo, operace na Ukrajině spěje ke konci (i když možná ne zrovna k blízkému, ale pro Američany rozhodně nepříjemnému).

Bez spojenců v NATO nebudou USA v Evropě podnikat žádné náhlé kroky. Američané budou muset uprchnout z Kosova, z největší vojenské základny na světě, stejně, jako utíkali z Afghánistánu.

Washington si to dobře uvědomuje a také chápe, že v této kombinaci je klíčový čas. Čím rychleji uvolní dostatek zdrojů, tím rychleji dosáhne na Balkáně průběžného vítězství. Proto Rusko zrychluje na Ukrajině, kde o osudu celého tažení rozhodne porážka donbaského uskupení ukrajinské armády a přístup k Dněpru v oblasti Záporoží-Dněpropetrovsk. USA se naopak snaží odpor Kyjeva co nejvíce prodloužit a nutí ho vrhat do boje nejen nevycvičené muže, ale i ženy.

Ukrajina se jim stejně vymyká z rukou, takže čím méně Ukrajinců Rusko získá a čím více ukrajinských rodin bude v tomto konfliktu zabito, tím lépe pro Američany. Pokud se jim pod záminkou Ukrajiny podaří zlomit Srbsko a přinutit ho, aby se alespoň formálně připojilo k protiruským sankcím, budou washingtonská média tuto výměnu prezentovat jako velké vítězství demokracie – úplné vyřešení balkánské otázky. Co se týče změny postsovětských hranic a možného zmizení Ukrajiny z politické mapy, USA budou tvrdit, že násilné územní změny nadále neuznávají, a budou trvat na tom, aby se Rusko vrátilo k hranicím z února 2014. Není to poprvé, co americký establishment vydává před vlastními lidmi katastrofální porážky za skvělá vítězství.

O osudu další balkánské krize se nyní vlastně rozhoduje ve vodách Tichého oceánu a ve stepích Ukrajiny, kde Rusko a Čína zarážejí osikový kůl ** a střílejí stříbrnou kulku do srdce americké hegemonie, potřísněné čerstvou krví.

*****

Vysvětlivky k textu:

* Nancy Patricia Pelosi je americká demokratická politička, od roku 2019 předsedkyně Sněmovny reprezentantů / ročník 1940/.

**Osika byla vždy považována za mocnou zbraň proti zlým duchům a všemu špatnému.  Zbavovala strachu a odvracela smrt. V rozích pozemku nebo pod bránou domu se zarážely do země osikové kolíky, osikový kříž se zatloukal i do hrobu. Z osiky /Aspen Peg/ se stavěly v Rusku lázně.

 

Autor: Rostislav Iščenko, zdroj: UKRAJINA.RU, 2. 8. 2022, 09:21, překlad z ruštiny: PhDr. Jana Görčöšová

4.5 6 hlasy
Hodnocení článku
5 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
standa
standa
před 8 dny

Informace se zatím zrychlily – ČLR zavedla sankce Tchajwanu téměř okamžitě – citrusy a ryby – zákazy z formálních důvodů a Tchajwan to začne velmi bolet a brzy to bude bolet i EU. Upozornil bycj jen na článek profesora Campbella výňatkem: “…Například souřadnice jednotlivých cvičení, které zveřejnila státní agentura Xinhua, dovolují tvrdit, že Tchaj-wan bude… Číst vice »

cablik
cablik
před 8 dny

Věřím když k něčemu dojde tak Rusové Srbům pomůžou a chtít válku jadernýma mocnostmi může chtít jen šílenec. Já vím pokud by se to povedlo největší konkurent a věřitel by byl vyřízen ale tak to nedopadne.

idiotronic
idiotronic
před 9 dny

Dílčí zmínku o zprostředkovatelských možnostech naší země ( jména Havel, Schwarzenberg) uvádí dlouholetý pracovník diplomacie Miroslav Polreich v knize Utajená zákulisí. Autor již bohužel zahynul při autonehodě.

vaclav
vaclav
před 9 dny

Celkem s tímto článkem souhlasím. Ale můj názor je, že pokud se propásne vhodná situace, může se vše obrátit v neprospěch.Ne Kennedy, ale Chrušcev selhal v Karibské krisy. Stejně jako Gorbačov. Dva idioti změnili geopolitickou situaci.

Karel2002
Karel2002
před 8 dny
Odpověď uživateli  vaclav

Chruščov zabránil jaderné válce a navíc se mu podařilo odstranit jaderné zbraně z Turecka. Ono by nebylo dobré, aby Fidel Castro házel jaderné bomby na USA. Jak by nám to pomohlo? Už bychom dávno nebyli. I kdyby si Gorbačov nechal podepsat, že se NATO nebude rozšiřovat, oni by to stejně porušili.