17.11.1989, mýtus a realita – 4.část

Nesouhlasím, že všichni členové KSČ a SSM byli pouze kariéristé, avšak ve vyšších patrech politiky, zvláště v SSM, jak doložil i polistopadový vývoj, byl mimořádně velký podíl kariéristů a pragmatiků bez jakýchkoliv ideálů a duchovních hodnot.

Prognostický ústav

Exkluzivní pozici měl v osmdesátých letech v systému Prognostický ústav ČSAV. Vznikl na popud sovětského vedení a sovětská podpora trvala po celou dobu jeho existence, zatímco vedení KSČ k němu a jeho produktům mělo rezervovaný postoj. Jeho exkluzivitu lze doložit srovnáním např. s podobným ústavem ČSAV. Zatímco v počtem pracovníků více než dvojnásobném Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV nemělo osobní plat více než pět pracovníků, v Prognostickém ústavu to bylo kolem čtyřiceti. Podobně to bylo s lidmi vyškrtnutými a vyloučenými ze strany, jejichž zaměstnání na exponovaných pracovištích bylo velmi obtížné. V ÚFS to bylo několik jedinců a v Prognostickém ústavu opět kolem čtyřiceti.

Pracovníkem ústavu se stal také Karel Köcher, nejznámější československý špion působící v USA a po odhalení v USA vězněný. V roce 1986 byl na berlínském mostě Glienicker Brucke vyměněn za sovětského špiona Natana Ščaranského. Výjimečný byl i ředitel, který ústav vybudoval a řídil týmy, které byly nositeli hlavních výstupů. Prof.Valter Komárek byl intelektuálně mimořádná osobnost, s velkým politickým rozhledem a kompetencemi. Mimořádná byla i jeho osobní historie. Od padesátých let byl u všeho zásadního co se v Československu v ekonomice, řízení a politice dělo, s přesahem do zahraničí. Mimo jiné byl vyslán na Kubu, kde několik let dělal poradce Che Guevarovi. Jeho zahraniční angažmá překonával snad jen František Kriegel. V listopadu, kdy se s představiteli státu a KSČ v Kremlu již nikdo nebavil, odjel Valter Komárek do Moskvy. Funkce Prognostického ústavu vyvrcholila personálně v polistopadovém období, tedy v tom nejzásadnějším, kdy se nastavovala trajektorie vývoje společnosti na desetiletí. Členy vlády se stalo několik pracovníků Prognostického ústavu (Komárek, Klaus, Dyba, Dlouhý, Ježek, Mládek), zatímco z jiných ústavů ČSAV se členem vlády nestal ani jediný. Ti, kteří nevytvořili novou vládní exekutivu, např. pracovníci Prognostického ústavu M.Ransdorf nebo J.Dolejš se stali čelnými politiky opoziční KSČM (poslanci…). Nedlouho poté Prognostický ústav v roce 1993 zanikl.


Otázka moci

Dodateční propagandisté a interpreti společenských příčin převratu vyzdvihují jako to, co vadilo lidem na předlistopadové společnosti, nedostatek banánů a popravu Milady Horákové. Někdy se dodává ještě vybavení společnosti auty a novou technologií, jako byly počítače. Podstatnější rozpor mezi občanem a společností bylo však uplatňování moci komunistického politického systému, který byl v rozporu s komunistickými a socialistickými principy. Reálná politická moc byla v rozporu s výchozími principy vycházející z vize socialistické a komunistické společnosti, s hodnotami a idejemi, stejně jako je římsko katolická církev svou praxí a historií v rozporu s učením Ježíše. Oba tyto rozpory český národ nejen reflektoval, ale také prožil a vnesl do historie lidstva úsilí o jejich překonání a v obou případech za tento pokus tvrdě zaplatil. V obou případech tyto snahy nebyly omezeny egem jedince či národním egoismem, ale měly civilizační rozměr. Jan Hus a husitství předznamenalo reformaci a Pražské jaro s demokratickým socializmem či socializmem s lidskou tváří, i když bylo naposledy převratem STB v listopadu 1989 zadupáno, snad ještě jiskérkami doutná pod povrchem a při vhodných sociálních, ekonomických a duchovních podmínkách se může stát podnětem při řešení civilizační krize.

Klíčovým tématem listopadových událostí, tak jako všech převratů a revolucí, byla otázka moci. Tento fakt je naprosto zjevný, co však již není tak zjevné, je struktura moci, vůči níž se populace vymezovala a reflexe moci a její struktury. Zcela běžným důsledkem revolucí a převratů je v konečném důsledku pro manipulované aktéry událostí poškození jejích zájmů. Ač velká část „revolucionářů“ si strukturovanost moci, proti níž se vymezuje, neuvědomovala, reálně vyvíjela proti ní aktivity. V listopadové struktuře moci, proti níž se česká populace vymezovala, rozlišuji čtyři roviny:

  1. moc Sovětského svazu uplatňovaná prostřednictvím mocenské elity dosazené v normalizaci;
  2. moc české normalizační politické elity, především aparátu strany;
  3. moc multigenerační stranické elity vládnoucí od února 1948 do listopadu 1989;
  4. obecná moc politické elity, která se vůči občanům projevuje v každém dosavadním   politickém systému.

První republika, západní politický systém, monarchie, diktatury, ve všech těchto systémech vystupuje moc proti člověku a naplňuje myšlenku G.W.F.Hegla o vztahu „pána a raba“. Valná část populace si tuto obecnost moci neuvědomovala a domnívala se, že výkon této moci je spojen pouze s komunistickým režimem. Je pravda, tlak moci po listopadu byl oslaben, což však mělo svou funkci. Rozkradení státního majetku bylo snazší v chaosu a stavu sociální anomie. Vynucování práva nebylo žádoucí. Právo se mělo opožďovat za ekonomikou. Listopadové představy české společnosti o zániku mocenských azimutů moci a občana byly naivní a v tomto smyslu není nikde vidět světélko na konci tunelu.
 
Jedná se o jednu z forem odcizení, o kterém píše Karel Marx, o odcizení od moci. K jeho vizi komunistické společnosti patří také překonání tohoto odcizení a nastolení vlády občanů sobě. To předpokládá zánik politických stran, státu a jeho represivních složek.  

Aniž by tato skutečnost byla reflektována, postupně se vymezování vůči moci diferencovalo do těchto čtyř skupin moci, případně do jejich kombinace. Tyto druhy moci vyjadřovaly také odlišně zájmy a proto jak se ve společnosti vyvíjela politická situace a byly podle ní nastolovány odlišné zájmy, stále více jdoucí do minulosti; normalizace, srpnová invaze, únor 1948, před únor 1948 (Schwarzenberg, Walderode, Havel), první republika, Rakousko-Uhersko (Lichtenštejn), reformy Josefa II, Bílá hora (církev), tak každý další krok vyžadoval další útoky na mocenské jištění těchto kroků. V současnosti situace pokročila již tak daleko, že ani národní stát či národ nemá třicet let po převratu jistou existenci. Německá kancléřka vyzývá, stejně jako Adolf Hitler v minulosti, abychom se vzdali státní suverenity a politiků a úředníků opět ochotných se zaprodat je více než dost.

Babiš, průsečík společenských procesů, sociálních a politických jevů

Útoky na Andreje Babiše vzhledem k jeho členství v KSČ a údajné spolupráci s STB vzhledem k širšímu společenskému a historickému kontextu mají jednoznačně účelový a selektivní charakter. Česko již mělo premiéra, který byl před listopadem členem KSČ a agentem STB, avšak na rozdíl od A. Babiše neměl mandát vzešlý z voleb, ale pouze mandát vzešlý z libovůle Václava Havla, tím premiérem byl Josef Tošovský. Tehdy se žádné protesty, petice ani manifestace nekonaly. Proč asi?

Morální vydírání a manipulace, efektivní nástroj ovládání lidí

Jeden z nástrojů měkké moci je morální vydírání. Z historie je dobře známo. Katolická církev dva tisíce let vyvíjí morální tlak na každého člověka imperativem, že Ježíš se za něho nechal ukřižovat a z toho vyplývá tlak na sebereflexi každého člověka, jejímž žádaným výsledkem je pocit nízkosti, mravní nedostatečnosti a nesplatitelného dluhu člověka vůči Ježíši zastupovanému na zemi katolickou církví, která proto může požadovat cokoliv, a přesto člověk zůstává dlužníkem.

Tento mechanizmus je uplatňován v české společnosti tři desetiletí.  Ovšem ten, s kým je poměřován český občan, není Ježíš, ale disidenti a chartisté. Zatímco v příběhu katolické církve je člověk zatížen prvotním dědičným hříchem, tedy něčím, co se událo dávno před tím, než se on narodil, současný člověk je morálně zatížen tím, že žil v „komunizmu“. (V komunizmu samozřejmě nežil, protože v Československu žádný komunizmus nebyl).

Předpokládá se, že vzhledem k tomu, že se občan nechoval jako disidenti, tak se za sebe a za své chování stydí. V lepším případě se pro něho hledají polehčující okolnosti jako v případě nedávno zemřelého Karla Gotta. Ten, kdo chce dělat kariéru, kdo chce patřit do smečky, musí tento příběh vyznávat. Případnou ilustrací tohoto příběhu je výpověď geniálního konformního kariéristy prof. Cyrila Höschla, který v rozhlasovém pořadu Jak to vidí (C. Höschl), vzápětí po pohřbu Karla Gotta z výšin vysokoškolského profesora pronesl, že lidé měli rádi Karla Gotta, protože jim pomáhal vyrovnat se se studem, který mají z kolaborace s „komunizmem“ vzhledem k disentu, protože proti komunizmu nebojovali.

Ovšem když vedle sebe postavíme běžného občana a disidenta, u koho z nich je větší pravděpodobnost, že byl stalinistou a agentem STB?  Samozřejmě, že větší pravděpodobnost je u disidenta. Kdo se tedy tady má stydět? Mají se stydět učitelé, že naučili tisíce dětí číst a psát, porodníci, že přivedli na svět tisíce dětí, zdravotníci, že dětská úmrtnost byla v Československu jedna z nejnižších na světě, popeláři, že udržovali města čistá, zemědělci, že zajišťovali české populaci soběstačnost kvalitními potravinami, komunista Otta Pavel či Bohumil Hrabal, že ve státních nakladatelstvích vydávali vynikající literaturu, která obohacovala vnitřní svět statisíců lidí, komunista Emil Zátopek, že reprezentoval Československo způsobem, že se stal jedním z největších atletů všech dob, tvůrci naší expozice na Světové výstavě Expo 58 za vytvoření výstavy, kterou ohromili celý svět.  Tito lidé, to je ta sůl země ze Solženicynovy „Matrjoniny chalupy”.
 
Mají se stydět vzhledem k disidentům, kteří pořádali mejdany a orgie a žili v oparu alkoholu? (V pořadu věnovaném Českou televizí Petrovi Hapkovi, říká Petr Hapka, že s Václavem Havlem jezdil na orgie pořádané na Hradčanech Jiřím Muchou. Rád řídil auta Václava Havla, protože měl vždy ta nejlepší. On řídil a vzadu Václav Havel souložil, pak se vyměnili).

Ač Václav Havel dával světu na odiv, jaké má úžasné manželství a úžasnou manželku Olgu, měl souběžně dvě trvalé milenky. Po propuštění z vězení nešel za manželkou, ale za milenkou. Kromě s dvěma trvalými milenkami spal vedle toho ještě s kdekým (Žantovský, 2014). Když přivedl milenku do jiného stavu, napsal jí, že půjde na potrat a ať to bere sportovně, nebude první ani poslední. Když s ní měl jít před interrupční komisi, napsal jí, že nemůže, protože mu přivezou dříví (Vodňanská, 2018). Takto u Václava Havla vítězila pravda a láska nad lží a nenávistí.

O způsobu, jakým vykonával prezidentský úřad, dokonale vypověděla v České televizi Madeleine Albrightová. „Spolupracovalo se mi s ním výborně, já mu zatelefonovala, co má udělat, a on to udělal“. Tak kdo se má stydět? Když se připravovalo bombardování Jugoslávie, tak Václav Havel Orwelův newspeak převedl z literatury do reality a aby lidstvu vysvětlil, jak má bombardování vnímat, nazval ho humanitárním. Když USA na základě vylhaného zdůvodnění napadlo vojensky Irák, ministr obrany USA Colin Powell se za útok omlouval a další američtí politici agresi označovali dodatečně za chybu, Václav Havel podepsal dopis, který k napadení Iráku vyzýval. Mrtvých Iráčanů bylo přes milion a dva miliony jich ztratilo domov. Země je dodnes rozvrácena, s nestabilními vládními strukturami Tak kdo se má stydět?  

V televizní debatě bezprostředně po 17.11.1989 Václav Havel z obrazovky sděloval nechuť k majetku a odmítal možnost, že by nějaký převzal. Pokud by se nějaký majetek k němu dostal, tak by ho rozdal kamarádům.  V roce 1992 V.Havel restituoval  Lucernu a ač odmítal mluvit s komunisty, tak Chemapolu Václava Junka, agenta STB a člena ÚV KSČ, prodal v roce 1997 Lucernu za umělou, nadhodnocenou cenu 200 milionů Kč. Chemapol byl  v té době ve finančních potížích a Lucernu na nic nepotřeboval. Po bankrotu Chemapolu zaplatili Václavu Havlovi Lucernu daňoví poplatníci. Zanedlouho Václav Junek prodal Lucernu za výrazně nižší cenu 145 mil. Kč Dagmar Havlové. Klasický mafiánský podvod. Kdo se tedy má stydět?

V prosinci 1989 se jednalo o funkci prezidenta. V úvahu přicházel Václav Havel a Alexander Dubček. Václav Havel se ostýchal, že to sice nechce dělat, ale obětuje se a do voleb, do léta to vezme. Při osobním jednání obou kandidátů Václav Havel slíbil, že když Alexander Dubček odstoupí z kandidatury, tak ho podpoří při volbě prezidentem za půl roku. Za půl roku neskončil, a naopak využil změny státnosti a ústavy k pokračování ve funkci až do roku 2003. Při jedné volbě dokonce na den volby zavřeli do vězení poslance Miroslava Sládka, jehož hlas chyběl, a po volbě opět pustili. Tak kdo se má stydět?

Když šlo o kamarády Václav Havel neváhal využívat amnestie a abolice, jako např. otcovrahovi Martinu Odložilovi či Martě Chadimové, která pomocí podvodů chtěla restituovat několik barokních paláců na Malé Straně. Tak kdo se má stydět?

Václav Havel kritizoval Eduarda Beneše za to, že neuchoval Československo. Eduard Beneš však byl v mimořádně těžké situaci. Československo bylo zrazeno a vydáno svými spojenci Hitlerovi. Sudety, které byly budovány jako pevnost proti nástupu Německa, byly obsazeny Německem. Po roce 1989 bylo Československo v nejlepší mezinárodní situaci ve své historii. Ze všech stran mu byla vyjadřována podpora a nabídka spolupráce. A tehdy, kdy byl Václav Havel ve stejné funkci jako Eduard Beneš, avšak s daleko větším vlivem, došlo k rozbití Československa. Dědictví Masaryka, Štefánika, Beneše a dalších mužů 28. října, zahraničních a domácích odbojářů, kteří v boji za osvobození vlasti položili životy bylo pošlapáno, a to v době, kdy jsme se holedbali svou demokratičností neústavním a nedemokratickým způsobem. Tak kdo se má stydět?

Česká společnost se začne měnit k lepšímu až kariéristé (velmi často dřívější nomenklaturní komunisté a spolupracovníci StB, často se „selektivně poskytovanou omluvou) typu prof. C. Höschla přestanou disidenty adorovat a sdílet příběh morálního vzoru disidentů, protože to nebudou považovat pro svou kariéru za výhodné.
 
Druhá normalizace

V životě je běžné, že to co je protikladné, teze a antiteze se sloučí v syntéze. Vyšetřovatel a vyšetřovaný, dobyvatel a původní obyvatelstvo vytvoří zvláštní sociální entitu. Podobně je to s normalizační elitou a disidenty, kteří se vymezovali vůči normalizační elitě  až s ní svým způsobem splynuli. Běžný občan žil v normalizaci do značné míry mimo politický systém  a normalizační politika a ideologie v jeho mentálním a sociálním poli byly zcela okrajové, zatímco disidenti měli tak intenzivní kontakt až skončili s mocenskou elitou v jakémsi klinči. A když mluví  o dědictví normalizace v nás, mluví především o sobě.

Vzápětí po převratu se stejně jako po sovětské invazi konaly prověrky, které se stejně jako na počátku sedmdesátých let staly vítaným nástrojem odstranění kolegů v konkurenčním boji, v němž lidé přicházeli o zaměstnání. To, co bylo kritizované v předchozí společnosti, to znamená obsazování funkcí na základě známostí, nepotismu, klientelizmu a „rudé knížky“ se vrátilo. Funkce dostávali kamarádi z disentu a z mejdanů. Zvláště na funkci ministra vnitra se stalo normou, že ministr nesmí mít vysokoškolské vzdělání, a tak se střídali pasáci krav s taxikáři. Opět se udávalo a kádrovalo. Udávání ve společnosti dokonce narůstá, valí se jako sněhová lavina a nabaluje. Stává se jakousi módou, vznikají udavačské skupiny např. elfové. Samozřejmě, že udavači a udávání existovalo vždy, dokonce již ve starověku, ale dělo se skrytě a bylo považováno za něco špinavého. V naší společnosti je tendence udělat z udávání společensky prestižní činnost. Čím to je? Spadla naše společnost mravně již tak nízko, že se na  samém dně potkala s činnostmi jako je udávání?  Také existuje varianta, že za vzestupem udávání a navazujících aktivit, včetně mazání na internetu, jsou zpravodajské služby a navazující neziskové organizace.

22.10. byl pořad 90´ ČT24 věnován výzkumu, v němž respondenti srovnávali, kdy bylo lépe, zda za socializmu či v současnosti. Poměrně značná část respondentů hodnotila lépe socializmus. Šéfredaktorka magazínu Paměť národa Markéta Bernátt-Reszczyńská tento výsledek interpretovala jako důsledek, že se lidé nevyrovnali s minulostí, protože komunizmus je stejně hnusný jako nacizmus a Němci se s nacizmem vyrovnali. U této reprezentantky střední generace je patrný převod totalitarizmu z minulé do současné společnosti. Každý má právo na svůj názor a nelze ho kádrovat z pozice toho jediného správného názoru. Jak Markéta Bernátt-Reszczyńská dospěla k přesvědčení, že právě ona je nositelem pravdy. Byla na hoře Sinaj a Jahve jí sdělil tuto pravdu? Každý může mít svá vlastní kritéria pro hodnocení společnosti. Každý člověk je jedinečná individualita, s různou úrovní inteligence, mravní a duchovní vyspělosti a z toho vyplývají i očekávání od společnosti a vlastní kritéria hodnocení společnosti. Jediné, co mohu, je s druhým člověkem nesouhlasit, ale nemohu ho dehonestovat a ponižovat. Pokud se to děje, tak je to nástroj totalitarizmu, kdy lidem vnucuji ten jediný správný názor.

Pro hodnocení Markéty Bernátt-Reszczyńská může být hlavním kritériem hodnocení společnosti snadnost cestování, dostupnost pornografie na internetu nebo v divadle, a pro jiného dostupnost bydlení, kdy pro seniora nebyl v dřívější společnosti problém zaplatit z důchodu nájemné ani v Praze, zatímco dnes nestačí na nájem ani celý důchod. Ztotožnit nacizmus s komunizmem je již čirým projevem nevzdělanosti a neschopnosti sociální analýzy, nehledě na to, že komunizmus nikde nebyl, natož v Československu.
 
Přítomný sociolog Petr Soukup vysvětloval v besedě názory respondentů tím, že jsou občané pod tlakem fake news.  Jsou však data o 900 tisíci lidech v exekuci, o více než polovině zadlužené populace, částky za nájem bytu v Praze, čísla o dětech, jejichž rodiče nemají na teplý oběd, výše důchodů, neumožňující seniorům důstojný život fake news? Potom je Česká televize největším šiřitelem fake news. Vysvětlení je jednoduší, ze sociologů se stali šiřitelé propagandy.

Autor: Petr Sak, zdroj: První zprávy

 

Nová republika děkuje za finanční dary, které posíláte

na účet 2300 736 297 / 2010

 

Předchozí díly:

1.díl – https://www.novarepublika.online/wp-admin/post.php?post=159172&action=edit

2. díl – https://www.novarepublika.online/wp-admin/post.php?post=159033&action=edit

3. díl – https://www.novarepublika.online/wp-admin/post.php?post=159170&action=edit

3.7 3 hlasy
Hodnocení článku
Žádné komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře