Hodnotová orientace

napsal Leo K

Premiér Petr Fiala odráží jakoukoliv kritiku svého vládnutí tvrzením, že jeho vláda prosazuje hodnotovou politiku, tedy obnovení havlovské tradice a je v tom kromobyčejně úspěšná. Tak alespoň lze interpretovat článek, kterým nás informuje Český rozhlas stejně jako každá Fialova řeč k národu. Hodnotová orientace je taková soustava kde se jedná se o míru významu, kterou jedinec přikládá určitým ideálům. Rozumíme jimi soustavu všeho, čeho si jednotlivci nebo skupiny váží, cení a za co jsou ochotni něco obětovat. Hodnotami rozumíme společné preference, ideje a identity společnosti, do nichž je ČR vrostlá, kterým všichni rozumíme a které vyplývají z tradice. Jenže hovořit o tradici tak zvané „Havlovské hodnotové“ politiky lidských práv je silně přehnané a žádná československá a později česká vláda takovou politiku nepraktikovala.

Vyjadřování samotného Václava Havla v tuzemsku i v zahraničí mělo k realitě daleko. Havlova ikona srdíčka se obvykle překládá

„Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí…“

což je stejně nereálné jako očekávání soudruhů v II. pětiletce (1956 – 1960)

„Pracující osvobození od vykořisťování se budou chovat výlučně v celospolečenském zájmu…“

Jak řekl klasik: Pravda a láska jistě nakonec zvítězí nad lží a nenávistí,

ale až se vyčerpají všechny ostatní možnosti.

Jistě, láska k bližnímu je hodnotou, která pomohla křesťanství (spolu s jeho univerzalistickou tendencí) vyhrát v soutěži antických filosofických systémů. Je to tedy hodnota prověřená časem, ale stejnou hodnotou prověřenou ještě delším časem je například biologická podstata muže a ženy – a nezpochybňuje se? Jak to? Vidíte snad v tisícileté historii cokoliv, co by ospravedlňovalo falešnou hříčku genderismu?

Další, vládou napadnutou hodnotou, je rodina muže a ženy a její reprodukční funkce. Nezpochybňuje se její priorita jako stavební kostka národního státu? A nezpochybňuje se ve prospěch EU i sám národní stát jako největší možná demokratická jednotka? Demokracie vyžaduje občana, nikoliv jenom obyvatele. Jak to, že vláda, která se honosí svým důrazem na hodnoty, tyto nezpochybnitelné, tisíci lety potvrzené hodnoty zpochybňuje, zlehčuje a napadá?

Lidská práva (Bože, kolikrát už jsem o nich psal) byla původně jakýmsi zpytováním svědomí, když se v Norimberském procesu proti hlavním představitelům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku ukázalo, že vlastně dříve neexistoval žádný právní princip, který tento soud opravňoval. Právním základem procesů se stala londýnská charta vydaná 8. srpna 1945, tedy až po skončení války na evropském kontinentě. Přibližně 200 obviněných bylo souzeno v Norimberku, ostatních 1600 pak stanulo před tradičními vojenskými soudy a právní podklad pro soudní pravomoci tribunálu byl definován v dokumentu o bezpodmínečné kapitulaci Německa. Protože nebylo možno soudit válečné zločiny spojenců, nebylo ani možné zabránit řečem o „právu vítězů,“ jak ho definovala bible německého nacionalismu. I to bylo jedním z motivů, že byla vypracována a v roce 1948 přijata Všeobecná deklarace lidských práv.

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni rovni, že jsou nadáni Stvořitelem určitými nezcizitelnými Právy, mezi nimiž jsou Život, Svoboda a úsilí o Štěstí.“

Těžila samozřejmě i z deklarací dávno minulých jako například shora citovaná americká Deklarace nezávislosti z roku 1776.

Mluvme nyní o lidských právech definovaných v naší Listině lidských práv a svobod:

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Jenže člověk se plnoprávným člověkem nerodí. Každý jednotlivec se v člověka rozumného vždy znovu a znovu dotváří v závislosti na svém prostředí. Práv daných „zrozením“ se člověk může zříci kupodivu snadno svým jednání v rozporu s právy ostatních lidí, například vrah se zříká práva na svobodu. Nezadatelná práva: To znamená, že člověk nemůže svá práva darovat, nebo je darem získat. I v zemích, které se nejvíce dovolávají lidských práv, je určité „zapůjčení“ či delegování samozřejmostí. Lze si je vzít zpět, když ovšem jsou pro to zákonem vytvořená pravidla (referendum, nové volby atd.), nebo revolucí. V prvním případě se jedná o dohodu, ne danost; v druhém případě opětovné získání práv předpokládá vítězství.

Právní nejasnosti (každý právní systém vyžaduje vyvážení práv stanovenými povinnostmi) byly záminkou, která spolu s proslulým projevem Winstona Churchilla ve Fultonu a Marshallovým plánem přispěl na sklonku čtyřicátých let k rozdělení bývalých spojenců. Marshallův plán přispěl k hospodářské rekonstrukci západní Evropy, pomohl obnovit průmysl i zemědělství a oživit mezinárodní obchod, ale protihodnotou si USA zabezpečovaly vliv a prestiž v Evropě, a to jak ekonomicky, tak i vojensky. A na to byl sovětský blok citlivý.

Patovou situaci antagonistických bloků protrhnul až na sklonku šedesátých let západoněmecký kancléř Willy Brandt svojí Ostpolitikou. Byl prvním západním politikem, který překročil železnou oponu. Nezapomenutelné je jeho pokleknutí u varšavského památníku obětem nacismu – gesto, které vstoupilo do dějin. Následkem toho státy Varšavské smlouvy iniciovaly úsilí o svolání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), které bylo nakonec zpečetěno Závěrečným aktem 1. srpna 1975 v Helsinkách, kdy jej podepsali nejvyšší představitelé 33 evropských států a Kanady a USA. Obsahem Závěrečného aktu byly

• otázky bezpečnosti v Evropě, bezpečnost a spolupráce států při Středozemním moři
• spolupráce v oblasti ekonomiky, vědy a techniky
• spolupráce v oblasti humanitární ad.
• pokračování procesu KBSE

Mluvilo se o třech koších. V prvém se jednotlivé země zřekly použití síly při řešení mezinárodních problémů, byla zde konstatována neměnnost hranic a nezasahování do vnitřních záležitostí jiných států.

Druhý koš se věnoval otázkám spolupráce v oblastech kultury, hospodářství, vědy, nových technologií a životního prostředí.

Poslední koš se věnoval otázkám humanitárním, problémům volné výměny informací, kontaktům mezi členy rodiny žijícími v obou částech železné opony a problematice lidských práv vůbec. Kanada a USA (jako mimoevropští) neměly právo vnášet témata, ale prostřednictvím (jenom tuším – nepamatuji se přesně) Nizozemí se jim podařilo vnést do jednání problematiku lidských práv, které podpisem získaly právní závaznost. Spojené státy potom (v roce 1978) založily nevládní organizaci Helsinki Watch která měla monitorovat dodržování Helsinských dohod z roku 1975 ze strany bývalého Sovětského svazu. V roce 1988 se její rychle rostoucí organizační části spojily a přejmenovaly na Human Rights Watch.

Lidská práva v 70. a 80. letech se stala nástrojem studené války a dávala smysl Západu ve vztahu k sovětskému bloku. Expanze lidských práv se stala součástí širší praktiky dobrovolného znásilnění. Liberální okupaci si musíte vyprosit. Američané se po roce 1945 nechávali od Evropanů přemlouvat, aby založili NATO, střední Evropa se musela léta snažit, než ji NATO a EU přijaly a milostivě rozšířily hranice svého liberálního impéria. Z celého vývoje od konce druhé světové války je viditelná snaha přejít od filosofických vizí k pojetí lidských práv jako samozřejmosti o které se nediskutuje. Ale ukázalo se, že jde o chybnou cestu. Už jsem zmínil absenci povinností.

Člověk může mít práva jako člověk jenom tehdy, když se také chová jako člověk.

Dalším kamínkem v botě je tvrzení Západu o universalismu jak je vidno z Arabské charty lidských práv, která je vyjádřením arabského světa a islámu. A nejen arabský svět Koránu ale i konfuciánský systém dálného východu universalismu protiřečí. Univerzalismus je nutně spojen s misionářským zápalem. Pokud jsou lidská práva všeobecně závazná, je na místě je všude chránit a tudíž i prosazovat. Liberalismus dnes tím nabývá podoby posledního stádia evropských civilizačních misí, které začínají křesťanstvím a kontinuálně nabírají násilný charakter.

Nehledě na to, že po rozkladu sovětského bloku si západní liberálové ve své pýše lidská práva zprivatizovali (nebo zúžili), na pouhé právo osobní svobody. Lidská práva se tak stala posledním dědictvím koloniálního panství, pokusem legalizovat nadřazenost Západu nad „zbytkem“ světa.

Při debatách vůbec Západu nedochází, že lidská práva a sociální spravedlnost jsou prvky téže množiny. Že sociálním rozměrem individuální svobody je rovnost.

Vůbec ho nenapadá respektovat fakt, že sociální harmonie je víc než svobodný trh.

A také to, že úkolem politiků je hledání rovnováhy mezi rovností a svobodou, přičemž tato rovnováha je koulí na samém vrcholu hory. Jen zřídka se dosahuje stavu, kdy svoboda jako libovůle nenarušuje rovnost, nebo kdy svobodné sebevyjádření není omezováno rovností. Vyvážení je třeba hledat tak, aby rovnováha co nejvíce odpovídala zajištění práv člověka a rozvoji.

Neposlední ranou do zad deklarovanému universalismu je i to,

že je to stát, kdo zůstává garantem práv a svobod.

Mezinárodní normy o lidských právech jsou závazkem států, který ovšem směřuje – alespoň podle platného mezinárodního práva – pouze vůči vlastním občanům. Jsou dítětem světového politického systému, kde hlavními aktéry jsou státy, abych použil slova Oskara Krejčího, z jehož eseje jsem řadu vět převzal. Mantra o lidských právech není hodnotou a ani nerezonuje ve společnosti.

Zeptejte se občanů, zda je nějak motivují současná lidská práva.

Jejich liberální exkluzivitoupřestala dávat čemukoliv smysl a ničemu nepomáhají. Jediné, co na tom prosperuje, je jakýsi vlastní morální exhibicionismus („selfíčko – že mi to sluší“), který tak „dobře“ předvádějí piráti.

„Chcete manželství pro všechny nebo být pro ruští?“

A přece mě při sledování Olgy Richterové napadlo, že už jsem někde něco podobného četl. A také jsem to našel a abych nevědomky něco nepokazil, pečlivě přepsal:

… to byste museli vědět, jak strašně nemám rád učitele; nemyslím učitele jako konkrétní zaměstnání, myslím učitele povahou a typem, ty dobrovolné poučovatele, kterými je tak bohatě obdařen náš národ, ty směšné mesiáše, kteří nikdy o ničem nepochybovali a kteří umějí vždycky všechno správně posoudit, zejména pak umění, o němž se domnívají, že je tu na světě jen proto, aby jim mohlo sloužit jako vyučovací pomůcka.

(Milan Kundera: Sestřička mých sestřiček)

Ano, Milan Kundera se obával o umění. To v dnešní době zapadlo kamsi…dnes se bojíme o svobodu.

…občanská společnost v tom smyslu, jak tu o ní mluvím, je naopak jediným vskutku pevným fundamentem demokratického politického systému, protože politické strany a základní instituce demokratického státu fungují dobře jen tehdy, čerpají-li trvale svou životní sílu z rozvinutého a pluralitního občanského prostředí, které je obklopuje, inspirují-li se jím a jsou-li zároveň vystaveny jeho kvalifikované kritice. Nejde přece o to vyřazovat parlament, vládu či strany z veřejného života či je obcházet, ale dosáhnout naopak toho, aby pracovaly co nejlépe jakožto subjekty, které demokratický systém završují. Bez životadárného zázemí pestře strukturované občanské společnosti politické strany i vrcholné politické instituce státu chřadnou, ztrácejí elán, novou krev i nápady, aby se posléze proměňovaly v nezajímavé a do sebe uzavřené hloučky politických profesionálů, kteří si téměř vystačí sami…
(Z projevu Václava Havla na Macalester College, Minneapolis/St.Paul, USA, 26. dubna 1999) Za rok 2020 (k novějším číslům jsem se nedostal) bylo v ČR 147 257 nevládních neziskových organizací, které v drtivé většině prosazovaly nějaké správní (= politické) cíle aniž by měly mandát větší než je počet jejich členů. Aniž by byly ochotné uvažovat také o politické odpovědnosti. „Vraťte města lidem!“ To zní dobře, ale proč potom blokují silnice, proč se lepí k asfaltu? (Extinction Rebellion) Byly snad silnice stavěné pro pěší? Po vozových cestách se sice už za starověkého Říma také chodilo, ale byly stavěny pro dopravu. Že jde o ekologickou organizaci, která používá tyto metody aby to wake people up?

A oni opravdu věří, že ovlivníme klima? I za cenu,že zničíme civilizaci a vylezeme na stromy?

147 257 NGO (Non-governmental organization). Kdyby každá měla jenom sedm členů, je to milion pracovních sil.

A potom mi někdo tvrďte, že na rozdíl od předchozího režimu tu není umělá přezaměstnanost.

Pod hesly tzv. občanské společnosti jsme kolbištěm činnosti nejrůznějších nevládních a nevolených uskupení, které prosazují své vlastní cíle jinými formami, než je parlamentní zastupitelská nebo přímá demokracie. Ty cíle mohou být ekologické, společenské i politické (ekonomické, hospodářské, finanční). Je totiž v podstatě jedno, jaká jsou hesla. Ti totiž, co je vykřikují, jsou ve většině případů stejní.

Vytváření paralelních, samozvaných nedemokratických, struktur k prosazování menšinových názorů k potlačení většiny nemá se skutečnou demokracií vůbec nic společného.

Takže tady máme více než stotisícovou armádu příživníků (výjimky žádám o shovívavost), neboť NGO jsou prioritně dotovány ze státního rozpočtu, avšak podporovány jsou i krajem a dalšími územními samosprávnými celky. Taktéž bylo zjištěno, že ne všechny státní či nestátní organizace financované z veřejných rozpočtů transparentně zveřejňují informace o získaných dotačních prostředcích. A to neuvažuji ty, které jsou financovány z ciziny anebo ne z úplně jasných zdrojů.

Tak tohle dědictví Václava Havla je třeba odmítnout.

Pokaždé, když se z politiky vytratí soupeření ideologií, když se zastaví kyvadlo mezi různými know-how jak uspořádat věci veřejné, a když se ve volbách místo konkurenčních politik volí již pouze konkurující si politici, má to stejný efekt: Společnost stagnuje a degeneruje. Říká Ivan Hoffman. Výsledkem „progresu“ v režii liberálních demokratů je devastace a regres. Glorifikovaná „hodnotová“ politika obnáší v praxi znehodnocování rozumně fungujících politik, ať už ekonomických, sociálních, ekologických či kulturních. Ve jménu „hodnot“ liberální demokraté bez náhrady likvidují i zbytky toho, co ještě ve společnosti normálně funguje. Ocitáme se v barbarském, primitivním světě na jedno použití. Správný termín pro elitu, která zastavila politické kyvadlo a nárokuje si vládu nad společností na věčné časy a nikdy jinak, není progresivisté, nýbrž regresivisté. Občané jsou Fialovi publikem, od kterého se neočekává potlesk.

Ptám se: „ Jakou hodnotu představuje pro občany premiér Petr Fiala? “

**

Leo K., Kosa Zostra