Stanislav A.Hošek: Poznámky o EU

Evropská Unie je pytel blech, nadstátní útvar vzniklý velice opožděně na daném teritoriu, který fakticky nemá ani společné dějiny, bez velké vize nadtož ideje jeho zakladatelů, a s politiky stále nižší kvality. Podle toho také vypadá jeho současný stav.

převzato

Historicky ojedinělý jev

Ze strany odpůrců EU je často slyšet, že jde o jakýsi Sovětský svaz. Nedivím se tomu, pokud takhle zjednodušeně vyjadřuje svou nevoli příslušník bývalého sovětského bloku, ale pokud takto uvažují i občané bývalého Západu, je to na pováženou, jako každé srovnávání jen zdánlivě podobných jevů.

Mezi SSSR a EU existují totiž zásadní rozdíly. Sovětský svaz byl předčasně narozeným dítětem a EU je naopak výrazně opožděným jevem na teritoriu Evropy. Za druhé SSSR přinesl do lidských dějiny naprosto novou metodu tvorby moci, kdežto EU je vytvářena dosud dominantním mocenským principem. Za třetí moc politická čili veřejnosti zjevná byla v sovětském bloku zároveň reálnou mocí, leč viditelní protagonisté EU jsou loutkami v rukou skutečných vládců.

SSSR vznikl předčasně, protože doba ještě nedozrála pro takovou změnu. Ta sice tehdy už byla možná, ale nebyla nevyhnutná. Sovětští vládci zrušil soukromé vlastnictví produkčních zdrojů, alias výrobních prostředků, prostě kapitálu, do té doby všeobecně platný základ reálné mocí, takže moc v jejich státě se odvíjela pouze od ideového přesvědčení. Vznikla tak jen jedna rovina moci. Politici v žádném případě nebyli ovládáni příslušníky nějaké oligarchie superboháčů. Už tyto tři rozdíly naprosto dostačují k tomu, aby srovnávání EU se Sovětským svazem bylo mylné. SSSR byl ojedinělým dějinným unikátem, EU není v historii tvorby mocenských systémů ničím novým.

Tvrdím, že Evropa se začala sjednocovat příliš pozdě. Nehodlám hledat důvody, proč tomu tak bylo, i když jedním určitě byl vznik Říše Římské národa Německého, myslím si. Bez toho nacionálního dodatku to všechno množná dopadlo jinak. Osobně se domnívám, že poslední možnou dobou zahájení tvorby společné Evropy metodami tehdejší doby, bylo jednání o dvou smlouvách, kterým se souhrnně říká Vestfálský mír. Veškeré pozdější snahy už nemohly být reálné. Zánikem dynastických a vznikem národních států se totiž situace zásadně změnila. Nový typ státní moci kodifikovaný vesměs Ústavami vytvořil podle mě příliš silný subjekt mezinárodních vztahů, doslova znemožňující spolčování.

Při tom unie evropských států vznikající po druhé velké válce začínala podle mého chápání naprosto správně, nebo alespoň nadějně. Od Schumanova plánu (1950) přes Pařížskou smlouvu (1951), Římské smlouvy (1958) až po vznik Evropského společenství (1967) se vznikající jádro společné Evropy vytvářelo velice promyšleně, logicky a se souhlasem naprosté většiny obyvatel prvních členských zemí. Spolek šesti zakladatelských zemí se v následných časech opět s rozmyslem a doslova organicky rozšiřoval. Ovšem rozšíření o Řecko (1981) už bylo ryze politické a pod nátlakem NATO. Mělo mu asi předcházet rozšíření o Španělsko a Portugalsko, ovšem asi tak o dvacet let později. Přesto si myslím, že postupný vznik Západoevropské Unie byl logickým, a hlavně smysluplným procesem.

Poznamenávám, že již od konce čtyřicátých let existovali politici, kteří chtěli budovat spojenou Evropu ihned jako federaci a ne unii, což by byla obrovská chyba hned v zárodcích.

Podle mého soudu bylo velkou vadou na kráse zapojení členských států sjednocující se Evropy do NATO, protože to vůbec nebyla logická instituce Evropy, leč jasný prvek nadvlády, ba už tehdy totální hegemonie USA. Není pro Evropu omluvou, že se o to zasloužila atmosféra studené války. Hlavně proto ne, že v Evropě samotné tehdy byli fundamentální strůjci pozdější železné opony, čti, že problém si přivodili sami.

Evropa po zániku SSSR

Už od roku 1967 se sjednocující Evropa sama nazvala Evropským společenstvím, obecně vnímáno jako Západoevropské společenství.

Bez alespoň trochu hlubší analýzy si fakticky netroufám hodnotit první tři rozšíření Západoevropské unie. I když si myslím, že už ta byla chybná, alias ukvapená, navíc ta druhá pod politickým tlakem. Ovšem rozšiřování spolku po pádu SSSR bylo v každém případě exemplárním nesmyslem a politicky zásadní chybou. Čtvrté rozšíření o severské země a Rakousko (1995) se možná dá ještě omluvit euforií z vítězství ve studené válce, ale další tři byly obrazně řečeno v mém způsobu myšlení nedomyšlenou snahou dohnat třistaleté zpoždění, jakýmsi „stachanovským“ tempem. Navíc řízeným vládnoucí skupinou, aniž se zkoumalo, zda obyvatelé jedné či druhé strany k existenci takovéto novoty v tak obrovském, a především různorodém společenství už „mentálně dospěli“. Při bližším zkoumání šlo dokonce o korupční chování, ba až podvod na obyvatelstvu postsovětského bloku a Balkánu. Není opět pro Evropské politiky omluvou, že je k tomuto chování zmanipuloval Deep State USA, jemuž by organicky sjednocovaná, a tedy silná Evropa byla víc jak velkým konkurentem.

Nemyslím to s Evropou špatně, když tvrdím, že na každý krok sjednocování od společného hospodaření, přes společnou zahraniční politiku, po sociální, bezpečnostní, právní a další sjednocování aktivit, a především myslí obyvatel, musí velká většina žijících v dané komunitě myšlenkově vyspět. Jinak ji bude považovat za nátlak, diktaturu, teror a podobně. Takže rozšiřování Evropy by bylo organické jen tehdy, až by ke každé zásadní změně dorostly další generace.

Ukvapenost sjednocování je společensky chybná a bez násilí nemožná. Což ovšem nedává naději na skutečnou jednotu, ale pouze na nějaké společné aktivity, které si vynutí vnější vlivy. Pokud sjednocování Evropy nebude se souhlasem naprosté většiny lidí, národů, ba i jen etnik alespoň uznávanou potřebou ba až nutností, leč pouze politicky motivovaným zájmem vládnoucích vrstev jejich států, pak nikdy nebude zajištěn její trvalejší a pevnější svazek. EU měla a musí být procesem sjednocování zdola, v žádném případě ji nelze vytvářet z centra a metodou násilného chování příslušníků vládnoucích vrstev. To je naprostý axiom, pokud vůbec nějaké axiomy v humanitních naukách mohou existovat. A o tom, že je chování vládnoucích vrstev násilím nejlépe svědčí silný odpor. Rozumní vládci by ho nikdy nepřipustili do stavu, kdy musí zavádět cenzuru, konstruovat zákony omezující jiné občanské svobody, a dokonce vojskem potlačovat rebelie. Že se tak museli chovali ruští revolucionáři bylo logické, protože zaváděli novotu, kterou ještě nikdo neznal, jednali v obklíčení antagonistickými čili nesmiřitelnými odpůrci a tlačil je čas. Sjednocování Evropy fakticky nic netlačí, ani nehoní, pokud se odváží osvobodit od nadvlády USA. Je jenom projevem hendikepu myšlenkového pochodu Západu, že je netrpělivá. Měla by se učit od vzdáleného východu, nikoliv třeba od bližšího Orientu, že na všechny zamýšlené změny si musí nechat potřebný čas, než se na ně adaptují masy ovládaných.

Vsuvka o tak zvaném deficitu demokracie

Současným předákům EU se nejčastěji vytýká, že složitá organizace EU trpí deficitem demokracie. Není to zásadní pravda. Skutečností totiž je, že už zakládající země, a současní tahouni spolku trpí touto chorobou.

Demokracie jako politický systém není nic jiného než ideál, neuskutečnitelný, a právě proto vzývaný a vládci zneužívaný. Do doby průmyslové revoluce vládli vlastníci velkých až obrovských pozemků, které dědili. V souboji o moc v začátcích průmyslové revoluce tradiční dědicové moci zdánlivě prohráli s nastupující měšťanskou vrstvou. Obě byly ale tak nepatrnou menšinou celé společnosti, že si pro své vládnutí museli vykonstruovat mýtus o demokracii. Ovšem od počátků tvorby národních států jejich politický systém nebyl demokracií, leč polyarchií, čti, vládou početné menšiny. Konkrétně pak vládou politických stran. Počet jejích členů nikdy a nikde nepřekročil ani pětinu dospělé populace, a to ani v éře tak zvaných masových poltických stran. Za nadvlády liberální ideologie v kapitalistické společnosti pak zákonitě z každé polyarchie se dříve či později vyvine oligarchie. A Evropa se začala sjednocovat až tehdy, když se nejdéle existující polyarchie, samy sebe neustále prohlašující za demokracie, pomalu začaly měnit na oligarchie. Takže EU netrpí deficitem demokracie. Tím deficitem trpí dnes prakticky už všechny její státy a je logické, že jimi tvořený „nadstát“ nemůže vypadat jinak.

Zamyšlení nad evropanstvím

EU není možné srovnávat se Sovětským svazem, ale nelze ji srovnávat ani s unií Amerických států. Státy USA mají totiž své společné dějiny. Jsou prakticky prvním politickým útvarem vzniklým na tomto teritoriu. Což mimo jiné znamená, že všechny mají své společné dějiny. To se v žádném případě nadá tvrdit o státech sdružených v EU. Tato instituce začala od počátku tím, že sdružovala již dlouhodobě existující státy, mnohé až s půl tisíciletou historií v moderním věku čili obrazně od objevení Ameriky. Národní státy vstupující do EU jsou politicky „dospělé“ a státoprávně „hotové“ subjekty. Leč jejich jednotná instituce nemá své společné dějiny.

Dějiny společné Evropy neexistují, protože ani existovat nemohou. Jsou sepsány jen dějiny jednotlivých zemí, národů, území, států a některých větších celků. Pokud by někdo chtěl sestavit dějiny Evropy, musel by všechny zmíněné materiály asi nechat „proprat“ například umělou inteligencí, která by z nich vyseparovala pasáže, které si vzájemně neodporují, což by pak možná mohlo být považováno za dějiny společné Evropy. Snad by se z nich pak daly vydestilovaly i skutečné evropské hodnoty a pokusit se tvořit teze hlavních trendů dalšího vývoje čili vize pro budoucí chování.

Jeden příklad špatnosti překotného vývoje

Tvrdím, že rozšiřování EU po pádu SSSR bylo tragickým omylem a obrovským rizikem pro její budoucnost. Šlo o mnohostranně politicky motivované rozhodnutí, jasněji řečnou o výsledek střetu zájmů mocných hráčů mezinárodních vztahů.

Výsledkem proto byla praxe rozšiřování EU, která představovala v podstatě korupci vládců východních zemí a podvod na jejich obyvatelstvu. Sociální konstruktéři EU vymysleli jakousi metodu vyrovnávacích fondů, které měly v určitém časovém horizontu a konkrétních parametrech srovnat alespoň ty nejkřiklavější ekonomicko-sociální rozdíly mezi zeměmi západní a východní Evropy. Tato snaha byla předem odsouzena k nezdaru už jenom proto, že dějiny dokazují, že jakýkoliv sociálně-ekonomicky složitější program vždycky, a neúprosně dopadne jinak, až někdy naprosto opačně, než jaký byl jeho záměr. Zároveň platí, že v každém velikém celku jsou vždycky přirozeně vznikající části různě ekonomicky, ale i jinak silné, takže jejich vyrovnávání je bludem.

Po pádu SSSR ekonomicky silnější Západ uvalil na Východ jednorázový „poplatek“ za jeho prohru, představovanou měnovými „reformami“ zajišťujícími „svobodný“ obchod mezi Západem a Východem. Srozumitelněji řečeno tržní vyrovnání měn. Navíc si zajistil tribut plynoucí z skrytého vazalského vztahu. Srozumitelněji řečeno ve státech bývalého „tábora socialismu“ řídili západní odborníci privatizaci podle svých zájmů, alias Západ ničil svou konkurenci, a z jejich zmrzačené ekonomiky si navíc zajistil stálý odvod minimálně dividend, ne-li přímého zisku.

Vůdci EU proto lákali vládce východu na jakousi kompenzaci za privatizační loupež právě těmi jmenovanými fondy. V mých očích to byla zjevná korupce. Navíc, jak se ukázalo, taková kompenzace nepředstavovala ani pětinu až sedminu privatizací a restitucemi získaného bohatství. Veřejnost touto metodou byla navíc podvedena, jelikož fondy byly rozdávány spíše ke spotřebě, a ne k investicím do produkcí, které by zajišťovaly trvalou tvorbou dalších hodnot.

Střípky poznámek čekající na spojení do mozaiky

Migrace. Paradoxem vývoje Evropy je, že to byla ona, kdo dokončil planetizaci lidstva, čti rozšíření tvora homo sapiens po celé Zeměkouli do té míry, že každičký kousek pevniny měl svého vlastníka. Tím fakticky zahájila proces politické globalizace. Zmíněné planetizace Evropané nemohli dosahovat prostou anexí svých sousedů, obvyklou to praxí tvorby impérii. V dějinné éře tak zvaných zámořských objevů Evropa velkou část světa proto kolonizovala. Při prosté anexi obvykle dochází k promísení obyvatelstva, takže mnohdy agresor většinově přijímá kulturu okupovaného. U kolonizace tomu tak není. Kolonizátor pouze drží v kolonii své správní úředníky a dostatečně silnou armádu coby policii. Kolonizovaní, především jeho horní vrstvy se ale cítí jako součást impéria a často se ti významnější nastěhují do centra říše. Tak se přihodilo, že po zrušení kolonií se příslušníci bývalých periferií impéria považují za přirozené občany celé bývalé říše a mnohdy i ve velkém počtu se usazují v centru, které je nejbohatší. Tím fakticky byla vytvořena základna pro současnou obrovskou migraci čili vážný až neřešitelný problém pro EU. Zmíněný vývoj byl navíc jedním z motivů obludné teorie o střetu civilizací, která by při přirozeném rozšiřování impérií asi ani nevznikla.

Evropské hodnoty. Prakticky samozvaní vůdci EU v poslední době odůvodňují své velice diskutabilní chování jakousi obrannou evropských hodnot. Vytváří tím dojem, že integrace států do EU je založena na nějakých vyšších principech liberální věrouky. Vnímám je osobně jako En-tero přikázání vůdčích duchů EU, které ovšem nebylo prostému lidu sděleno, jak to udělal kupříkladu Jahve s Mojžíšem. Evropské hodnoty nebyly kodifikovány, ani deklarovány, protože ani být nemohly. Vládci si je totiž v běhu času přizpůsobují svým zájmům a média poskoků to umí vždycky veřejnosti nějak vysvětlit. Myslím si, že už zakladatelské země současné EU se měly sjednotit na základě Ústavy, ne nepodobné Ústavě USA. Ba dokonce při rozšiřování ji mohly doplňovat „Americkým“ systémem. Mnohomluvné, byrokraticky super zkombinované smlouvy o integraci EU jsou v mých očích poněkud nesmyslné, protože ani ta nejdokonalejší spojovací dohoda nikdy nepostihne každý detail.

Euro. Jak jsem v textu naznačil, krystalizační jádro EU se začalo vytvářet na fundamentu společné hospodářské politiky, která by zabránila rivalitě vedoucí k vojenské konfrontaci. Jsem přesvědčen, že jediným měřítkem srovnatelnosti národního hospodářství států, které vstupují do integrace je společná měna. Takže si myslím, že už zakladatelské státy nynější EU měly vytvořit jednotnou měnu. Pak by i další integrace byla logická. Nový stát by se do integrace dostal tehdy a jen tehdy, když by dokázal přijmout měnu členů a její obyvatelé by na takovou integraci dorostli tím, že by, mimo jiné,  v referendu přijali Ústavu, či si prosadili nějaký její dodatek.

Mír. V předešlém odstavci jsem naznačil, že motivem ke vzniku EHS bylo zabránění válečným konfliktům. Je totiž základním rysem Evropy, jako historické matky Západu, že vždycky soutěžení, konkurenci, a spory tím vznikající v určité fázi povýší na válečný konflikt. Pokud se Evropa sjednocuje, měla by se tohoto myšlenkového stereotypu zbavit i vůči svým sousedům. Ba dokonce si ho nesmí nechat vnutit, i když ostatní hráči globalizace mají nadále k němu sklony. Tvrdím, že nejvyšší hodnotou pro EU by měl být mír, mír, a ještě jednou mír a metodou chování vyjednávání, vyjednávání a nic jiného než vyjednávaní. Někdo to v tom lidstvu musí začít. A jestliže předáci EU vesměs podléhají spasitelskému komplexu, tak ať jej uplatňují takto, a ne ve fantasmagoriích o uhlíkové stopě, klimatickém progresivismu, či prosazování nekonečného množství pohlaví.

Závěr

Ten záměrně u tohoto textu nenapíšu.

 

3.5 6 hlasy
Hodnocení článku
3 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 1 měsícem

Pryč ze žaláře národů chystají se nás zničit nejen státy ale i obyvatelstvo tažení proti bílým lidem jede na plné obrátky migrace LGTB. Zlatý SSSR a RVHP kteří nás nechali v klidu žít.

skeptik
skeptik
před 1 měsícem

Myslím že od okamžiku přijetí společné měny to začalo jít s EU do prd…
Ti co tahají za nitky začali pomalu utahovat šrouby s cílem zbavit suverenity státy II. kategorie, diktovat co smějí a co ne, a trestat za “neposlušnost”.

palasovar@gmail.com
palasovar@gmail.com
před 1 měsícem

Myslim,ze se ten primer pouziva jen pro zjednoduseni..Proc SSSR byl predcasne?Vzdyt vznikl az po USA a krome toho,ze USA tedy bylo v podstate bez historie ( staty pristehovalcu)..slouceni bylo na podobnem zaklade