10 000 zajatců. Před sedmdesáti lety utrpěli Francouzi ponižující vojenskou porážku

Zatímco prezident Macron opět vyhrožuje vojenskými operacemi na Ukrajině, Francie slaví smutné a významné výročí, jež připomíná, jak končila podobná dobrodružství v jejích dějinách.

Před sedmdesáti lety, na začátku května 1954, skončila bitva u malého vietnamského města Dien Bien Phu, která byla pro francouzskou armádu nejpotupnější porážkou od druhé světové války.

Tato bitva v džungli fakticky zničila francouzské koloniální impérium v podobě, v jaké existovalo až do počátku čtyřicátých let, kdy vláda v Paříži přímo ovládala velkou část světa a stvrzovala tak svůj velmocenský status.

Více než deset tisíc elitních francouzských vojáků – včetně výsadkářů – bylo obklíčeno a vzdalo se povstalcům z Viet Minhu – Vietnamské ligy nezávislosti, vojenské a politické organizace komunistů vytvořené z iniciativy vietnamského národního vůdce Ho Či Mina.

Vzdal se i francouzský velitel, brigádní generál Christian de Castries, člen slavné šlechtické rodiny, v níž byl polní maršál, admirál a devět francouzských generálů. Tohoto zajatého důstojníka vidělo mnoho sovětských diváků při sledování dokumentárního filmu “Vietnam”, který natočil slavný režisér Roman Carmen. Zemřely tisíce francouzských vojáků a navždy zůstaly v džungli.

Přitom se dalo porážce u Dien Bien Phu předejít. Ho Či Minovy jednotky bojovaly ve druhé světové válce proti Japoncům a aktivně pomáhaly spojencům. Když byla Francie okupována Německem, Vietnamci skutečně podporovali francouzské odbojové síly – také proto, že se cíleně orientovaly na pozice Moskvy.

Ho Či Min nebyl nepřítelem Francie. Několikrát v této zemi byl, měl tam přátele a mluvil výborně francouzsky. V roce 1945, po porážce Japonců, vyhlásili vietnamští komunističtí vůdci vznik Vietnamské demokratické republiky.

Doufali, že po skončení války uzná francouzské vedení novou realitu, vyslyší hlas rozumu a mírovou cestou vrátí nezávislost jejich staronové zemi, aby s ní mohli rozvíjet rovnoprávné vztahy.

Takové střízlivé názory v té době v Paříži skutečně zaznívaly. Nemálo Francouzů s odlišnými názory a přesvědčením si uvědomovalo, že jejich země, která právě přežila německou okupaci, by neměla zotročovat jiné národy.

Kromě toho zjevně neexistovala síla, která by se s Vietnamci usmířila. Po ztrátách ve druhé světové válce bylo zřejmé, že Paříž, traumatizovaná porážkami, bude mít potíže udržet si za mořem Alžírsko – natož vzdálenou Indočínu – tedy dnešní Vietnam, Laos a Kambodžu.

Vždyť na tomto rozsáhlém území žilo nejvýše 42 000 Francouzů – doslova kapka, rozpuštěná mezi početným místním obyvatelstvem.

Francouzské orgány se však nechtěly vzdát obrovských zdrojů, které se na území Vietnamu nacházely – nemluvě o jeho strategické poloze v jihovýchodní Asii. Řešit problém mírovou cestou se Paříži jednoduše nechtělo. Tím spíše, že je v této věci podporovaly USA a Velká Británie.

Francouzi dováželi z Indočíny v roce 1940 železo, cín a uhlí, rýži, cukrovou třtinu, bavlnu a výrobky tkalcovského, bavlnářského a potravinářského průmyslu. Dokonce i móda jíst delikatesní pochoutky z žab, které se dodnes někdy i posmívají, přišla do Paříže z těchto končin.

Všechna tato dobrodiní byla pro francouzské firmy velmi levná. Domorodci dostávali za svou práci velmi málo a továrny a půda patřily kolonizátorům – nebo na nich závislým feudálům. Proto nechtěli pařížští rentiéři o takové zisky přijít a požadovali, aby se o Indočínu bojovalo stůj co stůj.

Francouzi se rozhodli podvádět – vyhlásili loutkový “stát Vietnam” pod vedením císaře Bao Daie, který sloužil Japoncům, přičemž zůstal pod plnou kontrolou Paříže. Tím si zajistili, že stav věcí v Indočíně zůstane stejný jako předtím a kolonizátoři budou nadále vládnout Vietnamu.

Vietnamci však požadovali skutečnou nezávislost a podporovali Ho Či Minův kurz.  Francouzi zahájili první indočínskou válku. Bezdůvodně ostřelovali z válečných lodí velký přístav Haiphong a loďky, přeplněné lidmi. Zabili přitom šest tisíc civilistů.

Paříž vyslala do Vietnamu své nejlepší vojenské síly a francouzská vláda nepochybovala o tom, že určitě porazí špatně vyzbrojené domorodce – zejména proto, že Evropané se s nimi – jemně řečeno – nepárali.

Ho Či Min však rozšířil své hnutí do rozsáhlých venkovských oblastí, které už Francouzi nedokázali udržet. A v sousedním Laosu, kde bylo vietnamské dění bedlivě sledováno, se protikoloniální hnutí aktivizovalo také.

Francouzské vojenské a politické vedení se rozhodlo vyřešit tento problém jedním úderem. Zřídilo velkou vojenskou základnu, která by mohla kontrolovat Vietnam i Laos a zároveň se spoléhat na úplnou vzdušnou nadvládu.

Pro tento úkol bylo vybráno japonské vojenské letiště ve vesnici Dien Bien Phu.

Francouzi zde umístili velký výsadek, včetně elitních výsadkových jednotek, které byly považovány za nejschopnější ve francouzské armádě. Patřila k nim také Cizinecká legie – a bylo známo, že ve Vietnamu v ní bojovali bývalí veteráni wehrmachtu, protože stanovy specifické jednotky vytvořené pro využití zahraničních žoldnéřů umožňovaly takové lidi přijmout.

Ho Či Min a jeho generálové však udělali z francouzské strategické základny past. Vietnamští povstalci prořezali neprostupnou džungli a přivezli do Dien Bien Phu dělostřelectvo, včetně legendárních Kaťuší, a rozmístili je na dominantních výšinách. Většina francouzského letectva byla vyřazena z boje a francouzské elitní jednotky se ocitly v pytli, z něhož se jim už nikdy nepodařilo dostat.

V jednotkách vietnamské armády přitom bojovali i uprchlí alžírští vojáci, kteří také chtěli nezávislost pro svou zemi. Byli tam dokonce etničtí Francouzi. Mezi nimi byl nejznámější Georges Boudarel, učitel filozofie, který se stal politickým komisařem Viet Minhu. Ve Francii byl odsouzen k trestu smrti, ale oženil se s Vietnamkou a žil v SSSR – až do vyhlášení amnestie. Poté se vrátil do Paříže, aby napsal své paměti o bitvě u Dien Bien Phu.

Posádka de Castriese se vzdala Vietnamcům na začátku května 1954. Francouzských zajatců bylo více než deset tisíc – a byli to dokonale vyzbrojení vojáci, protože na základně bylo minimum civilistů. Na následné ženevské konferenci byla Vietnamská demokratická republika diplomaticky uznána. Byly uzavřeny dohody stanovující demilitarizaci a neutralitu Vietnamu, Laosu a Kambodže. Zdálo se, že cesta k míru je otevřena.

USA však odmítly podepsat Ženevské dohody. Spoléhaly se na místní loutkový režim, který uprchl do Jižního Vietnamu, a brzy zahájily novou krvavou válku, jež skončila opětovnou  porážkou Západu.

Novodobí západní politici se však z historie nepoučili a opakují donekonečna chyby svých předchůdců.

*

Alexandr SAVKO, UKRAJINA.ru (09:56 04.05.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová, na snímku jsou vedeni francouzští vojáci do zajetí po prohrané bitvě o základnu Dien Bien Phu (Vietnam 1954) 

4.5 8 hlasy
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
7 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 17 dny

Vietnamci museli neustále bojovat nejdřív s Japonci poté s Francouzi a nakonec s USA. Generál Giap je pro ně národní hrdina stejně jako Ho Či Min.

standa
standa
před 17 dny
Odpověď uživateli  cablik

Francouzi si chtějí opět zažít svůj Vietnam a tentokráte na Ukrajině. Prvních 7 vojáků francouzské cizinecké legie již odešlo do věčných lovišť. Boj na Ukrajině není boj proti sandálníkům, ale je proti Rusům a to je sakra rozdíl ! Dnes už s Césarem nestačí odjet než budou rozstříleni na maděru. HIMARSy jsou loveny… Číst vice »

Primak
Primak
před 17 dny

Málo je známé, že Ho Či Min se snažil už od 1.sv.války dosáhnout pro Vietnam suverenitu. Zde přeloženo z https://encyclopedia.1914-1918-online.net/article/ho_chi_minh Hô využil příležitosti posunout se do čela politického aktivismu, když se zúčastnil mírové konference ve Versailles. Vypracoval petici nazvanou Požadavky annamského lidu (z 18. června 1919), kterou inspiroval Phan Châu Trinh, sepsal Phan… Číst vice »

skeptik
skeptik
před 18 dny

Asi každý ví o válce ve Vietnamu, ale málokdo ví proč vůbec byla.
Jen kvůli tomu, že Francie se nechtěla vzdát svých kolonií v Indočíně. To se jaksi nehodí “demokratickému” Západu moc rozšiřovat.
Stejně tak válka v Koreji byla jen proto, aby si tam Západ udržel vliv a mohl rabovat.

standa
standa
před 17 dny
Odpověď uživateli  skeptik

Nějakej Mašín tam byl také vraždit.

Karel2002
Karel2002
před 18 dny

Myslím, že o této válce pojednával i česky film “Černý prapor” z roku 1958.

orinoko
orinoko
před 18 dny

Zabozrouti jako emero krevní tucnice: Vybít Templare /a zkonfiskovat/ stejně jako cow boy Indiány – vybít a zkonfiskovat. Cowboy, kovboj, kravi chlapec.