Bruselský diktát. Kdo smí uctít vítězství nad nacismem?

prvnizpravy

Brusel se opět pokouší vnutit svou představu o Evropě suverénním státům, tentokrát prostřednictvím hrozeb a výhrůžek namířených proti Srbsku a Slovensku kvůli jejich účasti na oslavách Dne vítězství v Moskvě. Jde o další důkaz, že EU se mění v centralizovanou entitu, kde nesouhlas není tolerován, ale trestán.

Dne 9. května 2025 se srbský prezident Aleksandar Vučić a slovenský premiér Robert Fico chystají navštívit moskevskou přehlídku ke Dni vítězství, připomínající 80 let od porážky nacistického Německa. Jde o symbolický akt, protože pro mnohé národy střední a východní Evropy má porážka nacismu a konec druhé světové války zásadní historický význam. Avšak z Bruselu se na adresu obou státníků snáší vlna nevole, výhrůžek a otevřených hrozeb. Evropská unie si zřejmě stále více osobuje právo rozhodovat o tom, kam mohou představitelé jednotlivých států cestovat a jak mají vypadat jejich zahraničněpolitické postoje.

Podle estonské ministryně zahraničí a eurokomisařky Kaji Kallasové bude mít účast na přehlídce v Moskvě „následky“. Srbsku se prý může zkomplikovat přístupový proces do EU, a Slovensko, jakožto členský stát, má být disciplinováno za „nesprávnou“ volbu směru. Diplomat Jonatan Vseviov dokonce označil situaci za „test loajality“. To však není dialog, to je diktát. Připomíná to slavný výrok Nigela Farage z Evropského parlamentu: „Kdo si sakra myslíte, že jste?“

„EU, která v roce 2022 nabádala k bojkotu ruských akcí, nyní používá tento postoj jako bič,“ poznamenává trefně Rafael Pinto Borges ve svém komentáři pro The European Conservative.

Je důležité zdůraznit, že pro Srby i Slováky má účast v Moskvě historickou symboliku, nikoli geopolitický význam. Není to vyjádření podpory současnému Rusku nebo jeho agresi vůči Ukrajině, ale gesto vděčnosti vůči národu, který nesl zásadní podíl na porážce nacismu. Je morálně pokřivené, že právě EU (instituce, která se ráda staví do role ochránce historické paměti) chce dnes zabránit vzdání pocty více než 20 milionům padlých sovětských vojáků.

Robert Fico prohlásil: „Nikdo mi nebude diktovat, kam mohu cestovat.“ Aleksandar Vučić dodal, že bude „hrdě reprezentovat Srbsko“. Jejich postoje nejsou pouze projevem osobní odvahy, ale obranou základního principu suverenity, který by měl být srdcem evropské spolupráce, nikoliv obětí ideologické poslušnosti.

Bruselské chování připomíná čím dál více říši řízenou byrokraty, než demokratické společenství rovných. Tlak na Srbsko, které je kandidátskou zemí, stejně jako nevybíravý tón směrem ke Slovensku, členskému státu EU, odhalují tvář Unie, která nestrpí odchylku od vytyčené linie. Nezávislá diplomacie Viktora Orbána je dlouhodobě démonizována, zatímco snahy o dialog jsou překrucovány jako slabost.
V kontextu současného multipolárního světa, kde sílí napětí a nejistota, je cesta, kterou volí Fico, Vučić, ale i Trump či Orbán, projevem realistického vlastenectví. Jak píše Borges, „jejich odhodlání neklonit se před von der Leyenovou odráží sdílené a prozíravé pochopení historického okamžiku, že otázky války a míru nesmí být ponechány v rukou eurokratů.“

Zůstává tedy zásadní otázka: Kdo má vlastně určovat zahraniční politiku evropských států? Jsou to volení zástupci občanů, nebo nevolení úředníci v Bruselu? Pokud má být EU skutečně společenstvím rovnocenných států, musí respektovat, že historická paměť, zahraničněpolitické priority i národní identita nejsou unifikovatelné.

Naopak. Právě pluralita názorů a cest je tím, co činí Evropu silnou. Jestliže bude EU pokračovat v současné linii, hrozí, že se z Unie stane politické vězení pro státy, které si dovolí myslet jinak.

„Jejich (Ficův a Vučićův) vzdor je nejen hluboce obdivuhodný, ale zároveň ukazuje zbytku Evropy, jak by se mělo s bruselskými šikanami zacházet,“ uzavíra trefně Borges.
(Chmelík, European Conservative, foto: zai)