Jan Schneider: Veřejná diskriminace justice

Obvodní soud pro Prahu 6 na další opakovaný pokus nepravomocně odsoudil učitelku Martinu Bednářovou na sedm měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem na dvacet měsíců, zákaz vykonávání učitelského povolání na tři roky a povinnost absolvovat kurs mediální gramotnosti.

Důvodem je to, že Martina Bednářová místo propagandistického prosazování jednoho jediného „správného“ názoru o situaci na Ukrajině vyprovokovala mezi žáky diskusi, což nevydrželo dítě ideologicky kovaných rodičů a jeden takový totalitní výkovek se spolu s podobným ideologickým ingotem (neopracovaný hrubý odlitek) zasadil o její propuštění z práce a trestní stíhání, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Martina Bednářová byla předtím podvakráte soudem osvobozena, avšak na základě zásahu ideologicky kovaného Nejvyššího soudu byl proces obnoven, vrácen k nalézacímu soudu a přidělen nové soudkyni, která po starém totalitním způsobu překonala své svědomí i rozum a předvedla přeměnu soudu na ODSOUD. Nepřipustila žádné argumenty obhajoby, a pak – aniž by se hanbou propadla – přečetla dopředu napsaný rozsudek (od ukončení řečí obhájců uplynulo do vynesení rozsudku tak málo času, že ho prostě ani technicky napsat nemohla).

Prvnizpravy.cz – Jan Schneider: Proč Němci volí AfD

Salvu smíchu si soudkyně vysloužila opravdu výstřední douškou, že by odsouzená měla absolvovat jakýsi kurs mediální gramotnosti. Naštěstí byla při vyhlášení rozsudku přítomna spisovatelka Lenka Procházková, vlastnící živnostenský list na mediální poradenství, takže odsouzené hned na místě nabídla své služby. Tím intuitivně vyplnila nebezpečně se tlemící vakuum, protože soudkyně by mohla upřesnit, že by třeba ten kurs měla odsouzená absolvovat u Otakara Foltýna …

Možná měla soudkyně vskrytu duše na mysli to, že by Martina Bednářová po absolvování toho kursu jí mohla privátně vysvětlit, co to ta mediální gramotnost vlastně je, protože pro mladou soudkyni to je evidentně španělská vesnice. Možná si v ideologickém souladu s Nejvyšším soudem myslí, že výrazem mediální gramotnosti je považovat názorovou uniformitu za zdroj pravdy, takže myslí-li si někdo něco jiného, je na omylu, a když to řekne ve škole žákům, dopouští se tím trestného činu, protože si je vědom, že si většina lidí myslí něco jiného.

Z předchozího lze tedy vyložit, že podle Nejvyššího soudu se propaganda rovná pravdě, protože účinek propagandy můžeme definovat jako situaci, kdy si většina lidí něco myslí, aniž by věděla proč, a aniž by jim to vadilo.

Z toho by ovšem též vyplývalo, že předchozí režim, současnou legislativou označený za zločinný, vlastně zločinným nebyl, protože s ním souhlasila většina lidí, takže vlastně žili v pravdě – a ti, co nyní dostávají ocenění za své tehdejší disentní postoje, jsou vlastně oceňováni neprávem, protože byli se svými názory osamoceni, přičemž věděli, že si většina lidí myslí něco jiného!

Převedeno do současnosti, kdyby se podařilo dosáhnout situace, že „všichni budou vědět“, že tato mladá soudkyně třeba bere úplatky, stalo by se to v souladu s „logikou“ Nejvyššího soudu pravdou a mohla by být za to rovnou odsouzena, protože žádné argumenty obhajoby by nebyly pro nadbytečnost připuštěny, jelikož když by to všichni věděli, byly by zbytečné.

Velká hanba padla tímto rozsudkem na celou justici. Bude to stát mnoho úsilí, vrátit po tom všem soudcovskému stavu důstojnost. Bude to ale nezbytné, protože ve světě totalitě přisluhující justice jsme už žili, a nikomu to nepřejeme. Měli by si sami soudci osvěžit paměť, jak dopadli mnozí z těch, kteří se na tom kdysi podíleli, když je semlely důsledky jejich vlastních činů.

*

Jan Schneider, První Zprávy