Nulová daň z potravin

Hnutí Stačilo! vyráží za voliči a zahájilo to zveřejňováním svých programových cílů. Nejnovější pecku představuje zavedení nulové sazby DPH na základní potraviny vyrobené z českých surovin a zpracované v České republice. Konkrétně by šlo například o chléb, mléko, vejce, zeleninu, maso, tvaroh, mouku nebo brambory – tedy potraviny, které tvoří základ běžného nákupu každé domácnosti.

Ale je to opravdu taková pecka? Je, pokud se za tím skrývá boj s takovým nasazením, že to skončí vystoupením z Evropské unie, která je založená na jednotném vnitřním trhu. Daňové zvýhodnění „domácího“ tam nepřipadá v úvahu, aspoň v časech mimo válečné ohrožení a podobné katastrofy, kdy nejde o paragrafy, ale o život. Pokud však není takové nasazení v plánu, potom výběr podobných témat působí dojmem, že jde o to, aby to nešlo, protože pak se pro to nemusí nic udělat.

Daň z přidané hodnoty na potraviny je zbytečně vysoká a jsou státy, které šly na nulu. Ale jen v tísni a dočasně. Vztahovalo se to na základní potraviny, ale bez určení původu, to opravdu nejde. Poláci ji měli tři roky, skončili loni v dubnu, Španělé se vrátili k nenulové sazbě letos v lednu a taky Portugalci už jsou od letoška v normálu. Státy jsou zadlužené a DPH je podstatný zdroj fiskálu. Těch 5 procent (Italové někde jen 4 procenta) každý unese.

To, proč jsou potraviny zbytečně drahé, nespočívá v daních, ale v maržích, v monopolizaci distribuce, ve složité síti zprostředkovatelů a ve vysokých nákladech na energie (tepelné zpracování, chlazení, daleká doprava), úvěrování, nájmy a vztahy se zahraničními mateřskými společnostmi.

Potraviny nejsou zdražovány zemědělci, přestože jim zejména v posledních letech drasticky vzrostly náklady vstupů, zejména elektřiny, hnojiv, pohonných hmot, a v důsledku toho i krmiv, strojů a dalšího. Zhruba do roku 2018 platilo, že průměrné ceny spotřebního koše jsou desetkrát vyšší oproti „totáči“. Dnes už by to bylo skoro 1:15. Ale podívejme se třeba na výkupní cenu mléka. Po roce 1990 se vykupovalo od prvovýrobců za 6 – 7 korun za litr a letos v březnu byla na 13 korunách, tedy na pouhém dvojnásobku. Vstupy a další náklady jsou řádově dražší. Naštěstí máme dotace, které drží zemědělce nad vodou.

https://vuzv.cz/2024/12/09/vyvoj-a-aktualni-vyse-vykupni-ceny-mleka-a-ceny-masla-2/

Z těchto rozdílů je na první pohled zřejmé, že zemědělci by mohli dostávat víc a spotřebitelé platit míň (a za kvalitnější potraviny), kdyby bylo méně prostředníků a více výroby na krátko, kde by měli výrobci ke spotřebitelům blíže.

Už před dávnými lety mi to vtloukal do hlavy legendární František Čuba, který bojoval proti mamutím mlékárnám se stakilometrovými svozy, které pak ani fyzicky nemohou nabídnout čerstvé mléko. Tenkrát byly v Německu v módě „železné krávy“, automatické kiosky s místním čerstvě nadojeným, ošetřeným, ale neegalizovaným mlékem, takže cena té lahůdky se denně měnila podle složení. Něco podobného jsem ještě nedávno zahlédl u parkoviště před Zemědělskou univerzitou v pražském Suchdole.

Před lety jsem navštívil spolu s výpravou českých farmářů severoněmecké zemědělské družstvo, které mělo vlastní malou mlékárnu. Vyráběli také jogurty, tvaroh a několik druhů sýrů. Šéf na to byl sám, pomocníci byli jen na hygienu. Družstvo mělo i zpracovnu masa, včetně výrobny klobás. Nejlepší byla družstevní pekárna, kterou obsluhovali dobrovolníci, vždycky jednou za čtrnáct dní v jednom tahu od kvasu až po temné cihly čehosi hrubozrnného, co Němci tak milují. Pekli přes noc a pařili, jinak to prý nejde.

Uvedené družstvo vlastnili obyvatelé obce pod kopcem se statkem. Distribuce produktů připomínala bedýnkáře, podle objednávek. Ceny byly podobné jako v Bille, ovšem v propastně jiné kvalitě. Většina té ceny však zůstávala v místě, až na ty daně, samozřejmě. Kolem vládla spokojenost, ale nezapomínejme, že severní Němci jsou houževnatí a skromní.

Jistěže by se to dalo organizovat lépe. Vzpomínám na Čubův slušovický agrokomplex, který uměl skoro všechno. Výroba biotechnologických přípravků na ochranu kukuřice před zavíječem rostla z roku na rok desetkrát. Vyvíjel je vlastní výzkumák. Čubův přístup měl charakter koncernu, který družstvo obklopoval  – máte společné služby, včetně banky, a kooperace, ke kterým se zavážete, ale jinak je většina subjektů samostatných.

Čuba měl představu, že v každém okrese by mohly být tak tři takové koncerny, nejspíš menší a s menšími ambicemi, nejlépe kolem společného tržiště, které by bylo zároveň přirozeným průzkumem trhu.

Jak je vidět, podnikatelské modely podpory domácí výroby a zpřístupnění kvalitní domácí produkce i v rámci stávajících pravidel mají z čeho vycházet. Máme také víc možností. Třeba největší zdroj nákladů, cena elektřiny, je v našich rukou, pokud investujeme do vlastních solárů a někde i větrníku. A až se podaří prosadit agrovoltaiku se svislými panely, které lze nasázet na každou mez (dnes se smí použít jen drahé horizontální konstrukce nad sady nebo chmelnicemi) bude elektřina tím nejlevnějším.

Drahé jsou peníze. Nikdy neseženete dost a nikdy na to, co nejvíc potřebujete. Peníze pro lidi a jejich drobné, třeba i družstevní organizace řeší obor etických financí. Další věc, která u nás nejde. Jde o to, že i peníze nejlépe rozumí potřebám lidí zblízka. To bylo smyslem kampeliček, půjčovat lidem, které znám a bydlí přes ulici. Český model megakampeliček, jejichž miliardy se pak vsáknou mimo dohled střadatelů, byl spolehlivým způsobem, jak to zabít.

Nicméně, když to shrnu, zemědělská výroba, zpracování a distribuce základních potravin, malá energetika a drobné finance, to všechno může být organizováno v místě, bez prostředníků a za účasti obce, třeba na družstevním principu, když nemáte lepší nápad. Peníze zůstanou doma, žádným lehkoživkám nepřispíváte, vše se odehrává před vašima očima a prakticky ve vaší režii. Kvalita a dostupnost jsou důležitější než zisk. Tomu říkám levicový program.

Hnutí Stačilo! o družstevnictví nepochybně ví. Na jeho webových stránkách zpočátku dominoval požadavek státní podpory masívní výstavby družstevních a státních bytů. Když to propojíme s cílem sociální demokracie Byty místo zbrojení, je jasné, kde na to brát. A výraz „družstevní“ nabízí naději, že víme, jak na to.

Myšlenka však bohužel není nikde rozvíjena a nové programové cíle Stačilo! se soustřeďují hlavně na dobývání státní podpory a další dobrodiní státu, jako je zmíněná nulová daň na domácí potraviny.

Pokud jde o onu masívní výstavbu dostupných bytů, družstevní výstavba navázaná na družstevní stavební spořitelny a pozemkové banky a provázená přejícím daňovým režimem je evropský standard, kde najdeme úžasné vzory v severských zemích, ale i v Británii nebo Americe. Jen když to budujete jako sirotky, jedno bez druhého, tak to kulhá.

Mohli jsme se o tom detailně poučit před více než deseti lety na mezinárodní konferenci o etických penězích v Brně, kam přijeli představitelé italské Banca Etica, německé GLS Bank nebo švédské banky JAK. Popsali jak to funguje, není třeba vynalézat trakař.

Proč jsme neuspěli, proč se u nás nestaví družstevní byty opřené o družstevní stavební spoření a proč je případná státní podpora dostupného bydlení titěrná, to je otázka, na kterou je příliš snadná odpověď.

Myšlenka nenašla politickou podporu, protože vyžaduje krvavý boj, kde vynalézavá hesla nestačí. Protože vyžaduje cestovat za oněmi příklady a detailně nastudovat, jak tam prolamovali bariéry. Protože kazí velký kšeft a zásadně mění pravidla hry, kdy vystupujeme z totální závislosti na velkých bankách a developerech, kteří si našlehávají zisky realitní bublinou. Masová levnější výstavba by tuto bublinu propíchla se zničujícími důsledky pro majitele „investičních“ bytů i jejich hypotéční věřitele.

Pro bojovnou levici musí být takové téma lákavé. Pokud se nechce stát papírovým drakem pod rudým baldachýnem.

*

Zbyněk Fiala, Vaše Věc