Velký zmatek nastal letos v únoru, kdy v přímém přenosu svět viděl hádku prezidentů Donalda Trumpa a Volodymyra Zelenského v Oválné pracovně Bílého domu. Pak následoval tlak na přímá jednání Ukrajiny s Ruskem a na příměří, odmítnutí nových dodávek zbraní Kyjevu a v neposlední řadě hlasování Spojených států na zasedání Valného shromáždění OSN proti přijetí rezoluce odsuzující agresi Ruské federace na Ukrajině, schůzky a rozhovory představitelů Moskvy a Washingtonu… A nakonec i nová válka v západní Asii, kdy bezvýhradná podpora Izraele ze strany USA dál prohlubuje štěpení mezi západní Evropou se stále vlivnější muslimskou menšinou a Spojenými státy. Nemluvě o tom, co bude znamenat pro Evropu bez Ruska zdražení ropy.

Panská láska

Přílivy a odlivy přízně amerického prezidenta zažívali všichni přímí i vzdálení účastníci konfliktu na Ukrajině. I kolem summitu skupiny G7 v Kanadě začátkem tohoto týdne panují obavy, že ani očekávané setkání amerického a ukrajinského prezidenta nezmenší tlak USA na Kyjev. Podle některých zpráv může rozladění Donalda Trumpa vyústit v úplné zastavení dodávek zbraní Ukrajině, ovšem při zachování předávání zpravodajských informací Kyjevu – což by umožnilo Washingtonu i nadále držet prst na tepu války.

Z Kyjeva i od řady západních politiků, o médiích ani nemluvě, zní výčitky směrem za oceán. Dost na tom, že Trump donutil evropské politiky mluvit o míru, o ukončení války. Jak je možné, že Donald Trump jedná s Vladimírem Putinem?! Pět dlouhých telefonických rozhovorů… Jak to, že Washington po odchodu Joea Bidena do důchodu nerozhodl o žádných nových dodávkách zbraní Kyjevu? Proč se Spojené státy zdráhají uvalit tolik diskutované druhotné sankce na státy, které odebírají ruskou ropu? Proč Trump neprojevuje nadšení z ukrajinského útoku na ruské strategické bombardéry? A k tomu všemu Marco Rubio, ministr zahraničí USA, minulý týden zaslal do Moskvy pozdrav ke Dni Ruska, v němž ujistil adresáta, že „Spojené státy jsou i nadále odhodlány podporovat ruský lid v jeho úsilí o dosažení lepší budoucnosti“. Pak ten sobotní telefonát Trumpa s Putinem poté, kdy Putin v pátek mluvil s íránským prezidentem a izraelským premiérem – to musí být pro evropské hrobaře diplomacie zcela nepochopitelné.

Není toto zrada?

MAGA

Důvodů pro změnu politiky Washingtonu vůči válce na Ukrajině je několik. „Učinit Ameriku opět velkou“ – MAGA – vyžaduje především řešit vnitřní problémy USA. To mimo jiné nutí Bílý dům klást v zahraniční politice důraz na maximální ekonomický zisk. Proto ony hrátky se cly nebo obava uvalit druhotná cla na odběratele ruské ropy. Znamenalo by to totiž velké komplikace s takovými ekonomickými giganty, jako jsou Čína a Indie. Nakonec je tu problém i s válkou v západní Asii, kam je třeba přesunout pozornost i zdroje. Tak se zjevil onen prazvláštní rozštěp politiky USA: jako Mr. Hyde mají Spojené státy lví podíl na rozpoutání a trvání „Bidenovy války“ na Ukrajině; jako Dr. Jekyll se stávají hlasatelem míru. Vedlejší efekt tohoto rozštěpení vrací vše na začátek, k ekonomickým problémům: udržování obrazu na věčné časy nebezpečného Ruska podněcuje evropské spojence USA k dalšímu zbrojení.

Sotva se Evropa vzpamatovala z požadavku navýšit vojenské výdaje na úroveň dvou procent hrubého domácího produktu, přišel Trump s požadavkem pěti procent. Tomu se během několika dní přizpůsobil generální tajemník NATO Mark Rutte a hned za ním servilní a vylekaní představitelé z východního a severního křídla Severoatlantické aliance; lze očekávat, že na oněch iracionálních pět procent bude přísahat i summit NATO, který se má sejít ještě tento měsíc v Haagu. Vojenskoprůmyslový komplex USA může začít slavit, ovšem Evropa má zaděláno na život v neustálém stresu.

Od 2 do 5

Propast mezi vojenskými výdaji USA a evropských členů NATO po studené válce nevyrůstal z toho, že Evropané dávali na obranu málo, ale z toho, že Američané dávali příliš mnoho. Mnoho ve dvojím smyslu. Především nepřetržitá snaha udržet globální hegemonii Spojené státy vyčerpává: zisk je menší než náklady. Zároveň obecná teze, že Evropa za USA ve výdajích na zbrojení zaostává, vlastně znamená, že by Evropa měla plnit ve světě obdobnou politickou roli jako Spojené státy. To je patrné i na Strategickém konceptu NATO z roku 2022, který zatahuje evropské členy NATO do amerických válečných her v Pacifiku, jenž je od břehů Evropy přece jenom dál než bouřící se Los Angeles. Proč by Evropa měla napodobovat USA a mít vojenské základny po celém světě, flotilu letadlových lodí a jaderných ponorek, přebujelý raketojaderný arzenál? Vojenské výdaje USA a Evropy by měly zůstat odlišné, neboť rozdílná je i role Spojených států a Evropy v současné globální politice.

Krvavý svár Západu a Ruska na Ukrajině ukazuje, že konfrontace Sovětského svazu a USA během studené války neměla pouze ideologické důvody: byly v ní přítomny i ryze geopolitické motivy. Právě boj o moc velkých států a říší stál v pozadí většiny velkých mocenských konfliktů před studenou válkou, během ní a je základem mnoha sporů i dnes. Zdá se ale, že dnes někteří politici ve Washingtonu chápou, jak malicherné jsou příčiny tragédie na Ukrajině: vždyť stačilo tak málo! Jen neroztahovat tupě NATO na východ a přiznat ruskojazyčným obyvatelům Ukrajiny jejich lidská práva. Bylo by žádoucí, kdyby se odcházející hegemon aktivně podílel na utváření nové, multipolární struktury světa a neprohluboval chaos. Jaký má smysl utéct z války v Afghánistánu přímo na Ukrajinu a přeskočit z války na Ukrajině do války v západní Asii?

Nic nového

Ona hrůza, která přepadla řadu evropských státníků i eurounijní deep state z toho, že se Donald Trump dohaduje o něčem s Vladimírem Putinem bez ukrajinského prezidenta, ale dokonce bez porady s nimi, je do značné míry založena na ztrátě paměti: vždyť něco velmi podobného tu již bylo. Stalo se to během války v Indočíně, do které se na vietnamském bojišti pravidelné jednotky USA zapojily v březnu 1965; stáhly se odtud v březnu roku 1973. Bojovaly na straně jihovietnamské vlády, zatímco jihovietnamské partyzány a Vietnamskou demokratickou republiku (VDR) podporoval Sovětský svaz a Čína. Moskva i Peking dodávaly zbraně i informace, zajišťovaly výcvik, pomáhaly v protiletecké obraně i ženijních pracích na severu, podporovaly VDR na diplomatické i propagandistické frontě. Pro Sovětský svaz a Čínu to byla svého druhu válka v zastoupení, proxy war. Něco, co trochu připomíná roli Spojených států v současné válce na Ukrajině.

I stalo se, že během této války zamířil prezident USA Richard Nixon do Pekingu i do Moskvy. V Číně se v únoru 1972 setkal s Mao Ce-tungem a spolu s premiérem Čou En-lajem podepsal historické šanghajské komuniké obsahující principy, na jejichž základě se mohou tyto dva mohutné státy dohadovat i dnes. Dalo by se říci, že se to odehrálo těsně před koncem války v Indočíně. Jenže Nixonově cestě do Číny předcházela řadu let trvající důvěrná jednání amerických a čínských diplomatů ve Varšavě a návštěvy Henryho Kissingera, tehdy poradce amerického prezidenta, v červenci a říjnu 1971 v Číně.

Podobný příběh je spojen s Nixonovou návštěvou v Moskvě v květnu 1972. Během ní Sovětský svaz a Spojené státy podepsaly smlouvu SALT 1, první z celé série dohod supervelmocí o kontrole strategických zbraní, a dohodu o omezení systémů protiraketové obrany. I ty byly dlouho před podpisem připravovány mimo pozornost málo chápavých spojenců a nic nechápajících novinářů.

Dva světy

Proč v sedmdesátých letech minulého století státníci v západní Evropě neviděli v chování USA žádnou zradu? Válka ve Vietnamu byla daleko i pro bývalé koloniální mocnosti (svoji válku v Indočíně Francouzi prohráli v první polovině padesátých let); válka na Ukrajině je blízko. To ale není hlavní důvod. V sedmdesátých letech minulého století tu bylo obecně panující porozumění pro jednání o strategických otázkách globálního významu, které se opíralo o dramatické zkušenosti z přiblížení se k jaderné válce v době kubánské raketové krize (1962).

Relativní stabilita v období studené války se neopírala o nějaké sféry vlivu nakreslené na mapu během jaltské konference. Opírala se o rovnováhu sil – především rovnováhu jaderných zbraní. Odstrašení, vědomí, že nukleární zbraně mohou vyhladit lidstvo, vedlo státníky ke zdrženlivému jednání. Jenže když se vytratí ono vědomí možné destrukce, chování založené na odstrašení se vytrácí, i když onen sebevražedný nukleární potenciál zůstává. Graf převzatý od Arms Control Association sídlící ve Washingtonu ukazuje odhadovaný aktuální počet jaderných náloží ve světě.

Jako by Spojené státy a Evropa žily v odlišných světech. V USA si někteří politici uvědomují možnost tragédie: například Tulsi Gabbardová, ředitelka tajných služeb USA, minulý týden po návštěvě Hirošimy rozmístila na sociální síti video varující před jaderným holocaustem. Na druhé straně Atlantiku ale nevzdělané, nezkušené a často i nezodpovědné evropské elity nedokážou riziko jaderné války procítit. Strategická slepota jim brání, aby pochopily, co znamená do sebe zahleděná expanze NATO na východ a po katastrofě na Ukrajině by rády dál, do indo-pacifické oblasti. Chovají se – ať již na úrovni Evropské unie, nebo malého Česka – jako by řídily globální supervelmoc. Ovšem mocenský potenciál, se kterým disponují, má pouze regionální formát, přičemž jejich chápání struktury mezinárodních vztahů nedosahuje ani lokální úrovně.

P. S.

A co Čína? Ta hlásí, že její hrubý domácí produkt za první čtvrtletí meziročně vzrostl o 5,4 % a vývoz o 6,9 %. Minulý týden byl v hlavním městě provincie Chu-nan za účasti zástupců 53 afrických zemí zahájen čínsko-africký ekonomický a obchodní veletrh. A tento týden prezident Si Ťin-pching navštíví Střední Asii.

*

Prof. PhDr. Oskar Krejčí, PhD, Časopis Argument