Je tomu už hodně let, kdy jsem psal článek na téma: „Jak zachránit Evropskou unii?“ Příčiny tématu se za ta léta nezměnily. Jen jsou dnes ještě podstatně naléhavější než před lety. V zásadě je lze shrnout do tří bodů:

1. Prosazení tzv. Lisabonské smlouvy v roce 2009 (prezidenti Česka Václav Klaus a Polska Lech Kaczynski byli poslední mohykáni, bojující proti této zlé smlouvě, svévolně prosazené přes její odmítnutí v celostátních referendech ve třech členských státech EU), která začala měnit dosavadní vcelku funkční společenství volného obchodu na totalitní nadstát, stále více ničící jednotlivé členské státy EU, a zvláště pak periferii EU, tj. bývalé socialistické státy a jižní křídlo EU,
2. Prohlubující se krize eura a eurozóny.
3. Skupina směrnic Evropské unie (EU) podporujících chybnou německou politiku Energiewende, ze které časem vznikla nechvalná Zelená dohoda pro Evropu.

Prosazení Lisabonské smlouvy

O narůstající zvůli nevolených i volených vládců EU (volený Evropský parlament má velmi malé pravomoci, reálně nejde o parlament) již toho bylo v alternativních médiích napsáno poměrně dost. V !Argumentu naposledy článek Centralizace versus politická rozmanitost. Jak si EU chystá pohřeb. K tomu se připojuje negativní výběr vysokých politiků EU, kdy se na úrovni členských států i EU jako celku vybírají vesměs politici nekompetentní a servilní, a to jak volení (poslanci Evropského parlamentu) tak nevolení (eurokomisaři Evropské komise, která si uzurpovala prakticky diktátorské pravomoci). Obojí šíří cenzuru, kriminalizaci opozice, soudní převracení výsledků voleb, hrubě se vměšují do vnitřních věcí „neposlušných“ (rozuměj národní zájmy hájících) členských států EU…

Krizi EU významně prohlubují čtyři novodobí jezdci apokalypsy

–  multikulturalismus (ničením evropských národů podporou masivního přistěhovalectví lidí z jiných kulturních okruhů),

–  „genderismus“ (rozbíjení rodiny, základu společnosti, pod pláštíkem boje za menšinu LGBT osob),

–  rusofobie (když to obrovské přírodní bohatství Ruska tak láká ke zcizení)

a od prosince 2019 i

–  podivná politika ochrany stability klimatu tzv. Zelená dohoda pro Evropu, resp. Green Deal.

Výsledkem je prudký úpadek mnoha členských států EU a EU jako celku. Brexit na základě celostátního referenda ve Velké Británii, dovršený po množství nechutných tahanic a vydírání odchodem Velké Británie z EU v lednu 2020, si Evropská komise „vykoledovala“ svými praktikami sama. Podle všeho je pouze začátkem rozpadu EU. Velice negativně se projevuje vliv i nevolených byrokratické struktur, které ale významně ovlivňují fungování jednotlivých států i EU jako celku.

Krize eura a eurozóny

Jednotná měna může efektivně fungovat jen mezi státy ekonomicky přibližně stejně rozvinutými nebo v nadstátním celku, kde dochází k rozsáhlému přerozdělování nově vytvářených hodnot od ekonomicky silných států k ekonomicky slabým státům, podobně jako v jednom státě od ekonomicky silných k ekonomicky slabým regionům. Ani jedno se v praxi neuskutečňuje, dotace z fondů EU jsou almužnou, navíc převážně účelově určenou, nejednou zjevně neefektivně. Představují vrácení malé části zisků, vysávaných z příslušných zemí velkým západním zahraničním kapitálem z EU i mimo EU. Nejednou dotace pro chudé regiony zneužívají regiony bohaté, zvláště vesměs bohaté metropole.

Základní vlastností společné měny euro je skutečnost, že kurz eura platí jednotně v celé eurozóně a pro jednotlivé členské státy eurozóny je až na výjimky buď příliš „tvrdý“, nebo příliš „měkký“. Nebere ohled na skutečnost, že by ta či ona ekonomika toho či onoho státu eurozóny potřebovala kurz eura tvrdší či měkčí. Pro slabší ekonomiky je euro příliš tvrdé, pro silné ekonomiky naopak příliš měkké. Lze to řešit jen dvěma cestami – opuštěním eura a vystoupením z eurozóny, což ale příslušné předpisy EU zakazují, nebo masivním dotováním zaostávajících ekonomik eurozóny ekonomikami silnými. To se také neděje. Příčinou není jen skutečnost, že společný stát členských států eurozóny neexistuje. Silné státy eurozóny nemilosrdně sdírají z kůže slabé a také silně zadlužené státy eurozóny.

Je tu ještě otázka velikosti příslušné ekonomiky: malé Řecko je nemilosrdně sdíráno z kůže pod pláštíkem léčení jeho krize zadlužení, s ekonomicky třetí nejsilnější Itálií se zachází v rukavičkách. Krach Itálie by totiž stáhnul ke dnu celou eurozónu.

Roli hraje i přístup ústřední byrokracie EU v Bruselu: bývalé socialistické státy, Řecko a Kypr jsou podřadné, staré členské státy EU 15 (s výjimkou Řecka) jsou „nóbl“.

Drcení slabých ekonomik eurem má dva rozměry:

– Ekonomicky slabší státy jsou ničeny „silným“ eurem, kterému nejsou s to odolávat. Jejich ekonomika je dále tlumena, podobně životní úroveň a veřejné finance. Jejich zaostávání se dál prohlubuje.

– Ekonomicky silné státy, zejména Německo a v minulosti i Francie, mají do určité míry výhodu z pro ně slabého eura. Díky němu dosahují značných přebytků v zahraničně obchodní bilanci, ale za cenu značného napětí v eurozóně. I z těchto států se kapitál stěhuje za levnou prací, např. do Asie. Dochází k deindustrializaci. Jejich hospodaření není udržitelné, zvláště pak vůči státům mimo EU, v první řadě Číny a Indie.

Připojí-li se k euru ještě neodpovědná rozpočtová politika příslušné vlády členského státu EU, byť by byla motivovaná potřebou Řecka se bránit Turecku (oba státy jsou přitom členy NATO, ale vztahy mezi nimi jsou dlouhodobě „na nože“ a NATO Řecko neochrání, proto nebylo zakládáno), je tragédie prakticky garantována.

Následné léčení Řecka, silně zadluženého zejména rozsáhlým nákupem zbraní na úvěr, (poskytnutý zejména německými a francouzskými bankami) metodou pořádného pouštění žilou zemi ničí, aniž by ji efektivněji léčilo. Po sérii drastických léčebných kroků, spojených s poklesem životní úrovně Řeků až o třetinu a také s rozsáhlým odpouštěním dluhů, je Řecko zadlužené ještě víc, než bylo před „léčením.“ Zájmy především německých a francouzských bank na splacení jimi neodpovědně poskytnutých úvěrů byly vedení EU nade vše.

Diletantské léčení Řecka připomíná neméně diletantské sjednocení Německa, kde mají po 35 letech západní Němci oprávněný pocit, že na východní Němce doplatili obrovské prostředky bez valného užitku, a východní Němci mají neméně oprávněný pocit, že jim zničili ekonomiku a že zůstali chudými příbuznými západních Němců. Euro totiž působí jinak v západním a jinak ve východním Německu.

První podmínkou úspěšného léčení nadměrně zadlužených států je podle mého názoru opuštění eura, návrat k domácí měně i za cenu její nemalé devalvace, doprovázené nemalou inflací. To je ale v rámci eurozóny zakázáno.

Vstup do eurozóny měl pro slabší evropské ekonomiky sociálně ekonomicky negativní důsledky, a to navzdory slibované prosperitě. Typickými příklady jsou Estonsko, Lotyšsko, Litva, kde se k tragickým následkům osamostatnění na někdejším Sovětském svazu, kdy nově vzniklá bída a silný útisk národnostních menšin začaly ve velkém vyhánět zejména mladou generaci do emigrace, a to i po vstupu do EU – špičkou ledovce je zavření jaderné elektrárny Ignalino v Litvě jako jedna z podmínek vstupu do EU, a pozdější přijetí eura. Je těžko pochopitelné, že Bulharsko, sociálně ekonomicky těžce zasažené tzv. transformací a později i vstupem do EU, přijímá euro k 1. lednu 2026, a to i při převažující nedůvěře většiny zbylých (tj. těch, kteří neemigrovali) Bulharů k euru. Znamená to v první řadě vysoký vklad za přijetí do eurozóny a přijetí spoluručení za všechny dluhy eurozóny.

Velká část bývalých socialistických států utrpěla obrovské sociálně ekonomické ztráty tzv. transformací od socialismu ke kapitalismu pod taktovkou liberálních ekonomů, dále rozbitím či rozpadem Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa.

V roce 2012 jsem v jiném článku rozebíral tehdejší problémy eurozóny a její hluboké krize. Maastrichtská kritéria (maximálně 3 % deficit státního rozpočtu, maximálně státní dluh 60 % hrubého domácího produktu (HDP) – v průměru bylo překročeno už při založení eura a eurozóny…) se v končícím sledovaném roce 2011 nevesele překračovaly takřka ve všech státech eurozóny. Eurozóna byla v průměru zadlužena mírně více než celá EU (87,4 % proti 82,5 %), tj. v obou případech vysoko nad údajně bezpečnou hranicí zadlužení 60 % HDP. Pravda, Česko bylo v té době zadluženo hluboko pod touto hranicí. Nejzadluženější bylo Řecko, druhá nejzadluženější byla Itálie, stejně jako dnes, jen to zadlužení mají dnes absolutně i relativně ještě vyšší.

Odvozoval jsem z toho neodvratný sociálně ekonomický krach, efektivní nesplatitelnost příslušných dluhů a následný vynucený pád eura a eurozóny, samozřejmě bez udání data krachu. Historická zkušenost říká, že i velké dluhy se dají poměrně dlouhou dobu před sebou „valit“ metodou vytloukání klínu klínem. Zásadní zlepšení hospodaření se vyskytuje jen výjimečně. Krach eura a eurozóny může nepřekvapivě rozmetat celou EU.

Uvažoval jsem správně, nebo jsem se mýlil? Je pravda, že v letech převažující konjuktury 1999–2007 se zadlužení eurozóny mírně snížilo ze 71,6 % na 66,3 % a zadlužení celé EU se snížilo z 65,7 % na 59 % HDP. Je pravda též, že velká ekonomická krize, odpálená krachem americké banky The Lehman Brothers 15. září 2008, se řešila pramizerně, politikou tzv. měnového uvolňování, tj. masovým tištěním nekrytých peněz a jejich následným pouštěním do oběhu. Zadlužování jednotlivých států eurozóny a EU pak nepřekvapivě rychle rostlo, krize se vlekla, v ČR v důsledku zlého hospodaření pravicové Nečasovy vlády si přitom připsala ještě jeden pokles a trvala ještě déle než v EU.

V následujících letech převažující konjuktury 2012-2019 se zadlužování eurozóny snížilo jen nepatrně (z 88,9 % na 85,9 %), podobně celé EU (83,7 % na 80,7 %). Šance na obrat nebyla využita a přednost měly jiné cíle.

Poté přišly katastrofy. Nejprve v únoru 2020 vypukla epidemie nového druhu koronaviru, způsobující nemoc Covid-19 (2020–2022). V boji s ní došlo k hluboké, sociálně ekonomické krizi, spojené s prudkým poklesem ekonomiky v roce 2020, jejím rychlým zotavením v roce 2021, v obou případech ale za cenu rychlého nárůstu zadlužení. 24. února 2022 začala velká válka na Ukrajině. Masivní podpora Ukrajiny včetně embargování Ruska ekonomikám členských států EU pořádně pustila žilou, aniž by Rusku citelněji ublížily, a také významně zvýšily jejich zadlužení věcné (odzbrojením řady armád v rámci vyzbrojování Ukrajiny počínaje) i finanční. Podle německého institutu v Kielu činila mezi 24. únorem 2022 a 24. únorem 2025 podpora Ukrajiny ze strany Evropy 137,9 mld. eur a ze strany USA 114,6 mld. eur, z toho vojenská podpora činila 64 a 65 mld. eur. Zbraně dodávané Ukrajině byly z velké části vyrobeny v USA. ČR poskytla Ukrajině pomoc ve výši 232 mld. Kč. Mimo EU se na podpoře Ukrajiny podílela zejména Velká Británie a Norsko. Vzhledem k vysoké míře korupce na Ukrajině budí obavy efektivita správního využití civilní pomoci i vojenské pomoci. Masová migrace Ukrajinců do Evropy vyvolala v členských státech rozsáhlé náklady, významně zatížila školství a zdravotnictví příslušných států atd.

Tyto dvě krize EU doslova ožebračily, byť samotný nárůst zadlužení pro mnohé nemusí vypadat tragicky. Je nutné ale také započítat zrychlení deindustrializace členských států EU, prohlubující se příjmovou a majetkovou polarizaci spojenou s nárůstem sociálních konfliktů, stupňující se úpadek školství a vzdělanosti ad.

K tomu přistoupilo zadlužování EU jako celku. Zatímco ještě v roce 2019 EU jako celek neměla žádné dluhy (měla to i vlastními předpisy zakázané), v rámci léčení epidemie koronaviru změnila svá pravidla a začala se zadlužovat. Své zadlužení zmnohonásobila poté v rámci podpory Ukrajiny proti Rusku. Za dluhy EU ručí její členské státy. Členské státy EU v roce 2023 tak v průměru dlužily 88,6 % svého HDP.

Ve vykazovaném zadlužení členských států EU řada reálných dluhů chybí. Nadhodnocuje se růst HDP, do státních dluhů se nezahrnují půjčky od Evropské investiční banky, neuvádí se zadlužení EU jako celku, uzavřou se zavazující smlouvy, např. na nákup vojenské techniky s tím, že je budou platit až příští vlády, přijímají se obrovské greendealové závazky na celá desetiletí dopředu, koupí se zadlužená firma typu NET4GAS, technická infrastruktura a občanské vybavení se nechají chátrat atd, o snižování životní úrovně občanů nemluvě.

Chybné směrnice EU, které mají stabilizovat klima

Dlouhá léta kritizuji zejména tyto směrnice EU a jejich novely:

• Směrnice o trhu s elektřinou,
• Směrnice o podpoře obnovitelných zdrojů energie,
• Směrnice o podpoře biopaliv,
• Směrnice o obchodu s povolenkami na emise oxidu uhličitého CO₂.
• Směrnice o liberalizaci železniční dopravy.

První čtyři směrnice tvoří určitý logický zhoubný celek.

Těch směrnic by mohlo být víc, včetně hazardní směrnice o ukládání CO₂ pod zem, ale nechci výklad komplikovat.

Tyto směrnice předcházely německou politiku Energiewende, uplatňovanou v Německu od roku 2010. Má za cíl postupně snižovat emise skleníkových plynů na cca 50 % roku 1990 do roku 2030 a na nulu do roku 2050. V zásadě platí, že je Německo přijalo a později vnutilo EU tyto zhoubné směrnice, včetně jejich novel.

Protože je elektřina prakticky ve větším množství neskladovatelná a investice do velkých elektráren mají návratnost jen v dlouhém časovém horizontu, je trh s elektřinou pro tyto investice mimořádně rizikový, často je i znemožňuje a elektrizační soustavu rozvrací. Zvláště, když se radikální ekologové a dnes i vedení EU orientují na likvidaci nejen energetiky na bázi fosilních paliv, ale také, a to přednostně, na likvidaci emisně šetrné jaderné energetiky. Dalším problémem je, že masivní podpora obnovitelným zdrojům energie, především nepravidelně pracujícím větrným a fotovoltaickým elektrárnám, vede k obrovským investicím do elektrorozvodných sítí a vynucuje si udržování rozsáhlých záložních, rychle najíždějících kapacit, prakticky ve výši kapacity větrných a fotovoltaických elektráren, což je velmi nákladné.

Podporované spalování biopaliv prohlubuje beztak ničivý hlad ve světě, přispívá k ničení lesů, zemědělské půdy, bioty aj. Je těžko pochopitelné, že ekologové – bojovníci za OZE – takové námitky odmítají s tím, že potravin je ve světě dost a že problémy jsou jen v jejich distribuci, že se k hladovějícím často nedostanou. Nevědí, že socialismus skončil a že trh je nelítostný, asociální? Nebo jen poslušně šíří nesmysly, které jim zadává vedení EU, za nějaké ty dotace, resp. granty, z kterých mnohé dobře žijí? Nevím.

Směrnice o obchodu s povolenkami na emise CO₂ zakládá reálně derivát finančního trhu, spekulační nástroj, neschopný efektivně prosazovat věcné cíle rozvoje. Kolísání ceny povolenek, někdy i prudké, znemožňuje kalkulace efektivnosti zejména větších investic s dlouhou dobou návratnosti. Na rozdíl od možné daně za emise CO₂, lépe za tzv. CO_2ekv., která při správném nastavení může přispět ke snižování emisí skleníkových plynů, kterým se přisuzuje rozhodující podíl na oteplování klimatu Země. (Poznámka Nové Republiky: celá teorie o působení skleníkových plynů a především CO₂ je založena na lži a podvodu. Změna klimatu není způsobena oxidem uhlíku a tedy emisemi produkovanými lidskou činností, ale působením Slunce a dalšími faktory, které mají vliv na naši planetu, a s kterými našimi současnými silami nemůžeme hnout. Ostatně nejsilněji zastoupeným “skleníkovým plynem” je voda ve formě páry. Ta ale má zásadní vliv na vyrovnávání teplotních rozdílů v přírodě stabilizuje tedy klima.)

Vysoká cena emisních povolenek citelně zdražuje energii získanou z fosilních paliv a následně „úspěšně“ vyhání zejména energeticky náročný průmysl z EU. Protože emise skleníkových plynů působí na oteplování nezávisle na svém místě stejně, vyštvávání energeticky náročných částí ekonomiky z EU znamená jen tolik, že nula od nuly pojde, či že se jinde nainstalují modernější technologie s mírně sníženými emisemi, což vykompenzují větší dopravní toky s vyššími emisemi, takže opět nula od nuly pojde.

V dopravě platí, že nejnižší měrné emise má kolejová doprava v elektrické trakci. Proti silniční dopravě má v průměru 6x nižší energetickou a následně emisní náročnost v hrubých a 5x nižší v čistých přepravních výkonech, je zřejmé, že je nutno se orientovat na posilování kolejové dopravy na účet dopravy silniční a letecké. Vyšší měrné emise má vodní doprava, ještě vyšší autobusová, dále automobilová a nejvyšší měrné emise skleníkových plynů má doprava letecká. Politika stability klimatu by tudíž měla stimulovat jednak minimalizaci přepravních toků, (česká, EU i světa dopravní politika je ale orientována na stimulaci maximálních přepravních výkonů), jednak přesun části přepravních toků na kolejovou dopravu. Směrnice o liberalizaci železniční dopravy ale nutně zvyšuje chaos v železniční dopravě a brzdí její rozvoj, zvláště pak osobní železniční dopravy. Pokud stát bezostyšně zvýhodňuje soukromé železniční dopravce, jako ČR, bývají škody ještě podstatně vyšší. Stimulovaná soutěž o nákup co největšího množství ojetých drážních vozidel by neměla být cílem takových a podobných reforem.

Ptáme-li se, proč mohly být takové a podobné směrnice přijaty, musíme vidět dvě věci. Jednak radikální, protijaderní ekologové hledali cesty ke zničení velké energetiky, zvláště pak jaderné. V rámci zoufalého hledání takové cesty se nakonec rozhodli jít na zjevný hazard, v rozporu se zákony přírody, zejména fyziky. Na místo sociálně a ekologicky regulovaného tržního hospodářství nejen vedení EU, ale také protijaderné ekology ovládl ekonomický neoliberalismus, ignorující věcnou stránku rozvoje a faktor reálných společenských potřeb. Pokud ale ekolog opustí pozice konzervatismu nebo socialismu ve prospěch ekonomického liberalismu, začíná svými požadavky poškozovat ochranu životního prostředí, stability klimatu, o udržitelném rozvoji nemluvě.

Green Deal

Je veřejným tajemstvím, že výše uvedené směrnice daly základ Zelené dohodě pro Evropu, programu EU zvaný Green Deal. Nedostatečné poznání příčin klimatické krize, v řadě směrů chybné pojetí klimatických škod, a hlavně naprosto chybný postup k tzv. klimatické neutralitě, tj. nulovým antropogenním emisím skleníkových plynů, jsou hlavními příčinami tohoto nešťastného kroku vedení EU. K tomu se vedení EU nenamáhalo ani stanovit komplexní emisní náročnost získávání elektřiny a tepla z jednotlivých druhů paliv a jiných zdrojů. Takže přednostní útlum uhlí a jeho nahrazování zemním plynem celkové emise skleníkových plynů snižuje jen v EU, resp. rozsáhlé úniky silného skleníkového plynu metanu v zemích těžby ropy a zemního plynu nejsou kalkulovány. Celková zátěž emisemi skleníkových plynů v CO_2ekv. se tak mírně zvyšuje.

Zelená dohoda pro Evropu ukládá členským státům EU v průměru snížit antropogenní emise skleníkových plynů na polovinu v roce 2030 proti roku 1990 a na nulu v roce 2050. K tomu mají napomoci masivní dotace z veřejných rozpočtů a rozvíjení obchodu s emisními povolenkami. Dával jsem kolegovi dotaz, zda mně opravdu poslal Zelenou dohodu… Poslal, byla to opravdu Zelená dohoda pro Evropu či spíš pro zlost.

Představa, že sama EU s asi devíti procenty antropogenních emisí skleníkových plynů zvrátí klimaticky nepříznivý vývoj na Zemi, je mimo realitu, i kdyby teorie klimatických změn v intencích velkého klimatického panelu IPCC neměla vážné chyby a otazníky. Každý soudný by měl vědět (po liberálních ekonomech je to ale nereálné chtít), že dokud na Zemi neskončí brutální útlak včetně válek a lidé nebudou mít garantované uspokojování alespoň základních hmotných a duchovních potřeb, na klimaticky neutrální vývoj můžeme zapomenout, o udržitelnosti nemluvě.

Samotná Zelená dohoda mohla vypadat jako neškodné akademické cvičení. Nikoliv. Následovala série kroků k její realizaci, které vesměs vzbuzují děs. Nahrazování principu bezplatného přidělování emisních povolenek principem jejich částečného prodeje v dražbách a stahování části povolenek na emise CO₂ z oběhu vedlo k prudkému růstu jejich cen a také k vysokému kolísání ceny těchto povolenek a následně i cen elektřiny a tepla na trhu. Získávají na tom hlavně spekulanti, z nichž část se nachází v USA. Za předsednictví premiéra „pětidemoliční“ vlády ČR Petra Fialy byly schváleny směrnice, zavádějící obchod s povolenkami na emise CO₂ i pro střední, malé a mobilní zdroje včetně zákazu prodeje aut na fosilní paliva od roku 2035. Zničit zbytek ekonomiky ČR, ožebračit a následně vyvlastnit velkou část jejího obyvatelstva a pak…??? Že se nám zahraniční konkurence směje? To je prý jen sprostá pomluva.

Už teď povolenky na emise CO₂ vážně zatěžují rozvoj a energeticky náročný průmysl drtí. Pro hrubou představu, viz tabulka č. 1:

MŽP upozorňuje, že systém je značně složitý. Uváděná čísla je nutno brát jen jako orientační. Zprávy, že cena emisní povolenky se zvýšila (snížila) o 30 % z měsíce na měsíc, patří k tomuto podivnému obchodu s povolenkami na emise CO₂.

Do roku 2011 včetně byl obchod s emisními povolenkami jen mezi podnikatelskými subjekty, obchodovalo se spíše s nevelkými přebytky povolenek, takže postihoval jen velmi malou část emisí CO₂. Mimo něj byly zcela střední, malé a mobilní zdroje. Velká část emisních povolenek se přidělovala zdarma.

Výrazný růst výnosu obchodu s povolenkami na CO₂ lze datovat od roku 2017 a 2018. Je zřejmé, že zátěž 15–19 mld. Kč za rok, soustředěná do velkého, energeticky náročného průmyslu, citelně snižuje jeho komerční efektivnost, o dopadu energetické krize od poloviny roku 2021, zesílené po 24. únoru 2022 nesmyslným embargováním Ruska, nemluvě. Situace, kdy podniky EU mají 3–5x dražší paliva a energie než podniky v Číně, v Indii, v USA a v dalších státech, je zjevně neúnosná. ČR v důsledku špatné politiky vlády Petra Fialy má přitom paliva a energie v EU jedny z nejdražších.

Zjevným zločinem, prosazeným Evropskou komisí od 1. 7. 2026, je rozšíření obchodu s emisními povolenkami na střední, malé a mobilní zdroje znečištění. Cílem ale není podle mého hodnocení ochrana stability klimatu, ale vyvlastnění podstatné části obyvatelstva, zvláště pak v chudých bývalých socialistických státech.

Zlí jazykové tvrdí, že vedení EU to myslelo dobře. Na jedné diskusi nám situaci vysvětlil čínský velvyslanec v tomto duchu: „Čína investovala stamiliardy dolarů a eur do výzkumu a vývoje zařízení pro fotovoltaické a věrné elektrárny a do elektromobilů a v konkurenci na světovém trhu uspěla. EU vydala stamiliardy eur na dotování hluboce ztrátových fotovoltaických a větrných elektráren, a hlavně elektřiny v nich vyrobené a v mezinárodní konkurenci neuspěla.“  Mysleli to prý dobře, ale dopadlo to jako obvykle. Přírodní zákony a zákony tržní ekonomiky se opět prosazují, eurobyrokratům navzdory.

Závěr

Chceme-li zachránit Evropskou unii, musíme:

1. Zrušit Lisabonskou smlouvu a vrátit EU na úroveň spolupracující obchodní unie,
2. Zrušit euro a eurozónu dřív, než její nesplatitelné dluhy rozmetají celou EU.
3. Zrušit Green Deal a jeho směrnice, vedoucí EU do třetího světa. Zlý obchod s emisními povolenkami nahradit jednotnou daní za antropogenní emise CO_2ekv. ve výši orientačně 20 Kč/t CO_2ekv.
4. Odejít od politiky multikulturalismu, „genderismu“, rusofobie, militarizace a války dřív, než EU a svět zničí. 2500 mld. dolarů, promrhaných v současné době za rok na zbrojení a války, je naprosto nepřijatelných, o válečných škodách nemluvě. Není to nutná daň za pokrok či za šíření pochybných západních „euroamerických“ hodnot, jak někteří cynici v žoldu zbrojního průmyslu tvrdí. Je to daň za tragické selhání politiky nejen velmocí.

Jsem si vědom, že takový obrat nehrozí, dokud nedojde na nejhorší.

*

Jan Zeman – ekonom, Argument