Komu politicky patří Milada Horáková?

Česká pravice – tedy současná vláda a její souputníci v médiích – v posledních letech soustavně využívá k útokům na komunisty a potažmo na vše levicové v naší zemi tragický osud Milady Horákové. Tak jako vždy v posledních letech se snaží kolem výročního dne nezákonné popravy M. Horákové rozpoutat slovní pyrotechniku, v níž zneužívá protikomunistickou kartu neadekvátní současné síle komunistické strany.

Dnes – 27. června si připomeneme půlkulaté, 75. výročí popravy Milady Horákové. Jednalo se nesporně o jeden z nejodpornějších teroristických zločinů bývalého komunistického režimu. Všechny rozsudky, které byly vyneseny soudem v procesu s M. Horákovou a dalšími obžalovanými, byly vyneseny na základě vykonstruovaných obvinění a měly politické pozadí. Nerozhodl o nich ve skutečnosti soud, který byl v té době jen prodlouženou rukou totalitní moci, ale soud jenom přikryl předchozí politické rozhodnutí vedení komunistické strany.

Kdo vlastně byla Milada Horáková?

Horáková byla názorově socialistkou, což stojí za připomenutí, zj.  pánům z české pravice, vládním činitelům, v čele s premiérem Fialou a provládním publicistům. Názorově s českou pravicí tedyneměla nic společné. Byla  jako reformní socialistka především političkou, která hledala konsenzus. A proto jednala s každým, s pravicí i s komunisty. To je důvod, proč byla v 30. letech tak úspěšná v administrativě pražského Magistrátu, kde působila v sociální oblasti. Ve 20. a 30. letech stáli v čele hlavního města republiky postupně dva národně socialističtí (ČSNS) primátoři. Nejprve to byl po dobu 15 let Karel Baxa a poté až do konce První čs. republiky Petr Zenkl. Zejména k P. Zenklovi, pozdějšímu místopředsedovi vlády a předsedovi ČSNS, měla M. Horáková politicky velmi blízko.

Jako velmi mladá vstoupila M. Horáková do Čs. strany socialistické. Tedy nikoliv do národně sociální strany (jak se někdy chybně uvádí), která existovala v letech 1897 až 1918. Tato strana se na březnovém sjezdu v roce 1918, na němž přijala radikální socialistický program, přejmenovala na Československou stranu socialistickou. Byla tak socialistickou, ale nemarxistickou stranou. V závěru 20. let byla tato strana přejmenována na Československou stranu národně socialistickou (ČSNS). A nejvýznamnější osobností této strany byl v té době její místopředseda a ministr zahraničních věcí Československa Edvard Beneš.

S názvem ČSNS vydržela strana až do října 1938, kdy ukončila v době Druhé čs. republiky svou činnost. Větší část jejích členů odešla do Strany národní jednoty a menší, levicovější část, do Strany práce. Do  Strany práce přešla také většina sociálních demokratů. Politická elita republiky se tak snažila zjednodušit politický systém státu, omezit intenzívní stranictví, které přispělo k pádu První republiky.

Milada Horáková pracovala po celá 30. léta na Magistrátu Prahy v sociální oblasti. Měla na starosti nadace a oblast péče o matku a dítě. Její politickou mentorkou byla národně socialistická senátorka Františka Plamínková, dnes bohužel téměř zapomenutá, která byla první předsedkyní Čs. rady žen. Plamínková byla první naší političkou, která se vážně zabývala v českých poměrech všestrannou emancipací žen. M. Horáková velmi úzce spolupracovala s Petrem Zenklem, který v 30. letech působil v pražské městské radě, právě v oblasti sociální. A od roku 1935 byl primátorem Prahy až prakticky do zahájení německé okupace.

Za II. světové války se M. Horáková podílela na práci významné odbojové organizace, Petičního výboru Věrni zůstaneme. Podílela se v odbojové organizaci zj. na zpracování nového programu socialistického charakteru „Za nový stát“. V tomto programu převážně sociálně demokratičtí a národně socialističtí odbojáři vyjádřili svou představu o budoucí podobě obnovené Československé republiky. Jako státu především sociálně spravedlivého, který se měl rozvíjet poněkud jiným směrem nežli První čs. republika.

V roce 1945 po ustavení Ústavodárného národního shromáždění se M. Horáková stala jeho členkou – poslankyní za ČSNS. Poslankyní byla i po volbách do Národního shromáždění v květnu 1946. Národní socialisté se v těchto volbách stali druhou nejsilnější stranou ve státě, po komunistech. A stali se jejich hlavním politickým rivalem.

Bohužel, velká část vysokých funkcionářů ČSNS vůbec nepochopila změnu politiky KSČ, ke které došlo v průběhu podzimu roku 1947. Do té doby hrál J. Stalin v Evropě vyšší hru. Předpokládal, že může parlamentní cestou, tedy prostřednictvím parlamentních voleb, získat přes tamní komunistické strany, rozhodující politický vliv ve dvou významných zemích západní a jižní Evropy – ve Francii a Itálii. To se však nepodařilo a Sověti se tak rozhodli „konsolidovat“ svojí mocenskou pozici ve střední a východní Evropě. A tak čeští komunisté přitvrdili. Měli ve svých rukou rozhodující silová ministerstva, zj. ministerstvo vnitra, ale také Státní bezpečnost. Měli ze všech stran nesrovnatelně nejsilnější vlastní tisk. Zaujímali klíčové pozice v jednotném odborovém hnutí a v jiných masových společenských organizacích. Byli tak skvěle připraveni na politický střet s nekomunistickými stranami, který nastal v únoru 1948.

Měli také v nekomunistických stranách, a to včetně národních socialistů, početné páté kolony. Věděli přesně, co se ve vedení těchto stran děje. Je zajímavé, že se dodnes přesně neví, kdo byl hlavním informátorem komunistů přímo z předsednictva národně socialistické strany. Provést puč za takovýchto podmínek bylo proto pro komunisty celkem snadné.

Po únoru 1948, vlastně již během pěti únorových dnů převratu, se šestisettisícová národně socialistická strana prakticky rozpadla. Její ústřední sekretariát obsadily komunistické lidové milice. Funkcionáři ČSNS na všech stupních organizace byli perzekuováni Akčními výbory Národní fronty. Vedoucí činitelé této strany byli nuceni většinou ihned po únoru odejít do exilu.

Milada Horáková se rozhodla pro jiný postup. Byla jedním z mála poslanců Národního shromáždění, kteří po únoru 1948 rezignovali na svůj poslanecký mandát. Nechtěla být po únoru stafáží, „demokratickou kulisou” vznikajícího totalitního režimu. Na rozdíl od jiných, stejně exponovaných národních socialistů, však neodešla do exilu.

V roce 1948 to byli především sovětští poradci, kdo vytipoval právě M. Horákovou jako hlavní osobu ve vykonstruované protivládní skupině (opírám se v tomto tvrzení o svědectví řady národních socialistů, vč. bývalého poslance A. Vandrovce, kteří mně tyto informace před léty sdělovali). Prostě, sovětští poradci a jejich čeští pomahači z StB cynicky kalkulovali s tím, že M. Horáková bude u soudu bránit První republiku, prezidenty Masaryka, Beneše a bude vycházet při své obhajobě ze zásady „Pravda vítězí“. Původně do čela prefabrikované protistátní skupiny Sověty vytipovaný JUDr. J. Nestával, byl velmi tvrdý advokát. Nestával se dokázal vysekat z obtížně situace, když mu hrozil za války reálně trest smrti před nacistickým soudem. A jako advokát by zcela nepochybně použil všech možností pro svou obhajobu, zj. když by věděl, že mu jde o život.

Zmanipulovaný politický proces měl zastrašit masy bývalého členstva národně socialistické strany. Samozřejmě měl zastrašit i další demokraty, kteří by se snad snažili o organizovaný odpor proti tehdejšímu režimu. A byl pochopitelně také drsným vzkazem exilovým politikům, zejména pak P. Zenklovi, nejvýznamnější politické osobnosti čs. exilu.

Nelítostně fungující Státní bezpečnost měla tehdy již pod kontrolou celou společnost a dokázala infiltrovat prakticky všechny odbojové skupiny. V důsledku toho, jakákoliv odbojová činnost uvnitř státu prakticky neměla žádný efekt. Dříve nebo později tito lidé – odbojáři skončili v kriminále. Do tohoto soukolí se dostala Milada Horáková, nesmírně čestná a vzdělaná žena, která žila ideály Masaryka a Beneše, jež samozřejmě v nově vytvořených poměrech po únoru 1948 nebylo možné prosazovat.

A kdo jsou političtí dědicové Milady Horákové?

Rozhodně to nejsou pravičáci typu Fialy, Rakušana, Výborného či Hřiba. Ti všichni a jejich reakční souputníci budou mít jistě, tak jako v předchozích letech, snahu si přivlastnit osobnost socialistky M. Horákové. Ještě před 10 a 15 lety to bylo prakticky nemožné. Ale čas plyne a chybí zde silná strana reformně-socialistického zaměření, která by připomínala pánům z české pravice, kde je jejich místo. A kdo je kdo…

Vrátím se nyní o 16 let zpět. Na základě vlastní zkušeností mohu s klidem říci, že úctu, kterou dnes česká pravice prokazuje M. Horákové, je třeba brát ze strany pravice jako zcela účelovou věc. Před 16 lety jsem se zúčastnil, jako tehdejší předseda ČSSD, tedy v té době nejsilnější strany v zemi, odhalení nového pomníku M. Horákové, na Pankráckém náměstí. Tehdy tuto akci zorganizovali národní socialisté a já jsem tam jako jimi pozvaný host vystupoval s projevem, coby tehdejší předseda sociální demokracie. Žádného pravičáka jsem ale na této akci neviděl.

A chci připomenout, že nebýt sociální demokracie, tak by pomník Milady Horákové na Pankráci zřejmě neexistoval dodnes. Sociální demokracie tehdy věnovala na zřízení pomníku M. Horákové 150 tisíc korun. Já sám jsem daroval na tento účel deset tisíc korun. A zejména se mi podařilo zajistit jako hlavního sponzora pomníku obdivovatele M. Horákové, mého osobního přítele z Vídně, člena rakouské SPÖ a tehdejšího poradce sociálně demokratického primátora Vídně Häupla, Eduarda Haranta. Edie Harant, vídeňský Čech, přispěl do sbírky na pomník částkou 50 tisíc eur. Jak mi tehdy sdělil hlavní organizátor sbírky MUDr. Bohdan Babinec, národní socialisté oslovili v té době s žádostí o finanční dary mnoho subjektů, a to i pravicových stran. Ale od pravicových stran a pravicových politiků byla odezva minimální, neboť jejich finanční dary se limitně blížily nule. Je dobré si tuto skutečnost připomenout právě teď, neboť lze očekávat, že česká pravice, ti různí Vystrčilové, Růžičkové, Fialové a další, spustí v těchto dnech slovní pyrotechniku antikomunistického ohňostroje a budou se snažit přisvojit si politický odkaz Milady Horákové. Tyto lidi – politikáře – zajímá na životě této velké ženy jen její tragická smrt. Tragický osud jí samotné v naprosto vykonstruovaném politickém procesu. A o její život a dílo se vůbec nezajímají.

*

Jiří Paroubek – autor je bývalý předseda vlády ČR a bývalý úspěšný předseda ČSSD

Na snímku Milada Horáková při rozhovoru s prezidentem republiky Edvardem Benešem