/kráceno – podklad k překladu: kancelář prezidenta RF – Kremlin.ru/
J.M. Sanz Mingote (dle překladu) – španělská agentura EFE: Především bych se chtěl připojit ke svým kolegům a poděkovat Vám za možnost být zde, kde nasloucháte přímo zpravodajským agenturám – a také poděkovat agentuře TASS za její pohostinnost.
Jak víte, za několik dní se bude konat summit NATO a jedním z témat, o nichž budou zúčastněné státy diskutovat, je, že Evropa uvažuje o přezbrojení a plánuje větší výdaje na armádu.
Moje otázka je tedy velmi přímá. Pokud byste měl možnost promluvit nebo oslovit členy tohoto orgánu, co byste jim řekl, jaké by bylo Vaše poselství, Vaše výzva? Vnímáte přezbrojení NATO jako hrozbu pro Rusko?
Vladimir Putin: Nepovažujeme žádné přezbrojení ze strany NATO za hrozbu pro Ruskou federaci, protože jsme soběstační, pokud jde o zajištění naší bezpečnosti, a neustále modernizujeme naše ozbrojené síly a naše obranné schopnosti.
Ať už NATO dělá cokoli – samozřejmě, vytváří to určité hrozby – budeme všem těmto hrozbám čelit, jakmile se objeví. O tom není pochyb. V tomto smyslu jakékoliv přezbrojování a navyšování rozpočtů na pět procent HDP v zemíchNATO nemá smysl. To zaprvé.
Za druhé. Víte, v průběhu staletí – bohužel je to pravda, mohu to říci naprosto odůvodněně – právě v průběhu staletí se otázka hrozby ze strany Ruska objevovala na Západě – čas od času – po dlouhou dobu, neustále. Pro západní elity to bylo výhodné zvláště pro budování jejich vnitřní politiky, protože na základě imaginární hrozby z Východu mohly vždy tahat peníze z kapes daňových poplatníků a omlouvat své vlastní chyby v oblasti ekonomiky hrozbou z Východu. Když se podíváte, když se podíváme společně do historických knih, dojdeme k závěru, že se čas od času toto téma vždycky objevovalo.
Je jasné, že současná krize vztahů mezi Ruskem a západní Evropou začala v roce 2014. Ale problém není v tom, že Rusko anektovalo Krym, ale v tom, že západní země umožnily státní převrat na Ukrajině.
Víte, dříve jsme neustále slýchali: musíme žít podle pravidel. Jaká pravidla? Co je to za pravidla, když do Kyjeva dorazily tři státy – Francie, Německo, Polsko – a jako garanti podepsaly papír o dohodě mezi opozicí a mocenskými orgány v čele s prezidentem Janukovyčem? Podepsaly to tři státy, ministři zahraničí. Kolega z Německa se na mě dívá, pan Steinmeier, který byl v té době ministrem zahraničí, [stvrdil to] svým podpisem. A o pár dní později provedla opozice státní převrat a nikdo ani nekýchl, jako by se nic nestalo, chápete? A pak jsme už jen slýchali: musíme žít podle pravidel. Jaká pravidla? Co si to vymýšlíte? Píšete pravidla pro jiné, ale sami se jimi řídit nehodláte, že? Kdo tak chce žít, podle takových pravidel?
A tak začala krize. Ne proto, že by Rusko jednalo z pozice síly, ne, z pozice síly začali jednat ti, které jsme donedávna nazývali partnery. A bývalá náměstkyně ministra zahraničí USA, myslím, že to byla paní Nulandová, přímo řekla: utratili jsme pět miliard dolarů, tak už teď snad neodejdeme. Utratili jsme pět miliard dolarů na převrat – co se dá dělat, trošku překvápko! Tak ahoj, už jsme tady!
Od rozpadu Sovětského svazu jednali naši západní partneři vždy přinejmenším z pozice síly. Je jasné proč, psal jsem o tom. Protože světový řád po druhé světové válce byl založen na rovnováze sil mezi vítězi. A nyní byl jeden z vítězů pryč – Sovětský svaz se zhroutil. Máme to za sebou, Západ začal všechna tato pravidla přepisovat podle sebe. O jakých pravidlech je tedy řeč?
Po Krymu začaly události na jihovýchodě Ukrajiny. Co se tam stalo? Lidé na jihovýchodě převrat neuznávali. Místo aby s nimi vyjednávali, začali proti nim používat armádu. My jsme se na to dívali, dívali, snažili jsme se dohodnout – osm let, rozumíte? Žádných pět dní. Osm let jsme se snažili dosáhnout dohody mezi kyjevskými mocenskými orgány, jejichž hlavním zdrojem moci byl státní převrat, a tehdejším jihovýchodem Ukrajiny, tedy Donbasem. Nakonec ale současné úřady řekly: z minských dohod nás nic neuspokojuje, to znamená, že je plnit nebudeme. Osm let jsme jim to trpěli, chápete?
Bylo nám těch lidí líto, osm let se jim tam vysmívali. Ruská pravoslavná církev ješikanována i nadále, stejně jako ruskojazyčné obyvatelstvo. Všichni se tváří, že si ničeho nevšimli.
Nakonec jsme se rozhodli tento konflikt ukončit – ano, s použitím našich ozbrojených sil. Co to znamená? Že se snad chystáme zaútočit na východní Evropu?
Jeden slavný Hitlerův propagandista kdysi řekl: čím neuvěřitelnější je lež, tím rychleji jí lidé uvěří. Legenda o tom, že se Rusko chystá zaútočit na Evropu a země NATO, je takovou stejně neuvěřitelnou lží, která se snaží přimět obyvatelstvo západoevropských zemí, aby tomu uvěřilo. Chápete, jak je to absurdní? Ti, kdo to říkají, tomu sami nevěří. Ani Vy tomu asi také nevěříte. Věří snad někdo z vás tomu, že se Rusko chystá zaútočit na NATO? Tak o čem je řeč?
Víte, že země NATO vydávají na zbrojení 1400 miliard dolarů? To je více než všechny země světa dohromady, včetně Ruska a Čínské lidové republiky. A kolik je tam v zemích NATO obyvatel? – Kolem 300, 340 milionů. Rusko, jak víte, jich má 145, méně než 150. Peníze, jež vydáváme na zbrojení, jsou s tím nesrovnatelné. Prostě nesrovnatelné! My se snad chystáme zaútočit na NATO? Co je to za nesmysl?
Všichni si moc dobře uvědomují, že je to nesmysl. Ale klamou vlastní obyvatelstvo, aby zajistili, že se z rozpočtů vyvedou peníze, pět procent – tři a půl plus jeden a půl – a vysvětlí se tím neúspěchy v ekonomice a v sociální oblasti. Spolková republika Německo, vedoucí ekonomika Evropské unie, se – pochopitelně – potácí na pokraji recese. Jen tak mimochodem, stále nemohu pochopit, proč Spolková republika odmítla využívání ruských energetických zdrojů. Přes Ukrajinu jsme zásobovali i ostatní evropské země, Ukrajina od nás dostávala tranzitní peníze – 400 milionů ročně, ale Německo odmítlo – z nějakého důvodu – odebírat ruský plyn. Proč? Nezlobte se, ale žádné racionální vysvětlení neexistuje. Proč?
Volkswagen umírá, Porsche umírá, sklářský průmysl umírá, průmysl hnojiv umírá. Kvůli čemu? Abych naštval průvodčího, koupím si lístek a nepojedu – to je ono? Čirý nesmysl!
Takže – pokud chtějí země NATO ještě víc navýšit rozpočet, je to jejich věc. Ale nikomu to neprospěje. Samozřejmě, vytvoří další rizika, to ano. Ale to není naše rozhodnutí, to je rozhodnutí zemí NATO. Myslím si, že je to naprosto iracionální a nesmyslné, protože žádná hrozba ze strany Ruska samozřejmě neexistuje, to je prostě nonsens. Dr. Goebbels řekl, a já to ještě jednou zopakuji: čím je lež neuvěřitelnější, tím rychleji se jí uvěří. A někdo – v Evropě – tomu pravděpodobně i uvěří.
Raději by měli zachraňovat svůj automobilový průmysl a zvýšit mzdy.
***
Martin Romančik – německá agentura DPA:
Nový spolkový kancléř Friedrich Merz nedávno prohlásil, že si dovede představit, že by s Vámi mohl telefonicky pohovořit.
Myslíte si, že by to bylo užitečné? Chtěl byste mít kontakty s novým spolkovým kancléřem? A myslíte si, že by Friedrich Merz mohl být úspěšnějším prostředníkem mezi Ruskem a Ukrajinou než Donald Trump?
Vladimir Putin: Pokud chce pan spolkový kancléř zavolat a pohovořit si, už jsem to řekl mnohokrát, neodmítáme žádné kontakty a jsme tomu vždy nakloněni. Před rokem a půl – nebo před kolika, před dvěma? – byly takové rozhovory s kancléřem [Olafem] Scholzem a s dalšími evropskými lídry pravidelné. Ale v určitém okamžiku, kdy si naši evropští partneři usmysleli, že nám způsobí strategickou porážku na bojišti, sami tyto kontakty přerušili. Když přerušili – prosím, nechť je i obnoví. Jsme tomu nakloněni, to jsem řekl mnohokrát.
Zda může Německo jako prostředník v našich jednáních s Ukrajinou přispět více než Spojené státy? O tom pochybuji. Zprostředkovatel musí být neutrální. Když vidíme německé tanky Leopard na bojišti, a sledujeme, jak Spolková republika uvažuje o dodávkách Taurusů určených k útokům na ruské území s využitím nejen samotné techniky, ale i důstojníků Bundeswehru – vznikají – samozřejmě – velké otazníky. Všem je dobře známo, že pokud k tomu dojde, absolutně to neovlivní průběh válečných akcí, to je vyloučeno, ale zcela to pokazí naše vztahy.
Proto nepovažujeme Spolkovou republiku, stejně jako mnoho dalších evropských zemí, za neutrální stát, ale za stranu podporující Ukrajinu a v některých případech dokonce za spoluviníka těchto válečných akcí.
Ale přesto, pokud hovoříme o přání diskutovat k tomuto tématu, předložit nějaké myšlenky na toto téma, znovu opakuji: jsme k tomu vždy připraveni a vstřícní, prosím
***
Serdar Karagez – turecká agentura ANADOLU:
Ještě předtím jste s tureckým prezidentem Erdoganem podepsali dohodu o „obilném koridoru“, a to již během této války. Společně jste vyřešili otázku záchrany milionů lidí před hladomorem. I za těchto okolností jste dokázali najít řešení tak složitých problémů.
Minulý týden vyzval pan Erdogan k uspořádání summitu v Turecku, mírového summitu. Pan Zelenskyj okamžitě souhlasil. Pan Trump řekl: když pojede Putin, pojedu i já. Z Kremlu jsme však dostali vzkaz, že k tomu ještě nedozrály podmínky.
V této souvislosti bych se rád zeptal: přisuzujete vedoucím představitelům při řešení této otázky stále nějakou důležitou roli? A jaké podmínky musí dozrát, aby se vůdci sešli a tento konflikt ukončili?
Vladimir Putin: Ohledně prohlášení prezidenta Trumpa jsem slyšel něco jiného. Pan Trump řekl: Putin nejede, proto nejedu ani já.Co bych tam dělal, když tam nebude? A má pravdu. V tomto smyslu má naprostou pravdu. Tolik za prvé.
Za druhé. Opakovaně také řekl, že „kdybych byl prezidentem já, k této válce by nedošlo“. Myslím, že i v tomto má pravdu. Za chvíli vám řeknu proč.
Protože v jednom z mých posledních telefonických rozhovorů s panem Bidenem jsem mu řekl – nebudu teď zacházet do podrobností, máme samozřejmě nahrávky rozhovorů – že bychom neměli vést žádné horké konflikty, měli bychom vše řešit mírovou cestou a měli bychom donutit současné vedení Ukrajiny, aby splnilo požadavky svých občanů žijících na jihovýchodě: aby zastavilo genocidu ruskojazyčného obyvatelstva, aby tam přestalo porušovat lidská práva, jak o tom neustále mluvila předchozí administrativa, lidská práva lidí žijících na jihovýchodě.
Mimochodem, řekl jsem mu tehdy: Víte, ono se vám zdá, že se to teď všechno tak nějak snadno vyřeší, ale může to nějakou dobu trvat a ukáže se, že byste raději neměli dělat to, k čemu situaci nyní tlačíte. To jsem řekl Bidenovi. Je pravda, že kdyby byl tehdy prezidentem Trump, možná by k tomuto konfliktu nedošlo. To připouštím.
A teď co se týče těch jednání na nejvyšší úrovni. Víte, já jsem se účastnil jednání v Minsku, když jsme hledali zásady mírového urovnání a jednali jsme 17 hodin v kuse, celou noc. Ano, dohodli jsme se na jistých zásadách, ale západní strana je nerealizovala. Bývalá (německá) kancléřka řekla, že šlo jen o získání času, aby bylo možné Ukrajinu vyzbrojit. Řekla to veřejně, nikdo ji k tomu nenutil. Totéž potvrdil bývalý francouzský prezident. Vyslovili to oni, chápete? Takže se ukázalo, že naši takzvaní západní partneři nehodlali splnit vůbec nic.
Je tedy třeba najít řešení, které by nejen ukončilo současný konflikt, ale také vytvořilo podmínky pro to, aby se podobné situace v dlouhodobém horizontu neopakovaly.
Když konflikt začal, přesvědčovali jsme ukrajinskou stranu, aby podle známých minských podmínek a dohod znovu sjednotila tu část Ukrajiny, která ji chtěla opustit, ale oni to odmítli. A tak nakonec vypukl ozbrojený konflikt.
Co jsme udělali? Víte, už jsem to řekl [generálnímu tajemníkovi OSN Antóniu] Guterresovi a řekl jsem to veřejně. Můžete se hádat, jak chcete. Můžete Rusko stigmatizovat, jak chcete, že „zahájilo agresi“. Ale poslouchejte mě: nemusíte být velký odborník na mezinárodní právo, abyste pochopili logiku, o níž teď budu mluvit.
Část území jedné země se rozhodla oddělit od části původní. Jednalo se o jihovýchod Ukrajiny – Doněck a Luhansk, které se rozhodly oddělit. Měly na to právo, nebo ne? Přísně vzato, v rámci mezinárodního práva a Charty OSN na to právo měly. Příslušný článek hovoří o právu národů na sebeurčení. Myslím, že se jedná dokonce o článek první. Rozumíte, jde o právo národa na sebeurčení. To za prvé.
Za druhé. Byla tato část země v průběhu tohoto procesu povinna žádat o povolení centrální orgány v Kyjevě, nebo ne? Ne. Protože existuje rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora OSN, podle něhož šlo o precedens, který vytvořilo Kosovo. Mezinárodní soudní dvůr OSN výslovně napsal: pokud se část země rozhodla oddělit, není povinna se s touto otázkou obracet na ústřední orgány. To je vše.
Donbas se tedy oddělil. Pokračujme: měli jsme právo uznat jejich nezávislost? Neuznávali jsme ji osm let, rozumíte? Osm let jsme to tolerovali a snažili se vyjednávat. Nakonec vyhlásili nezávislost. Měli jsme právo je uznat? Proč ne? Uznali jsme je.
Ale tím, že jsme je uznali, jsme s nimi uzavřeli smlouvu o vzájemné pomoci. Mohli jsme se do toho pustit? Samozřejmě, že ano. Udělali jsme to. V rámci této smlouvy, kterou jsme ratifikovali v parlamentu, jsme byli povinni jim poskytnout pomoc, včetně vojenské. Oni nás o tuto pomoc oficiálně požádali a my jim ji poskytujeme.
Řekněte mi, kde jsem udělal chybu, který můj krok byl chybný? Nenajdete ji, neexistuje. Všechno na sebe navazuje, jedna věc vyplývá z druhé.
A když už mluvím o kosovském precedentu, vzpomínám si, co se tehdy stalo. Tehdy západoevropské země a Spojené státy vyvíjely poměrně velký tlak na soud OSN, aby přijal toto rozhodnutí: když se část země oddělí, nemusí tato část chodit k ústředním orgánům a žádat je o souhlas.
Toť vše! Chápete? Všechno to uhnětli oni sami svýma vlastníma rukama. A pak se ptají: Jak jste to udělali? No, takhle. Vy můžete a my ne? Takhle to ale nebude. Pravidla musí být jednotná, jen tak budou stabilní, a to je záruka bezpečnosti pro všechny, ne na úkor ostatních – to je klíčová věc, klíčový článek.
Dobře, jsme připraveni se setkat. Jen tak mimochodem, řekl jsem: jsem připraven setkat se se všemi, včetně Zelenského. Ale o to nejde: pokud ukrajinský stát někomu důvěřuje, aby jednal, ať už to bude, proboha, i Zelenskyj – o to nejde. Otázka zní: kdo ten dokument podepíše? Podívejte se, já jsem si nic nevymyslel. Propagandisticky řečeno, o legitimitě současných úřadů si můžete myslet, co chcete. Ale při řešení důležitých otázek pro nás nemůže být důležitá složka propagandistická, ale složka právní, zákonná.
Jaká tedy je ta složka právní? Podle ukrajinské ústavy je prezident Ukrajiny volen na pět let. Neexistují žádné způsoby, jak prodloužit jeho pravomoci, a to ani za válečného stavu. Píše se tam, přečtěte si to pozorně: za válečného stavu se prodlužují pouze práva parlamentu, Rady. Píše se tam, že ve válečném stavu se nekonají žádné volby. To je pravda. Ale nikde není psáno, že se prodlužují práva prezidenta. Neprodlužují, to je vše.
Podle ústavní struktury není Ukrajina ani parlamentní, ani prezidentskou republikou, ale prezidentsko-parlamentní republikou. Co to znamená? Znamená to, že všechny orgány moci sestaví prezident. Všichni se domnívají, že jde o demokratickou společnost. Stát je však organizován tak, ževšichni jsou jmenováni prezidentem: všichni vojenští velitelé jsou jmenováni prezidentem, všichni ministři jsou jmenováni prezidentem, všichni gubernátoři jsou jmenováni prezidentem – žádná volitelnost neexistuje. Pokud je tedy první osoba nelegitimní, stává se nelegitimním celý systém moci.
Proč to říkám? Je nám jedno, kdo vyjednává, třeba i současný šéf režimu. Jsem dokonce připraven k takovému setkání, ale pokud to bude nějaká závěrečná fáze, ne abychom tam seděli a donekonečna něco rozdělovali, musíme za vším udělat tečku. Ale tu tečku musí podepsat legitimní autority, jinak, však to znáte, přijde někdo další a hodí to všechno do koše. To nemůžeme dopustit, řešíme důležité věci. Proto to nevzdávám, ale je třeba udělat ještě hodně práce.
A nakonec to nejdůležitější – možná to není to nejdůležitější, ale důležité to je. Když jsme ještě před začátkem konfliktu prosili ukrajinské úřady, aby plnily všechny minské dohody, odmítly to. Pak začala známá speciální vojenská operace. Jakmile začala – a to také není žádné tajemství -, řekli jsme jim: poslouchejte, stáhneme naše vojska z Doněcké a Luhanské republiky, které jsme uznali za nezávislé státy, a hotovo, zítra všechno skončí. „Ne, my budeme bojovat.“ Tak dobře, bojujme…
Pak uběhl ještě nějaký čas, mluvil jsem o tom i veřejně a jeden z mých západních kolegů se mě zeptal: jak souvisí Chersonská nebo Záporožská oblast s Doněckem a Luhanskem, s regiony, za něž jsme bojovali? Vždyť s nimi nemají nic společného? Řekl jsem: to je logika válčení. „A dovedete si představit, že byste se odtamtud stáhli?“ „Ano,“ odpověděl jsem. A pokračoval: mohli bychom popřemýšlet o jakési suverenitě Ukrajiny, ale s povinným věcným břemenem, to znamená právem průchodu, právem průjezdu po zemi na Krym. Proč? Protože neustále vyhrožují, že zničí Krymský most. Je to jednoduchá věc. A on odpověděl: „Můžu to říct v Kyjevě?“ – „Můžete.“ A on šel a řekl to. Odpověděli mu, že je agent Kremlu. Přitom se jednalo o jednu z předních osob známého státu. Takovou hloupost! Odřekli tak hloupým způsobem.
Dobře, co se dá dělat. V reakci na žádosti občanů žijících na tomto území jsme uspořádali referendum – a bylo hotovo, je to nyní nedílná součást Ruské federace. Ale, jak jsem už řekl, situace se bude zhoršovat – a už se pro ně také zhoršila. Teď nemluvím o Doněcku nebo Luhansku, ale o dalších dvou subjektech Ruské federace, a samozřejmě o Krymu. Můžeme o tom také debatovat.
Mimochodem, když jsme jednali v Istanbulu – moc děkuji prezidentu Erdoganovi – v roce 2022, ač se to bude zdát divné, dohodli jsme se s nimi na všem, rozumíte? V návrhu dohody, který byl připraven, byly zahrnuty otázky denacifikace i otázky teritoriální.
Našli jsme takové formulace, které obecně vyhovovaly nám i Ukrajině. Ale pak přišli ti, kteří chtějí zvýšit výdaje na obranu v Evropě i za oceánem, a řekli: ne, musíme porazit Rusko na bojišti. A všechno, na čem jsme se dohodli, bylo vyhozeno do koše. A to je vše, začali pracovat na dosažení toho „úžasného“ cíle.
Situace se však změnila. Teď říkají: ne, pojďme vyjednávat. Otevřeme ty „balíčky“ a budeme vyjednávat. Ale nemůžeme nad tím sedět dnem i nocí celý rok! Jsme však připraveni v těchto jednáních pokračovat.
Tato jednání mají smysl v humanitárním směru. Už jsme se dohodli na výměně 1200 zajatců. Vracíme si lidi – to je dobře. Už jsme vrátili 500, 400 našich bylo také vráceno. Myslím, že tady bude všechno spravedlivé: dostaneme všechny, které bychom měli dostat.
Bohužel, bohužel, je to smutné a těžko se o tom mluví, vrátili jsme šest tisíc těl – dokonce více než šest tisíc – a na oplátku jsme dostali, myslím, 57, ale my jsme vrátili šest tisíc těl mrtvých ukrajinských vojáků. Teď jsme připraveni vydat ještě asi tři tisíce. Ale to jsou, opakuji znovu, smutná a tragická čísla.
Přesto se jedná o humanitární záležitost a pozitivní výsledek jednání v Istanbulu. Děkuji vám za tuto příležitost a děkuji i prezidentu Erdoganovi.
Jsme ale také připraveni jednat věcně o zásadách urovnání. Potřebujeme jen, aby na to byla připravena i ukrajinská strana. Její západní sponzoři a takzvaní spojenci by ji neměli tlačit do boje do posledního Ukrajince, ale uznat realitu dneška a tlačit ji k dohodám, nikoliv k pokračování válečných akcí. To je vše.
Jsme v kontaktu, naše vyjednávací skupiny jsou ve vzájemném kontaktu. Teď jsem se ptal Mědinského, říkal, že právě dnes mluvil se svým protějškem z Kyjeva. V zásadě souhlasí s tím, že se sejdou po 22. červnu.
Ale musím hned dodat, že nejen prezident Erdogan, ale i pan Fidan dělají vše pro to, aby dosáhli tohoto urovnání, stejně jako, musím to říct zcela otevřeně, prezident Spojených států, pan Trump. Podle mého názoru je skutečně odhodlán k urovnání.
Určitě budeme spoléhat na postoj našich přátel z Číny, z Indie i z dalších zemí BRICS. Jsme s nimi v této otázce v neustálém kontaktu. I oni jsou tím velmi znepokojeni. Když se setkávám s vedoucími představiteli těchto zemí, téměř všechny naše rozhovory začínají tímto tématem a já jim o tom referuji.
Jsme jim vděční, že o tom přemýšlejí a hledají možnosti, jak tento konflikt vyřešit. Věřte mi, že i my ho chceme ukončit co nejdříve a nejraději mírovou cestou, pokud bychom se mohli dohodnout. To je z mé strany vše.
…
Zdroj: Kreml – kancelář prezidenta Ruské federace. Vybrala a z ruštiny pro Novou Republiku přeložila PhDr. Jana Görčöšová
