DOHODA NEBO KAPITULACE? PŘEDSTAVENÉ CLO JE MÝTUS, SKUTEČNOST SE ROVNÁ KATASTROFĚ

Když Donald Trump během obchodních jednání s Evropskou unií předložil svůj “tahák”, kde vedle evropských návrhů připsal vlastní požadavky a bez uzardění je protlačil, málokdo čekal, jak hluboký otisk tato dohoda zanechá v peněženkách běžných Evropanů. Ve chvíli, kdy EU kývla na zvýšení cel na auta a další klíčové výrobky, povinný dovoz americké energie za stovky miliard dolarů a navýšení evropských investic do USA, otevřela se cesta k řetězci ekonomických dopadů, které zdaleka nekončí na hranicích velkých firem.

Skutečná cena dohody: Ekvivalentní clo 45-85 %

Čistě teoreticky – kdyby se všechny povinné platby, které Unie podpisem dohody slíbila Spojeným státům, slily do jediného “cla”, vyšlo by na evropský export něco mezi 45 a 85 procenty. Jak jsme k tomuto číslu dospěl? Nejde jen o přímá cla, ale o komplexní finanční zátěž, která zahrnuje tři hlavní položky: přímá cla, povinný odběr energie a odliv kapitálu. Všechna uvedená data a výpočty vycházejí z analýz renomovaných agentur a oficiálních zdrojů.

Jak jsme dospěl k číslům – detailní vysvětlení zátěže

Celková roční hodnota exportů EU do USA je přibližně 580 miliard USD. Tato hodnota vychází z dat Eurostatu za rok 2024, kde export EU do USA činil 531,6 mld. EUR (přibližně 579 mld. USD při průměrném kurzu 1 EUR = 1,09 USD). Právě k této sumě vztahujeme jednotlivé finanční dopady dohody:

Přímá cla představují roční zátěž kolem 60-65 miliard USD. Zatímco se často mluvilo o 15% clech na automobily, tato dohoda uvaluje 15% clo na většinu evropského průmyslového zboží (včetně léků, polovodičů a spotřebního zboží). Odhaduje se, že clo dopadne na zhruba 70 % celkového evropského exportu. Pro ocel a hliník (představující export asi 6 miliard USD) navíc zůstává clo na úrovni 50 %. To vše dává výslednou částku kolem 60-65 miliard USD ročně.

Dražší americká energie znamená dodatečné náklady přibližně 175 až 250 miliard USD ročně. Dohoda zavazuje EU k odběru americké energie, zejména LNG, v celkovém objemu 750 miliard USD do roku 2028, což představuje zhruba 250 miliard USD ročně po dobu tří let (2026-2028). Pro srovnání, v roce 2024 EU dovezla americkou energii v hodnotě přibližně 76 miliard USD. To znamená, že jen kvůli tomuto závazku platí Evropa ročně o zhruba 175 miliard USD více (“příplatek navíc”), než by tomu bylo za stávajících podmínek a dovozů. V nejvyšším scénáři pak počítáme s plnou hodnotou tohoto povinného odběru, tedy s celými 250 miliardami USD. Jde o obrovský “skrytý poplatek”, který zvyšuje náklady na výrobu napříč celou Evropou.

Ztracené domácí tržby v EU kvůli bezcelnímu vstupu amerického zboží odhadujI na 20 miliard USD ročně. USA získávají touto dohodou téměř bezbariérový přístup na evropský trh pro většinu průmyslového zboží (zemědělství a některé chemikálie zůstávají mimo). Americké zboží, vyráběné z levnější energie a často za nižší mzdy, bude mít cenovou výhodu a bude vytlačovat evropskou produkci z domácího trhu. Tento expertní odhad vychází z analýz podobných předchozích obchodních dohod.

Závazek evropských investic v USA představuje odliv kapitálu ve výši 150 miliard USD ročně. Dohoda zmiňuje záměr investovat 600 miliard USD v USA do roku 2028, což při lineárním rozložení dělá asi 150 miliard USD ročně. Je důležité poznamenat, že tyto investice nejsou přímým ročním nákladem ve smyslu cla a nejsou právně vymahatelným závazkem EU, pocházejí ze soukromého sektoru. Dlouhodobě mohou nést výnosy, nicméně krátkodobě představují významný odliv kapitálu z Evropy, který snižuje domácí investiční kapacitu.

Výsledek – “ekvivalentní clo” (celkové toky děleno exportem EU do USA)

Na základě těchto údajů jsem vypočítal tři scénáře celkové zátěže a jejich ekvivalent v clech, vztažený k celkovému ročnímu exportu EU do USA (580 miliard USD):

Scénář A (nejkonzervativnější): Pokud sečteme pouze přímá cla (kolem 65 mld. USD), dodatečné náklady na americkou energii (přibližně 175 mld. USD) a ztracené domácí tržby (20 mld. USD), dostaneme celkovou zátěž kolem 260 miliard USD ročně. To odpovídá 45 % celkového exportu EU do USA.

Scénář B (střední): K předchozím nákladům přidáme odhadovaný odliv kapitálu na investice v USA (150 mld. USD ročně). Celková zátěž pak dosahuje kolem 410 miliard USD ročně, což odpovídá 71 % celkového exportu EU do USA.

Scénář C (nejagresivnější): V tomto scénáři počítám s plnou hodnotou povinného odběru americké energie (250 mld. USD) a zahrneme i investiční závazek (150 mld. USD). Celková zátěž tak stoupá na kolem 485 miliard USD ročně, což odpovídá 84 % celkového exportu EU do USA.

S ohledem na zaokrouhlení a drobné nejistoty v datech tak docházíme k rozmezí 45-85 %. Tento interval slouží jako indikátor celkové finanční zátěže, nikoli jako doslovné celní sazby. Horní okraj rozpětí zahrnuje i kapitálové toky, které nejsou daní, ale významným odlivem finančních prostředků.

Co čísla znamenají v praxi

Reálně by to odpovídalo clům ve výši 45-85 % na každou evropskou zásilku, kdyby se všechny peníze platily čistě na celnici. Dolní okraj rozpětí počítá jen čisté finanční náklady (cla a energetický příplatek), zatímco horní okraj zahrnuje i kapitálové toky (investice), které sice nejsou přímou daní a mohou časem nést výnos, ale představují zásadní odliv prostředků z Evropy a snižují domácí investiční potenciál.

Pro firmy je to drtivý zásah do marží, který vymaže konkurenceschopnost mnoha výrobků na globálním trhu i v rámci EU.

Pro zaměstnance je to stejně velké, jen rozmazané: část připlatí v drahé energii, část ztratí ve formě bonusů, a tisíce pracovních míst ani nevzniknou, protože výroba se zastaví nebo přesune.

Pro státní rozpočty je to permanentní odliv desítek až stovek miliard eur ročně – méně daní doma, víc dluhu, více úroků, méně peněz na veřejné služby.

Jednoduše řečeno: Pokud by Washington vyvěsil na každém přístavu ceduli “Clíme Evropu osmdesáti procenty”, efekt by byl téměř stejný jako kombinace 15 % tarifu, povinného LNG a nulových cel na americké zboží, spolu s masivním odvlivem investic. Jen se teď ta platba tváří jako “obchodní dohoda” místo jedné velké daně.

Dopady na automobilový průmysl a evropskou výrobu

Evropa dnes vyváží do Spojených států zhruba 700 tisíc osobních aut ročně. Průměrná cena exportovaného vozu je podle odhadů ACEA/ING kolem 52 000 USD/kus (což odpovídá celkové hodnotě 38,9 miliardy EUR ročně). Zavedení 15% cla tedy zdraží evropský vůz v USA o 7-8 tisíc USD. Pro amerického zákazníka to znamená vyšší cenu, pro evropského výrobce pak jednoznačně méně prodaných vozů. Jde o stovky tisíc aut, která najednou nenajdou kupce – a s každým z nich se propadá nejen zisk automobilky, ale hlavně se rozpouští práce a mzda tisíců lidí v celém výrobním řetězci, od dodavatelů dílů po logistiku. Navýšení cel zasáhne také další evropské produkty. Výroba, která zůstane ležet na skladech, rychle spustí propouštění, omezení přesčasů a rušení bonusů. Ztráta jistoty zasáhne domácnosti ve všech regionech. 

Energetický šok: Trojnásobné až pětinásobné zdražení

Nejde však jen o cla a auta. Historicky měla Evropa přístup k relativně levné energii – například v roce 2020 platil český průmysl za plyn kolem 12 eur za megawatthodinu. Po přesměrování dovozů na americké LNG, které je podle nové dohody povinné a má objem stovek miliard dolarů, cena pro firmy i domácnosti vystoupala na 35 až 45 eur a v krizi i nad sto eur za megawatthodinu. Aktuální průměr TTF (referenční cena plynu) se pohybuje kolem 35 EUR/MWh. Zdražení je tedy trojnásobné až pětinásobné oproti minulosti. To není jen statistika: u většiny domácností znamená navýšení účtů za elektřinu a plyn minimálně o osm tisíc korun ročně. Podniky však nesou ještě vyšší zátěž. Výroba v Česku je navíc energeticky extrémně náročná. Každá koruna navíc za energii se rozlije do ceny potravin, stavebnin, dopravy – a samozřejmě i do výsledné konkurenceschopnosti výrobků na světových trzích. 

Nevýhodné podmínky: Amerika si chrání trh, Evropa otevírá

K tomu přibývá fakt, že Amerika na rozdíl od Evropy zachová ochranu svého trhu, zatímco evropské bariéry klesnou. To vytvoří falešnou rovnost: na evropském trhu se brzy objeví více průmyslového zboží z USA, vyráběného z levnější energie a často za nižší mzdy. Zatímco evropské produkty budou v Americe narážet na clo a drahé vstupy, americké zboží se do Evropy dostane levněji – a spotřebitelé, kteří mají sami hlouběji do kapsy, po něm pochopitelně sáhnou. Peníze, které by jinak zůstaly v Evropě a platily místní práci, zisky a daně, budou odcházet za oceán. Tento mechanismus podkopává smysl cel. Pokud Evropa povinně odebírá drahou americkou energii, zvyšuje to výrobní náklady evropských firem. I kdyby clo do USA bylo jen 10 % nebo 15 % z původní ceny, reálná bariéra je mnohem vyšší, protože je kalkulována ze zvýšené ceny výrobku, který už obsahuje dražší energii. V konečném důsledku se velká část evropského zboží na americkém trhu neuplatní. Naopak, díky nulovým clům z USA do Evropy na průmyslové výrobky a nižším výrobním nákladům (díky levnější americké energii) bude americké zboží pro evropské spotřebitele atraktivnější.

Ztráta “ceny práce” a dominový efekt na ekonomiku

Výsledkem je ztráta “ceny práce”. Když v Evropě neprodáme auto nebo stroj, není to jen číslo ve firemním reportu. Je to nevyplacená mzda zaměstnance ve výrobě, řidiče kamionu, technika ve skladu, dělníka v ocelárně. Ten člověk už nenakoupí v pekárně, nezajde ke kadeřníkovi, nepošle dítě na kroužek a nekoupí nové boty v místním obchodě. Každá koruna, která by se v ekonomice několikrát otočila, zůstane v Americe nebo zmizí v celní pokladně. Tato cena práce tedy, obojí peníze z produkce, zůstane mimo EU. Podnik bude zasažen nižší produkcí a vyššími náklady, čímž si Trump zajistil, že místo daně z příjmu, která by byla odvedena do země, kde produkce existuje, bude odvedena do USA. Dále část peněz z práce tu nezůstane.

To vede k propadu služeb a maloobchodu. Holiči, kavárny, restaurace, řemeslníci – všichni pocítí, že lidé méně utrácejí. Některé provozovny zavřou, jiné budou bojovat o přežití se sníženými zisky. Řetězová reakce se dotkne i měst a obcí, které budou mít méně z DPH, méně ze zisku podniků, méně z mezd.

Dopady na státní rozpočet a životní úroveň

Pro stát je to další rána. S nižšími příjmy na daních musí vláda buď šetřit na základních službách – školství, zdravotnictví, opravách silnic – nebo se zadlužit ještě víc. Dluh roste, s ním i úroky, což dále omezuje prostor pro jakékoliv investice do budoucnosti. Pokud navíc poroste tlak na výdaje na obranu až k pěti procentům HDP, znamená to pro Česko dodatečných 300 miliard korun ročně. A to už dnes stát hospodaří s deficitem, který se promítá do kvality života všech obyvatel.

Ve výsledku, když všechny tyto efekty sečteme, česká domácnost přijde za rok o celý jeden čistý měsíční plat – v současnosti v průměru kolem 46 tisíc korun. Je však důležité si uvědomit, že jde o můj scénář založený na kumulovaných dopadech, nikoli o přesný výpočet z makro-modelu. Neznamená to, že by někdo každý měsíc dostal na účet o čtyři tisíce méně. Reálně to znamená, že se tato částka rozplyne v dražších energiích a výrobcích, v nevyplacených prémiích, nenastoupených přesčasech, v méně prodaných službách a v krachujících obchodech. Stejné peníze, které kdysi zaplatily výuku vašeho dítěte, rekonstrukci silnice nebo pobyt v nemocnici, už v rozpočtu nebudou. Stát bude muset škrtat, zvyšovat daně, nebo omezit služby. A to ještě v tomto řetězci nepočítáme s dalším brutálním efektem – emisními poplatky a povolenkami, které v budoucnu zvednou cenu energie i výroby na úplně novou úroveň.

To vše začalo na jednom papíře a v několika krátkých bodech. Když se řetězec rozhodnutí a čísel rozvine do reality, dotkne se života každého z nás. Úroveň životní jistoty a blahobytu v Evropě dostává ránu z milosti – a my budeme jen sčítat, kolik z naší práce, peněz i budoucnosti zmizelo podpisem na druhé straně oceánu.

*

RČ

Přišlo internetem