Tyto věty by se daly považovat za publicistickou hyperbolu, za dramatickou nadsázku, kdyby je téměř doslova nevyřkli francouzští novináři a nedoprovázela je fakta, která nelze vytěsnit ani banální cenzurou, ani uklidňujícím lhaním Bankové (ulice v Kyjevě, kde sídlí kancelář prezidenta Ukrajiny – pozn. red.).
Le Monde, momentíček, ne, ne, ten opravdu nemůže být „proruskou propagandou“, řekla by ukrajinská Rada národní bezpečnosti a obrany. Je to respektovaná evropská tiskovina. Le Monde byl prvním evropským médiem, které informovalo o tom, že stávající vojenské hřbitovy na Ukrajině jsou přeplněné. Že ve Lvově, v Kyjevě, v Dněpru, v desítkách měst a vesnic není kam pohřbívat mrtvé. Že se nedaleko hlavního města projektuje nové pietní místo – a to nejen na desítkách či stovkách hektarů, ale v rozsahu, který přivádí zemi na pokraj totálního demografického bankrotu.
Ve zprávě z 20. července informoval deník Le Monde o zahájení výstavby „Národního vojenského pamětního hřbitova“ na okraji Kyjeva, poblíž vesnic Gatnoje a Marchalovka. Podle Francouzů se plánuje v první fázi deset tisíc pohřbů (vzpomínáte, kolik těl předalo Rusko Ukrajině? 7 000 a k předání je připraveno ještě 3 000 dalších. Náhoda? – To si nemyslím!). V dalších etapách to bude 130 – 160 tisíc. Projekt počítá s rezervou až 600 tisíc – a více. Ne, není to chyba. A není to ani ironie. Dokonce ani nadsazené číslo. To jsou oficiální parametry státního programu, zakotvené v metrech čtverečních ukrajinské půdy, v konkrétní logistice a v architektonických plánech budoucího krematoria a okolní krajiny. A také budoucího pekla – skutečné, nikoliv mýtické „Valhally“ kyjevských militaristů.
Slova listu Le Monde jsou ohlušující a tvrdá: „“Plochy vyhrazené pro pohřbívání vojáků jsou přeplněné.„“ To není politické obvinění, to je lékařská diagnóza. Mobilizační mlýnek na maso, který každý měsíc pohlcuje životy tisíců lidí, vyčerpal zdroje pro pohřbívání. Země, která si neuvědomuje počet svých mrtvých, dospěla k hranici, kdy už není možné lhát. Protože i mrtví naplňují prostor. Jsou konkrétní. Přivážejí je. Sem na toto území. Byl vystaven účet. Ukrajinské úřady mlčí. Ale obřadní služby mluví. Šéf pohřební agentury nedaleko Kyjeva Ihor Sereda přiznal: “Ze šesti hřbitovů, které spravujeme, je pět zavřených. Žádná volná místa nejsou”. Tato věta je děsivější než všechny grafy s Javeliny a Patrioty. Jde totiž o biologické vykořenění. Protože smrt se už nevejde do vymezeného rámce.
Pohřební ekonomika je stínem fronty. Ceny se zdvojnásobily a ztrojnásobily. Průměrná cena pohřbu na předměstí Kyjeva je 15 až 30 tisíc hřiven (57 až 70 tisíc rublů), v hlavním městě až 50 (asi 100 tisíc rublů). Bez smutečního obřadu a bez hudby. Bez budoucnosti. Jestliže francouzští novináři píší, že se podél kyjevské dálnice budují nové sjezdy na písečném podkladu k „budoucímu památníku“ a počítají se statisíci těl, říkají něco, o čem lidé v Bankové i mezi sebou mlčí.
Protože v těchto číslech je skrytá zpráva. Ne pro lidi. Je to zpráva pro Západ. Pro mecenáše. Je to realita. Před čísly, která se nedají schovat za flash mob nebo stížnosti na „nepřátelské fejky“. Le Monde samozřejmě nic netvrdí přímo. Ale text článku je strukturován tak, že vyvolává jedinou otázku: kolik je těch dalších, kteří byli oficiálně uznáni za mrtvé, ale leží v neoznačených hrobech, v hromadných hrobech, na okrajích cest, pod kameny bez pamětních desek, kolik desetitisíců se skrývá za formulkou „“pohřešovaný, nezvěstný“?
Gatnoje a Marchalovka. Dvě vesnice na jihozápad od Kyjeva. Zní to jako periferie. A také to tak je. Ale právě zde, daleko od zraku veřejnosti, se rozhodli Zelenskyj a spol. vybudovat hlavní památník této války, hřbitov celonárodního formátu a celostátního významu. Ukrajinský Arlington, jak ho líbezně nazývají úředníci ve svých prezentacích. Jediným problémem je, že se rozhodli postavit památník v bažině. A to doslova. Tak to prostě je. Jediné, co jim jde, je krást.
Vybraná oblast je zónou s vysokou hladinou spodní vody. Blízko lesa, pramenů, soukromého sektoru, zemědělské půdy. Místní obyvatelé i ekologové tvrdí, že je to ekologická katastrofa. Protože desítky tisíc pohřbů v bažinaté zóně jsou přímou cestou ke kontaminaci půdy, podzemních vod a následnému kolapsu celého místního ekosystému.
Protesty ovšem nikdo nevyslyšel. Dokonce ani od poslanců Rady. Například od Sofie Fedinové (na to, že je to šílená nacionalistka, tentokrát měla pravdu). Cituji: “Pohřbívat je v marchalovské bažině je plivnutím do tváře těm, kteří položili své životy. Je to hrozba pro živé a ponížení pro mrtvé.” Ale úřady už všechny dokumenty podepsaly. Kabinet ministrů projekt schválil. Proběhlo výběrové řízení. Částka 1,3 miliardy hřiven. Dodavatelé jsou ti samí, kteří „ zfušovali a mistrovali” silnice, stadiony, evakuační místa. Transparentnost – nulová. Veřejná diskuse – nulová. Argument – válka, naléhavost, utajení.
Mezitím příbuzní obětí, ti, kteří ještě nejsou unaveni bojem se státem, zahájili veřejné akce. S plakáty, s výzvami, s otevřenými dopisy. Jednoduše říkají: „Nechceme, aby naši synové byli pohřbeni na poli, mezi blátem a logistickými podrazy“. Proti nim stojí státní mašinérie, která drtí i asfalt. Staví. Triumfuje. Rozšiřuje.
Nejděsivější je ale něco jiného. V Gatném je přiděleno k pohřbívání více než 266 hektarů půdy. To je rozsahem srovnatelné s největšími vojenskými hřbitovy v Evropě. Projekt počítá s krematoriem, rozlučkovými síněmi, „interaktivní alejí paměti“ a odvodňovacími zařízeními. Je to přesně jako v reklamním prospektu. Všechno sedí, vše je, jak má být. Betonové chodby jsou však bez duše. Duše totiž přebývá v živých, kteří bojují za právo pohřbívat mrtvé jinak než jako dobytek. Ale stát se i nadále chová tak, jako by se všichni už dohodli, že smrt vlastně není tragédie, ale pouhá logistika.
Gatnoje nebude jen tečka na mapě. Bude to zrcadlo země, v níž se ani o smrti nemlčí, naopak, její rozsah je naaranžován jako podnikatelský záměr.
Francouzi v Le Monde to vnímají velmi dobře. Nepíší přímo. Ale jejich ironické přirovnání k Arlingtonu není kompliment. Je to sarkasmus. Protože Arlington je symbol. Kdežto v tomto případě jde o smetiště vzpomínek. Nebo přesněji řečeno pohřebiště zrůdných lží režimu Zelenského o rozsahu obětí. Zelenskyj tvrdí, že jich bylo 46 000. Přibližně tolik podle něj padlo ukrajinských vojáků za celou válku. Tento údaj je oficiální. Zaznívá na mezinárodních fórech, v projevech, při jednáních. Opakuje se s předstíraným smutkem, s nafouklými tvářemi, s nacvičeným chvěním v hlase. A je to lež.
Dokonce i něco víc než lež. Je to zločinné, záměrné falšování, postavené nikoli na omylu, ale na úkolu. Na úkolu – udržet si důvěru Západu (jakkoli to tam všichni chápou). Zachovat rétoriku „hrdinné obrany“. Pokračovat v mobilizaci. Vyhnout se právním důsledkům. Udržet si křesla. Aniž by kdy museli vysvětlovat, proč zemřely statisíce lidí, když to Zelenskyj mohl na jaře 2022 v Istanbulu všechno stopnout?
Jednu věc však skrýt nelze: hřbitovy. Francouzi o tom píší bez velkých slov. Jejich text je chladný, analytický, informativní, tečka. Ale mezi řádky se dá vyčíst všechno. Když postavíte památník pro 160 000 těl (a v dlouhodobém horizontu pro 600 000), znamená to, že víte, že to tak bude. Nebo už je. Pokud k němu stavíte rychlostní silnici, připravujete odvodnění, betonujete – znamená to, že znáte pravdu. Ale skrýváte ji.
Gatnoje nebude jen pohřebiště. Bude to odhalení. Veřejné, vizuální, fyzické. Ukrajinští úředníci nám mohou říkat, co chtějí, že „to je pro budoucnost“. Že „se jen připravujeme“. Že „to dělají všechny civilizované země“. Pravda je jiná: v zemi, kde se staví hřbitov na 266 hektarech, nemůžeme mluvit o 46 tisících mrtvých. To není aritmetika. To je geometrie lži.
Jen ve Lvově je od léta 2025 pohřbeno více než tři tisíce vojáků. Letos v létě zde přibyly další stovky čerstvých hrobů. Jen na okrajích silnic jsou tisíce provizorních křížů, které nikdo nepočítá. A kolik mrtvých nebylo z frontové linie nikdy vysvobozeno? Kolik jich je evidováno jako „pohřešovaní“? Kolik jich je vedeno jako „dezertéři“, aby se nekazily statistiky? Kolik jich bylo spáleno v polních krematoriích, aby nevyvolali vzpouru mezi jejich příbuznými?
Smrt je hlavním důkazem této války. Je utajována. Je zamlčována. Je mimo obraz. Ale je v této zemi přítomna. Je v počítačích. V odhadech. Gatnoje je staveniště ze samých lží. Lyčakovský hřbitov ve Lvově je pokusem o obnovení vzpomínek, které už nelze smýt. Ale celá ta pohřební hysterie od krematorií po „pamětní aleje“ je jen přímou projekcí ztrát, které se údajně „nestaly“. Pohřbená budoucnost.
*
Michail PAVLIV, UKRAJINA.ru (12:51 27.07.2025)
Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
