Populační politika

NZZ uveřejnil v pravidelném sloupku Der andere Blick am Morgen článek Německo potřebuje neideologickou populační politiku.

Mezinárodní příklady, jako je Norsko, Korea a Maďarsko, ukazují, že i miliardy dotací jsou k ničemu, pokud chybí základní sociální podmínky. Nejdůležitější je spolehlivost, rovnováha mezi pracovním a soukromým životem a předvídatelnost. Ty začínají jistým příjmem a sahají až po spolehlivou péči o děti. To je jádro článku – pokračování je pod poznámkou.

*

Poznámka na okraj: Článek zmiňuje Jižní Koreu, Maďarsko a Norsko, proto jsem hledal ve veřejných zdrojích, jak si tyto státy s pro-populační politikou vedou. Pro představu, úhrnná porodnost v Česku v roce 2023 je 1,46; v USA 1,64; v Japonsku 1,34; naopak v Čadu 6,4 a v Afghánistánu 4,6. Jižní Korea 0,75; Maďarsko 1,55; Norsko 1,48. V Jižní Koreji se po dlouhých desetiletích v roce 2024 zvedla porodnost o desetinu.

„Maďarsko rozšiřuje svou rodinou politiku: Daň z příjmů v Maďarsku momentálně neplatí každý pracující člověk mladší 25 let, každá matka mladší 30 let a doživotně každá matka s více jak čtyřmi dětmi.

Norsko nemá specifickou, ucelenou pronatalitní politiku jako takovou, ale jeho sociální politika je navržena tak, aby podporovala rodiny s dětmi a umožňovala jim lépe skloubit rodičovství a práci
Norsko nabízí štědrý rodičovský příspěvek, který umožňuje rodičům zůstat doma s dítětem po dobu několika měsíců s plnou nebo téměř plnou náhradou mzdy.
Dětské skupiny a školky jsou státem dotované a dostupné pro většinu rodin, což rodičům umožňuje návrat do práce, zatímco se o jejich děti postarají kvalifikovaní pracovníci
Norské zákony a podnikové kultury podporují flexibilitu, což rodičům umožňuje lépe sladit pracovní a rodinný život. Často je možné pracovat na částečný úvazek nebo upravit pracovní dobu dle potřeb rodiny.
Norsko poskytuje rodinám s dětmi různé finanční podpory, včetně daňových úlev a příspěvků na děti.
Školní systém je uzpůsoben tak, aby podporoval rodiny a poskytoval jim flexibilitu a podporu.

Ačkoliv je míra plodnosti v Norsku v posledních letech mírně klesající, zůstává relativně vysoká ve srovnání s jinými evropskými zeměmi. Norská politika, která se zaměřuje na podporu rodin a slaďování pracovního a rodinného života, je považována za jeden z klíčových faktorů, které přispívají k relativně vysoké míře plodnosti.

Pronatalitní politika v Jižní Koreji je soubor opatření zaměřených na zvýšení porodnosti, která v zemi klesá na velmi nízkou úroveň. Jižní Korea se potýká s jednou z nejnižších porodností na světě a tato situace vyvolává obavy o budoucí demografický vývoj a ekonomickou stabilitu země.

Finanční podpora: Vláda poskytuje finanční příspěvky na dítě, rodičovské dávky a daňové úlevy.
Péče o děti Zlepšení dostupnosti a kvality jeslí a mateřských škol.
Podpora slaďování rodinného a pracovního života: Flexibilní pracovní úvazky, podpora firem v poskytování mateřských a otcovských dovolených.
Změna společenského klimatu: Kampaň na zvýšení povědomí o důležitosti rodiny a dětí.
Podpora bydlení: Poskytování levnějších bytů pro rodiny s dětmi.
Dostupnost zdravotní péče: Zlepšení přístupu k lékařské péči pro těhotné ženy a děti.
Podpora rovných příležitostí: Zajištění rovných příležitostí pro muže a ženy v zaměstnání i ve společnosti

*

Článek pokračuje: A ano, imigrace je také součástí řešení – ne z morálních důvodů, ale z pragmatických. Přesto je to právě oblast, kde se mnoho levičáků tomuto problému vyhýbá. Kritizují skutečnost, že právo pobytu je stále více spojeno s ekonomickým ziskem. Nekladou si však ústřední otázku: Kdo zůstane? Kdo se dlouhodobě integruje? To nebude fungovat bez kontrolované a na integraci orientované imigrační politiky.
Konzervativci se zase musí vzdát myšlenky, že demografickou nerovnováhu lze napravit romantismem domova a krbu a „německou“ porodností. Etnicky homogenní, reprodukčně silný národní stát je minulostí, pokud vůbec někdy existoval.
Co bychom tedy měli dělat? Možná by to byl začátek, jak dostat problém z ideologických ozvěn. Německo potřebuje rodinnou politiku bez tabu. Takovou, která respektuje individuální životní styl – ať už s dětmi, nebo bez nich. Takovou, která umožňuje imigraci, aniž by ji romantizovala. A takovou, která konečně uznává: Děti nemá stát – ale jeho občané.

Dovolím si se závěrem sloupku v Neu Zürcher Zeitung polemizovat. Zvolání, že děti nemá stát – ale jeho občané je demagogie čili zjednodušený argument působící na city a předsudky. Jestliže podle Hegela chápeme stát jako politickou jednotku určenou územím, obyvatelstvem a autonomní vládou a politické obyvatelstvo jako stabilní společenství jazyka, území a kultury, pak volání po odtabuizování imigrační tsunami hraničí s výprodejem státu jako takového. V Evropě je takovým příkladem „stát“ Kosovo, kde masová imigrace albánských migrantů odtrhla území od Srbska. (za současného vyvražďování a vyhnání původního srbského obyvatelstva. –pozn.red. N.R.)

Protože život tropí hlouposti, stejný den vyšel na portále Aktuálně článek, který se podivoval nad faktem, že „osis“ důchodkyně mají důchod v průměru o 357€ vyšší než „wesis.“

V německých spolkových zemích, které byly v letech 1949 až 1990 součástí Spolkové republiky Německo (SRN), tedy takzvaného západního Německa, dostávají ženy důchod v průměru nižší než 1000 eur (24 650 Kč). Na východě, který byl do roku 1990 součástí komunistické NDR, naproti tomu už od roku 2023 není žádná spolková země, ve které by ženy v průměru dostávaly důchod nižší než 1100 eur (27 115 Kč). Medián činí na východě 1218 eur (30 024 Kč), tedy o 357 eur více než na západě.

Podle řady statistik je finanční situace lidí na východě Německa i 35 let po znovusjednocení horší než na západě. Výjimka, kterou tvoří důchody žen, je způsobena tím, že v západním Německu mladé ženy po založení rodiny často zůstávaly s dětmi doma a i později pracovaly na zkrácené úvazky. V NDR naproti tomu ženy výrazně častěji pracovaly na plné úvazky, a to i díky dostupné státní péči o děti.

Nenechte se mýlit manipulací o státní péči o děti. Maminky nerodily děti do náruče státu – jak zní toto tvrzení, ale stát se postaral o dostupné a dostačující veřejné služby. Když jsem se před dvaceti lety podivoval nad rušením jeselské péče a nad rušením školek, setkal jsem se s nevrlým tvrzením, že takových zařízení jsou na komerčním základě hromady a ještě jsou nevyužity. A bude-li bohdá třeba, vytvoří trh něco jako dětské skupiny, protože si podnikavější maminky rády přivydělávají. Že tím padá mantra o dostupnosti, to už zastánce komerčních služeb neviděl (nebo nechtěl vidět). Článek v NZZ neklade jenom otázku – ale také přináší odpověď

Miliardy dotací nestačí, pokud chybí základní sociální podmínky. Nejdůležitější je spolehlivost, rovnováha mezi pracovním a soukromým životem a předvídatelnost. Ty začínají jistým příjmem a sahají až po spolehlivou péči o děti.

Jenže plošné zavádění těchto základních sociálních podmínek je v rozporu s ekonomickým systémem. Tím je tržní hospodářství a úsilí jednotlivých ekonomických subjektů o maximalizaci jejich soukromého zisku. Toho dosahují ve vzájemné konkurenci na trhu. Vzájemné vztahy jednotlivých ekonomických subjektů určené soutěží o maximalizaci zisku jsou v přímém rozporu se spolehlivostí, rovnováhou a předvídatelností.

Michael Francis Moore je americký filmový a televizní režisér, scenárista, producent a spisovatel. Ve svých filmových esejích často velebí asi dvacetileté období po druhé světové válce, kdy korporace platily ještě válečné, až 90 % daně ze zisku a z výnosu těchto daní stát realizoval tak zvaný Americký sen. Klade sugestivní otázky – například: „Byl by Ježíš v dnešní době kapitalistou?“ a bojkotuje základní fakt, že v soutěži morálka versus peníze, morálka zákonitě prohrává. Když se podíváme pravdě do očí, musíme vidět, že kapitalistické výrobní síly produkují kapitalistické výrobní vztahy a kdo by se chtěl chovat v rozporu s jejich zákonitostmi, ten rychle přestává být kapitalistou a sám se stává zaměstnancem jiných kapitalistů.

Zvídavý čtenář však může položit otázku: „ Jak to, že existují (převážně muslimské) státy, kde populace není otázkou?“

Udržování, nebo dokonce rozvíjení populace je vždy otázkou prostředků. Mít děti je v každém případě drahé. Buď tyto prostředky jsou k dispozici, potom nic nebrání rozvíjení populace, protože si vychovatelky, učitele aj. můžeme dovolit, nebo tyto prostředky nemáme, a potom to znamená nahradit prostředky znevolněním rodiny, se vším, co tento výraz znamená. Vše podřídit zájmům dítěte. V muslimských rodinách tíhu znevolnění rozkládají na členy širší rodiny, což bylo ještě před dvě stě lety běžné i v Evropě. A to zase souvisí s postavením žen ve společnosti. A to už není účelem tohoto článku.

Závěrem jsem hluboce přesvědčen, že trvalé a plošné řešení populačního deficitu není v rámci současného sociálního státu a tržního ekonomického systému vůbec možné.

*

napsal Leo K., Kosa Zostra