Rostislav Iščenko: Ázerbájdžán ví, že Rusko brzy skoncuje s Ukrajinou, proto se pustil do riskantní hry

– Rostislave Vladimiroviči, proč přešel Ázerbájdžán k otevřené konfrontaci s Ruskem právě teď? K jakým dlouhodobým důsledkům to může vést?

– Ázerbájdžán se nikdy nepovažoval za spojence Ruska. Vždy se stavěl do pozice státu pragmaticky spolupracujícího s Ruskem. “Tady pragmaticky spolupracuji, jinde pragmaticky škodím. Nic osobního.” A protože Ázerbájdžán dotáhl vždy jakoukoli konfliktní situaci s Ruskem do posledního extrému, viděli jsme, jak se tato pragmatická spolupráce změnila v pragmatickou konfrontaci.

Důvodem je skutečnost, že Alijev se posílení Ruska obává. Uvědomuje si, že s ním může bojovat jen do té doby, dokud má Rusko svázané ruce na Ukrajině, a tam se věc chýlí ke konci. Zda půjde do války s Ruskem Evropa, a pokud ano, tak kdy – to nikdo neví. Ale pokud Rusko posílí v Zakavkazsku, Ázerbájdžán se ocitne v kleštích.

Na jihu je nepřátelský Írán, který vždy podporoval Arménii a vždy měl vlastní problémy s Ázerbájdžánem. Zároveň sami západní analytici tvrdí, že Ázerbájdžán umožnil průlet amerických a izraelských letadel svým vzdušným prostorem.

Íránu patří jižní Ázerbájdžán (dvě třetiny historického Ázerbájdžánu). Stalin jej kdysi zamýšlel připojit k Ázerbájdžánské SSR, ale nevyšlo to. V Íránu měly tradici ázerbájdžánské dynastie, které zde vládly. Obecně existuje mnoho faktorů, které by zdánlivě měly obě země sbližovat, ale ve skutečnosti vedou ke konfliktům.

To znamená, že k Íránu na jihu se může připojit posílené Rusko na severu, jež bude provádět aktivní politiku v Zakavkazsku a nebude se spoléhat na Ázerbájdžán. Přinejmenším proto, že hlavním spojencem Ázerbájdžánu je Turecko a Turecko je pro Rusko „ani přítel, ani nepřítel, ale tak nějak“.

Ani v Arménii nelze počítat s Pašinjanovou věčnou vládou. K moci se tam mohou dostat revanšisté, kteří opět nastolí otázku Karabachu a protiázerbájdžánského spojenectví. Gruzie je nyní Rusku příznivě nakloněna. Střední Asie má také své obavy z posilování Ruska, ale nikdo tam kvůli Ázerbájdžánu do oprátky nepoleze.

Pokud chce Baku realizovat své zájmy, včetně propojení Střední Asie s Tureckem prostřednictvím koridoru Zangezur a společných energetických projektů, může tak učinit pouze v době, kdy je Rusko zaneprázdněno. Právě proto hledá Ázerbájdžán podporu států, které Rusku konkurují. A právě proto dává Alijev Rusku pod jakoukoli záminkou najevo, že se mu jeho aktivity v Zakavkazsku nelíbí.

Je jasné, že Alijev velmi riskuje. Turecko je již přetížené ve své snaze být ženichem na každé svatbě, protože není nejbohatší zemí a jeho ekonomice se moc nedaří. Ani Erdoganova popularita není nijak závratná. Jeho odpůrci se cítí dostatečně silní na to, aby nastolili otázku jeho vytlačení od moci. A protože se Erdogan už nemůže spoléhat jen na volební demokracii, podniká represivní kroky proti svým odpůrcům, kdykoli je to možné. Zároveň je nepravděpodobné, že by Alijev našel kromě Turecka nějakého jiného spojence.

Západ? Za prvé, ten má svou vlastní historii s vlivnou arménskou diasporou na Západě. Za druhé, na rozdíl od Ukrajiny Ázerbájdžán nenabízí Západu, že by se stal jeho proxy, ale naopak – snaží se Západ využít jako prostředníka k řešení svých problémů. To znamená, že Západ Alijeva neodmítá, ale ani ho nevítá s otevřenou náručí.

Proto Ázerbájdžán sází na regionální nestabilitu a očekává, že bude schopen balancovat mezi různými hráči a zachová si tak absolutní suverenitu. Z hlediska jeho zájmů je to ambiciózní a čestná politika. Otázkou je, do jaké míry se ji podaří realizovat. Protože, jak naznačuje historická zkušenost, Kavkaz vždy zůstával sférou vlivu a dokonce územím jedné ze tří okolních říší: perské, osmanské a ruské. Je to tedy otázka času, nikoliv principu.

A pak, nevíme, jak se bude vyvíjet vnitropolitická situace v Ázerbájdžánu, vzhledem k tomu, že Alijev už není mladý. Možná se mu podaří udržet Baku jako regionálního hráče, ale situace se může dříve či později změnit. Spíše ještě dříve než později. Protože teď se všechny procesy, které se táhly už léta, neustále zrychlují.

Opakuji, že síly v Zakavkazsku budou rozloženy podle toho, čí dominance tam bude obnovena. Ještě nedávno se Rusko spoléhalo na Arménii, ale situace se změnila. Pokud svým vlivem obsáhneme celý region, budeme spolupracovat s pragmatickým Tbilisi, nikoli s emocionálně nestabilním Jerevanem.

Baku bylo do jisté doby pragmatickým partnerem. Jeho prostřednictvím bylo možné vstoupit na Kavkaz s ohledem na jeho zájmy. V poslední době se však snaží prosazovat své zájmy na úkor zájmů Ruska. Proto budeme na Kavkaz vstupovat nikoli prostřednictvím Baku, ale proti vůli Baku.

Pokud má Alijev pravdu a Turecku se podaří na Kavkaze prosadit, v jisté fázi hry zvítězí. Turecko nebude schopno udržet celý Kavkaz samo, bude potřebovat silného spojence a Ázerbájdžán bude mít větší manévrovací prostor.  Írán by však rád viděl Kavkaz ve sféře ruského vlivu, protože potřebuje spolehlivé zázemí, aby mohl veškerou svou pozornost směřovat na Blízký východ, kde čelí nejen zájmům Izraele, ale i Turecka.

Nyní tedy existují dvě aliance: ázerbájdžánsko-turecká a rusko-íránská. Jejich zájmy na Kavkaze se neshodují. Stále si však myslím, že otázka rozdělení sfér vlivu v regionu bude vyřešena mírovou cestou, protože bude řešena v celkovém geopolitickém kontextu. Posílení Ruska na pozadí oslabení potenciálních spojenců ázerbájdžánsko-turecké aliance jim nedovolí, aby se nám postavili.

I když není vyloučeno, že v rámci celkové geopolitické nestability, která bude trvat ještě nejméně pět let, dojde i na Kavkaze k horkým střetům.

– Podaří se Arménii, kde Pašinjan nyní vyvíjí tlak na církev a opozici, natlačit do turecké sféry vlivu?

– Čím slabší je podpora moci, tím slabší je tlak na oponenty. Pokud mám podporu lidí, je mi jedno, jestli proti mně vedete kampaň, nebo ne. Mám-li však podporu menšiny (i kdyby tato menšina tvořila relativní většinu), může být jakákoli agitace proti mně smrtící. A Pašinjanovy poslední kroky ukazují, že ztrácí popularitu a ztrácí kontrolu nad vnitropolitickou situací v Arménii.

Pašinjan možná stihne podepsat nějaké dohody s Tureckem. Ale jak jsem již řekl, otázka Kavkazu bude záviset na celkové geopolitické situaci, nikoli na tom, kdo jaké dokumenty podepíše. A je pochopitelné, že myšlenka národního odporu v Arménii neustále sílí. Pravda, už není tak živá jako v 90. letech, kdy Arméni bojovali o Karabach. Ale národní ponížení posledních let, kdy nejde jen o Karabach, ale také o arménskou suverenitu a územní celistvost, vzbuzují ve veřejnosti touhu po pomstě.

To znamená, že i když se Pašinjanovi podaří podřídit arménské zájmy tureckým, nebude to znamenat, že to bude na dlouho a že proti tomu Arméni nebudou protestovat. Nakonec – jakékoli dohody lze vždy vypovědět.

Budu se opakovat, skutečně nejde o to, koho sežere Pašinjan, nebo kdo sežere Pašinjana. Vnitropolitická situace v malých státech a situace v regionu, kde mají malé státy většinu, podléhá geopolitickému rozložení sil.

Malé státy mohou během důležitých geopolitických konfliktů provádět víceméně nezávislou politiku. Jakmile je však geopolitický vítěz určen, celý tento krámek se rychle zavře.

– Nemyslíte si, že jak agresivní chování Ázerbájdžánu, tak represe opozice v Arménii byly záměrně zinscenovány ve stejnou dobu tak, aby zároveň poškodily ruské zájmy?

– Ne, to si nemyslím. My bojujeme, jiní bojují proti nám. Ale to neznamená, že všichni myslí jen na to, jak Rusko poškodit. Státy na území jiných států hájí své zájmy. My jsme také nevstoupili na Ukrajinu proto, abychom naštvali Ameriku, ale proto, že jsme se cítili ohroženi ukrajinskou politikou.

Je nám jedno, kdo bude na Ukrajině přítomen a bude nám vytvářet geopolitické problémy: Spojené státy, Velká Británie, Francie nebo dokonce Čína. Pro nás je důležité, že kyjevský režim chce sám poskytnout své území každému, kdo je ochoten bojovat proti Rusku. Speciální vojenská operace neřeší problém s USA, ale s Ukrajinou.

Opakovaně jsem říkal, že Ukrajina se snažila vykopnout černomořskou flotilu ze Sevastopolu ne proto, aby tam mohla naklusat americká 6. flotila (ta tam nemá co dělat), ale proto, aby Rusko nemělo základnu, s jejíž pomocí by mohlo kontrolovat Černé moře.

Sevastopol potřebujeme jen my. Ani turecká flotila neměla základnu v Sevastopolu, přestože Krym byl po staletí pod tureckou kontrolou. Ruská flotila začala mít základnu v Sevastopolu ještě dříve, než se Krym stal ruským.

Znovu opakuji, že všechny státy přicházejí někam bojovat za své zájmy. A to, zda se jejich zájmy shodují nebo neshodují s našimi, je naprostá drobnost.

*

S Rostislavem IŠČENKEM rozmlouvali Roman GNAŤJUK a Kirill KURBATOV, UKRAJINA.ru (07:00 07.07.07.2025)

***

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR a dále své jméno a datum narození. Při daru nad 1000 Kč vystavujeme darovací smlouvu. (Na vyžádání spolek Nová Republika z.s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání. V takovém případě nás kontaktujte na adrese: dvorava@seznam.cz)

*