Po zániku SSSR ruské elity věřily v deklarované liberální hodnoty Západu, kam chtěly patřit jako rovnocenný partner. Západ ale kalkuloval s Ruskem jako dodavatelem levných surovin a demokratizaci Ruska spojoval s omezením jeho vlivu na postsovětském prostoru a s rozšiřováním NATO na východ, včetně Ukrajiny, která se stala polem boje mezi Ruskem a Západem. Západ několikrát „shodil“ dohody, které byly uzavřeny na Ukrajině – dohodu mezi opozicí a Janukovičem o předčasných volbách, která měla právně ukončit revoluci, přičemž jejím garantem byly Francie, Německo a Polsko v roce 2013, Minské dohody směřující k federalizaci Ukrajiny z roku 2014, které podle slov Merkelové a Hollanda Západ nemyslel vážně, a nakonec Istanbulské dohody, umožňující deeskalaci z roku 2022, od kterých Ukrajina odstoupila na základě doporučení Velké Británie.
Vzhledem k tomu, že jedním z prvních dekretů majdanovské Ukrajiny bylo zrušení ruštiny jako jazyka regionální komunikace a aktivní ukrajinizace rusky mluvících oblastí jihovýchodu Ukrajiny, včetně změny jejich tradičních hodnot, a útoku států NATO na Jugoslávii v roce 1996 a Irák v roce 2003 bez rezoluce Rady bezpečnosti OSN, je reakce Ruska logická. Vidění situace Západem je pochopitelně zcela jiné, a proto Ruská federace pro „akceptovatelnost“ svých požadavků realizuje rozsáhlý program přezbrojování a mobilizace, a vzhledem k tomu, že má vlastní surovinové zdroje, je zatím úspěšnější než Západ.
Na druhé straně glóbu zvažuje prezident USA Donald Trump opět větší pomoc Ukrajině s tím, že „Putin chce dál zabíjet“. Jak čtete v tomto bodě jeho politiku ode zdi ke zdi?
Trump ve volební kampani slíbil ukončení války na Ukrajině, která je pro USA nákladná a odvádí zdroje od řešení problému dominance USA v jihovýchodní Asii, kde jim konkuruje Čína. Trump byl nakonec zvolen i s podporou finanční oligarchie, která získala od majdanovské elity koncese na Ukrajině, o které by mohla v případě pokračování války přijít.
Rusko sice tyto investice slovy tiskového mluvčího ruského prezidenta Peskova garantuje, ale v případě drtivého vítězství a přesunu USA do Asie vznikají pochybnosti o dodržení slibu. Někde jsem četl, že rozdíl mezi Trumpem a Putinem je v tom, že Trump hraje poker a Putin šachy. Trump jako hráč pokeru často blafuje a ukazuje svaly, aniž by měl reálné kapacity k dosažení deklarovaných cílů, přičemž doufá, že veřejnost a protivníci to neprokouknou.
Byl jste vždy zastáncem umění možného, jakési nově definované „reálpolitiky“. Co je v tomto ohledu reálné?
Co je reálné? Existuje několik projektů, o nichž jsou jejich stoupenci přesvědčeni, že jsou dosažitelné. Ke klíčovým patří Deep State, jehož cílem je vyšachovat národní státy, velký reset, který pod praporem udržitelnosti destruuje evropskou civilizaci, a projekt udržení hegemonie Západu. Když pomineme fakt, že tyto projekty jdou proti sobě, nezápadnímu světu se nemusí líbit ani jeden z nich.
Realističtí politici proto vycházejí z koncepce rozpadu globálního světa na makrozóny, formované okolo vlivných hráčů. Jejich cílem je získat zdroje a trh pro zajištění stability v rámci jejich prostoru, a protože je hráčů mnoho, lze očekávat konflikty. Reálné jsou jak dohody klíčových hráčů, tak i jaderná válka, rozpoutaná degradující elitou Západu.
Při vašem rozhovoru na téma „Interpretace historie, nebo mazání nepotřebných faktů“ s profesorem Univerzity Karlovy v Praze Sergejem Medveděvem, jenž se specializuje na politickou historii, mezinárodní vztahy a ruská studia, stáli proti sobě lidé odlišných názorů. Proč nedošlo k většímu střetu?
Nazval bych to akademickou diskusí o metodologických základech poznání v duchu dialogů Sokrata, snažícího se ukázat rozpory v argumentech protivníků. S Medveděvem jsme se shodli na tom, že narativy nemají nic společného s vědou, a že věda začíná tam, kde se pojmy definují. Při řešení konkrétních problémů kolega nicméně sklouzával k narativům, nazval bych to postmoderní politickou poezií o mravencích, špatném Rusku a dobrém Západu.
Medveděv řekl, že Rusko je země bez paměti. Trochu mi to připadá jako titul knihy Jana Bělíčka, což je rozhovor s Tomášem Glancem, Ruská duše neexistuje. Je tomu opravdu tak?
Medveděv má pravdu v tom, že Rusko je specifické a že zde dochází k pravidelnému přehodnocování historie. V Rusku díky pravoslavné tradici jsou věci často vnímané emocionálně jako černé nebo bílé, nic mezi tím a žádná jiná barva. Kromě toho pro Rusy je typické uvažování v celcích, což může mít původ v občinové tradici, přičemž ne vždy je celek strukturován, bez čehož není možná jeho postupná transformace.
V Rusku nebyl nikdy problém přijmout nařízení, problémem je jeho realizace. Týkalo se to budování komunismu, týká se to například i prezidentských dekretů, které zůstávají na papíře. Ruská duše je zkrátka specifická a jedinečná, mimo jiné stejně jako duše indická, čínská, muslimská… Čím dříve to Západ pochopí, tím pravděpodobnější je, že se vyhneme jaderné válce. Nutnou podmínkou zde je, že se vyhneme narativům a začneme věcně a kriticky analyzovat realitu.
Nedávno jsme si společně vyslechli přednášku o tom, že zhruba do pěti let přestane Evropská unie existovat a zbyde jen „pašalík“ západní Evropy, a pak, jestliže se některé státy zmátoří, něco jako Střední Evropa. Souhlasíte s touto tezí?
Riziko destrukce Evropské unie v důsledku realizace velkého resetu (Green Dealu) a vlny islámského radikalismu nepochybně existuje. Nevím, co by byl „západní pašalík“. Někteří hovoří spíše s trochou nadsázky o chalífátu Západní Evropa. Nové členské státy EU ve střední Evropě s křesťanskou tradicí mohou proto začít hledat alternativu, ať už v podobě polsko-britské koncepce „Trojmoří“, nebo koncepce „Rakouska 2“.
Zásadní problém zde ale je, že státy střední Evropy mají odlišnou historickou zkušenost a zájmy, komplikující dohody na společném postupu, a zároveň vytvořený konglomerát států by neměl suroviny a ani dostatečně velký trh k přežití. Proto pravděpodobnější se jeví začlenění střední Evropy do makrozóny silnějších hráčů.
Mám černé myšlenky, které se dají vyjádřit textem punkové kapely Sex Pistols: „No future for you“, tedy zhruba přeloženo „Nemáš žádnou budoucnost“. Jak vy to v kontextu tohoto rozhovoru hodnotíte?
Žijme v přelomové době. Podle některých je to analogie zániku Římské říše nebo konce feudalismu. Tam také mnozí situaci vnímali jako konec světa. Je potřebné začít hledat alternativy, diskutovat o možnostech. Tomu ale brání politika neomylných narativů a neomylných politiků eskalujících konflikty místo jejich řešení. Čím dříve pochopíme, že „král je nahý“, tím lépe pro nás všechny.
*
Parlamentní Listy, na snímku Společná tisková konference Donalda Trumpa a Vladimira Putina.
