Aljaška 2025: Něco se stalo. Něco, nebo Někdo? Příběh sklenice. Němcové, Pekarové, Kosatíkové a celá fialová banda nevěří svým očím. Červený koberec? Kam to máme (Overtonova) okna? Jen první dějství. A co my? Hrr na ně!

Život je vždycky barevnější než nejkřiklavěji namalované politické plakáty. A jde jen o to, jak to kdo vnímá. Jak to bere. Známý příměr o zpola naplněné sklenici: Pesimista ji označí za poloprázdnou, optimista za zpola plnou. Realista, který prostě konstatuje, že je to půl napůl, ovšem obvykle pro nikoho moc zajímavý není.

Představení, které se odehrálo na Aljašce, bylo toho dokonalou demonstrací. Velmi barevné. O “napjatě očekávané” výsledky jednání šlo vlastně až v poslední řadě. Ty byly totiž samozřejmě dopředu projednány a odsouhlasen už v okamžiku, kdy Donald s Vladimírem světu oznámili, že se potkají.

Ani jeden z nich by nešel do nejistých blat. Těch více než sto tisíc Protiproudařů, kteří zhlédli můj rozhovor s Michalem Svatošem, dopředu věděli, o čem ve skutečnosti summit bude. A k jakým závěrům (z těch publikovatelných) zhruba dospěje.

Zkušený analytik Svatoš (na rozdíl od mainstreamových truhlíků, kteří si říkají sociální antropologové, politologové či experti – převážně z “vysokých” škol) předložil rovnici politické algebry: 2 + 2 = 4.

První dějství

Všechno ostatní bylo vlastně prázdninovou zábavou pro veřejnost. Velmi barevnou a skvěle sehranou. Fascinující – a poučné – na tom je pouze jediné: Zděšené a často až hysterické reakce politických a mediálních psíků v rozpadající se chovné stanici zmršených přežraných plemen především na východní straně Atlantického oceánu. Ta americká, s příznačně mystifikačním názvem Demokraté, sice také trochu vyla, ale jen proto, aby dala najevo příslušnost ke zdivočelé smečce chcípajících tyranů.

Popsat to arabským příslovím o štěkajících psech a karavaně, která je skoro ani neregistruje, protože má před sebou ještě dlouhou cestu pouští k první zelené oáze, by bylo neúměrně “důstojné”. Skučení a bída malomocných “ochotných” je tomu blíž. Nejde o to, že by je výsledek šokoval. Ječí proto, že doufají, že ten s kopytem, který z temného pozadí všechny jejich hrůzostrašné činy (destruující ještě nedávno docela prosperující křesťanskou civilizaci) inspiruje a řídí, jim přece jen přispěchá na pomoc.

Vyloučeno to ještě zdaleka není. Mají stále své (i když prázdné) bankovní domy, které usilují brzy naplnit virtuálními penězi podloženými cvakáním klávesnice počítačů. Digitální koncentrák je téměř dostavěn. Chystají se v něm vládnout vychrtlým vězňům zbaveným lidské identity, bez hotovosti a bez domova. V historických státech vydaných v plen invazi převážně muslimským nájezdníkům se usídlí “euronegroidní rasa” (dle plánů zbožňovaného Kalergiho).

Odpůrci už po likvidaci ani nebudou spalováni, svět od hitlerovců přece jen vývojově postoupil, takže budou “kompostováni”, aby i po smrti byli ještě něčím užiteční vládnoucí elitě obsluhované “zlatou miliardou” ponechaných otroků. Toto další otevřené Overtonovo okno s “mělkými hroby” pro kompostování lidských bytostí právě dorazilo i k nám. Brzy si to vezmou do svého “volebního programu” někteří TOP progresivní kolaboranti – jako ti s číslem 09, kteří již vážně prosazují eutanazii (vraždění nepotřebných pod dohledem “lékařů”), včetně dětí.

Prostě to všechno, co si naplno zažíváme pod jejich vládou poslední čtyři roky, se má stát brzy realitou. Ta zdejší čtyřletka byla ovšem jen první dějství. A právě když měla jít opona nahoru pro druhý akt s názvem Konec příprav, začátek realizace, někdo jako by vyměnil scénář. A místo druhého začalo opět první dějství – ale úplně jiné hry s názvem Aljaška 2025.

Z revolučního dramatu fraška?

Nemají najednou scénář, nevědí, jaký text teď před kamerami deklamovat. Proto jen tak neartikulovaně řvou. Jejich “intelektuálové” jako lemur, jenž si říká spisovatel Kosatík, při popisu jednání Trump – Putin sahá k nejvulgárnějším obscénním přirovnáním, jimiž si zjevně současně léčí své masturbační komplexy. Tenhle slovník soudruh zná, patří ke scénkám s LGBTXYZŽ předváděným v ulicích hlavních měst již téměř dobytých států. Ale vystačí si s tím i nadále?

Všichni tihle “revolucionáři” Sorosovy Otevřené společnosti jsou pupeční šňůrou spojeni s penězovody z krvavého státního rabování peněženek daňových poplatníků. Co ale jestli penězovody teď vyschnou – a luxusní život “žvanivých slimejšů” se ocitne na suchu? Něco takového je zjevně stále ještě mimo fantazie všech těch oplzlých Kosatíků, Němcových, Pekarových – oněch mluvících hlav vystrčených na povrch do veřejného prostoru z temných hlubin jejich pána.

S ním bezprostředně propojeni nejsou (na to jsou i pro něj příliš bezvýznamní a ušmudlaní). “Přenos” zajišťují už z definice svého názvu korporátní “média”. Ta stavějí na bázi, kterou tvoří napůl viditelná, napůl neviditelná (výběr jako s poloplnou/poloprázdnou sklenicí) chapadla chobotnice “neziskových nevládních” organizací, které zcela svévolně diktují témata a politickou agendu.

Tak to šlo až dosud. Podle příkazů černého režiséra otevíraly další a další Overtonova okna. A z nich, pohledy do “nemožného” – pod prapory liberalismu, tolerantnosti a “respektu” (důležité slovo!) – konfrontovaly zděšením do mlčení zaraženou veřejnost “normálních” s obludným světem abnormálnosti, sexuálních zvráceností, drogového opojení a nelidské vlády strojů (nejen “umělá inteligence”), jenž se měl stát novou “normálností” světa příšer.

A na jeho vrcholu – válka. Toužená a opěvovaná celou touhle satanistickou chasou. Válka, která se již zdála téměř neodvratná. Válka definitivní. Poslední. Po ní, řečeno s duchovním spolutvůrcem jaderných zbraní Albertem Einsteinem, by ta další už byla jen s klacky a kameny.

Něco se stalo

První dějství obnovované “staré dobré” normálnosti zahájilo představení s červenými koberci na ploše letiště vojenské základny USA na Aljašce. Jaký div, že právě ty červené koberce a vzájemné sympatie lídrů obou jaderných velmocí dávané demonstrativně najevo, iritují zcepenělé pěšáky černého knížete tohoto světa nejvíc.

Nejde jim o obsah (stejně se o něm nic nedozvěděli), ale o “znaky”, symboly. Instinktivně správně tuší, že když se proměňují znaky, “něco se stalo”. O prezidentu Ruské federace, jehož demokratická lidová podpora veřejnosti dosahuje hodnot, na něž tito psíci při všech myslitelných volebních podvodech nemohou ani pomyslet, se vyjadřují jako o diktátorovi, válečném zločinci. A opěvují skutečného vraždícího maniaka, sionistu Netanjahua jako přítele a obránce před teroristy.

Zvlášť tragikomické pak je, když tito spojenci, inspirátoři a protektoři jediného reálně existujícího nacistického režimu současnosti v popřevratovém Kyjevě používají vůči Vladimíru Putinovi hitlerovskou terminologii. Freudovsky se tím ale současně usvědčují. Knírkatý německý kancléř byl až do doby toho současného německého plešouna posledním z pokusů jak dobýt, rozvrátit a vydrancovat největší a na suroviny nejbohatší zemi světa, kterou Prozřetelnost svěřila Slovanům. Přesně to Aljaška 2005 učinila méně pravděpodobným.

Něco se stalo – bez ohledu na to, o čem se tam (konečně bez možnosti špiclování a vynášení) jednalo. Je jasné, že Ukrajina byla jen okrajovou záležitostí. Šlo snad jen o ladění detailů – a způsobu prezentace – protože na metodě ukončení bidenovsko-bruselské a britské války Západu proti Rusku už jsou racionální prezidenti z Aljašky dohodnuti. Rusko (jako v dějinách obvykle) válku vyhrálo. Prokázalo tak, že spolu se zbytkem světa (nepřesně zeměmi BRICS) je schopno poslat světovládný globalistický “řád” tam, odkud vzešel: do pekel.

To neznamená, že se vše ihned změní. Skoro naopak. Chcípající bruselská a londýnská kobyla zmaru bude v posledním tažení kopat o to víc. A může způsobit ještě hodně krve a zmatů. Ale “něco” se stalo – a to něco budeme teprve ohmatávat a poznávat. Vůbec nejpřesněji to s příznačnou umírněností chytrých vítězů charakterizoval maďarský premiér Viktor Orbán: “Svět je teď bezpečnější”.

Samozřejmě – jak pro koho. Pro Fialy, Kosatíky, Němcové, Pekarové, Rakušany, Hřiby a spol. je sklenice jejich velkolepého kokainistického mejdanu (na cizí účet a za naše peníze) nyní poloprázdná. Mnozí nepodvolení už naopak jásají, že je zpola plná. Ne, je to zatím půl napůl.

Ale to není málo. To je zpráva, která by ještě před pár měsíci vypadala jako sci-fi. Těm úplně nejzasvěcenějším (v rámci oplzlostí hroutící se “nové normality” nejvíce vysmívaným) nepochybně neunikne, že ono “něco” (co se stalo), je ve skutečnosti Někdo (jak skvěle v našem sobotním rozhovoru připomněl pan doktor Radomír Malý).

Jenže nic se bez přiložení ruky k dílu samo od sebe nestane. Ora et labora.

Tak – s pomocí Boží: Hrr na ně!

*

Petr Hájek, Protiproud

Petr Hájek – šéfredaktor Protiproudu. Spisovatel, publicista. V roce 1990 založil a vedl časopis Reflex. V letech 2003-13 tiskový mluvčí a vicekancléř prezidenta V. Klause. Nikdy nebyl v žádné politické straně.