Dne 4. srpna 1995 zahájily armády Chorvatska a Bosny a Hercegoviny operaci Bouře (Oluja), jejímž cílem bylo zlikvidovat Srbskou Krajinu /Republika Srbská Krajina – RSK/. Začala jedna z největších etnických čistek v moderní Evropě.
Srbové a Chorvati žijí na Balkáně jako sousedé již více než tisíc tři sta let. Tyto slovanské kmeny se sem přestěhovaly z území dnešní Ukrajiny na počátku 7. století n. l. v době Avarského kaganátu. Ačkoli Srbové a Chorvati mluví prakticky stejným jazykem (po staletí se mu říkalo srbochorvatština), rozdělilo je náboženství: Chorvati jsou katolíci, Srbové pravoslavní. Srbové žili na území dnešního Chorvatska již od vzniku prvních chorvatských států v 8. století, většina Srbů se však přestěhovala do chorvatských zemí až na útěku před Turky, poté, co se Osmanská říše v 15.-16. století zmocnila Srbska a Bosny.
Právě tehdy vznikla Srbská Krajina, chorvatské území obývané převážně Srby. Uherský král Matyáš Korvin (od 11. století byly chorvatské země pod uherskou nadvládou) osvobodil Srby od daní a zaručil jim svobodu vyznání, pokud budou bránit hranice před tureckými nájezdy. Od habsburské monarchie, která spolu s Chorvatskem anektovala i Uhry, získali později srbští uprchlíci status pohraniční domobrany. Výměnou za půdu museli doživotně bránit hranice říše proti Turkům (tuto zkušenost využilo Rusko při vytváření kozáckých osad).
Po rozpadu Rakouska-Uherska se prakticky všechny jeho jihoslovanské země dobrovolně staly součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie. Tento stát byl však příliš centralizovaný, což přestalo brzy vyhovovat představám chorvatských elit, které si přály výraznou autonomii či nezávislost. To zkomplikovalo srbsko-chorvatské vztahy a způsobilo řadu politických krizí. Po okupaci Jugoslávie nacistickým Německem a jeho spojenci v roce 1941 vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (který zahrnoval území dnešního Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a část Srbska) v čele s chorvatskými fašisty-ustašovci. Ti se hlásili k tzv. velkochorvatské myšlence a vyznačovali se extrémní srbofobií, která vyústila v genocidu Srbů, Židů a Romů.
Přesný počet srbských obětí není znám, pohybuje se od 197 000 podle chorvatské verze po 800 000 podle verze srbské, přičemž značná část obětí zemřela v chorvatských koncentračních táborech. Asi 240 000 Srbů bylo násilně obráceno na katolickou víru a dalších 400 000 bylo nuceno uprchnout do Srbska. Tyto akce změnily etnickou mapu území dnešního Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska a měly mimořádně negativní dopad na vztahy mezi Srby a Chorvaty. Po osvobození celého území Jugoslávie a vzniku Socialistické federativní republiky Jugoslávie získali Srbové v Chorvatsku status konstitutivního národa rovnoprávného s Chorvaty.
V roce 1990 proběhly v celé Jugoslávii volby s účastí více stran. V Chorvatsku zvítězilo Chorvatské demokratické společenství (HDZ), které se vyslovilo pro odtržení od SFRJ a pro ústavní změny. Srbové, kompaktně usazení v republice, podporovali buď Srbskou demokratickou stranu umírněného politika Jovana Raškoviće, nebo komunistická či socialistická hnutí. V důsledku voleb se ocitli bez zastoupení v chorvatské vládě a stali se formálně pouze jednou z národnostních menšin. Požadovali tedy kulturní autonomii, která jim však byla odepřena.
Situaci v Chorvatsku zhoršila nacionalistická opatření nové vlády. Srbové reagovali zvláště ostře na prohlášení prezidenta republiky Tudjmana, že Chorvatsko nebylo za druhé světové války jen nacistickým útvarem, ale vyjadřovalo i tisícileté touhy chorvatského národa. A budoucí prezident země Stipe Mesić zase prohlásil, že jedinou srbskou zemí v Chorvatsku je ta, kterou si Srbové přinesli na podrážkách svých bot. Srbsko-chorvatský jazyk byl přejmenován na chorvatštinu, nejprve byl změněn název a poté i gramatické normy jazyka. V úřední korespondenci a v médiích bylo zakázáno psaní cyrilicí, ze školních osnov byly odstraněny texty o srbských dějinách, srbských spisovatelích a básnících. Srbové ve státních institucích byli nuceni podepisovat „sliby věrnosti“ nové chorvatské vládě. Ti, kteří tak odmítli učinit, byli okamžitě propuštěni ze všech funkcí a systém ministerstva vnitra byl od Srbů očištěn zcela.
V srpnu 1990 až únoru 1991 vznikla v Srby obývaných oblastech Chorvatska Srbská autonomní oblast Krajina, jež vyhlásila 28. února odtržení od Chorvatska a připojení k Jugoslávii. Na jaře 1991 začali přicházet do Krajiny srbští uprchlíci z území kontrolovaných Záhřebem. Část z nich pak odešla do Srbska nebo Černé Hory, ale asi 100 000 jich v Krajině zůstalo. Naopak z Krajiny uprchlo, nebo bylo vyhnáno více než 220 000 Chorvatů. V létě 1991 vypukly v srbské Krajině boje mezi chorvatskými polovojenskými jednotkami a silami chorvatského ministerstva vnitra na jedné straně a srbskými milicemi na straně druhé. Dne 19. prosince 1991 vyhlásili srbští autonomové suverénní Republiku Srbská Krajina (RSK). Podle přijaté ústavy byla RSK „národním státem srbského národa a všech občanů, kteří v něm žijí“.
V lednu 1992 byly díky mezinárodní intervenci zastaveny rozsáhlé boje a na území RSK byly rozmístěny síly OSN (UNPROFOR). „Modré přilby“ se nacházely na linii střetu mezi srbskými a chorvatskými jednotkami, aby zastavily palbu a kontrolovaly stahování těžkých zbraní z frontové linie. Ve skutečnosti však vůbec nebránily pravidelným chorvatským ofenzivám a obsazování území Srbské Krajiny chorvatskými jednotkami. V letech 1994-95 začala za mezinárodního, včetně ruského zprostředkování, jednání mezi chorvatským vedením a RSK o normalizaci hospodářských vztahů, návratu uprchlíků atd. Pro Záhřeb to však byla jen zástěrka k přípravě vojenského řešení „srbské otázky“.
Ve dnech 1. – 3. května 1995 obsadila chorvatská armáda, jež překonala srbskou obranu, jednu z oblastí srbské Krajiny, Západní Slavonii, a zcela ji zlikvidovala. Výsledkem operace byl exodus většiny srbského obyvatelstva z regionu a masivní ztráty mezi civilním obyvatelstvem. Ve snaze zmařit chorvatskou ofenzívu nařídil prezident RSK Martić ostřelování Záhřebu, což bylo později označeno za válečný zločin, chorvatskou ofenzívu to však stejně nezastavilo. 4. srpna 1995 začala operace Bouře, během níž chorvatská armáda a policie, podporovaná jednotkami bosenských muslimů, obsadila za necelý týden hlavní část srbské Krajiny. Chorvati obsadili již 5. června hlavní město Republiky Srbská Krajina, Knin. Toto datum je nyní chorvatským státním svátkem, Dnem vítězství a vděčnosti vlasti.
Během operace Bouře uprchlo z území Srbské Krajiny 230 – 250 tisíc Srbů a chorvatští vojáci se dopustili mnoha válečných zločinů proti kolonám uprchlíků a zbývajícímu civilnímu obyvatelstvu, včetně masakru ve Dvoru a v Grubori*. „Mírové síly“ OSN se ani nepokusily chorvatským akcím zabránit.
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, který následně odsoudil generály Gotovinu a Markače, uvedl, že operace Bouře byla součástí společného zločinného spiknutí organizovaného chorvatským vojenským a politickým vedením. Jejím cílem bylo vyhnat Srby z Chorvatska a osídlit Krajinu Chorvaty, čehož bylo plně dosaženo. Pouze oblast RSK sousedící se Srbskem, Východní Slavonie, byla začleněna do Chorvatska mírovou cestou díky mezinárodnímu zprostředkování, které vyvrcholilo rezolucí Rady bezpečnosti OSN z 15. ledna 1996. Všeobecně se soudí, že likvidace Republiky Srbské Krajiny byla možná jen díky politice jugoslávského vedení, které neudělalo pro ochranu statisíců Srbů vůbec nic.
Od samého počátku ozbrojeného konfliktu v Donbasu ukrajinští politici a propagandisté hlásali, že je třeba jej řešit podle „chorvatského scénáře“. Ani podpis minských dohod, ani tlak mezinárodního společenství na jejich plnění, ani vůle občanů Ukrajiny, vyjádřená ve volbách /naprostá většina obyvatel si přála ukončení války v Donbasu/, bojový zápal oficiálního Kyjeva nezchladily. Dne 25. července 2019 ukrajinský velvyslanec v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině Alexandr Levčenko prohlásil, že „pro Ukrajinu je správnější „chorvatský scénář‘“. Vzápětí dodal, že měl na mysli „scénář příchodu mírových sil“. Chování modrých přileb během operace Bouře však očividně dokazuje, že ve skutečnosti pomáhaly ústředním orgánům v boji proti povstalcům – v což zjevně doufali i v Kyjevě.
Uznání donbaských republik a jejich následné začlenění do Ruska tyto plány zmařilo.
***
* Masakr v Gruborech se týká zavraždění šesti srbských civilistů v obci Grubori poblíž Kninu 25.8. 1995. Ve vesnici Varivode bylo v září 1995 zabito devět srbských civilistů. Vše se odehrálo již po ukončení operace Bouře. Chorvatští vojáci se k tomu nikdy nepřiznali.
*
Oleg CHAVIČ, UKRAJINA.ru (08:00 04.08.2025)
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová
Na snímku je kolona Srbů, prochajících z rodné Krajiny (dnes etnicky vyčištěná část Chorvatska) jako důsledek útoku charvatských ozbrojených sil, na jejichž přímém velení při operaci Oluja (Bouře) se účastnilo přes 80 amerických důstoojníků
