Hodnocení a komparace společností a států

Hodnotit společnosti a státy je velice běžné, zvláště mezi politiky a novináři. Očekával bych proto, že metodologie takovéto komparace bude důkladně rozpracovaná a osvojená každým takovým hodnotitelem a soudcem nad společností. Ve skutečnosti můžeme u těchto hodnotitelů pozorovat primitivní výrony emocí nepodložené analýzou a definovanými kategoriemi. Příkladem může být po listopadu 1989 zatracování socialistické společnosti nedostatkem banánů na trhu a popravou Milady Horákové. Za roky používání těchto příkladů nikdo nezdůvodnil, proč je plynulé zásobování banánů projevem kvality společnosti. Nikdo také nezdůvodnil, proč poprava jedné Milady Horákové dokazuje zločinnost systému, zatímco vyvraždění 3 milionů Vietnamců a zamoření půdy na desetiletí je projevem nejvyspělejší demokracie USA.

Ve skutečnosti je obtížné státy a společnosti hodnotit a srovnávat, protože neexistuje jednotný hodnotový systém, z něhož by hodnocení a komparace vycházely. Určitou nadějí bylo vytvoření OSN, které mohlo takový základ garantovat, ale po desetiletích jeho existence je zřejmé, že v této funkci selhal. Existují kritéria, která se používají pro srovnání, ale jejich funkce je velmi omezená. Například HDP může postavit do popředí pomyslného žebříčku nacistické Německo či Pinochetovo Chile. Souhlasila by s tím většina světové populace? Zřejmě ne.

Československý parlament se do takového hodnocení pustil, označil předlistopadový režim za zločinný a nejnověji zakázal propagaci komunistického hnutí. Z čeho vycházel při tomto hodnocení? Pravděpodobně z listiny lidských práv. Nepochybně se tento režim dopustil mnoha chyb i zločinů. Položme si otázku, zda se tím lišil od jiných států, které současní politici považují, když ne přímo za dokonalé, tak alespoň za vyvrcholení vývoje lidské civilizace.

Metodologie hodnocení a komparace států a společností by neměla vycházet z jednoho indikátoru, protože jedním indikátorem nelze postihnut celou komplexitu společnosti. Současní hodnotitelé politicky a propagandisticky zneužívají tuto vlastnost jednoho indikátoru k politickým cílům. Ukáži na příkladu. Pokud zvolím jako kritérium hodnocení existenci a počet bezdomovců v Česku, jednoznačně se ukáže jako lepší společnost socialistická. Pokud zvolím jako kritérium snadnost cestování do západních kapitalistických zemí, hodnocení dopadne ve prospěch současného kapitalizmu. Pokud bychom porovnávali dovolenou českých občanů u moře, hodnocení by již tak jednoznačné nebylo. Za socializmu Ústřední rada odborů i jednotlivé podniky měly u moře vlastní rekreační zařízení pro své zaměstnance. Existovaly i jiné formy, např. u zaměstnanců stavební fakulty ČVUT bylo oblíbené trávit celé léto u moře v Bulharsku, s ubytováním v soukromí. Léto u moře je vyšlo levněji než pobyt v Praze.

Druhým aspektem hodnocení, který současní hodnotitelé neberou v potaz je kontext každého kritéria. V poválečné Evropě W. Churchillem vyhlášená studená válka v bipolárním světě odděleném železnou oponou řada kritérií měla jiný kontext než v Evropské unii s otevřenými hranicemi.

V padesátých letech komunistická propaganda hovořila o západních agentech, kteří ilegálně pronikají přes zelenou hranici páchat diverzi proti socializmu. S mými rodiči jsem věřil Hlasu Ameriky, že jde o komunistickou propagandu. K mému údivu, po roce 1989 tito, dle Hlasu Ameriky neexistující agenti, dostávali státní vyznamenání, odškodnění a důchody. Nechtěně vlastně polistopadoví politici rehabilitovali socialistická média a z propagandy se dodatečně stala informace.

Stejná událost, stejný jev dostává konečnou podobu díky kontextu. Něco jiného je krádež chleba matky pro dítě v koncentráku a něco jiného je převedení prostřednictvím bitcoinu miliardy korun, či desetimilionová korupce v zakázkách Dopravního podniku Prahy (Dozimetr).

Dalším fenoménem v hodnocení je tzv. dvojí metr či starověké: „Co je dovoleno Jovovi není dovoleno volovi.“

Příkladem je diskriminace podle třídního původu a rasová diskriminace. V Československu po roce 1948 docházelo k diskriminaci občanů podle tzv. třídního původu. Týkala se přístupu ke vzdělání a profesní kariéry. Tato diskriminace je zavrženíhodná, avšak ve srovnání s rasovou diskriminací v USA je spíše zanedbatelná.

Na počátku americké demokracie a státnosti je genocida původního obyvatelstva indiánů. Existující odhady mluví až o 100 milionech zabitých indiánů. Souběžně probíhal obchod s otroky. V Africe byli černoši loveni jako zvěř a převáženi do Ameriky, kde budovali nejlepší demokracii na světě. Cestu přes moře nepřežila třetina černochů. Do moře byli házeni v řetězech i černoši, kteří onemocněli.

Ani boj proti otroctví nebyl jednoznačný. Americký prezident A. Lincoln, který je spojován s bojem proti otroctví měl k otroctví ambivalentní vztah. “Můj nejdůležitější úkol v této snaze je zachránit Unii, nikoli zachránit nebo zničit otroctví. Pokud bych dokázal zachránit Unii, aniž bych osvobodil jediného otroka, udělal bych to.“[1] Je otázkou, zda motivací za osvobození otroků byly mravní a lidsko právní důvody, či spíše potřeba volné pracovní síly pro rozvíjející se průmysl v severních státech USA. Po zrušení otroctví nastoupila rasová segregace, diskriminace týkající se daleko většího podílu americké populace (absolutně i podílem z populace) a daleko tvrdším způsobem než třídní diskriminace v Československu. V Československu trvala třídní diskriminace několik let, zatímco v USA rasová diskriminace trvala staletí a právně skončila až koncem šedesátých let minulého století. Až do konce rasové segregace v řadě amerických států byl svazek bílých a černých tvrdě trestně postihován za prznění rasy. Jaký rozdíl ve srovnání s nacistickým Německem? A i když právní norma byla zrušena, sociální norma zavrhující svazek mezi bílými a černými dále přetrvávala. Kdo o tom pochybuje, tomu doporučuji shlédnout legendární film „Hádej, kdo přijde na večeři“.

Navzdory nezpochybnitelným faktům je třídní diskriminace v Československu neustále kritizována a odvozeně je kriminalizován celý socialistický společenský systém, zatímco tito kritici zcela ignorují v USA mnohem horší diskriminaci, daleko většího podílu populace, v daleko větším časovém období. Socializmus v Československu si vysloužil charakteristiku totalita a americká společnost přívlastek nejvyspělejší demokracie.

Aktuálním příkladem selektivního využívání dvojího metru při hodnocení je válečný konflikt na Ukrajině a vojenská agrese USA a Izraele vůči Iránu. Zatímco Rusko získává samé negativní hodnocení, agrese vůči Iránu je hodnocena jako něco pozitivního.

Selektivní hodnocení a přístup k jednotlivým státům a společnostem se již stalo normou. Vytržení socialistické společnosti v Československu z množiny západních států a specifické účelové hodnocení vede k závěrům jako by chyby, excesy a trestné chování státu bylo příznačné pouze pro socialistické Československo. Ukažte mi jakýkoliv stát a při použití stejných hodnotících kritérií jako v případě Československa se prokáže, že v západní civilizaci jiné, než zločinecké státy neexistují.

Francouzská válka v Indočíně za udržení koloniální nadvlády se statisíci mrtvých. V alžírské válce za osvobození z koloniální nadvlády zabili v šedesátých letech Francouzi 150 tisíc Alžířanů, a při jejich mučení si nezadali s tím nejhorším co páchali nacisté, včetně pouštění elektrického proudu do genitálií žen. Sarkozy, po tom, co mu Kaddáfí zafinancoval volební kampaň, vojensky napadl za spoluúčasti Itálie, USA, Kanady a Velké Británie Libyi, kterou tyto západní demokracie zcela rozvrátily.

USA za dobu své existence pouze 17 let nevedly žádnou agresivní válku, stojí za většinou převratů a barevných revolucí ve světě.

Velká Británie se po konci 2. světové války rozčilovala, že volby v Polsku nebyly podle jejích parametrů, přičemž v Indii Velká Británie nepřipustila vůbec žádné volby.

Za nejodpornějšími událostmi lidské historie 1. a 2 světovou válkou, včetně holokaustu a genocidy Slovanů je také západní civilizace.

Nabízí se otázka, jak je možné, že hodnocení, prestiž a vědomí o těchto zemích se tak radikálně rozchází se skutečností? Příčinou je to, co nazývám indoktrinačním potenciálem. Je to schopnost do vědomí populace indoktrinovat obsah, jaký si přeje politická elita (kryptokracie). Proces indoktrinace má dvě entity, subjekt a objekt. Objekt – populaci neschopnou kritického myšlení, na níž je indoktrinace směrována a subjekt – politickou elitu, mravně a duchovně prázdnou, a tudíž ochotnou být subjektem čehokoliv. Tato skupina nese charakteristiky deprivantů a psychopatů. Příkladem úspěšné společenské indoktrinace je převzetí pojmu komunizmus pro společnost před listopadem 1989, což je zcela v rozporu se skutečností.

Dlouhá staletí tímto indoktrinačním potenciálem disponovala římsko katolická církev. V současnosti světová politická a ekonomická elita (kryptokracie) ovládá klíčová média, informační agentury, vzdělávací soustavu a vědu. Prostřednictvím grantů určuje, k jakým závěrům má věda docházet. Příkladem může být na základě grantu Huntigtonem vytvořená teorie o „konfliktu civilizaci“ či Fukuymova teorie „konce historie“. Tato naprostá hloupost svého času patřila k nejčastěji citovaným, přestože je zcela zjevné, že jde o hloupost, avšak tvořila pilíř dobové ideologie a propagandy až do doby, kdy již byla neudržitelná.

Druhou stranou „indoktrinační mince“ je bránit toku relevantních informací, které jsou v rozporu s obsahem indoktrinace. Těžištěm je cenzura, která je však v souladu s Orwellovým newspeakem nazývána obranou svobody slova. Také jsou zakazována internetová média, podnikatelům a korporacím je „doporučováno“ podezřelým médiím nezadávat reklamu, banky jim odmítají poskytovat služby, autoři alternativních médií jsou vytěsňováni ze sociálních sítí, autoři působící v těchto médií jsou šikanováni v zaměstnání. V rámci těchto aktivit jsou financovány indoktrinační a cenzurní neziskové organizace a zřizovány instituce. Rozsah a intenzita   diskriminace vůči alternativním informacím se mění v závislosti na společenské situaci a úspěšnosti indoktrinace. Úměrně s oslabující se úspěšností indoktrinace narůstá cenzura a další formy potlačování alternativních informací. Proto v současnosti Evropská komise a pětikoaliční vláda investují značné finance a aktivity do boje o ovládnutí informačního pole.

Dalším faktorem při hodnocení je, zda danou společnost srovnávám:

• s určitým ideálem, normou, vzorem, cílem;
• s jinou společností;
• se stavem v jiném časovém období.

Ve všech třech případech mohu docházet k jiným závěrům. Například mé hodnocení společnosti se mění v čase. V šedesátých letech jsem byl kritický ke stavu společnosti, protože jsem společnost porovnával s idejemi a hodnotami cílové společnosti.

V normalizaci mé hodnocení společnosti šedesátých letech se výrazně zlepšilo porovnáním s normalizační společností a v současnosti považuji šedesátá léta za vyvrcholení moderní historie české společnosti.

Normalizační společnost jsem viděl značně kriticky, a to jak při porovnání s ideály, tak s šedesátými lety. I toto hodnocení však prošlo proměnou a v současnosti porovnáním s naprostým úpadkem společnosti do mafiánské podoby, s debilizovanou populací a školstvím ničícím další generace, se mé hodnocení normalizační společnosti zlepšuje.  

 Osobnostní subjektivní faktory při hodnocení společnosti. Nikdo nedokáže být zcela objektivní při hodnocení čehokoliv, o to více to platí o hodnocení společnosti. Při hodnocení minulé společnosti mají posuny od objektivnosti minimálně dvě příčiny. Jednou příčinou v deformaci hodnocení je zaujímání názorové pozice, která jedinci přinese co největší prospěch, bez ohledu na pravdu a skutečnost (komunističtí antikomunisté Votápek, Baxa, Bek, Pavel).

Druhou příčinou jsou individuální a rodinné události, jejichž původcem je daná společnost, které vyvolaly určité emoce, postoje a názory. Emoce z těchto událostí se kausálně promítají do názorů a postojů bez zohlednění jiných jevů a procesů ve společnosti. Názory a postoje k několika dílčím jevům se stanou zdrojem postojů k celé společnosti. Vytváří se tak poměrně primitivní názor na společnost, který často přejímají další generace. Jedinec si vytváří tímto způsobem na základě dílčích individuálních zkušeností názor na složitou realitu celého sociálna dané společnosti. Do střetu se dostává osobní mikrohistorie s makrospolečenskou historií. Můžeme to ilustrovat na příkladu. V jednom případě po roce 1948 stát znárodnil jedinci „kozí chlívek“ a rodina do třetího kolena nenávidí socializmus a komunisty. V druhém případě stát znárodnil továrnu a majitel se se socializmem ztotožnil a v továrně pracoval jako ředitel. Znám i případ člověka, který byl z politických důvodů zavřený a v devadesátých letech, po šoku z mafiánského kapitalizmu, vstoupil do KSČM. Je třeba říci, že emoce a postoje poškozených občanů jsou pochopitelné a pouze intelektově a mravně vyspělý člověk dokáže srovnat svou individuální mikrohistori s makrospolečenskou historii.

Zde lze hledat jednu z příčin konce „reálného socializmu“. Nové společenské zřízení si ve dvou vlnách vytvořilo velkou masu nepřátel, kteří byli ve společnosti „zakopáni“ a v příhodných podmínkách se postavili proti socializmu. Zajímavé je, že po jejich bok se při této likvidaci často postavili právě ti, kteří realizovali jejich diskriminaci a pronásledování (Pithart, Ruml)[2]. První vlna se objevila po roce 1948 při třídní diskriminaci a znárodňování a druhá jako důsledek prověrek v normalizaci po srpnu 1968. Tehdejší politici si neuvědomovali důsledky svého konání. Ve své podstatě to, co se událo, bylo jako by se přesunuli do budoucnosti a tam založili časovanou bombu. Z hlediska technologie moci byly obě vlny politicky primitivní, subjekt moci nebral v úvahu časový faktor, že nepřátelé, které si vyrobil, budou ve společnosti působit trvale.[3]

Zvláštní vypovídací hodnotu má fenomén Slušovice a jeho vývoj. Slušovice bylo původně zemědělské družstvo, které postupně přibíralo další ekonomické aktivity, včetně výroby osobních počítačů a rozrůstalo se. Díky vynikajícímu řízení a nasazení a kreativitě pracovníků dosahovalo mimořádných ekonomických výsledků a také nadstandardní životní úrovně družstevníků i dalších pracujících. Po listopadu 1989, kdy byla tvrdě prosazována propagandistická mantra, že „socialistická ekonomika je neživotaschopná“, byl „slušovický zázrak“ nepřijatelný. Václav Havel proto dostal pokyn „Slušovice zlikvidovat“. Následovala Havlem iniciovaná štvanice vůči Slušovicím a jejímu předsedovi Františku Čubovi se známým projevem na Václavském náměstí o „slušovických nitkách“. Výraznou postavou této štvanice byl tehdejší ředitel Bezpečnostní informační služby Stanislav Devátý, jehož osobnost charakterizuje skutečnost, že v době, v níž se vymezoval jako disident ho přes určité problémy František Čuba zaměstnal ve Slušovicích. Stanislav Devátý do funkce ředitele BIS nastoupil bez jakéhokoliv vzdělání. Následně vedle vykonávání funkce ředitele BIS či místo toho, dodatečně studoval.

V současnosti existují v české společnosti skupiny s odlišnými postoji jak k minulé socialistické společnosti, tak k současné kapitalistické společnosti. V obou případech se postoje pohybují na škále od ztotožnění k naprostému odmítání. Stoupenci kapitalizmu jsou však ještě rozdělení na stoupence pětikoaliční vlády a její odpůrce.

Společnost je podle tohoto kritéria tak radikálně polarizována, že tyto skupiny nejsou schopny spolu věcně diskutovat. Jaká cesta vede z této nezdravé polarizace?

Domnívám se, že bez ohledu na své politické názory by se měli všichni shodnout na jednom, o společnosti ať již minulé či současné, by se měla říkat pravda. V této oblasti existuje jeden z největších deficitů či přímo zločinů současného režimu. Propaganda, školství, média, generují naprosto lživý obraz minulé společnosti. Co dokáží o minulé společnosti tvrdit příslušníci mladé a střední generace je až obskurní. Hledáme-li obecnější charakteristiku pro 40 let socializmu a 35 let kapitalizmu, tak vidím 40 let budování a 35 let rozkrádání a rozkladu.

Porovnání socialistické a současné kapitalistické společnosti

Každý člen společnosti diferencovaným způsobem vypovídá o společnosti, někdo více, někdo méně. Parafrázoval bych zde myšlenku Karla Kosíka z „Dialektiky konkrétního“: „Každý jev, adekvátním způsobem vyjevuje podstatu“. Každý člověk se pohybuje v jedinečném prostředí a prochází jedinečnou životní dráhou. Někteří jedinci a jejich život jsou cennou výpovědí o společnosti, nebo spíše o jejích dílčích aspektech. Takovou postavou, s mimořádnou vypovídající hodnotou o společnosti je Petr Pithart, který je živou, personalizovanou podobou toho nejpokleslejšího v české společnosti, a především v české politice. Jako dítě jsem v rodině v padesátých letech na Kladně slýchával jako o nejhorším komunistovi o Vilému Pithartovi, otci Petra Pitharta. Sám Petr Pithart vstoupil do KSČ již v 18 letech, a ještě v šedesátých letech byl přesvědčeným stalinistou. Koncem šedesátých let konjunkturálně naskočil na reformní vlnu.  Okupace vojsk Varšavské smlouvy byla tak rychlá, že P. P. nestačil změnit politickou pozici a byl z KSČ vyškrtnut. V další etapě zvolil exkluzivní pozici „šlechty charty“ s markovou dotací z NSR. Jeho spolupráci s StB nechám otevřenou. Německé financování se promítlo do celé jeho osobnosti a v historické publicistice převzal pohled sudetoněmeckého landsmanšaftu, který publikoval v knize pod pseudonymem Podiven.

O Češích se v publikaci nepíše jako o národu, nýbrž jako o „pouhém „etniku, které bylo méně vyspělé“ (166). A dále se pokračuje, „Jak to už se zaostalými chodí, proto byla jeho populační křivka strmější než u vzdělanějších sudetských Němců.“ „Ti, ve srovnání s Čechy jsou vzdělanější… korektnější…proto mohlo vyjít ze sudetoněmeckého prostředí (jehož součástí byli dlouho i židé) tolik tvůrčích osobností světového formátu…“ (169). „… davové nálady české veřejnosti nabývaly už podoby etnické zášti… sledovaly demagogii Havlíčkovu.“ (165).  V tomto duchu P. Pithart a spol. na str. 210 dospěl k tvrzení, „Jejich minulost (rozuměj Čechů) je vylhaná, úspěchy, ve které věří jako ve své, uzmuli Němcům a Židům, které za to navíc perzekuovali.“[4]

Po stalinistovi, reformním komunistovi, chartistovi se stal po převratu liberálem a následně politickým klerikálem. Každá změna znamenala osobní prospěch, funkce, vyznamenání.  Přes všechny benefity a úspěchy, ambice P. Pitharta byly vyšší a po tom, co nebyl zvolen v prezidentské volbě, tak se rozplakal.

Když se tak odporným, lživým, dehonestujícím způsobem distancuje od české identity, k jaké identitě se hlásí? K židovské či k sudetoněmecké. Také ale svým pánům sloužil. Byla náhoda, že za jeho působení v roli českého premiéra Němci výhodně zprivatizovali Škodovku?

Petr Pithart je v čele ostudné petice, která žádá doplnit sochu Edvarda Beneše tabulkou s textem: “Prezident Beneš nesl zodpovědnost za to, že po válce „komunisté získali výsadní postavení ve státě“ a že byl tím pádem spoluzodpovědný i za zločiny, kterých se režim dopustil. Zabránil obnově demokracie a napomohl sovětizaci země. Ke všemu bezpráví mlčel.“. Kde se v Petru Pithartovi s jeho životopisem a osobnostním mravním marasmem bere ta drzost osočovat velkou postavu českých dějin Eduarda Beneše. Zatímco Eduardu Benešovi se podařilo v nejhorším období českých dějin zachovat československý stát, Petr Pithart jako premiér naopak v existenčně nejlepší mezinárodně politické situaci československého státu v devadesátých letech, spolu se svými kumpány, Československo rozbil. Uvedenou peticí Petr Pithart nechtěně dokazuje, že není demokrat, protože E. Benešovi vyčítá, že se zachoval demokraticky podle ústavy.  Nyní zřejmě plní další úlohu od svých chlebodárců v další fázi zničení České republiky a českého národa.

Petr Pithart patří do specifické skupiny s jedinečným způsobem chování. Tato skupina, kterou nazývám komunističtí antikomunisté (Pavel, Votápek, Baxa, Bek) jsou v současnosti největšími škůdci českého národa a státu.

Je naděje zvrátit katastrofální vývoj vedoucí k likvidaci českého národa a českého státu? Prvním krokem je zbavit se falešného obrazu společenské skutečnosti a najít pravdu. Jedině východiska postavená na pravdivé skutečnosti mohou vést k řešení. Nebezpečím je teze rozšířena i v alternativě. Listopad 1989 byla sametová revoluce občanů a nastavila správné cíle a správný směr. Teprve v posledních letech došlo k deformaci správných cílů listopadu. Opak je pravdou. Současnost je naplněním, uskutečněním cílů listopadu, protože cílem listopadového převratu bylo Československo rozbít a udělat z obou částí kolonie spravované dosazenými mafiány. Jediné možné východisko je v poznání, že listopad 1989 byl převrat realizovaný StB pod kontrolou zahraničních zpravodajských služeb (Sak, 2019).

Zdá se, že v další evoluci a civilizačním vývoji role západních států klesá a jejich potenciál a přínos pro civilizační vývoj se vyčerpal. V dalším vývoji nepředpokládám dominanci západní civilizace, jejíž kořeny jsou spojeny s rasismem, otrokářstvím, kolonializmem, neokolonializmem, náboženským útiskem a válkami, genocidami, nacizmem, holokaustem, světovými válkami, převraty v cizích zemích a snahou o světovou nadvládu. Nad tím je modla „Zlatého telete“. To vše se pokrytecky dělo pod pláštěm křesťanského náboženství, přičemž poselství křesťanského mesiáše Ježíše je všem těmto jevům zcela protikladné. Tyto kořeny západní civilizace neodumřely v minulosti, ale prostřednictvím „sociální DNA“ neustále prosakují v modifikované podobě do současného působení západních států.

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Abraham_Lincoln.

[2] Myslím zde i jejich mladší členy rodiny.

[3] Není bez zajímavosti, že dědeček M. S. Gorbačova byl v gulagu.

[4]https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pithart-chce-doplnit-Benese-Dr-Kuba-ale-pripomenul-co-napsal-on-775691