Policejní plukovníci, armádní generálové a poplatní soudci. Krádež voleb jako poslední záchrana chřadnoucího fialovského režimu

Cesta k povolební většině probruselské koalice se zdá být stále méně reálná. Na čachry v duchu Rychetského manipulace s volebním zákonem už je nyní pozdě. Na zásah ke zvrácení voleb má však nikým nevolená “třetí komora” českého parlamentu času ještě dost, jak ukázal například Ústavní soud při zrušení již vyhlášených voleb v roce 2009. Potenciálních motivů a záminek je i dnes více, než dostatek. Je jen otázka, jak daleko bude chtít současná vládní klika při krádeži voleb zajít.

Jak jsme se mohli v uplynulých dnech v mediálním mainstreamu přesvědčit, jedna z plánovaných pětikoaličních volebních pojistek v podobě korespondenční volby selhala. Z pravděpodobných dvaceti pěti tisíc registrovaných voličů ke korespondenční volbě se nevymáčkne více, než půl procenta volebního podvodu. A to je při dnešní pětikoaliční bídě málo, původně se doufalo ve statisíce korespondenčních hlasů. Přestaly také fungovat morální majáky našich “správně” angažovaných umělců. Jak dopadnou ti “nesprávně” angažovaní se nedávno přesvědčil jeden muzikant pražskou kavárnou oblíbené. Lidi prostě doporučení našich majáků přestala zajímat. Dokonce ani Milion chvilek demokracie se nedaří vzkřísit, protože se před veřejností zdiskreditovali jako naprostí zaprodanci, když na jednu stranu poskakovali na demonstracích proti ohrožení státu ze strany Marie Benešové, a dodnes ani vlastně nevíme proč, aby na druhé straně nechali bez povšimnutí tak zásadní kauzy, jako je Dozimetr a úmrtí aktérů a svědků v kauze, stranickou kampeličku ODS a jejího opět nestandardně zemřelého šéfa, kauzu bitcoinů (kdo v kauze zemře jako první?), armádních zakázek atd. Zůstávají tak už jen provládní mainstreamová média, která ale pozbyla moc cokoliv měnit, protože ta přemýšlivější část společnosti jejich sledováním již dávno neztrácí čas a informace hledá na alternativě, a dále pak užití metod, které by si nezadalo se skutečnou banánovou republikou. Řeč je o prefabrikaci kauz, které mají za přispění policejních plukovníků, armádních generálů a politicky poplatných soudců zvrátit nezadržitou změnu politického uspořádání po říjnových volbách.

Co na tom, že kolem skutečných kauz, které ohrožují stabilitu České republiky chodí vyšetřovatelé po špičkách, aby se kauzy náhodou neposunuly před soud. A pokud se nakonec před soud dostanou, jako třeba kauza mafiánského hnutí STAN Dozimetr, není možné najíst soudce, který by byl kauzu ochoten soudit. Samotné rozhodnutí o podání žaloby přišlo v kauze Dozimetr až po dvou letech (!) vyšetřování. Obvodní soud pro Prahu 9 si následně kauzu přehazoval se soudem vyšší instance, pražským Městský soudem, jako horký brambor. Rok od podání žaloby tak nebylo dodnes v kauze Dozimetr nařízeno hlavní soudní líčení. To které bylo plánováno na červenec se nakonec přesunulo na září a i zde je vysoká pravděpodobnost, že bude soud odročen, přerušen – zkrátka sterilizován tak, aby v předvolebním čase před soudem v kauze Dozimetr nezaznělo před veřejností pokud možno nic.

Nyní si vše srovnejme naopak s příčinlivou rychlostí, s jakou naši vyšetřovatelé i státní zastupitelství jednají v kauze předvolebního plakátu hnutí SPD. A to tak brutálními metodami, že policie Tomia Okamuru naháněla po Poslanecké sněmovně, nemocnou a řádně omluvenou zmocněnkyni případu za hnutí SPD pak policejní eskorta předvedla k výslechu násilím. A ne, skutečně se nejednalo o obstrukce, zmocněnkyně hnutí po celou dobu s orgány činnými v trestním řízení řádně spolupracovala. Ale holt, volby se blíží a každý týden je dobrý, zvláště pokud by se podařilo případ předvolebního plakátu hnutí SPD dostrkat třeba k předběžnému soudnímu opatření vůči kandidujícímu subjektu.

Vládnoucí klika Petra Fialy a Víta Rakušana se ale jistí z více stran. Volební kandidátky, které po celá desetiletí procházely volbami bez výrazného povšimnutí, se nyní stávají předmětem žalob. Vyhrožoval tak europoslanec Zdechovský, role užitečného idiota se nakonec ujalo eurofederalistické uskupení Volt. Kdyby někdo nevěděl, o koho se jedná (což je pravděpodobné, protože tento bruselský projekt získal v eurovolbách pouhých 0,33 % hlasů), jde o klasický globalistický projekt, bohatě zásobený penězi ledasjakého původu, s profesionálními instruktory, kteří po školách rekrutují mládež, vhodnou k naprostému mozkovému výplachu. Ideově nemá smysl tuto politickou stranu komentovat, protože prosazuje to nejšílenější, co vůbec v Bruselu někomu přijde na mysl. Straně Volt přijdou i čeští Piráti nedostatečně progresivní, s výhradami by pak přijali extremisty od Zelených. Není pak také divu, že jejich členové se ve svých fialových tričkách účastní aktivního narušování konzervativních a vlasteneckých akcí (tedy akcí za zdravý rozum), od Pochodu pro život až po vlastenecké demonstrace na Václavském a Staroměstském náměstí.

Podivnou roli pak sehrává předseda přísahy Róbert Šlachta. Těžko odhadovat jeho motivy, jestli jedná ze zhrzenosti, nebo rovněž plní roli užitečného idiota. V každém případě oznámil, že pokud na vlasteneckou alianci kolem hnutí SPD a levicové hnutí STAČILO! padne žaloba, přidá se s žalobou vůči “slepenci” Pirátů a Zelených. Zároveň také nezapomínejme na roli Róberta Šlachty v bezprecedentním plukovnickému puči vůči vládě Petra Nečase v roce 2013. Skoro by se chtělo napsat, že Šlachta sice změnil roli, ale v díle jednou započatém pokračuje nadále.

Slovo slepenec si nově oblíbili mainstreamoví novináři, jako posměšné označení vlasteneckých projektů SPD a Stačilo!. O společné kandidátce Pirátů se Zelenými podobné vyjadřování nenaleznete, podobně jako o několika dřívějších společných kandidátkách ODS a Soukromníků, TOP 09 a STAN, nebo třeba Čtyřkoalice, projektu z přelomu tisíciletí, jehož úkolem byla resuscitace a následná implementace havlismu do českých institucí, Českou televizí počínaje a Ústavním soudem konče. Běda ale, když po letech náročného sbližování přijde vlastenecká scéna se stejnými prostředky, jako havlistická úderka! Vůbec pak nespoléhejme, že judikáty, které platily pro výše zmíněné kandidátky aby je de iure legitimizovaly, budou platit i pro vlastenecké kandidátky. Podobně, jako jsou jedni “slepencem” a druzí “spoluprací”, měří se tu dvojím metrem.

Zároveň je potřeba upozornit i na kauzu, která se hospodářským zločinům naší vlády vymyká. Tou jsou podivné a opakované zásahy naší armády do politických procesů. Nejedná se jen o záhadné projekty typu Nemesis, které snad sloužily ke zbrojařským kšeftům na hraně zákona, a možná i za ní. Daleko závažnější je zneužití armády ke sběru informací na politiky a k analýze české politické scény. Vysvětlení Náčelníka generálního štábu Řehky, že se jednalo pouze o podklady k armádnímu cvičení snad už nevěří ani v provládním mainstreamu, byť se snaží celou událost relativizovat. K čemu ve skutečnosti pověření vojáci své složky vytvářeli se jistě brzy dozvíme v praxi, stačí jen sledovat provařené “investigavce”, jako je Janek Kroupa, Sabina Slonková, Pavla Holcová a další.

Zajímavé ale v tomto ohledu je, jak po zvolení prezidenta Pavla (dříve v armádě známého jako rozvědčíka Pávka) roste moc armády a dalších generálů v našem politickém systému. Otakar Foltýn je pak evidentně jen onou pověstnou třešničkou na dortu něčeho, co se skrývá pod velkolepým názvem “Strategická komunikace”. Propojení Hradu a Úřadu vlády v osobě Otakara Foltýna není náhodné a lehkost, s jakou se neznámému oficírovi podařilo proniknout mezi politickou a novinářskou “elitu” je minimálně na pováženou. A přestože nás tento plukovník pravidelně zásobuje mimořádně zdařilý projevy vlastní tuposti, je třeba být na pozoru, protože dodnes pořádně nevíme, jaké chobotnice je součástí. A opět si připomeňme roli Vojenského zpravodajství a policejních plukovníků při puči vůči vládě Petra Nečase, a nezapomeňte ani na roli Ústavního soudu, která k jeho nástupu (a k nástupu TOP 09 a mafiánského STAN) na českou politickou scénu v roce 2009 vedla. Pojem “strategická komunikace státu” se tak jeví spíše jako eufemismus pro strategickou moderaci politického systému státu.

Celkově tedy vidíme, že přes pozitivní vývoj na vlastenecké frontě je třeba být velmi, velmi obezřetnými. Fialova pětikoalice, resp. ti kterým Fiala dělá fíkový list “slušného profesora” se rozhozhodně nevzdává, natož aby se chystala na odchod. Vidíme, že linií, po kterých by bylo možné po rumunském, francouzském či německém vzoru zasáhnout do voleb je rozehráno mnoho. A to tu hovoříme jen o těch, které se z povahy věci musely dostat před zrak veřejnosti. Z veřejných prohlášení prezidenta Pavla a některých Ústavních soudců již nyní víme, že se promýšlejí i scénáře mimořádně nepříznivého volebního výsledku probruselských sil (což znamená jen vláda, která nepůjde sestavit bez vlasteneckých sil v čele s SPD zvláště, aby se nemohla neopakovat situace s pověstným telefonátem Andreji Babišovi z Berlína), kdy bude nouzově aktivován samolibý zásah “třetí komory” českého parlamentu. Rumunský scénář nám v takovém případě může být bližší, než si vůbec dokážeme připustit. A jak kdysi prohlásil soudce Rychetský, “Ústavní soud má pravdu, i když se mýlí”, tedy bude po jeho, i kdyby měl říjnové volby ukrást. Nadějí nám pak může být jen skutečnost, že je to pořád ještě lid, kdo je zdrojem veškeré státní moci. A to platí nejenom de iure, ale i de facto.

*

Josef Nerušil

Autor je předseda hnutí SPD Praha, ředitel Institutu SPD, zastupitel Hl. města Praha a Prahy 10