Z Královských Vinohrad

Poslouchal jsem onehdá Hodinu vlka. Shoduji se s Vámi v otázce vystoupení z EU a potažmo i z NATO.  Stačilo by nemělo mluvit o referendu, ale nanejvýše o lepším prosazování národních zájmů. Pokud jde o NATO, lze odmítnout návrhy na zvýšení výdajů na zbrojení a existuje možnost odmítat účast ve válečných operacích po vzoru Francie za de Gaulla.

Nedávno jsem zahlédl mapu Evropy s vyznačenými základnami NATO. Přišlo mi to jako změť kotců s loveckými psy, kteří čekají až budou vypušteni donést kořist. To je oč s Ruskem běží: Dát Rusku na budku, jak říká Lipavský a pak zahnat mužíky kamsi za Ural i s jejich atomovými bombami. Suroviny nechají na místě a pak: hr na ně. Slouhové těch, kteří ovládli svět, masírují obyvatelstvo svých zemí ruskou hrozbou a potřebou zbrojení. No a Trump jim nabulíkovává, že si Evropa musí vlastní bezpečnost zaplatit a to nejlépe nákupem amerických zbraní.

Mně kdysi Seznam zabanoval tři odkazy na americké zdroje. Byla v nich arogance politiků, vysvětlení, že USA musí narušit ekonomické vztahy mezi vztahy Německa s Ruskem, a scénáře pro přenesení výroby a transfer mozků z EU do USA. Cílem je urvat bohatství, suroviny a kontrolovat cizí území. V jednom z těch tří dokumentů stálo, že se cizí území již nedají obsazovat vojensky, že je nutný návrat k britské koloniální technice rozvracení zevnitř využíváním rozporů různých frakcí bojujících o moc. V tom byla cena Navalného, proto byl bezostyšně poslán do Ruska. To všechno se doslova a do písmene stalo.

Naše společnost se změnila na Titanik, na jehož palubě se dokola omílá písnička, že jsme se nikdy neměli lépe, protože stále máme v hospodě na pivo.

Vládnou nám absolutní lidské nuly, kterým na lidských životech nezáleží. Budiž řečeno, že mocným na nich nezáleželo a nezáleží.

Nikdy jsem nežil tak nesvobodně jako ve světě, který mě obklopuje:

Hlásím se o japonské jeny

Japonští přátelé prý jimi budou přispívat ukrajinským seniorům, kteří u nás, stejně jako já, prožívají velký stres, úzkosti a silné obavy z budoucnosti. Jako oni začínám od nuly, přestože jsem reemigroval do svého rodiště. Jsem ze všech stran obklopen bariérou myšlení, která způsobuje, že nerozumíme jeden druhému, přestože mluvíme česky.

Pociťuji permanentní strach o své blízké. Ukrajinci nevědí, kdy válka skončí, kdežto já, kdy ta další začne. Mám strach i o syny našeho prezidenta, které slíbil poslat do boje. Možná se pro ně naučí vyrábět svíčky do zákopů, aby se někde v kanceláři nebáli, až „spadne drát.“

Mám strach o vlastní děti a vnoučata, které ohrožuje neexistence příkopů, které by je chránily před lidskými sviněmi.

Ukrajinští senioři by se chtěli vrátit k blízkým, do své rodné země. Na rozdíl od nich nemám kam odejít. Jsem doma, v zemi zpustošené těmi, kteří se domnívají, že co oni činí, správně činí. Nikdo mi nevrací hlas ani neposiluje moji důstojnost konkrétní podporou. Nikdo mi nenabízí kluby s programem o zdravém životním stylu, pohybu a odolnosti. Osiřel jsem ve vlastní zemi a tak by se něco jenů by se sešlo.

Konec srandy v Čechách

Tady vlevo vždy sedí blbci. Replika ze hry Záskok, odvážně pronesená z polistopadového bezpečí.

Od roku 1997 se mnohé změnilo a sranda na vlastní i cizí účet se vytratila. Není čemu se smát.

Byl hrozný tento stát
když musel jsi se dívat
jak zakázali psát
a zakázali zpívat
a bylo jim to málo
Poručili dětem
modlit se jak si přálo
veličenstvo Kat
modlit se jak si přálo
veličenstvo Kat

Úryvek písně Karla Kryla

Básníkův text byl tušením budoucnosti a není jeho vinou, že se naplňuje plnými doušky. Veličenstvo Kat si přeje bohatství, levnou práci a suroviny, nepopravuje gilotinou, ale bombardováním z bezpečné výšky. Jeho pomocníci házejí peníze a kvéry na stůl a dbají, aby se děti učili, modlili a mluvili podle jejich přání.

Třeba jako holčička, která do mikrofonu přidrženého služebnou komičkou odrecitovala: „Tatínek řekl, že když nevyhrajete volby, že se budeme muset odstěhovat, protože naše rodina není zrovna moc pro Andreje Babiše. Tak vám moc fandím, abyste vyhrál.“  Náš podslouha, vysvlečený do košile, ze sebe vysoukal, že si nemůže vzít na svědomí, aby se její rodina musela stěhovat: „Takže jdem vyhrát volby,“ řekl a doplnil obraz zachránce lidu hrábnutím po sklenicí s pivem.

Škoda, že se té moderní pionýrky nezeptali, kam by se tatínek chtěl stěhovat a proč až po volbách, když se nad námi Smrtihlav vznáší již teď. Testují se sirény, jen nevíme, co nám bude činiti, když to bude naostro. Je to jako z vize Jiřího Suchého:

Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod, uložím ho do krabice.
Nebude tam sám, v té krabici mám roztodivných věcí více.
Člověk neví, co se může přihodit, a tak je mi líto věci vyhodit.
Uložím je tam kam patří, za rok, za dva, nebo za tři
budu rád, že je mám!

Až za tři, pět nebo kolik let dozbrojíme, evropští bezmozci začnou splácet německý dluh z Drang nach Osten. Knot sirky a k tomu jídlo na tři dny se pak šiknou. Déle nejspíš nebudou zapotřebí a žádná sranda to nebude. Co když Bůh lidstvo odepsal a nechá ruku zločince zmáčknout červený knoflík, aby sama ukončila nepovedený pokus, který začal v Ráji s Adamem a Evou…

*

Jiří  Jírovec, Kosa Zostra

Foto: provazochodec na Troskách – symbol naší současnosti (autor David W. Černý/Reuters)