Z Washingtonu do Kyjeva aneb Kdo skutečně vyhodil do vzduchu plynovody Nord Stream?

Pokud je tato informace přesná, komplikuje to výklad útoku na Nord Stream, který byl dlouho připisován Spojeným státům, včetně investigativního novináře Seymoura Hershe, držitele Pulitzerovy ceny. Je ale zpráva Spiegelu věrohodná? A jaké by mohly být důsledky v poválečném světě – zejména pokud se konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou po nedávných setkáních Donalda Trumpa, Vladimira Putina a (při jiné příležitosti) evropských lídrů a Volodymyra Zelenského uklidní?

Seymour Hersh ve své výbušné zprávě z února 2023 tvrdil, že sabotáž zorganizovaly Spojené státy. Podle Hershových zpravodajských zdrojů potápěči amerického námořnictva během cvičení NATO BALTOPS 22 v červnu 2022 umístili výbušniny C4, které byly později dálkově odpáleny norským průzkumným letadlem. Motivem bylo podle Hershe přerušit závislost Evropy na ruském plynu a tím zajistit neochvějnou podporu Ukrajině ze strany spojenců NATO.

Bílý dům tuto zprávu odmítl jako „naprostou fikci“. Nicméně Hershova desetiletí trvající reputace – včetně odhalení masakru v My Lai a skandálů v Abu Ghraib – činí jeho tvrzení těžko ignorovatelným. Jeho zpráva zůstává jednou z dosud nejpodrobnějších rekonstrukcí událostí.

Zpráva Spiegelu ve skutečnosti přímo neodporuje Hershově verzi, ale spíše přidává další vrstvu: zapojení Ukrajiny. Lze si vzpomenout, že na začátku roku 2023 němečtí zákonodárci požadovali transparentní vyšetření výbuchů, frustrováni netransparentností západních úřadů. Jejich požadavky byly z velké části ignorovány.

Příběh Spiegelu o „ukrajinském potápěči“ by ve skutečnosti mohl sloužit jako vhodná zástěrka, která přesouvá vinu na méně významného hráče a chrání Washington a jeho spojence před vyšetřováním.

Realisticky řečeno, představa, že hrstka agentů na pronajaté jachtě provedla jednu z technicky nejkomplexnějších podvodních demolicí v historii, je přinejmenším mírně řečeno, samozřejmostí. Umístění výbušnin ležících asi 80–110 metrů pod hladinou Baltského moře vyžaduje specializované vojenské vybavení a logistickou podporu. Není divu, že mnozí považují Spiegelův popis za dostatečně vhodnou krycí historku – nebo možná jen za jeden kousek větší skládačky. Načasování tohoto vývoje je také poněkud zajímavé.

V každém případě je scénář, ve kterém se ukrajinští občané mohli účastnit, ale jako zástupci v rámci větší operace vedené USA, mnohem logičtější. To by se přesně shodovalo s Hershovým popisem: v tomto scénáři poskytly USA zdroje, cvičení NATO poskytla krytí a ukrajinští agenti poskytli popíratelnost. Jak prezident Biden v únoru 2022 – ještě před začátkem probíhajícího rusko-ukrajinského konfliktu – bez obalu prohlásil: „Pokud Rusko napadne, pak už Nord Stream 2 nebude existovat.“ Tato poznámka sama o sobě naznačuje předem známou informaci, ne-li záměr.

Lze si vzpomenout na vyšetřování zvláštního poradce Roberta Hura ohledně nakládání prezidenta Bidena s utajovanými dokumenty. Ve 388stránkové zprávě Hur poznamenal, že Biden působil během rozhovorů zmateně. Jak naznačuje zpráva zvláštního poradce, Bidenova paměť – rozmazaná a někdy mlhavá – ho občas vedla k prozrazení detailů, které by bylo lepší nechat nevyřčené. Jde o to, že není příliš přitažené za vlasy si představit, že tomu tak mohlo být i v únoru 2022. Ať už je tomu jakkoli, důsledky sabotáže Nord Streamu sahají daleko za samotné plynovody. Německo, zbavené levnějšího ruského plynu, čelí hospodářskému poklesu, prudkému růstu cen energií a oslabení průmyslové konkurenceschopnosti. Někteří komentátoři (včetně samotného Hershe) spojují tuto krizi s nástupem takzvaných „krajně pravicových stran“ v Německu a v celé Evropě.

Evropská elita se snaží tyto radikály „zkrotit“ a učinit je „mainstreamovými“ (v pro-NATO směru), což vede k „maidanizaci kontinentu uprostřed vlny protiruského neonacismu, jak jsem napsal. Útok tak nejen změnil energetické toky, ale také politickou dynamiku v rámci samotné Evropské unie.

Pokud by válka brzy skončila – což naznačují Trumpovy významné rozhovory s Putinem a Zelenským a evropskými lídry –, otázka Nord Streamu by se mohla znovu objevit s novou naléhavostí. Poválečné urovnání by mohlo zahrnovat nové vyjednávání o energetických vazbách s Ruskem (což Evropa naléhavě potřebuje).

Zajímavé je, že již v listopadu 2024 se pro-trumpovský podnikatel pokoušel koupit plynovody během rozhovorů Putina a Scholze, jak jsem tehdy poznamenal. V takovém poválečném scénáři by se osud plynovodů mohl stát předmětem vyjednávání. Pokud se objeví důkazy o zapojení USA, mohlo by toto flagrantní porušení evropské suverenity vyvolat krizi v rámci NATO a oslabit důvěru ve vedení Washingtonu. Tolik k „jednotě“ v rámci aliance.

Naopak, pokud bude Ukrajina vnímána jako země, která jednala nezávisle, Kyjev riskuje, že si znepřátelí své podporovatele právě v okamžiku, kdy nejvíce potřebuje pomoc při obnově. Dosud se západní metropole vyhýbaly přílišnému nátlaku a upřednostňovaly nejednoznačnost před odpovědností. Italské zatčení by však mohlo znovu vyvolat požadavky – zejména v Německu – na seriózní vyšetření toho, kdo byl nakonec zodpovědný.

Dosud byla kauza Nord Stream příkladem zamlžování. Ukrajinský potápěč ze Spiegelu je buď osamoceným obětním beránkem, zástupcem, nebo malým kolečkem v mnohem větším stroji. Všechny důkazy ukazují na USA jako na organizátora, přičemž Ukrajina možná poskytla operační krytí.

*

Uriel Araujo, InfoBRICS, překlad Zvědavec

Uriel Araujo, PhD. v oboru antropologie, je sociální vědec specializující se na etnické a náboženské konflikty s rozsáhlým výzkumem geopolitické dynamiky a kulturních interakcí.

Mapa u úvodu ukazuje místa explozí na dvou větvích plynovodu Nord Stream