Víra je osobní přesvědčení a vnitřní jistota o něčem, co nelze empiricky nebo logicky dokázat, zatímco ideologie je propracovaná soustava názorů, hodnot a idejí, která slouží k prosazování politických nebo hospodářských nějaké skupiny nebo vrstvy. Víra není ideologie, totiž suverénní majetnictví „správného“ světového názoru, nýbrž je v první řadě a především velice těžkým a nakonec nikdy zcela splnitelným úkolem odpovídat se Pánu, tedy tomu, koho lze zklamat, avšak koho nelze oklamat – píše Katolický týdeník. Pochopitelně, medium světového názoru založeného na Víře nemůže připustit, že víra je služebná, že slouží v něčí prospěch. To by bylo stejné jako prohlásit spor mezi pravicí a levicí za nicotný, záležející pouze na výchozí pozici. Pravice se drží svého zlatého telete v podobě minimálního státu, levice zase principu nejlépe vyjádřeného v preambuli Švýcarské ústavy
dass frei nur ist, wer seine Freiheit gebraucht, und dass die Stärke des Volkes sich misst am Wohl der Schwachen
(svobodný je pouze ten, kdo svou svobodu využívá, a síla národa se měří blahobytem slabých)
Pojem minimálního státu znamená, že vyžaduje nejmenší možné náklady na svůj provoz (vládnout, soudit, vytvářet zákony a zajistit bezpečnost) a je tedy prospěšný plátcům obecně. Ďábel je skryt v detailu – jakou část příjmu poplatky státu pro plátce představují a jestli to co zbude, stačí na důstojný život, který nebude příliš narušovat iluzi o občanské rovnosti. Z toho je evidentní, že náklady na správu státu budou méně vadit těm, jejichž příjem je mnohonásobně větší, tedy těm „úspěšným.“ A že tedy „správný“ princip (všichni platí stejně) stejně jako tvrzení:„Více vám zbude v peněžence“ jsou částí zákeřné manipulace. A protože ideologie je propracovaná soustava názorů, hodnot a idejí, není snadné se jí zbavit.
Svého času jsem napsal článek „Ideologie jsou předepsané brýle,“ kde říkám, že nestačí ty brýle sundat, ale předpokládá to také schopnost rozpoznat svět ve všech podobách, v nichž se nás snaží obelstít. A přiznat si, že současné ideologie, ve všech jejich podobách, vycházejí z toho nejhoršího v nás. Nejen, že nemají žádnou potřebu měnit cokoliv k lepšímu, ale naopak tu špatnost, která je vydávaná za obvyklou praxi, konzervují. A to je něco, co si člověk těžce připouští. Připadá mu, že opouští svůj dosavadní život, že cosi zrazuje.
Síla a zákeřnost ideologie tkví v tom, že nemůže být dokázána ale ani vyvrácena
„Don Pablo s bradavicí kope kolem sebe: neuchránil svěřené miliardy vložené ruskými oligarchy do bitcoinů, ztratil nad nimi udělenou kontrolu, a nepomohla mu ani pětihodinová schovka před deštěm s tajnými estébáky v prosklené pražské restauraci,“ prohlásil důchodce, který praštil Andreje Babiše francouzskou holí k bitcoinové aféře. A Babiše údajně praštil z rozčílení ze lží: „Vždyť slíbil, že se zasadí o sportovní halu pro Martinu Sáblikovou.“ A na své facebookové stránky napsal: „Zásadní je znárodnění Agrofertu, soudem potvrzeného podvodníka a udavače StB z ciziny. Podvody Bureše a dalších lumpů z anozblití nejsou promlčeny!“
Řekl a napsal to, čemu věří a nic na jeho víře nemění ani jeho omluva.
Jeho víra je totiž podmíněna jeho pohledem na svět – jinak řečeno – jeho ideologií. Jako plevel se nám rozšířilo například tvrzení, že vzhledem k relativitě pravdy, není důležité, co je pravdivé ale to, co je správné. A to, co je správné nám říká jednoduchá ideologie, která útočí na morální hodnoty a etiku.
Nebudeme volit Babiše, když nedodržel svůj slib Sáblikové!
Už Oscar Wilde řekl: „Nikdo neumírá pro pravdu. Lidé umírají pro to, co chtějí, aby bylo pravdou, často v panické hrůze, že by to nakonec pravda být nemusela.“ Často zapomínáme, že pravda může být leckdy složitější, zvláště viděna z různých perspektiv. To neplatí jenom pro Ukrajinu, ale i pro nás. Že se něco stalo, že přišel covid a že se Babiš choval, jak mu tehdy diktovala opozice – to jsou momentky z reálného světa, se kterým ideologie nepočítá. Je to přece estébák a tak je správné si to s ním vyřídit. Takhle to dopadá vždy, když preferujeme to, co je správné, před pragmatickým chováním.
Nebudeme přece dovážet komoditu, která vznikla jenom díky dětské práci.
Když pominu to, že se určitě najde jiný zájemce, tak tím, že té zemi odepřu obchod s takovým etickým zdůvodněním, připravím ji o prostředky, se kterými by mohla sama cosi ve své vnitřní struktuře zlepšovat. Tenhle důraz na etiku, morálku – to, co je správné – jsou rudimenty chování kolonizátora, správce plantáže, nadčlověka, prostě pána, který má právo mistrovat koho se mu zachce.
Jak se takový postoj v principu liší od neblahého Herrenvolku (koncept nadřazenosti nordické rasy, vnímané, na rozdíl od Slovanů, Románů a Indoíránců, jako původní, čistá část árijské rasy)?
Ale nemusíme zacházet tak daleko. Tenhle způsob uvažování je totiž organizováním vlastní eutanazie. Snaha státního (nebo i nadstátního) subjektu zaměřená na morální hodnoty a etiku totiž až příliš často odvádí pozornost od reality a může mít dalekosáhlé důsledky na jeho budoucnost. Jestliže preferuji před realitou to, co je správné – a odpověď mi a priori dává ideologie – nemohu mluvit o svobodě.
To je ten výrok Petra Fialy: Veřejnost má právo na korigované informace
Jedině tehdy, kdy má veřejnost právo na všechny informace, jedině tehdy se může ve vývoji posouvat vzhůru. Může se sice posouvat vzhůru i například obchodováním, ale když nebude mít impuls vytrhnout se ze stávající atmosféry, tak zůstane (jak pravil klasik) opodál.
Že se společnost neuživí vzájemným přeprodáváním limonády říkával už Miloš Zeman.
Jedinou cestou je inovace, ale každá společnost, která chce inovovat, musí mít alespoň určitou míru vnitřní svobody a nesmí se nechat rigidně svazovat ideologií. Může mít víru a pravidla, ale pokud to je jediná hodnota, kterou daná kultura má, tak je to také jediná hodnota, která ji nakonec zůstane.
Navrhuji poslední větu jako epitaf na náhrobek EU.
*
Leo K. Kosa Zostra
Snímek z poloviny 60. let minulého století ukazuje “překroucenou realitu”. Za vázou pózuje Pablo Picasso
