Tak jsme si včera pěkně poslechli obžalobu v kauze Dozimetr a seznámili se s přepisem nahrávky jednání, které se odehrálo v Rakušanově kanceláři v roce 2022, když se ukázalo, že jim na to policie přišla a budou problémy. V podstatě byla žaloba o tom, jak si udělat krytí pro prorůstání organizovaného zločinu do politiky. Sdružíte si oblíbené (a bezúhonné starosty) a do vrcholných orgánů dosadíte schopné až všeho schopné kamarády. Vlastně je to běžný modus operandi. Zařídíte si fíkový list nějaké záslužné činnosti a ve skutečnosti děláte něco úplně jiného.
Muslimské bratrstvo, Hamás, Hizballáh, i celá řada dalších organizací to takhle mají. Prostě dělají charitu a sociální činnost, ale vždycky mají i svoje militaristické křídlo… Petr Fiala má také svoji neziskovku pro barmské ženy, Člověk v tísni kromě školní indoktrinace také instaluje v Africe pumpy pro nebohé obyvatelstvo… Prostě nejlépe se zlo dělá tak, že ho propojíte s nějakým dobrem… V rámci dobročinnosti se dá vést i válka a dělat dehumanizaci par excellance. Vzpomínám si na iniciativu Dalibora Dědka, která nejenže dodávala trhavinu na Ukrajinu, ale ještě měla ohromnou radost s utopených ruských dětí v Egyptě. Spojte dobro a zlo do jednoho celku a ono vám to dlouho vydrží…
Nejhůř se plevel trhá mezi dobrým osením. S plevelem pak snadno vytrháte i dobrou setbu a vždycky se dá poukázat na kolaterální ztráty, které jste způsobili… Dělají to tak všichni, není divu, že to dospělo i do české politiky.
Takže ten GangSTAN… Moc jsem se nasmál, když sice většina obžalovaných při přelíčení vinu odmítla, ale přesto se našli dva, kteří ji přiznali a chtějí dohodu o vině a trestu. To tak nějak vylučuje, že se nic nestalo. Když jsou dva už předem vinní, jsou vinní všichni. Soud samozřejmě bude trvat ještě dlouho, ale začal hned tím, že se dva rozhodli zpívat. Redl samozřejmě za nic nemůže, nikomu žádné úplatky nedal a ta částka také nesouhlasí. Ale nechme prokurátorovi, co jeho jest, neřešme teď, jak moc Redl ovládal hnutí STAN a co to znamenalo, že ho svědek označil přímo za „akcionáře STANu,“ skrze koho to dělal a jak to fungovalo… ledacos z toho se dozvíme v nejbližších dnech. Mě spíš bere ta nahrávka u Rakušana v kanceláři.
Rakušan totiž tu nahranou schůzku nepopírá. Všichni se tam pěkně sešli, museli odložit mobily… ale stejně si to někdo pro jistotu nahrál, protože si nějak nedovedu představit, že by ministerská kancelář byla napíchnutá. A pokud ano, tak už to není jen případ gangsterského politického hnutí, ale jde to ještě mnohem výš. Každopádně to ukazuje na poměry u STANu. Šifrované telefony, bezpečnostní opatření pro konspirační schůzku… ale stejně to někdo propálil…
Nedlouho poté zemřel „zcela přirozenou smrtí“ Věslav Michalík. Po něm pak ještě stejně přirozeně zemřeli Petr Adam, Jan Gottvald, Martin Horák a Ondřej Křivka. Autonehody, skoky z oken… A nezapomeňme ani na odvolání policejního prezidenta Švejdara, což se odehrálo hned po Rakušanově nástupu do funkce ministra.
Takhle vypadá skutečné bezpečnostní riziko, ne? Tohle je skutečný problém naší evropsky hodnotné liberální demokracie. Možná proto se ten jejich Josef Flek, tak strašně proti mně vymezoval v debatách a mlel o vlastizradě a bezpečnostním riziku. Potřeboval odvrátit pozornost od šéfa. Žádná politická otázka totiž nemůže být ani zdaleka takovým rizikem, jakým je mafie ve vládě. Žádná diskuse o NATO, EU, či o našem zapojení do války na Ukrajině není nic v porovnání s tím, že si vyučený kuchař – číšník (s papíry na hlavu) pase ministra vnitra, dává mu šifrovaný telefon, je akcionářem STANu a zajišťuje pro hnutí příslušná procenta z úplatků.
Já se vlastně vůbec nedivím, že to nikdo nechtěl soudit a tak trochu si myslím, že s tím začali teď, protože se Vítka už nebojí. Už vědí, že za deset dní skončí jeho nadvláda a na jeho místo přijde někdo, kdo bude mít milion (chvilek pro demokracii) důvodů celou kauzu rozplést a odstíhat. Už jen proto, aby skončilo toto bezpečnostní riziko pro naši zemi.
Až se v sobotu sejdeme v Praze pod okny pana prezidenta, věnujme Vítkovi i hnutí STAN malou vzpomínku… při trošce štěstí se s nimi už nikdy nesejdeme.
*
Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate
Já doufám, že je uvidíme za deset let v krátké reportáži jak opouštějí Valdice a směřují do výrobního procesu.
Tleskám!