David Martinek na téma: 𝗧𝗿𝘂𝗺𝗽 𝗮 𝗣𝘂𝘁𝗶𝗻 𝗻𝗮 𝗔𝗹𝗷𝗮𝘀̌𝗰𝗲 – 𝗧𝗿𝘂𝗺𝗽𝗼𝘃𝗮 𝗼𝗯𝗻𝗼𝘃𝗮 𝗔𝗺𝗲𝗿𝗶𝗸𝘆 – 𝗖𝗼 𝘀𝘁𝗼𝗷𝗶́ 𝘇𝗮 𝘃𝘇𝗲𝘀𝘁𝘂𝗽𝗲𝗺 𝗖𝗶́𝗻𝘆? – 𝗣𝗼𝗿𝗮𝘇̌𝗲𝗻𝗮́ 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝗮 𝗮 𝗯𝘂𝗱𝗼𝘂𝗰𝗶́ 𝗥𝘂𝘀𝗸𝗼 𝗔𝗹𝗷𝗮𝘀̌𝗸𝗮 𝘇𝗺𝗲̌𝗻𝗶𝗹𝗮 𝘁𝗿𝗮𝗷𝗲𝗸𝘁𝗼𝗿𝗶𝗶

Někdy je lépe vyčkat, až opadnou vzduté vášně. Až utichne křik, hektický cvrkot médií, vzrušení a snaha zaujmout. A pozornost, těkavá, tekutá a nestálá se přesune od jedné události k další. Snaha mediálně vytěžit z daného okamžiku maximum je pro dnešní dobu typická. Ale v zásadě, má jen pomíjivou hodnotu. Často tak člověk, bombardovaný záplavou vjemů přestane vidět směr, který může být určující.

14 dní od schůzky Trump-Putin na Aljašce lze konstatovat, že schůzka amerického a ruského prezidenta pozměnila vektor a dynamiku uvažování o rusko-ukrajinském-západním konfliktu. Téměř přátelský summit dvou znepřátelených velmocí a prezidentů Ameriky a Ruska ukázal, že velmocenský dialog s Ruskem je možný. A že s Putinem se dá bez problémů jednat.

V reakci na proběhlou schůzku se dikce a způsob vyjadřování zainteresovaných politických špiček, především evropských, ustálil na pozici opatrného vyčkávání.

Jestliže zhruba rok nazpět politické špičky Evropy, Británie i Ameriky dštily unisono síru směrem k Rusku, politici plamenně obhajovali sankce, nebo zabavení, tedy krádež zmrazených ruských aktiv plus dodávky zbraní a munice do jádra konfliktu a stejně tak astronomické fundace na úkor vlastních zemí, dnes se v prohlášeních politiků podstatně častěji objevuje slovo mír.

Změna kurzu znamená pouze to, že politici, média i struktury, bubnující válečnými bubny budou potřebovat jednoduše nějaký čas. Evropská politická špička vsadila většinově veškerý politický kapitál na Ukrajinu. Poté, co Trump pozměnil vektor a ukázal, že cesta z nebezpečného ukrajinského konfliktu nevede cestou další eskalace konfliktu, ale formou bilaterálních jednání a výrazným tlakem na znesvářené strany konfliktu, ocitli se především Britové a představitelé evropských politik v pozici Bidenových a Obamových pohrobků. Kteří sice po léta přičinlivě následovali trendy, udávané americkou administrativou. Aby poté, kdy došlo ke změně kurzu mohli jen suše sčítat ztráty.

Ztráty jsou obrovské. Přiznejme. Ekonomické, finanční, strukturální, reputační.

𝗗𝗼𝗽𝗮𝗱 𝘂𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝘀𝗸𝗲́𝗵𝗼 𝗸𝗼𝗻𝗳𝗹𝗶𝗸𝘁𝘂 𝗻𝗮 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘂

Jestliže se dnes političtí komentátoři v Evropě hrozí vzestupu negativních veřejných nálad a poukazují na vzestup zájmu o dříve okrajové politické proudy na levici, či pravici, formující dnes už masovou podporu voličských skupin v evropských zemích, pak, s pokrčením rameny lze jen konstatovat, že na vině nejsou ani voliči, ani samotná hnutí či politické strany, které dříve představovaly spíše okrajový segment.

Na vině jsou právě a jen politické strany hlavního proudu, které selhaly. Strany politického mainstreamu, které se nominálně zaštiťují demokracií, evropským společenstvím, evropskými hodnotami a vším tím vyprázdněným balastem frází, které již dávno nemá nic společného ani s demokracií, ani s prosperujícím evropským kontinentem, ani s vizí, kudy dál v této neklidné době.

Když jsem četl komentáře a desítky různých vyjádření na téma aljašského summitu a stejně tak následných kroků, věnujících se tématu, většina komentářů je nepochopitelně soustředěná na nepodstatné významy schůzky. Tedy kdo je „vítěz“ a kdo „poražený“; co měl na sobě ruský šéf diplomacie Lavrov, jestli je Trump vykonavatelem Putinovy vůle, či příkladně, je-li potřeba Rusko dál „trestat“ za vpád na Ukrajinu další systematickou ostrakizací a investicemi do války na Ukrajině.

𝗨́𝘃𝗿𝗮𝘁̌

Jednání, otevřené americkým prezidentem je krokem, který odvrací jednu z nejzásadnějších hrozeb dnešní doby. Riziko, že lokální ukrajinský konflikt, který se postupně stal středobodem dění na planetě, přeroste v geopolitické měření sil mezi evropskými státy NATO a Ruskem. A ve sledu eskalačních kroků až v přímý vojenský střet západní civilizace s Ruskem a jeho asijskými podporovateli. Tato cesta vede jediným směrem. Ke globálnímu konfliktu a jaderné válce.
Trump našel cestu, vedoucí k postupnému vyvedení z této nebezpečné hry. Otevřel dialog s Putinem, čímž eliminoval politickou past, do které se vehnala předchozí americká administrativa. Neumožnit dialog v situaci, kdy Rusko, jaderná velmoc válčí v proxy válce se Západem je výrazem naprosté dekadence politické kultury. I během nejostřejších střetů či proxy válek Západu a Ruska v minulosti, tedy během války v Koreji, Vietnamu, během kubánské krize, války v Iráku, nebo Sýrii, vždy existoval mechanismus pro dialog. Evropská politika války na Ukrajině, vedená až fanatickým režimem podpory ukrajinského režimu a evidentním pochopením pro Zelenského a jeho gangsterských politických metod si zakázala dialog s Ruskem. A velmi nekompromisně napadala všechny politiky, kteří se odvážili tomuto nesmyslnému postupu vzepřít.

Evropští lídři, kteří si sami iniciativně a stupidně omezili vyjednávací prostor s Ruskem se tak pouze vyšachovali z možných jednání s Ruskem a ze sféry vlivu. V okamžiku, kdy válka na Ukrajině směřuje k porážce Ukrajiny a je jen věcí dohod o uspořádání poválečné Ukrajiny, pak není divu, že Evropa hraje v těchto jednáních prakticky nevýznamnou roli.

Pozice, kdy Trump jedná v přímém jednání se Zelenským, přičemž evropské špičky čekají před Oválnou pracovnou, než budou vůbec přijati americkým prezidentem, je jedním z nejtrapnějších momentů současné evropské politiky. Problém není ale ani v tomto symbolickém vyjádření pozic. Problém je ve faktu, že představitelé evropských států v podstatě nemají řešení konfliktu. Na kterém se evropské státy podepsaly stejnou měrou jako Amerika, Rusko i Ukrajina.

𝗗𝗼𝗻𝗮𝗹𝗱 𝗧𝗿𝘂𝗺𝗽

Donald Trump je o generaci zkušenější člověk, než většina jeho politických protějšků. Jeho návrat do funkce amerického prezidenta připomíná způsob, jakým zkušený CEO, generální vrcholový manažer převezme řízení obří globální korporace v neutěšeném stavu. Trump si poměrně rázným způsobem zjednal autoritu, globální pozornost, přičemž provedl sérii předem připravených, jasných a nekompromisních opatření, vedoucích k nápravě stavu Ameriky.
V porovnání s obskurní evropskou reprezentací udržovatelů politických mantinelů, lidí bez vize, efemérních, zastupitelných, pozičních aktérů v prostředí vrcholné politiky je Trump velmi tvrdým a zkušeným hráčem s jasným určením. Jeho cílem je obnova postavení Ameriky a tomuto cíli podřizuje veškeré jednání. Transakční optika a logika jeho kroků, zaměření na praktické a prokazatelné výsledky, naprosto striktně prosazované postavení Ameriky ve vzájemných vztazích, včetně zavedení až pozapomenutých instrumentů typu celních válek, coby nátlakového prostředku pro redefinici obchodních vztahů s okolními zeměmi, dělá z Trumpa velmi vážného hráče, k jehož názoru a jím udávaných trendů je potřeba se přizpůsobit.

Trump si může být jistý jednou věcí. A to je fakt, že vůle amerického prezidenta v rázové vlně prostoupí politikou celého glóbu. Amerika je stále nejvýznamnější mocností glóbu. Ale její pozice je vzhledem k astronomickým dluhům, dlouhodobých strukturálním problémům země, stejně jako vleklému zápasu mezi oběma hlavními politickými proudy, který už od Obamy dávno přešel přes veškeré myslitelné červené čáry politické kultury oslabená. Pod Trumpem má Amerika příležitost se rychle vzpamatovat.

Trumpova celoživotní zkušenost vrcholového byznysmena, odchovaného developerským prostředím v New Yorku, což přiznejme, je mnohem větší inferno, než pověstná „washingtonská bažina“, stejně jako jeho zkušenost se zvládáním gigantických obtíží v podnikání v minulosti z něj činí člověka předurčeného zvládnout misi restrukturalizace Ameriky. Trump čelil v životě velmi složitým věcem a je vybaven obrovskou životní zkušeností. Trumpovo impérium ve své době dlužilo až 900 mil USD. Tato a podobné situace jej více než dobře připravila na zvládání silně zátěžových a krizových situací.

Trump je schopen zvládat roli krizového manažera Ameriky s nadhledem, který občas i nutí k úsměvu. Jeho odpovědi během rozhovoru s moderátorem CBS, který na něj útočil uprostřed jeho značných finančních obtíží vypovídá hodně o Trumpově charakteru. Trump ví přesně co dělá. S nadhledem si poradil jak s tehdejším moderátorem, tak i se samotnou restrukturalizací své byznysové skupiny. Big to fail, tedy „příliš velký pro pád“ je přesné postavení Trumpova impéria ve své době a do jisté míry i situace dnešní Ameriky.

Trump jako krizový manažer Ameriky stojí před výraznou restrukturalizací. Do níž se pustil naprosto bezprostředně po převzetí prezidentského úřadu. Výsledek, realizovaný během sedmi měsíců, v podobě například prosazeného návratu amerických korporací na americkou půdu, souběžně s ohlášenými investicemi globálních firem, které se zavázaly investovat do Ameriky je poměrně výrazný.

Proč o tom mluvím? Trump na Aljašce otevřel nejen dialog s Ruskem o Ukrajině. Ale zároveň do svého pozičního uvažování o obnově Ameriky zařadil i Rusko, s jeho obrovskými zdroji. Je to pragmatická změna, která dává podstatně smysluplnější logiku, než dosavadní trend neustálé konfrontace za astronomických výdajů z amerických zdrojů.

Trump zaměstnaný obnovou investiční vitality Ameriky uvažuje jinak, než jeho předchůdci. A jinak, než tomu bylo v jeho předcházejícím období u moci.
Pojďme se na to podívat v detailu.

𝗥𝗲𝘀𝗵𝗼𝗿𝗶𝗻𝗴

Podle Investing.com, k 24. březnu 2025 dosahují investiční závazky korporací po Trumpově nástupu k moci přibližně 2,8 bilionu USD. Přičemž portál identifikoval až zhruba 4 biliony USD potenciálních celkových investic.

Mezi firmami, které se zavázaly k investicím na americké půdě jsou velké korporace jako Stargate (OpenAI, SoftBank, Oracle) – 500 mld USD, NVIDIA – 500 mld USD, Apple – 500 mld USD, IBM – 150 mld USD, Johnson & Johnson – 55 mld USD, Eli Lilly – 27 mld USD, Hyundai – 20–21 mld USD, CMA CGM – 20 mld USD, Novartis – 23 mld USD a řada dalších; John Deere, Blackstone, Gilead Sciences, Merck..

Velká čísla

K investicím se postupně připojují i jednotlivé státy.
Japonsko (550 mld.), Jižní Korea (350 mld.), nebo Tchaj-wan – TSMC (100 mld.), které patří k největším deklarovaným investicím mimo USA a Evropu. Většina investic směřuje do strategických odvětví: čipy, AI, loděnice, energetika, infrastruktura.

Za zmínku stojí i partnerství arabského ADQ (Abu Dhabi Developmental Holding Company) a Energy Capital Partners (USA), společný projekt v hodnotě 25 mld. USD, zaměřený na datacentra a energetickou infrastrukturu. Či japonský SoftBank, se silnými vazbami na arabský kapitál z Vision Fund, který je součást zmíněného projektu Stargate (spolu s OpenAI a Oraclem). Tato investice je patrně nejvýraznější a tvoří úctyhodný balík investic v hodnotě 500 mld. USD v oblasti budování AI infrastruktury.

Prostřednictvím Pennsylvania Summit bylo také oznámeno přes 90 mld USD investic do energií a technologií – např. Google ($25 mld), další firmy jako AWS, ExxonMobil, Brookfield atd.
Investice by celkově mohly přispět k tvorbě až 451 000 nových pracovních míst (Patria).

Č𝗶́𝗻𝘀𝗸𝗮́ 𝗸𝗮𝗿𝘁𝗮

Jde tedy zhruba o 2,8 až 4 biliony USD investic do amerického prostředí.
Trump tak v podstatě napravuje chyby z Reaganovy éry. Pro pochopení kontextu je potřeba se vrátit do minulosti. Až do období prezidentování Ronalda Reagana.

S nástupem Ronalda Reagana (1981–1989) se prohloubila politika deregulace, otevřených trhů a podpory volného obchodu. Americké a západní firmy začaly ve velkém přesouvat výrobu do Asie, kde byla levná pracovní síla a méně přísná regulace. Nejprve se vytěžovaly „tygří ekonomiky“ (Jižní Korea, Tchaj-wan, Hongkong, Singapur), později, po reformách Teng Siao-pchinga, zahájených od roku 1978 přišla na řadu Čína.

Tlak na optimalizaci amerických firem vedl k parcelacím a rozbíjení tehdejších velkých infrastrukturních podniků. Vedl postupně k přesunu výroby do Asie. Optimalizace nabrala tehdy směr, kdy se korporace ve velkém zbavily středního výkonného managementu. Inženýrů, techniků, konstruktérů, vývojářů, ve snaze ušetřit na nejnákladnějších položkách rozsáhlých procesních postupů firem. Přesun produkce do Asie znamenal na jednu stranu obrovské zisky korporací, ale zároveň i propad americké produkce.

Pracovní místa a know-how postupně převzala rychle se rodící střední třída v Asii, především v Číně. V 90. letech a na přelomu letopočtu se Čína stala hlavním příjemcem zahraničních investic (FDI). Přístup na americký a evropský trh, zejména po vstupu Číny do WTO v roce 2001, byl klíčový pro její ekonomický vzestup. Podle odhadů Brookings Institution a McKinsey měla Čína v roce 2000 jen asi 30–40 milionů lidí ve střední třídě. Dnes (po r. 2020) je to kolem 300 milionů lidí (některé zdroje uvádějí až 400 mil., podle definice „middle class“). Tento obrovský sociální posun nemá v dějinách obdoby – během 40 let se stovky milionů lidí dostaly z chudoby do poměrně stabilní spotřebitelské vrstvy.

Amerika se soustředila na obchod, finance, marketing a budování globálních značek. Po čtyřech dekádách tohoto vývoje vznikla v Číně a v Asii solidní průmyslová a technologická základna a střední třída, čítající přes zmíněných 300 mil lidí, pohánějících spotřebu a rozvoj Číny. USA a Západ přišly o část průmyslových kapacit a pracovních míst, což se dnes politicky promítá do debat o „reshoringu“, tedy návratu výroby zpět do Ameriky a na Západ.

Trumpova politika (2025) je tak vlastně přímou reakcí na trend, který začal už před 40 lety. Masivní tlak na přesun výroby zpět do USA má za cíl snížit hrozivé schodky ve vzájemných obchodních bilancích. Jen příkladně u Číny je obchodní deficit Ameriky ve vzájemné bilanci zhruba v poměru 1/3 ku 2/3 ve prospěch Číny. Trump se snaží vrátit Americe investiční a produkční vitalitu. A dělá to způsobem, který je velmi přímočarý a přiznejme, velmi tvrdý.

𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝗮 𝗻𝗮 𝗷𝗶́𝗱𝗲𝗹𝗻𝗶́𝗺 𝗹𝗶́𝘀𝘁𝗸𝘂

Příkladem budiž jednání s Evropskou unií. Na summitu ve Skotsku, 27. července 2025, Ursula von der Leyen s Donaldem Trumpem dohodla rámec, který obsahoval závazek EU investovat 600 mld USD do USA během druhého funkčního období Trumpa. Evropská Komise sice následně upřesnila, že suma se týká soukromých investic evropských firem, nikoliv veřejných peněz a EU jako veřejná autorita nemůže tento závazek garantovat. Jednání proběhlo v atmosféře, kdy Trump Evropě pohrozil 30% clem a zároveň odmítl dál financovat válku na Ukrajině. Postavil tak evropské politické špičky do situace, kdy Leynová za Evropu byla nucena už jen pouze přistoupit na Trumpovy podmínky.

Leynová vyjednala 15% clo, ale zároveň akceptovala závazek investic na americké půdě ve výši 600 mld USD a navíc nákupy za 750 mld USD za americké energetické produkty (ropa, plyn, jaderné palivo, semikonduktory atd.) během tří let.

Řada ekonomů tento evropský obchod označila posměšně za „Art of deal“.

Co to ukazuje? Evropská pozice v prostředí mezinárodní politiky je velmi slabá. Bohužel především díky aktuální sestavě politiků, reprezentujících Evropu. Navzdory faktu, že k lednu 2025 dosáhla populace 27 členských států EU 450,4 milionu obyvatel a EU má jednu z nejsilnějších ekonomik světa – celkový roční HDP se pohybuje ve výši cca $19–20 bilionů (USD), respektive téměř $29 bilionů v PPP metrice (parita kupní síly), ve vyjednávání s agilním a zkušeným Trumpem evropští jednatelé vyznívají spíše jako školní otloukánci.

Evropa, zaměstnaná neutěšenou situací v naprosté většině evropských států by měla urychleně měnit kurz. Směrem k obnově vlastních hospodářských kapacit a podpoře ekonomické potence vlastních zemí. Namísto toho marní čas – válkou na Ukrajině, kde není schopna prosadit smysluplné řešení. Prosazováním Green Dealu, náročné technologické a enviromentální proměně prostředí, která je založena na teoriích o klimatické krizi. A kulturními válkami, ve snaze zabránit vzestupu nemainstreamových politických proudů, které získaly obrovskou veřejnou podporu, v důsledku systematických selhání jak Evropské Unie, tak i národních vlád jednotlivých zemí.

To, co mělo být výhodou Evropy, tedy nepopiratelný potenciál sjednoceného kontinentu přichází v ostré mezinárodní konkurenci velkých globálních hráčů – Ameriky, Ruska, Číny, Indie naprosto vniveč.

𝗧𝗿𝘂𝗺𝗽𝗼𝘃𝗮 𝗲́𝗿𝗮

Trumpova éra a jeho tlak na revitalizaci Ameriky může přinést skutečně výsledky.
Ale také může být posledním vzepětím a pokusem o obnovu „tradiční Ameriky“. Za níž si můžeme představit meziválečnou éru rozkvětu Spojených států od roku 1918 do pádu newyorské burzy na Černý pátek roku 1929. Či poválečnou éru od 50-70 let minulého století, kdy se Amerika stala jednou z nejvíce prosperujících svobodných zemí na světě. Jejíž zlatou éru ukončil Vietnam a nesmyslná, zničující válka v duchu dobových ideologií.

Faktem je, že Trumpova snaha bude korunována do určité míry úspěchem. Pád a další oslabení Ameriky si navzdory nekompromisně tvrdé mezinárodní konkurenci nepřeje nikdo z významných hráčů. To, o co se hraje, je překreslení logiky mezinárodních vztahů a míry participace na světovém hospodářském a ekonomickém dění.

Globalizace, jako model všesměrové kapitalistické expanze narazila na své přirozené teritoriální limity a její model je vyčerpán.

Stejně tak se blíží vyčerpání i model kapitalismu. Jestliže systém kapitalismu, nastartovaný před 400 lety zámořskými objevy holandských objevitelů a financovaný ze sdružených prostředků malých akcionářů Sjednocené východoindické společnosti (Vereenigte Oost-Indische Compagnie) od roku 1602 umožňoval přirozenou participaci na podnikání a hospodářském úspěchu země a vlastní komunity, dnešní kapitalismus je fází, kdy jednotlivec, komunita nebo menší stát neznamená nic. Globálně operující struktury, ovládané úzkou sortou vlastnických vztahů rozhodují o všech podstatných aspektech života lidí celé planety. Který se pochopitelně promítá i do výsledných politických rozhodnutí.

Abychom si vysvětlili, nejde o levicový pohled. To je čistý a nekompromisně řečený fakt.
Jehož důsledkem je pouze recyklovaný stav nadvlády korporací, politiky i korporátních médií, podobný době průmyslové éry minulého století.

Trumpova snaha obnovit americkou verzi kapitalismu, v kombinaci s osobními svobodami, které jsou hybným momentem společenského dění, obnovit vitalitu prostředí a dominanci Ameriky, postavenou nikoliv jen na síle americké armády, ale spíše na potenci americké ekonomiky je vcelku rozumná cesta.

Problémem je, že stadium kapitalismu, které aktuálně prožíváme je kapitalismus v terminálním stadiu.

Kapitalismus pro růst potřebuje neustále nový prostor k dobývání a expanzi.
A prostorem, zaručujícím tuto možnou expanzi je například Rusko.

Spolupráce s Ruskem může Americe i západnímu světu přinést obrovské, oboustranné příležitosti a umožnit novou expanzi, bez nutných teritoriálních nároků. Jednání na Aljašce, za přítomnosti vrcholných byznysmenů tuto možnost přirozeně otevírá.

Podíl na vzestupu a obnově Ruska formou vzájemné obchodní výměny může prodloužit stadium kapitalismu o jednu, dvě další generace.

𝗕𝘂𝗱𝗼𝘂𝗰𝗻𝗼𝘀𝘁 𝗷𝗲 𝘃 𝗵𝗼𝗹𝗶𝘀𝘁𝗶𝗰𝗸𝘆́𝗰𝗵 𝘀𝘆𝘀𝘁𝗲́𝗺𝗲𝗰𝗵

Nicméně. Zde si dovolím drobnou prognostickou hypotézu.
I v případě Trumpova neúspěchu s obnovou Ameriky bude systém kapitalismu, předpokládám, funkční metodou organizace glóbu po dobu nejméně příštích dvou až tří generací. Lze předpokládat, že dospěje do krátké éry přiznané nadvlády korporací, jakýmsi obmyslným modelem „corporate demokracy“, k níž má Trump skladbou své vlády významně nakročeno. Aby jej vzápětí, v prostředí gigantických střetů o zdroje, teritoria a trhy postupně začal nahrazovat nový model politických, ekonomických, sociálních, kulturních a enviromentálních vztahů.

Nové holistické systémy, jejímž ústředním smyslem je člověk a jeho smysluplný život v rozvíjejícím se prostředí přirozených vztahů. Systém, který se teprve rodí v úvahách, má podobu harmonické struktury, respektující přirozené podmínky a diverzitu prostředí. Bude mít podobně složitý proces etablování jako tomu bylo například u kapitalismu v prostředí monarchií a absolutistických vládců ve své době.

V optice dnešních střetů je potřeba odmítnout i tezi v rovině komunismus vs. kapitalismus. Holistické systémy překračují toto dělení diametrálně. Půjde o zcela nový společenský rámec vztahů a nový systém.

𝗔𝗹𝗷𝗮𝘀̌𝗸𝗮 𝘇𝗺𝗲̌𝗻𝗶𝗹𝗮 𝘃𝗲𝗸𝘁𝗼𝗿

Přímý dialog, když se vrátím k samotné aljašské epizodě jednání mezi americkým a ruským prezidentem znamená, že riziko jaderné výměny nebude přiživováno a nebude použito jako nástroj pro vzájemné vydírání. (𝑇𝑟𝑢𝑚𝑝𝑜𝑣𝑎 𝑘𝑜𝑚𝑢𝑛𝑖𝑘𝑎𝑐𝑒 𝑠𝑚𝑒̌𝑟𝑒𝑚 𝑘 𝑃𝑢𝑡𝑖𝑛𝑜𝑣𝑖 𝑠𝑒 𝑧𝑝𝑟𝑣𝑢 𝑜𝑑𝑣𝑖́𝑗𝑒𝑙𝑎 𝑡𝑖́𝑚𝑡𝑜 𝑠𝑚𝑒̌𝑟𝑒𝑚, 𝑝𝑜𝑑𝑙𝑒 𝑛𝑒𝑓𝑜𝑟𝑚𝑎́𝑙𝑛𝑖́𝑐ℎ 𝑧𝑎́𝑧𝑛𝑎𝑚𝑢̊.)

Jednání zásadním způsobem přispělo ke zklidnění zásadního geopolitického nebezpečí.

Rusko i Amerika budou patrně pokračovat ve vzájemných výhrůžkách a pozičních opatřeních, sankcích a různých formách politického nátlaku, vymezujících koridor příštích vztahů. Ale zásadní riziko, riziko fatálního střetu mezi velmocemi bylo, doufejme, prostřednictvím setkání na Aljašce, potlačeno.

Trump pochopitelně neustoupil ze své snahy omezit manévrovací prostor Ruska. Sekundární sankce v podobě 50% cla, vyhlášené na Indii, jako jedno z hlavních odbytišť ruské ropné produkce, ukazuje, že Trump řeší současně několik věcí. Snaží se omezit hlavní zdroj ruských příjmů, prodej ropy a zemního plynu a přinutit Putina ke skončení války na Ukrajině formou podvázání ekonomických příjmů.

Nádavkem může využít politické situace i pro oslabení Indie, Číny a dalších asijských konkurentů Ameriky. Pokuta 50% cla na indické produkty je evidentně z této kategorie.
Zatímco v podobném postupu vůči Číně Trump váhá, Indii s poukazem na „mrtvou ekonomiku“ evidentně odepsal.

𝗦𝗲𝘁𝗸𝗮́𝗻𝗶́ 𝗮𝘀𝗶𝗷𝘀𝗸𝘆́𝗰𝗵 𝗼𝗯𝗿𝘂̊

Reakce Indie, Číny a Ruska přichází vzápětí. Třístranný summit Šanghajské organizace pro spolupráci má hlavní téma hospodářskou interakci po zavedení cel proti Indii.

Je jen škoda, že státníci nezopakovali podobně vtipné gesto, jako v roce 2016 na summitu BRICS, kdy se Putin, Ťin-pching a Módí objevili ve stejných oblecích, jaké nosí Módí. Kdy na summitu vystoupili ve stejných tradičních indických košilích, tzv. „bandhgala“ či „Nehru jackets“. Vtipné kulturní gesto, které tehdy hostitelská Indie připravila pro všechny státníky.
Doba je zdá se, vážnější a tedy se bude jednat o vážných věcech. Především o ekonomické a vojenské spolupráci.

Tvrdý postup americké administrativy vůči jednotlivým zemím, zúčastněným na summitu vyvolává přirozenou společnou reakci. Módí odmítá vyhovět požadavku s ukončením dodávek ruské ropy, kterou potřebuje pro pokračující industrializaci a vzestup rozsáhlé indické infrastuktury. Setkání asijských velmocí a přímé rozhovory Vladimira Putina, Si Ťin-pchinga a Naréndra Dámodardás Módího, indického premiéra lze kvalifikovat jako formu odmítnutí amerického diktátu. A zároveň novou úroveň geneze vztahů. K níž by jak Amerika, tak především Evropa měla přistupovat s respektem.

Letošní summit má být podle čínských představitelů největší a jeho cílem je předvést Peking jako nového globálního lídra, vytvářejícího protiváhu západním státům.

Na summit dorazí delegace z šestnácti oficiálních partnerských a pozorovatelských zemí. Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Katar, Egypt a především Turecko, členská země Severoatlantické aliance.

Střední Evropu zde zastupuje pouze slovenský premiér Fico a srbský prezident Aleksandar Vučić.

Nová realita multipolárního světa říká, že asijští obři si jednoduše nenechají diktovat podmínky, stanovené Západem. Jestliže po celé dekády platilo, že americká, nebo evropská politika určovala dění na celém glóbu a státy se musely přizpůsobovat optice Západu, dnes je situace jiná. Navázání a plynulý rozvoj kooperativní spolupráce na úrovni Číny, Indie, Ruska, silných arabských států, Turecka a pochopitelně států Blízkého východu má potenciál zcela přepsat, v postupných krocích, politickou mapu světa.

Americký nátlak může vést pouze k další nutné integraci asijských ekonomik. Jak v obchodním, tak i vojenském směru. Pokud Indie a Čína, po předchozím dlouholetém soupeření přejdou na model spolupráce, pak chybějící výpadek obchodní bilance s Amerikou Indie postupně nahradí obchodní výměnou v rámci rozsáhlých asijských trhů. A totéž začne platit i pro ostatní státy, existující pod dosavadní kuratelou Západu. Pro Ameriku může být rizikem i odchod Indie z bloku QUAD, ovládaného USA.

Trumpovu snahu o revitalizaci Ameriky tak může nakonec poškodit jeho vlastní netrpělivost v jednáních s asijskými státy.

A když v této souvislosti čtu obvyklé titulky některých domácích i evropských novin, popisující summit jako „setkání diktátorů“ mohu jen smutně zavrtět hlavou.

𝗔𝗹𝗷𝗮𝘀̌𝗸𝗮 𝗷𝗮𝗸𝗼 𝘀𝘆𝗺𝗯𝗼𝗹

Vrátím se i ke zmíněnému symbolu. Aljašce.

Aljaška se stala koncem 19. století jedním z center tzv. zlaté horečky. Objev zlata v 90. letech 19. století přitáhl do řídce osídlené krajiny desítky tisíc lidí z USA i ze světa, v naději na rychlé zbohatnutí.

Klondike Gold Rush (1896–1899) se stal synonymem neopakovatelné životní příležitosti. Symbolika Aljašky, někdejšího území, které spojuje historicky Rusko i Ameriku a stejně tak i Klondike může naznačit příští vývoj.

Pokud se podaří Putinovi a Trumpovi dospět v otázce Ukrajiny ke smysluplnému řešení, mohlo by obnovení spolupráce mezi oběma státy znamenat posílení vlivu Ameriky u asijských velmocí.

V takovém případě by ze spolupráce těžily obě strany. Rusko ocení západní technologie, přístup k rozsáhlým investicím do těžby, zpracování a distribuce ropných produktů a rozvoj rozsáhlé surovinové základny. A stejně tak přímé zapojení do mezinárodního obchodu bez ostrakizací a sankcí. Pro Ameriku, jako garanta těchto dohod by to znamenalo návrat velkých globálních firem do ruského prostředí. I ten nejpomalejší pozorovatel si snadno uvědomí, o jak významné obchodní výměně se zde jedná.

Konzervativní odhady, ve stadiu politické normalizace vztahů a omezeného zapojení amerických i západních firem, zahrnující roční obchod a služby, či nové kapitálové investice do sektorových tahounů – letecké, průmyslové, těžební a energetické infrastruktury, importu zemědělské techniky a potravinových komodit, IT/automatizace, tedy oblasti v nichž měly Spojené státy s Ruskem běžnou a pravidelnou obchodní výměnu by vygenerovaly odhadem zhruba 300 mld USD během prvních pěti let.

Optimistické scénáře, zahrnující dopravu, logistiky, raily, technologie, datacentra, těžbu – arktické projekty a další oblasti, o jejichž rozvoj Rusko stojí, by zvedly vzájemnou bilanci na úroveň až stovek miliard či bilionů USD v delším horizontu.

Nové jméno pro příští zlatou horečku by pak mělo jméno Rusko.

Trump, odhaduji, prokázal volbou Aljašky nadhled a smysl pro gesto.

Totéž, myslím platí i pro Vladimira Putina.

*

David Martinek, facebook (31.8.2025)