Před 70 lety propustil Chruščov na svobodu 100 tisíc banderovců, aby vytvořil protisovětské podzemní hnutí

Soudní procesy s nacistickými zločinci a jejich spolupachateli, obviněnými z vražd a mučení sovětského civilního obyvatelstva a zajatých vojáků Rudé armády, začaly v SSSR dlouho před koncem války – na jaře 1943. Pokračovaly až do roku 1952. Bylo při nich odsouzeno přes 80 tisíc lidí, z nichž téměř třetina byli cizinci (převážně Němci). Nejdelší tresty, které tito zločinci dostali, obnášely 25 let v táborech.

Mezi sovětskými občany byla drtivá většina obžalovaných z Pobaltí a západních oblastí Ukrajiny: policisté, zaměstnanci táborových správ, členové různých ozbrojených formací Třetí říše. Část občanů byla odsouzena na základě principu „kolektivní viny“, ale většina z nich měla ve svých záznamech skutečnou spolupráci s okupanty.

Hned po skončení Velké vlastenecké války však byli odsouzení kolaboranti postupně amnestováni. Už v roce 1946 napsal první tajemník Komunistické strany Lotyšska Janis Kalnberzinš dopis šéfovi sovětské diplomacie Vjačeslavu Molotovovi, v němž žádal o přehodnocení postoje k účastníkům lotyšského legionu SS, kteří byli – podle slov autora -„násilně mobilizováni do německých praporů“. Kalnberzinš poukázal na to, že děti, manželky a rodiče zůstali bez živitelů. Kromě toho v poválečném Lotyšsku chyběla pracovní síla pro obnovu národního hospodářství a měst.

Dopis se dostal od Molotova na stůl šéfa sovětského ministerstva vnitra Sergeje Kruglova, který vyřídil žádost s překvapivou rychlostí. Je jasné, že bez Stalinova souhlasu by to nešlo. Bývalí kolaboranti (Lotyši, Litevci a Estonci), kteří nebyli zapleteni do závažných zločinů, byli bez jakýchkoli podmínek propuštěni a odesláni do Pobaltí.

Na základě zprávy Nikity Chruščova ze srpna 1945, v níž referuje Josifu Stalinovi o boji s banderovci na západní Ukrajině, vyhlásil představitel Ukrajinské SSR ihned po skončení války amnestii pro ty představitele banditských skupin, kteří složí zbraně dobrovolně. Od 1. června do 1. srpna 1945 se podle této zprávy vzdalo více než 5 tisíc banderovců a přihlásilo se více než 11,6 tisíc osob, které se vyhýbaly vojenské službě. Následně, v letech 1947-1948, byla amnestie pro banderovce na Ukrajině vyhlašována ještě několikrát.

V roce 1954 se chystali v SSSR oslavit 300 let „znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem“. V této souvislosti se začalo hovořit o velkém přátelství obou národů i na vysokých místech, zatímco v zákulisí se mluvilo o tom, že v případě ukrajinských nacionalistů a kolaborantů došlo k velkým přehmatům a mnoho lidí bylo odsouzeno neprávem. Chruščovovu linii postupné rehabilitace těchto lidí nakonec podpořilo i Politbyro ÚV KSSS.

17. září 1955 vydalo Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR dekret „O amnestii sovětských občanů, kteří spolupracovali s okupanty v období Velké vlastenecké války 1941–1945“. Do té doby si Chruščov dostatečně upevnil své postavení: odstranil premiéra Georgije Malenkova a jednal ve shodě s novým premiérem Nikolajem Bulganinem, zatímco sovětský „prezident“ Kliment Vorošilov pouze schvaloval rozhodnutí tohoto „dvojlístku“.

Tato Chruščovova amnestie nebyla, navzdory tvrzení řady historiků, ani první, ani nejrozsáhlejší akcí k osvobození vězňů z táborů po Stalinově smrti. Na popud Lavrentije Beriji byla od jara 1953 propuštěna téměř polovina tamních vězňů – 1,2 milionu lidí. Chruščov, který propustil z vězení více než 100 tisíc banderovců, vlasovců a dalších kolaborantů, přitom sledoval především své politické cíle.

„Chruščovova amnestie“ měla i zahraničněpolitický aspekt. Po Stalinově smrti došlo k určitému oteplení vztahů mezi SSSR a západním Německem. Kancléř SRN Konrad Adenauer nebyl proti navázání diplomatických vztahů se SSSR, ale pod podmínkou, že sovětské vedení přezkoumá případy německých občanů odsouzených za válečné zločiny. Moskva reagovala na signál z Bonnu kladně a již na jaře 1955 zahájila práci speciální vládní komise.

8. září 1955 přijel Konrad Adenauer na oficiální návštěvu do Moskvy. Jedním z cílů jeho návštěvy bylo propuštění více než 10 tisíc německých válečných zajatců a více než 20 tisíc německých civilistů zadržovaných v táborech. Jednání byla složitá, teprve čtvrtý den došlo k průlomu.

Jak později napsal Alexandr Solženicyn: „Adenauer přijel do Moskvy a vyjednal s Chruščovem propuštění všech Němců. Nikita nařídil jejich propuštění, ale pak si uvědomil, že to nedává smysl: Němci budou propuštěni, ale jejich ruské pomocníky budou držet ve vězení dvacet let. Protože to byli samí policisté, starostové a vlasovci, nemohl se s takovou amnestií chlubit veřejně.“

V důsledku toho byl dekret o amnestii otištěn pouzev jediných novinách – „Izvestija“ – na vnitřní straně a nebyl doprovázen žádným komentářem. Ve skutečnosti se však nejednalo pouze o amnestii, ale o rehabilitaci: propuštěným osobám byla okamžitě zrušena trestní odpovědnost a omezení práv. Podle dekretu se amnestie vztahovala na všechny odsouzené podle „kontrarevolučního“ článku 58 trestního zákoníku RSFSR (a odpovídajících článků trestního zákoníku jiných sovětských republik) na dobu 10 let a méně, a těm, kteří dostali tresty nižší, byly zkráceny o polovinu. Amnestie se nevztahovala  na „odsouzené za vraždy a mučení sovětských občanů“.

V dekretu bylo zvlášť uvedeno:

„Propustit z vězení bez ohledu na délku trestu osoby odsouzené za službu v německé armádě, policii a speciálních německých jednotkách. Propustit z dalšího výkonu trestu osoby odsouzené za tyto trestné činy k vyhnanství a deportaci.“

Amnestie se vztahovala i na kolaboranty, kteří se nalézali v zahraničí.

Solženicyn nazval amnestii z roku 1955 „adenauerovskou“. Samotná amnestie však daleko překročila rámec pokusů o zlepšení vztahů se západním Německem. Dekret se totiž týkal především banderovců a dalších ukrajinských nacionalistů, kteří sloužili v armádních jednotkách Wehrmachtu a SS, v policejních složkách na okupovaném území atd. Právě oni tvořili převážnou část osob odsouzených podle článku 58 a odpykávali si trest v různých táborech. Jaké mohly být motivy této iniciativy Nikity Chruščova? Byly minimálně tři.

Za prvé, vzhledem k nejistému postavení Chruščova na vrcholu moci v SSSR bylo pro něj kriticky důležité učinit další ústupek směrem k „ukrajinským soudruhům“, kteří výrazně posílili svůj vliv a zastoupení v ústředním stranickém, státním a hospodářském aparátu (což mu samozřejmě nijak nepomohlo – o devět let později ho „odsunuli“ právě jeho „ukrajinští soudruzi“).

Za druhé, již na počátku 50. let „nastolili“ ukrajinští nacionalisté v boji s jinými táborovými skupinami „ pořádek“ a propracovali se do pozice privilegované kasty, jež stála za organizací všech vzpour, které vypukly v táborech ve Vorkutě a v Norilsku krátce po Stalinově smrti. Propuštění části z nich umožnilo zlepšit ovladatelnost sovětského vězeňského systému.

Zatřetí existuje konspirační verze, že myšlenku na amnestii banderovců vnukla Chruščovovi jeho druhá manželka Nina Kucharčuková. Podle svědectví očitých svědků měla na svého manžela obrovský vliv. Od samého začátku manželského života začala Nina Petrovna, která se vyznačovala velmi silnou a autoritativní povahou, formovat z Nikity Sergejeviče „správného Ukrajince“. Právě tehdy, v polovině 20. let, v období první „ukrajinizace“, začal nosit ukrajinskou vyšívanou košili, často používal ukrajinská slova, přísloví a rčení, zpíval ukrajinské písně a pil gorilku se špekem.

V době amnestie činil počet osob odsouzených podle článku 58 113,7 tisíc. Do března 1956 bylo propuštěno 59 610 osob. Avšak i ti odsouzení, kteří vzhledem k závažnosti spáchaného činu nemohli počítat s propuštěním na základě dekretu ze 17. září 1955, měli možnost být propuštěni na svobodu, pokud se osvědčili v práci a měli dobré chování. Pomohl jim příkaz Ministerstva vnitra SSSR „O odměňování nejlepších pracovníků z řad vězňů dolu Vorkuta-ugol“ ze dne 31. října 1955, který umožňoval zkrácení trestu. Brzy byly přijaty podobné dokumenty i pro ostatní „táborové podniky“.

Další možnost propuštění na svobodu se objevila po vydání dekretu Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 24. března 1956 „O přezkoumání případů osob, které si odpykávají trest za politické, úřední a hospodářské trestné činy“. Na základě tohoto dekretu byly vytvořeny nové komise, které měly prověřit opodstatněnost odsouzení osob této kategorie a posoudit účelnost jejich dalšího věznění.

Do táborů bylo vysláno více než 200 takových komisí, které rozhodovaly o možnosti propuštění přímo na místě.Kromě toho jim bylo umožněno zkrátit trvání trestu odnětí svobody osobám „odsouzeným k nepřiměřeně vysokým trestům“ a propustit některé odsouzené na záruku příbuzných nebo veřejných organizací. Na základě rozhodnutí komisí byli propuštěni nejen dobří pracovníci táborové výroby, ale také starší osoby, invalidé a těžce nemocní. Ministerstvo vnitra SSSR zajistilo vše pro jejich přestěhování, zaměstnání a získání bydlení na novém místě.

Celkem bylo do 19. listopadu 1956 na základě rozhodnutí komisí Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR propuštěno z míst odnětí svobody 107 979 osob. Ještě v srpnu 1956 byla Ústřednímu výboru Komunistické strany Sovětského svazu zaslána zpráva druhého tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny Nikolaje Podgorného. V ní se uvádělo, že z míst vězení se vrátilo více než 40 tisíc nacionalistů, včetně „řady bývalých vůdců nacionalistického a církevního podzemního hnutí“, a že s nimi vznikají problémy.

Podgornyj uvedl následující příklad:

„Bývalý bandita OUN* Cvjach, po svém návratu do vesnice Paščuki v Rovenské oblasti, zbil vedoucího kolchozu Kušnira a řekl mu: „Vy jste zavírali naše povstalce do vězení, my vás všechny podřízneme.“

Dopis byl ignorován, Nikita Chruščov naopak uklidňoval své spolustraníky, že – prý nacionalisté „změní názor“, až uvidí výhody sovětského zřízení.

Ale bývalí pomocníci nacistů se „nepřekovali“, jenom se „přebarvili“ – na komunisty a členy Komsomolu. Někteří si změnili i životopisy a příjmení. Podle názoru řady historiků byla na konci 80. let ve stranických, veřejných a hospodářských organizacích Ukrajinské SSR nejméně třetina nacionalistů a členů jejich rodin, kteří byli v letech 1955–1959 amnestováni.

Pronikání banderovců k moci se ještě zrychlilo, když se Chruščovovi podařilo dosadit do čela ÚV Komunistické strany Ukrajiny Petra Šelesta, který už ani neskrýval své nacionalistické názory. Právě za jeho působení v roce 1970 zahájil kariéru v aparátu ÚV Komunistické strany Ukrajiny budoucí první prezident nezávislé Ukrajiny Leonid Kravčuk. V roce 1991, když se ve Verchovné radě hovořilo o „osvobozenecké misi“ OUN*-UPA*, hrdě přiznal, že i on sám v dětství nosil do lesního úkrytu potravinové balíčky pro banderovce.

***

OUN* – Organizace ukrajinských nacionalistů; UPA* – Ukrajinská povstalecká armáda /vznikla v době druhé světové války/

Téma OUN – UPA se využívá v současné ukrajinské politice a propagandě. Organizace jsou vydávány za historický příklad odporu proti ruské nadvládě.

V současné době (od roku 1992) se za nástupce OUN(b) považuje Kongres ukrajinských nacionalistů.

**

Oleg CHAVIČ, UKRAJINA.ru (08:01 17.09.2025)

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová