Protože jsme historicky seděli nalevo…

Minulou sobotu jsme s hnutím Stačilo! měli mítink s občany v Praze na Václaváku. Bylo nabito aplaudujícími příznivci, pískajícími odpůrci, novináři, kamerami… pětidemoliční nenávist nám v poslední době dělá výbornou reklamu. Novinářské hyeny cítí krev a číhají na konflikt. Nás to už nezvedá ze židle, prostě sebou jen vozíme předimenzovanou aparaturu a užíváme si záři televizních kamer. Díky této kombinaci byla pražská štace jedna z nejlepších, co jsem za poslední měsíc zažil.

Praha je specifická. Kdekoliv jinde v republice by na mě odpůrci řvali, že jsem osobně popravil Miladu Horákovou a hodlám jim sebrat jejich hypotékou zadlužený grunt, přičemž na hnojiva, osiva i agrochemii si musejí půjčit… ale jen v Praze vám vyčtou, že jste jako levičák málo progresívní. Pražská kandidátka proto musí vypadat jinak, než kandidátka v Budějicích nebo v Chomutově – nedivte se tomu, Praha je svět sám pro sebe. Ostatně, je to jediné místo, kde SPOLUkoalice ještě vyhrává volby. Sice podstatně méně, než před čtyřmi roky, ale stále vyhrává.

Během diskuse si mě tam našlo jakési nebinární Alžbětko (polovina přítomných intervjuků ho označilo za mladého muže a druhá polovina za mladou ženu) a pustilo se do mě, že nejsem žádný levičák, protože nejsem progresívní, nejsem pro LGBT, nepodporuju migraci a že by ze mě všichni otcové zakladatelé levice nenáviděli až do morku kostí.

Nadšeně jsem souhlasil. Ano, hnutí Stačilo! není progresívní, chce přehodnotit inkluzi ve školách, není u vytržení z LGBT plus mínus krát děleno, nechce žádnou masovou migraci z Afriky ani z Ukrajiny, nepřináší žádnou novou utopii a pravda je i to, že by mě všichni ti Sorošové a Friedrichové Ebertové i Marxové nejspíš nenáviděli, protože omítám napravovat staré křivdy vytvářením nových. Nejsem nová zelená utopie emisních povolenek a patnáctiminutových měst, nejsem utopie Slunečního státu Bernarda Bolzána, nejsem dokonce ani Platónova utopie. Nejsem utopie vychovávání nového lepšího člověka.

Jsem tribun lidu, takového, jaký je! Jsem sociální otázka a to je podle mě pravý smysl levičáctví. Nejsem levičák sociálních dávek, ale levičák práce. Jsem nepříjemný hlas, který mocným připomíná, že v bohatém a vyspělém světě netušených možností chybí levné základní věci. Ve světě robotických gama nožů a magnetických rezonancí chybí obyčejné levné plomby. Ve světě IKEMů a přístrojů, které udrží na živu i Danuši Nerudovou bez mozku, chybí pediatři a obvodní lékaři. Ve světě soukromých letů do vesmíru nemají senioři ani mladí na bydlení. Ve světě vykořeněných dětských nemocí, kde se děti nerodí, protože s nimi na krku člověk neudrží krok s dobou.

Jsem levičák, protože lidé jako já, sedávali v senátech nalevo. Ne proto, že nějaký potrhlý progresivista usoudil, že podstatou levice je sto padesát pohlaví, kulturní obohacení od chirurgů z dovozu, vítání islámského fundamentalismu či Stěpana Bandery a klimatická tíseň. Jsem levičák, protože se mi protiví jha na lidských šíjích, ne proto, že bych chtěl skrze utrpení ujařmených dojít k moci a vlivu.

Jsem levičák, který chce, aby lidi měli práci, za práci důstojnou mzdu, za důstojnou mzdu důstojné bydlení, solidní zdravotní péči a na stáří důstojný důchod jako poděkování za to, že čtyřicet let života posouval tuto zemi kupředu. Nechci, aby zdraví lidé chodili na úřady pro dávky a už vůbec nechci, aby kuchařky ve škole po směně šly na úřad práce pro doplatek na bydlení, protože ze své mzdy nevyžijí. Jsem levičák, kterému vadí, že zisky z této země odtékají po stamiliardách ven a ještě se najdou pitomci, kteří říkají, že je to tak správně.

Jsem na stejné lodi s Charliem Kirkem, byť se s ním ve spoustě věcí neshodnu. Ale stejně jako on říkám, co se nelíbí a čím podle progresivních liberálů rozděluju společnost a zasévám nenávist. JEJICH nenávist vůči mně, nikoliv moji nenávist vůči jiným. Jen mám proti zahraničním konzervativcům tu nevýhodu, že zvěstuju sociální smír. Zvěstuju nikoliv lesk paláců, ale spokojenost v podzámčí. Mluvím nikoliv za ty, kteří se v dravém světě úspěšně prosadili, ale za ty, kterým ujel vlak.

A jsem pro mír, protože neexistuje špatný mír, stejně jako neexistuje dobrá válka. Ani ta americká, ani ta izraelská, ani ta ruská. Chci mít kolem sebe diplomaty, ne válečné štváče. Chci mosty stavět, ne je bořit. Ano, chci být mostem mezi KSČM, SOCDEM, ČSNS, Moravany a všemi dalšími, díky kterému se v nic proměnilo Bohumínské usnesení a při trošce štěstí nastane všeobecné smíření alespoň tak, jako to dokázala Kateřina Konečná a Tomio Okamura v nedělním duelu na ČT24. Stejně tak chci, aby naše země byla mostem mezi západem a východem, severem i jihem. A ano, Jan Masaryk měl pravdu. Po mostech se šlape…

Nevím, jak dopadnou volby. Nevím, kolik prostoru v nové sněmovně hnutí Stačilo! dostane. Nevím, jestli dokážeme liberalismus porazit a jaké oběti to bude stát. Nevím, kde jsou v dnešním šíleném světě limity naší suverenity i svobody. Nevím, jestli se nám podaří zasypat všechny ty foltýnovské příkopy. Ale jedno vím, Hnutí Stačilo! bude sloužit, nikoliv budovat nějakou utopii. Hnutí Stačilo! bude napravovat křivdy a nebude využívat lidské bídy pro zvětšení vlastní moci. Jednu polarizaci jsme tu už měli a skončila Druhou světovou válkou.

Jsme levičáci, kteří stojí u vchodu montoven, nikoliv levičáci, co mají hlavu v oblacích a sní o novém člověku.

*

Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate