Hodnoty a heretici aneb o válce na Ukrajině trochu jinak

Na dodaných zbraních se, pravda, tu a tam vyskytují symboly Velkoněmecké říše a jejích kolaborantů, ale vlastně to nic moc není. Prostě boj – pomalu za světovou civilizaci – a komu se to nezdá, je spřežencem Pekla, promiňte, Kremlu. Příbuzným způsobem jsou rovněž bagatelizovány (pochodňové) oslavy, v nichž jsou nošeny „ikony” Bandery, Šucheviče a spol. Skrze osvědčený rádobyargument „protože Putin” jsou taktéž vykládány třeba i hrdě vystavované nášivky a tetování s motivy SS i bůhvíčeho jiného. Před pár dny se takto objevil podivný novinový text, kde obránci vlasti skrze české reportéry vysvětlovali, že (dokonce velmi ošidná) tetování se v jejich řadách stala něčím jako drogou. Ovšem čtenář si ve výsledku nesměl udělat ten obrázek, že by snad mohlo běžet o důkazy nějakého nežádoucího uvažování…

Z podobných zdrojů, jejichž nejednou neobjektivní činnost značně akceleruje přechod od klasických zpravodajských zdrojů na sociální sítě, se na nás valí i jiná zavádějící tvrzení. Například politická idealizace, že na Ukrajině nemůže existovat mocný radikální šovinismus, ne-li neonacismus. Žádná četnější afinita na formace kolaborující s Třetí říší a tak podobně. Přičemž cokoliv jiného si myslet – třeba pod vlivem svobodomyslných ukrajinských emigrantů – by byla hereze. Moderní kacířství čili takzvaný proruský narativ.

Koneckonců za takřka zločinnou propagandu patřilo, jen si vzpomeňme, i přesné politologické označení příslušné válečné situace: „zástupný konflikt“ (viz “proxy válka” – pozn.red. N.R.). Ono se vlastně vůbec docela hodně pojmů a analytických postřehů posléze změnilo z „prokremelských lží“ na solidní úhel pohledu, že?

Zkratka v myšlení a popírání vlivu nesnášenlivosti

Řada manipulací jinak samozřejmě v mediálním prostoru přežívá, najmě ve vrcholící volební kampani, kde neschopné vládě nezbývá než strašit polaritou černá-bílá. Jednou z klasických se stal údajně jasný důkaz nepřítomnosti vlivné etnické nesnášenlivosti na Ukrajině, jehož podstata má tkvět ve skutečnosti, že hlavou státu je muž židovského původu. Tahle zkratka v myšlení měla patrně převrstvit všechny další pochybnosti a uvažování. Třeba nad hysterickým odstraňováním památníků ze sovětské éry či ostentativním ničením ruských klasických knih. (… nebo přejmenováním původně Puškinových ulic po celé Ukrahjině na ulice Bandery – pozn.red.N.R.) Nebo nedávnou, vpravdě orwellovskou oficiální žádost tamějšího předsedy parlamentního Výboru pro svobodu projevu o zablokování ukrajinsko-jazyčného Youtube kanálu s kresleným seriálem „Máša a medvěd“, jelikož má šířit „ruskou propagandu v myslích dětí, mimo jiné prostřednictvím samovaru a balalajky.“

K tvrdošíjnému popírání vlivu nesnášenlivých pravicových sil na hrozně zkoušenou zemi se hodí přidat ještě osud ukrajinské akademičky Marty Havryshko, lvovské židovky a odbornice na holocaust. Toho času exilem ve Spojených státech. Ani zde se nevyhnula nenávistné kampani a sérii krutých výhrůžek na internetu. Útoky proti ní dosáhly takové intenzity, až na její obranu vznikla petice podepsaná vědci napříč státy a národy. V rodné zemi se jí přitom oficiálně nedostalo ani základní solidarity. Rovněž jindy tak hlasití západní liberální demokraté byli (jak se jim to v podobných případech stává) nápadně tiší. Samotná vysokoškolská učitelka spatřuje příčiny nenávistných ataků v jejím pravidelném upozorňování na četnost (historizujících) extremistických postojů a symbolů v ukrajinské armádě i politice, ve zdůrazňování všeobecné nabobtnalosti korupce, eventuálně v pravidelném zveřejňování záběrů násilných mobilizací čili „busifikací“ do dávno prohrané války.

Dotyčná dáma si nejspíše „sama způsobila“ mnohé potíže tím, že nekritizuje výhradně ukrajinský šovinismus, prohnilost státní a veřejné správy, nebo ještě západní gaučové válečníky, kteří z domácího pohodlí vytrvale štvou do dalšího absurdního krveprolévání. Pozastavuje se totiž též nad profesionálními přičinlivci ze Západu, když odhaluje jejich notné pokrytectví. Nedávno to jasně naznačila v případě známého amerického dějepisce Timothyho Snydera: „Profesor Snyder je zpět na Ukrajině. Opět přednáší Ukrajincům o svobodě. Důležité téma – i když výběr místa konání se zdá trochu zvláštní. Taková přednáška skutečně patří do sklepů územních náborových center (ТЦК), kde jsou muži bití, odpírána jim je právní pomoc, jídlo, léky nebo kontakt s rodinami – a poté jsou nuceni podepsat mobilizační dokumenty. Nebo by to mohl zinscenovat přímo na moldavských hranicích pro ty skupiny mladých mužů, kteří si kupodivu úplně nevážili „svobody“ stát se národními hrdiny. Posmrtně.”

Ukrajinská tragédie je v mnohém poučná a týká se přítomnosti i budoucnosti naší země. Hodně napovídá také to, že mnoho plnoprávných občanů u nás bohužel s jakousi lehkostí akceptovalo plnohodnotnou, přitom pohodlnou kulturu polopravd a lží; dokonce vyhledávání aktuálních kacířů. Tak důsledně přistoupili na líbivě zvěstovaný koncept spravedlivé války či práva na (sebe)obranu demokracie, až se nejednou stali užitečnými idioty něčeho zcela jiného. Namísto proklamované obrany hodnot v konečném efektu přitakávají jejich pravému opaku. Nejlépe v čase voleb.

*

Pavel P. Kopecký, Deník TO

Čtěte také:

• Ukrajina se jaderných zbraní vzdala kvůli ruskému nástupnictví, nikoliv výměnou za záruky
• FBI zjišťuje, kam Ukrajinci založili darovaných 100 miliard dolarů
• Kdy nám česká média přestanou lhát o Ukrajině? Až válku prohraje?