Co se stalo v sobotu na Hradčanském náměstí?

Demonstrace ohlášená na 14:00 spolkem Svatopluk měla formu krátkého pochodu z Malostranského náměstí ke Hradu a na Hradčanské náměstí. Průvod se vydal vzhůru Nerudovou ulicí krátce po druhé hodině, ale daleko nedošel. Na křižovatce se schody z Jánského vršku už čekal policejní kordon. Důvodem byla neohlášená protidemonstrace, která se rozhodla zatarasit ulici jen o pár metrů výše, před průčelím Bretfeldovského paláce, a nemínila odejít. Mezi ukrajinskými vlajkami a protikomunistickými transparenty byli porůznu namíchaní aktivisté bojůvek NAFO a Illumicati, včetně spřízněných liberálních novinářů, které tento naschvál zajímal zjevně více než průvod samotný. Věkové rozpětí se různilo. Od téměř sedmdesátníka Jana Arnolda přes šestadvacetiletou Michaelu Svobodovou až po pětadvacetiletého Vojtěcha Pšenáka a mladičkého Aleše Vorlíčka. „Vítejte na srazu rudých sviní!“ hlásal jeden z bojovně laděných foltýnovských transparentů, a já si uvědomuji, že těmi sviněmi jsou asi už všichni, kdo si stále dovolují myslet něco jiného.

Jmenované jsem poznal snadno. Se všemi jsem měl tu čest přijít do styku při pátrání po pozadí Oganesjanovy bojůvky, případně na akcích s její činností spojených. To jsem ještě netušil, že se další podobný incident odehraje hned, co demonstrace skončí, ale o tom potom. Blížící se čelo průvodu, kde kráčel Michal Semín s Petrem Drulákem a Janem Skalickým, přimělo policii k akci, a ta začala protitábor vytlačovat nahoru. „Petře Pavle, respektujte volby,“ ozývalo se z amplionu vedle Jany Turoňové, Kateřiny Konečné, Petry Rédové a Dana „Vidláka“ Sterzika. Vlastenci bubnovali, dav se sunul, ale protitábor navzdory předchozí domluvě s policií ustupoval jen pomalu zpátky. „Rudý kurvy!“ zaječel ženský hlas shora. Plán B na odklon průvodu po schodech dolů okolo vinárny „U sedmi švábů“ tak nahradila už jen varianta „čelem vzad“, když se průvod pod fortnou v ulici Ke Hradu zastavil. „Komouše do koše!“ skandovali odpůrci, ale nakonec se policii průchod povedlo obnovit, a tak se demonstranti dali znovu do pohybu. „Spravedlivé volby!“ volá Michal Semín do megafonu a okolo něj kráčí Jindřich Rajchl, Josef Nerušil a lidé z petičního stánku.

Soudruzi, rozejděte se!

Zdálo by se, že jde o požadavky, na kterých se shodne celá společnost, od pouličních aktivit až po parlamentní kuloáry, ale nebylo tomu tak. „Vpřed!“ zavelí policista a část pořádkové jednotky vybíhá okolo sochy Masaryka vzhůru. „Pojď, vytlačíme je někam bokem,“ domlouvají se s kolegy a zdá se, že je vše dobře a profesionálně zvládnuto. Protitábor končí odstřižen od prostranství před hradním vstupem, zatímco náměstí se postupně plní. Z reproduktoru jsou z nahrávky nahlas předčítána jména lidí popravených za minulého, či spíše předminulého režimu. Vojtěch „Pražský Pérák“ Pšenák z Oganesjanova gangu je ale zjevně nespokojen, a tak s megafonem vyráží nadávat proti průvodu. „Soudruzi, rozejděte se! Váš pochod je nepovolený! Bude proti Vám použito donucujících prostředků!“ volá a lže starší vousatý pán zezadu. Členka antikonfliktního týmu ale Pšenáka zatlačuje zpátky. „Bude proti Vám použito masakrujících prostř…“ zajíká se pán. „Rudé kurvy!“ haleká Pšenák přeskakující fistulí, lidí přibývá a do všeho hraje česká národní hymna.

Já jsem na demonstraci přišel, po předchozích zkušenostech, raději zezadu, od lesa, či spíše Brusnice, v doprovodu lidí od petičního stánku. Předchozí informace mám toliko zprostředkovaně. Byl jsem ale nakonec poměrně mile překvapen, jak profesionální byl přístup policie a jak se celá akce odehrávala v klidu. Sledoval jsem ji ze zázemí, od pódia, zatímco přede mnou vlál les českých vlajek. Pouze vzadu na Hradě visela jiná. Na hlouček odpůrců nebylo, navzdory svažitému terénu náměstí, přes demonstrující vlastně ani moc vidět. Nebudu zde rekapitulovat jednotlivé politické projevy, na ty se podívejte radši sami. Byly krátké, věcné, úderné, tudíž dobře připravené. Michalem Semínem a Janou Turoňovou počínaje, přes hymnu a zdravici bývalého prezidenta Miloše Zemana, Petra Druláka, písničkáře Reného „JoReKa“ Josefa, Kateřinu Konečnou, Ivana Davida, Jindřicha Rajchla a Daniela „Vidláka“ Sterzika. Na demonstracích je nutná především účast, počet zhlédnutí zástupy na náměstích nenahradí, a proto děkuji všem, kdo si je přišli poslechnout osobně. A děkovalo se i z pódia. „Můj třetí dík patří Policii České republiky. Chrání nás. Plní to, co má policie dělat, což je v tomhle státě téměř překvapující. Děkujeme policii! V čele ministerstva vnitra je zločinec, ale policie koná, jak má, děkujeme!“ uzavírá Drulák, a dav skanduje: „Děkujem!“

Hlavou mi běží, že je to možná předčasné, vždyť akce ještě neskončila. A vlastně i trochu divné. Vážně jsme už tak daleko, že musíme policii děkovat za to, že zrovna chrání napadané a obtěžované? Neměla by to snad být samozřejmost, že Policie ČR plní své zákonné povinnosti? K čemu je jinak zřizována a za co je občany placena? Komu slouží a kam jsme se to za těch pár let dostali? Jak je možné, že demonstraci narušuje zjevně předem připravená akce odpůrců, která v seznamu ohlášených akcí chybí? Proč tuto nesrovnalost nikdo neřešil, zatímco ve Valašském Meziříčí volal policii k zásahu Oganesjanův gang jen proto, že se v parku u stolu sešla skupinka lidí, zatímco jim přelepil značku na vozidle? Něco je tu špatně (a už docela dost dlouho), ale tentokrát to skončilo dobře, říkám si. Snad se tedy, přeci jen, něco už začíná měnit, přemítám v duchu a rozhlížím se okolo. Z pravé strany pódia si podává ruce se svými četnými příznivci Jindřich Rajchl, zatímco z levé činí přesně totéž Vidlák. Levice, pravice, zvláštní kouzlo nechtěného, ale cíl mají všichni společný.

Otakar Březina, dlouholetý starosta obce Kozojídky na Hodonínsku a jednička kandidátky Stačilo! na Vysočině, jde právě okolo pořadatelského zázemí. Známe se, je bývalým vyšetřovatelem v Jihomoravském kraji, který u policie odsloužil téměř čtvrt století, a tak mu jdu položit rovnou pár otázek, ať má tato akce důstojnou tečku ve formě rozhovoru.

Jaké máš pocity z dnešní demonstrace?
Úplně fantastické. Mně to připomnělo rok 1938, v době, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda, a občané České republiky šli Nerudovou ulicí dát najevo, že se chtějí za svoji zemi postavit. A dneska jsme dokázali, že je tu spousta lidí, kteří mají naši zemi na prvním místě.

Tématy byla válka, mír a zachování základních občanských svobod pro nadcházející zlomové volby, zatímco na pozadí byl vidět Pražský hrad s vlající vlajkou jiného státu. Co na to říkáš?
Je to pro mě absolutně nepřijatelné, aby na Pražském hradě vlála vlajka cizí země. Ukrajinu můžeme podporovat, ale humanitárně, a pomáhat lidem, kteří odtamtud utíkají, není to naše válka.

Jaká byla aktivita přítomných odpůrců, kteří se v poslední době vyznačují zvýšenou agresivitou, a jak se chovala policie?
Policie se chovala úplně profesionálně. A co se týče odpůrců, to bylo vidět, když se zpívala naše národní hymna. Odpůrci nebyli schopní se zklidnit, a i zpěv národní hymny narušovali. A to mně připadá úplně za hranou všeho normálu.

Co bys zmínil jako nejdůležitější poselství z této demonstrace?
Největším poselstvím této demonstrace je to, že Česká republika by se měla vrátit do myslí občanů zpátky na první místo. Lidé by měli mluvit o tom, že jsme potomky Husa, jsme potomky Karla IV., Jana Ámose Komenského, a k těmto velikánům bychom se měli vrátit.

Děkuji za rozhovor.
Já děkuji moc, Pavle. A těším se. Příští týden uvidíme, co se změní.

A tímhle měla reportáž původně i skončit, ale nebude tomu tak. Že je něco špatně, jsem poznal, jakmile jsem podlezl pořadatelskou pásku hlídaného zázemí a vydal se mezi rozcházející se občany. Najednou koukám, že se proti mně blíží Oldřiška Blujová a z druhé strany Vojtěch Pšenák, notoričtí výtržníci Oganesjanova gangu, spolu s dalšími lidmi. Zase jsem sám proti přesile s kamerami, říkám si, ale naštěstí byli poblíž i lidé z petičního stánku, měsíci šikany od této provládní bojůvky vyškolení, a tak mne rovnou táhnou pryč a obklopují kruhem, abych měl pokoj a neskončil zase s kafem v batohu (jako posledně).

„Dezohunters“ na scéně

Říkají si teď Dezohunters, lovci dezolátů. Patrně po vzoru podobně kontroverzní a násilnické skupiny Pedo Hunters, o kterou se Oganesjan začal již loni v léte podezřele zajímat a její činnost napodobovat, zatímco provozoval na Discordu server „Mladí a nadržení“ s ilegálním obsahem včetně dětského porna pro 35 tisíc odběratelů. Zatímco přemítám nad pokryteckým a veskrze odporným charakterem této osoby, kamery DJI Osmo 3 jedou na plné obrátky a okolo obíhají Oganesjanův střihač Filip, mladičký rádobydetektiv Aleš Vorlíček a provozní pracovník technologií a staveb Dopravního podniku hl. m. Prahy Kryštof Smejkal, člen pastorační rady farnosti sv. Václava v Nuslích a dlouholetý ministrant z Votic na Benešovsku. Natáčím radši do záznamu, protože právě porno je Smejkalovou specialitou. Ukazuje jej ze svého mobilu do objektivu každému, kdo se snaží jejich výtržnosti dokumentovat, aby byl případný přenos ze strany sociální platformy ukončen a účet daného člověka zabanován z důvodu šíření pornografie, což se mu tímto způsobem i několikrát povedlo.

Oldřiška „ProvokaTerka“ Blujová, vydávající se v minulosti za Terezu Hofovou, chodí okolo také a s Vojtěchem „Pražským Pérákem“ Pšenákem na mne pokřikují svoje přihlouplé dotazy. Blujová se ptá, zda se bojím žen, což považuji za pokrok, protože před rokem, když mne obtěžovala u petičního stánku, ji zajímalo, zda mi už někdy někdo drtil varlata a jaké to bylo, případně kdy se tak stane. Pšenák se naopak stále dokola ptá, kde mám svůj facebookový profil, a je poměrně dotěrný. Později zjišťuji proč. Na tom falešném mi opět umístil podvodný příspěvek, kde mým jménem útočí na Jindřicha Rajchla, na což mu stále někteří nepozorní uživatelé naskakují. Donekonečna mohu opakovat, že jediná sociální síť, která mi zbyla, je stránka Mne Neumlčíte, ale nic platné. Policie o tomto podvodném a poškozujícím jednání ví už pátý měsíc, ale neděje se nic, a tak si celý výjev zprostřed kruhu natáčím, abych měl důkazy.

V tom ke mně přistupuje člen policejního antikonfliktiního týmu. „Proč neodejdete pryč?“ ptá se mne rovnou, zatímco mu musí být jasné, že tu ještě na někoho čekáme. Proč bych měl odcházet z veřejného prostranství a z ohlášené demonstrace, ptám se. Prý provokuji. Táži se čím – vždyť tu jen stojím a mlčím. Prý tím, že je natáčím, a proto si oni natáčí mně. Že je to přesně naopak, mu nějak nedochází, natož aby si položil základní filozofickou otázka, kdo narušuje čí shromáždění a kdo koho vlastně obtěžuje, napadá a opakovaně vyhledává. Tu ostatně policie ohledně Oganesjanova gangu vytěsňuje dodnes. Chápu, vždy je lepší zatlačit na toho, kdo je sám a slušný, než na přesilu, chráněnou befelem z vyšších míst. Ale už mne to nebaví, a tak chci číslo. Na to pán reaguje svlečením vesty antikonfliktního týmu a skládá si ji rychle do brašny, takže jsem si ho ani nestihl nafotit, natož zapamatovat. Už chápu. Oni chtějí jít domů a my je zdržujeme. Najednou ji ale zase vyndává, spěšně navléká a dává se do běhu. A spolu s ním ostatní, až běží už celá část horního Hradčanského náměstí. Něco se stalo, a tak běžím také.

S tátou v Německu? Raději s tátou na demonstraci…

Šlo o Jindřicha Rajchla a jeho ženu. Báli se jít k autu bez doprovodu, a tak poprosili přítomného Zdeňka Vydru, známého obránce petičního stánku Galerie Pravdy z incidentu 18. února na Staroměstského náměstí, o pomoc. Zdeněk zde ve svých šedesáti letech úspěšně čelil výtržnostem členů Oganesjanova gangu, sám proti přesile, dýmovnicím, pepřákům a teleskopickému obušku. Za to byl na základě obžaloby Mgr. Terezy Sloviočkové dne 11. srpna samosoudkyní JUDr. Anežkou Pudilovou, Ph.D. jako jediný nepravomocně odsouzen navzdory skvělé práci obhajoby pro bono, a to právě od Jindřicha Rajchla. Tak mu zase pomůže on. Spolu s ním vyrazil k autu i Luděk Drnec, ale za nimi už se vydává i Oganesjanova skupinka. Poznávám zde Filipa Kratochvíla, známého právě z únorového incidentu. Je synem realitní makléřky Renáty Kratochvílové, pětky na pražské kandidátce Volného bloku pro minulé parlamentní volby. Renátu jsem měl v přátelích na svém tehdy ještě fungujícím facebookovém profilu, a o účasti Filipa v Oganesjanově gangu s ní mluvil. Trvala na tom, že Filip za nic nemůže, protože je od mala hyperaktivní a autistický, a navíc už s tím skončil, protože teď bude s tátou pobývat v zahraničí. Asi v Německu, ale nemám to teď jak zpětně ověřit, o svůj profil jsem v dubnu přišel právě díky Oganesjanovu gangu, čímž mne připravili o podobné cenné informace, které mi Facebook už několik měsíců odmítá vydat, zatímco ČTÚ a ÚOOÚ nekoná.

Jenže Filip byl s tátou nikoliv v Německu, ale právě na této demonstraci, a právě v Oganesjanově skupině. Pověsili se za odcházejícího Jindřicha Rajchla s manželkou Janou, kteří již mířili k autu, a začali je sledovat. Ti přidali do kroku, ale jejich pronásledovatelé také. Když se jejich ochranku, Luďka a Zdeňka, pokusili ze strany oběhnout, Zdeněk vůči napřahujícímu se otci duchapřítomně zasáhl, ale byl obratem zezadu napaden Filipem. Proto se do vzniklé potyčky zapojuje i Luděk, ale to už se k místu řítili policisté a antikonfliktní tým. Rozléhá se křik, výzvy jménem zákona a dochází k zajištění osob.

Místem se line zvláštní kyselý zápach připomínající zvratky. Ten znám už od petičního stánku z Klárova a nově i z Příčov, takže předpokládám, že zde v průběhu šarvátky rozlili po zemi to, co bylo původně určeno odcházejícímu Jindřichu Rajchlovi a jeho ženě. Policii ale zajímá spíše roztržené tričko Kratochvílova otce a odhánění přítomných, kteří si celý zásah z pochopitelných důvodů natáčí. Natáčím i já. Po krátké výměně názorů s policistou, který mne odstrčil, získávám konečně číslo pána z antikonfliktního týmu – 273976. Situace ještě několikrát zhoustne, ale naštěstí už jen ve verbální rovině. Nakonec skončí Zdeněk i Luděk v Bartolomějské, jako za starých časů, ale útočník taktéž. Vrabci cvrlikali, že nadýchal nějaké to promile. A tak jsem zvědav, jak policie vyřeší zmíněný incident tentokrát.

Z demonstrace si tak odnáším ještě jeden poznatek. K věcem, jako je mezinárodní politika a vnější bezpečnost, musíme nutně přidat i tu vnitřní. Nebo tu za chvíli nebude k žití. Říkáte si, že je to jen nějaká parta youtuberských blbečků, propojená s jedním recidivistou, co narušuje akce a šikanuje vybrané politické či názorové oponenty, případně novináře, kteří o tom píší. Ano, je. Jenže ona tu úřaduje už šestnáctý měsíc, aniž by jejímu řádění dokázala policie či státní instituce učinit přítrž. Vzpomínám, že to na Ukrajině před dvanácti lety začínalo podobně. Party výtržníků, zvláštně se chovající policie a cílená paralýza státu. Ne, jeden Majdan už stačil, a nechci, abychom dopadli stejně. Proto budu volit ty, kdo nad tím oči nezavírají, a jsou spolu se mnou v první linii. A na Hradčanech jste je právě viděli.