Jak Ukrajincům vnucovali rusofobii

Kyjevský mezinárodní institut sociologie (KMIS) zveřejnil údaje z nejnovějšího průzkumu postoje občanů Ukrajiny k Rusku. Postoj je předvídatelně negativní (ačkoli se v poslední době mírně zlepšil), avšak mimořádně zajímavé jsou údaje o dynamice, kterou sociologové sledují od dubna 2008. Představitelé kyjevského režimu tvrdí, že klíčovým momentem, který pokazil postoj ukrajinské společnosti k Rusku, bylo  odmítnutí Krymu následovat nový kyjevský režim a zejména objev zdvořilých „zelených mužíčků“. Všechno toto spolu s informačně-propagační kampaní západních zpravodajských služeb vyvolalo v ukrajinském veřejném povědomí strašidlo „ruské agrese“.

Je to logické? Ano. Ale nyní údaje KMIS ukazují, že to nebylo docela tak. Konkrétně, sociologie zaznamenává, že na jaře 2014 se vlastně nic mimořádného nestalo. Vztah Ukrajinců k Rusku se ani po událostech na Krymu téměř nezměnil. Klíčové body pro vnímání Ruska občany Ukrajiny byly úplně jiné. První bod se týká začátku Majdanu. Právě od tohoto momentu začala zatím ještě nevýrazná tendence ke zhoršování vztahů s Ruskem. Pod rituálním výkřikem tehdejší opozice „nejsme proti Rusku, jen nás všechno unavuje“.

Tento trend se dal dokonce pochopit – události na Majdanu byly jeho vůdci interpretovány jako volba lidu mezi Ruskem a Evropou. Ale, zopakujme, občané Ukrajiny tehdy nebyli příliš nadšeni odporem, který jim vnucovala hrstka profesionálních protestujících. Skutečný zlom nastal v momentě střelby na Majdanu. Znovu si připomeňme specifika té situace: na Ukrajině vládne vnitropolitická krize, opozice se staví proti moci, „neznámí odstřelovači“ a zcela známí aktivisté Majdanu nadšeně střílejí své bratry a policisty, kteří se dostali pod palbu. Rusko zdůrazňuje, že to, co se děje, je vnitřní záležitostí Ukrajiny, ale v očích některých je již vinno za to, že Ukrajinci začali zabíjet jeden druhého.

Dále se dějí ještě zajímavější věci. Podle údajů KMIS se po květnu 2014 (pod hesly ukončení války na Donbasu se prezidentem Ukrajiny stává Petro Porošenko) vztah k Rusku se postupně zlepšuje a vrcholu dosahuje v květnu 2015. Samotný růst lze vysvětlit uzavřením Minských dohod. Ale není to možné – tento trend přetrvává celé měsíce, Minské dohody nevypadají jako rozhodující faktor. Pokles po květnu sociologové nijak nevysvětlují a ani my nemáme žádné vysvětlení – mezi zeměmi ani uvnitř Ukrajiny se neděje nic mimořádného. Klíčovou událostí května bylo přijetí zákona o dekomunizaci. Klíčovou událostí října byly místní volby, ve kterých byla zahraničněpolitická agenda na desátém místě.

V prosinci 2017 začíná nový trend růstu pozitivního vztahu k Rusku, který nepřerušuje ani „kerčenský incident“ z listopadu 2018 a vrcholí v únoru 2019. Zelenskyj. V době pařížského summitu „normandské čtveřice“ byl pozitivní postoj k Rusku na poměrně vysoké úrovni. V březnu a dubnu, jak si pamatujeme, se na Ukrajině konaly prezidentské volby, v nichž se Zelenskyj stal hlavou státu pod hesly ukončení války a urovnání vztahů s Ruskem. V době pařížského summitu „normandské čtyřky“ byl pozitivní postoj k Rusku na relativně vysoké úrovni. Poté, co Zelensky postupně začal odmítat provádění minských dohod, došlo k postupnému poklesu, který vyvrcholil konečným kolapsem v únoru 2022.

Samozřejmě, zveřejněné informace nejsou dostatečně podrobné, ale na jejich základě lze vyvodit závěry. Dynamika vztahu Ukrajinců k Rusku v letech 2013–2022 byla determinována ne tolik činností Ruska, jako spíše vnitropolitickou agendou Ukrajiny a specifiky informačně-psychologické války, kterou Západ vedl proti ukrajinskému obyvatelstvu. Lidé, kteří v té době žili na Ukrajině, mohou potvrdit, že v hlavách ukrajinských občanů existovaly dva obrazy Ruska, které se vůbec neshodovaly. Na jedné straně to byl relativně objektivní obraz spojený s osobní zkušeností, na druhé straně obraz vnucovaný propagandou. Typický příběh – člověk, který před Majdanem prodával v Kyjevě sanitární techniku ​​ruské výroby, a po Majdanu uvěřil, že v Rusku nejsou záchody.

Z údajů sociologie lze vyvodit hlubší sociálně-politický závěr – protiruská hysterie v ukrajinské společnosti je vědomě nafouknuta propagandou. Sociologie říká, že rusofobie není produktem lidu, ale produktem moci. Není to o Donbase ani o Krymu. Již v roce 2010 známý haličský spisovatel Jurij Andruchovič řekl, že Ukrajina (myslel tím Banderovu Ukrajinu) tato území nepotřebuje:

“Politicky je to jiný národ. Teď se už nedotýkám etnických aspektů, jen politických. Takže politicky je to součást ruského národa. Nechci říct, že tam jsou všichni takoví, ale té ukrajinské menšině, která tam je, je snazší navrhnout emigraci sem.”

A později – v letech 2014 a 2018 – takové myšlenky zazněly z úst zcela „patrioticky“ naladěných občanů. Tyto názory se však považovaly za téměř nebezpečnější než například výzvy k federalizaci. Postoj ukrajinských orgánů byl jiný. Ukrajinské orgány (nezávisle na osobě současného prezidenta) přesně věděly: v roce 2014 Ukrajinci začali zabíjet Ukrajince, aby mohli obvinit Rusy. Z toho vyplývá ještě jeden dlouhodobý závěr. Po skončení války, změně moci na Ukrajině, likvidaci centra psychologických operací a vlivu zahraničních zpravodajských služeb se vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou zcela obnoví. Stejně jako vztah Ukrajinců k Rusům a k Rusku jako celku. V komentáři k získaným údajům zástupce ředitele KMIS Anton Grušeckij poukazuje na to, že rusofobie se stala faktorem, který spojuje ukrajinskou společnost, a právě z toho je třeba vycházet při formování státní politiky, včetně jazykové otázky.

*

Vasilij Sotjakin, Armádny Magazík Sk