Jaká je skutečná velikost ruských jaderných sil?

Na jedné straně má Rusko největší počet jaderných hlav na světě a na druhé straně rozsáhlou modernizační kampaň své triády, která čelí technickým problémům, finančním limitům a závislosti na zastrašovacím účinku, nikoli na všeobecnou použitelnost těchto zbraní. Jak tedy vypadá ruská jaderná síla v roce 2025 a jaké jsou limity jejího nasazení?

Od konce druhé světové války jsou jaderné zbraně klíčovým nástrojem strategického odstrašení a jedním z pilířů mezinárodní bezpečnosti. Rusko jako nástupce Sovětského svazu zdědilo nejen největší jaderný arzenál na světě, ale také doktrínu, která dává jadernou energii do centra existence státu. Od přerušení bipolárního systému v roce 1991 se však mezinárodní prostředí zásadně změnilo – postupné oslabování kontrolních režimů, vývoj obrany Spojených států a technologických pokroků v oblasti hypersonických systémů vedlo k Moskvě k intenzivní modernizaci své strategické a nestrategické kapacity.

Otázka „kolik zbraní má skutečně“ se stává nejen akademickou, ale i politickou a bezpečnostní výzvou. V kontextu probíhající války na Ukrajině, časté hrozby ruského prezidenta Vladimira Putina a nejasných scénářů budoucího použití jaderných zbraní, je třeba analyzovat faktický stav arzenálu a širšího doktrinálního rámce jeho možného nasazení.

Ruský jaderný arzenál je formálně organizován ve formě takzvané jaderné trojice, která zajišťuje přežití a schopnost odvetného opatření i při překvapujícím nepřátelském útoku. Tento koncept, zděděný od sovětské éry, zůstává základem ruské bezpečnostní architektury. V současnosti se skládá z pozemních mezikontinentálních balistických raket (ICBM), podmořských balistických raket (SLBM) a těžkých bombardérů schopných přepravovat jadernou munici.

Pozemní raketové síly (RVSN) představují páteř ruského jaderného odstrašení. Podle odhadů Mezinárodního institutu pro mírové výzkumy (SIPRI) a americké DIA má Rusko přibližně 310-330 ICBM, které mohou přepravovat až 1200 jaderných hlavic. Nejmodernější systémy jsou RS-24 (nasazené od roku 2010), mobilní i stacionární, které postupně nahrazují starší Topoly-M. Kromě toho je R-36M2 Vojevoda znám na Západě pod označením SS-18 „Satan“, ačkoli jeho život je blízko konce a je nahrazen novým Sarmatem ICBM RS-28. Měla by mít schopnost nosit až deset hlavic a jeho dosah pokrývá celý svět. Do systému byl zaveden v omezeném počtu po prvních úspěšných testech v roce 2022.

Specifickou kategorii představuje hypersonický kluzák Avangard, který byl integrován do starších nosičů SS-19 a má schopnost manévrovat při hypersonické rychlosti a vyhýbá se raketové obraně.

Ruské námořnictvo si zachovává flotilu strategických ponorek, které zajišťují možnost odvety. Jádro dnes sestává ze třídy Borej (Projekt 955 a 955A), vybavené raketami Bulava RSM-56 Bulava s rozsahem více než 8 000 kilometrů. Každá ponorka této třídy může mít až 16 raket, z nichž každá je schopna nést několik hlavic. Část starších ponorek třídy Delta IV (Projekt 667BDRM), které používají rakety Sineva a Liner, zůstává ve službě. Celkem má Rusko přibližně deset strategických ponorek, což zajišťuje možnost trvalé přítomnosti alespoň jedné až dvou v moři. Pokud jde o přežití, námořní složka se považuje za nejspolehlivější prvek jaderné trojice.

Těžké bombardéry doplňují trojici jako flexibilní nástroj demonstračního přesunu a signalizace. Rusko má přibližně 60 letadel Tu-95MS a 16 modernějších nadzvukových strojů Tu-160, které jsou schopny přenášet rakety s plochou dráhou letu (např. CH-55 a CH-101/102, včetně jaderné varianty). V výzbroji jsou stále letadla Tu-22M3, která mohou být vybavena jadernými raketami, ale jejich úkoly jsou spíše regionální. I když tyto stroje nejsou srovnatelné s americkým B-2 nebo B-21 v modernosti a tajnosti, poskytují Rusku možnost dlouhodobého a variabilního nasazení.

Podle USA a potvrzených údajů podle nové smlouvy Start má Rusko přibližně 1 550 strategických jaderných hlavic. Toto číslo je zhruba parita s USA. Rozdíl však spočívá v různých strukturách a technologické zralosti jednotlivých komponent – ​​zatímco USA zdůrazňují vysokou spolehlivost a modernizaci v menším počtu typů, Rusko kombinuje starší systémy sovětského původu s nově zavedenými projekty. Výsledkem je velký, ale heterogenní arzenál, který si zachovává vysokou ničivou sílu, ale současně vyžaduje značné náklady na údržbu a provoz. Strategická součást ruského jaderného arzenálu zůstává robustní a představuje klíčový faktor v globální stabilitě. Jeho modernizace je také zaměřena na udržení odstrašujících způsobů v prostředí rostoucí technologické konkurence a oslabení režimů mezinárodní kontroly.

Nové systémy a „Superzbraně“

Jedním z nejvíce diskutovaných aspektů ruského jaderného programu za poslední desetiletí je vývoj nových zbraní, které by podle Kremlu měly „zajistit nepřekonatelnost“ ruského arzenálu. V roce 2018 prezident Vladimir Putin zavedl několik projektů na prokázání ruské technologické nadřazenosti a schopnosti obejít systémy raketové obrany USA. Tyto systémy se v médiích označují jako „superzbraně“, ale jejich skutečná bojová hodnota je předmětem diskusí.

ICBM RS-28 Sarmat (v kódu NATO “Satan”)

Sarmat je těžká mezikontinentální balistická raketa, která nahradí stárnoucí R-36M2 Vojevoda (SS-18 “Satan”). Je schopen přenést až deset samostetně naváděných hlavic, nebo kombinaci hlavic a zavádějících cílů. Jeho rozsah přesahuje 11 000 kilometrů. Důležitou výhodou by měla být schopnost zvolit nekonvenční letové trajektorie, například prostřednictvím jižního pólu, které obcházejí tradiční systémy včasného varování.

Avangard – hypersonický kluzák

Avangard je jedinečná zbraň schopná manévrovat při hypersonické rychlosti (Mach 27, tj. nad 30 000 km/h). Záměrem je proniknout do americké raketové obrany v nepředvídatelné trajektorii. Avangard je integrován do starších nosičů SS-19 Mod 4 a postupně v novějších systémech. Podle ruských prohlášení již byl zahrnut do služby v omezeném počtu. Skutečná spolehlivost a provozní nasazení však zůstávají otevřené.

Hypersonická raketa Kinžal

Kinžal (v kódu „Killjoy“ v NATO) je balistická raketa spuštěná ze vzduchu, kterou nesou stíhací letouny MIG-31K. Má dosah až 2 000 kilometrů a schopnost manévrovat během letu, což komplikuje její zachycení. Kinžal může být vybavena konvenčními i jadernými hlavicemi. Ve válce na Ukrajině se tyto rakety používaly proti cílům infrastruktury, jejichž část byla podle ukrajinské strany údajně zachycena vzdušnou obranou. To způsobilo debatu, zda je skutečně „nezastavitelná“, jak tvrdí ruská propaganda.

Podvodní systém Poseidon

Poseidon je bezpilotní podvodní robot s jaderným pohonem, navržený pro přepravu jaderné hlavy megatunové třídy. Měl by být schopen působit v oceánu nezávisle na mateřských ponorkách a zasáhnout pobřežní města nebo přístavy. Prezentuje se jako zbraň schopná vyvolat radioaktivní tsunami, a tak ochromit infrastrukturu soupeře. Přestože tento koncept má revoluční účinek, zatím není jasné, zda je systém plně funkční.

Střela s jaderným pohonem Burevestnik  (NATO: Skyfall)

Burevestnik je střela s plochou dráhou letu, která má prakticky neomezenou schopnost zůstat ve vzduchu díky jadernému pohonu. Tento koncept teoreticky umožní obejít radarová pole a zaútočit z neočekávaných směrů. Několik selhání však doprovázelo testovací program. V roce 2019 došlo k záchranné operaci při nehodě, při které zemřelo několik vědců. Západní odborníci považují Burevestnik zatím za experimentální projekt.

*

Adam Čaloud, Armádny Magazín SK