Kompro na Filipa Turka začíná připomínat mediální zabijačku vůči někdejšímu náměstkovi ministra školství Ladislavu Bátorovi. Tehdejší mediální hysterie, ke které se tenkrát připojili i někteří vládní politici (Miroslav Kalousek), nabyla až fanatických rozměrů, jejíž ukázkou byl třeba článek komentátora jednoho českého údajně seriózního listu, jak zápasil s pokušením Bátoru přejet autem, když ten přecházel po přechodu Karmelitskou ulici.
Bátoru tehdejší štvanice stála zdraví a málem i život. Jeho vynucený odchod z veřejného života byl ostudou české mediální i politické scény. Nyní se lidi podobné krevní skupiny jako tehdejší řezníci snaží o totéž s rykem na rtech: „Hurá na Turka!“ Jenže, je cílem tohoto tažení kdovíjakých neveřejných a neviditelných sil a jejich veřejných a viditelných tykadel pouze jen vystrnadění jednoho prostořekého mladého člověka z veřejného života? Co tak strašného by jim on sám coby člen vlády mohl provést? Ne, skutečným cílem je cosi jiného, většího.
Když před devíti lety Donald Trump poprvé vyhrál americké prezidentské volby, stál proti nekonečné přesile pokrokových sil. Upřít vítězství mu nemohly. Tak se alespoň pokusily (a to docela úspěšně) zabránit mu vládnout. Dva impeachementy a desítky a desítky žalob. Oba pokusy o sesazení ustál, žaloby vyhrál. Včetně těch, které mu posouvaly, že jeho kampaň byla vedena za pomocí Ruska. Ale vyhrál až po letech. Kauzy se táhly přes celé jeho první volební období. Pokrokový mediální svět žil po léta touto prefabrikovanou kauzou, u které se nakonec prokázalo, že byla vyrobena v týmu Hilary Clintonové. Jenže ono se to prokázalo až po letech.
Roky nemohl Trump efektivně konat, protože místo správy státu musel se svými právníky řešit další a další vlny soudních procesů. I naše média těmito útoky žila a tleskala jim. Takový jeden učitel z Bostonu zvaný „Koňská hlava“ v debatě v České televizi kolem americko-ruského summitu na Islandu sledoval pouze a jen tuto linku, kterou na tiskovce po summitu podle předepsaných not hrál jeden britský novinář. Já, coby „Koňský ocas“ jsem se snažil držet tématu, tedy agendy onoho summitu. Výsledek? Učitel už ze studia ČT nikdy neodešel, zůstal tam přidrátovaný k židli po celé roky, aby moudře a trvale komentoval americké dění, zatímco mne tam nepozvali následujících sedm let.
To píšu jako ukázku, jak tehdejší mediální a aktivistický svět jel jako kolovrátek dokola jednu žalobu na Trumpa za druhou. Cesta zde znamenala cíl. V cíli čekal rozsudek Trumpa osvobozující, ale cestou bylo nepřetržité okopávání. Ano, iniciátoři těchto žalob a na ně napojených mediálních tlaků nejspíš nedoufali, že se Trumpa podaří odvolat nebo donutit k demisi. Jejich cílem bylo totiž odzubit Trumpovo prezidentování. A to se jim tehdy povedlo téměř dokonale. Nyní se Trump vrátil poučen a jede jako kombajn. Ale tehdy se vyčerpával v mediálních a soudních šarvátkách a Amerika mohla zůstat vlevo, jeho vládnutím téměř nedotčena.
Ale zpět k nám. Možná se dnešním mediálním řezníkům podaří aktuální zabijačku dotáhnout. Možná ne. Ale o to vlastně nejde. Jde o to, aby nastupující vláda musela neustále bojovat o svou legitimitu, aby se vyčerpávala v defenzivním boji o mediální přežití, hlavně když nebude na nic sahat a nechá naši republiku ve stavu, v jakém ji bude za pár týdnů přebírat. Tedy bez nutných změn. To její efektivní vládnutí je ohroženo, to je vlastním cílem a terčem iniciátorů zabijačky.
Doufejme, že si nastupující koalice toto nebezpečí naplno uvědomí. A sezná, že jejím bojem není tančit s mediální a zájmovou scénou kolem personálií, ale prosadit změnu, kvůli které ji voliči dali své hlasy.
*
Ladislav Jakl, Institut Václava Klause
Na snímku dva z vedení Motoristů, na které je pořádán mediální lynč – Turek a Macinka
Má vychování řeznického psa ,tak se dá glosovat pravicová společnost po roce 1989.