Mizerie

Existují čtyři druhy moci: moc exekutivní (armáda, policie, soudní systém), moc ekonomická, moc byrokratická a moc ideologická. V současném systému dokáže všechny čtyři druhy moci vykonávat pouze velmi malá vládnoucí elita definovaná jako ti, co disponují třemi druhy kapitálu – jde o kapitál ekonomický, sociální a kulturní. V případě České republiky je tato vládnoucí elita velmi malá skupina čítající sotva pár tisíc lidí. Ne všechny druhy kapitálu si jsou rovnocenné. V kapitalistickém systému je totiž tou určující silou moc ekonomická. Za peníze se dají na míru ušít zákony skrz lobbing, za peníze je možné najmout si ty nejlepší právníky, za peníze je možné si koupit vlastní médium.

Pochybovači snad nečetli úlohu majetku v Dumasově románu Hrabě Monte Christo?

Protože otěže skutečné moci drží oligarchové, lze říci, že svoboda jejich konání je závislá na vzájemném srozumění. Míra jejich svobody je dána velikostí ekonomické a politické moci – čím jsou mocnější, tím mohou systém více ovlivňovat. Podle časopisu The Economist v míře klientelistického kapitalismu, kde kapitál vzniká díky neformálním kontaktům a napojení soukromého sektoru na stát, tak dobrým představitelem této „elity“ byl například bývalý náměstek Ministerstva spravedlnosti Radomír Daňhel. Gymnaziální spolužák šedé eminence ODS Pavla Blažka byl například obviněn v minulosti ze skrytého vlastnictví desítek nemovitostí, případně z krácení daní a nelze opominout ani jeho roli v kauze bitcoin. A samozřejmě rozruch, když se jeden z nich, oligarcha Andrej Babiš rozhodl ovlivňovat politiku veřejně.

To dostatečně vysvětluje zarputilý antibabišismus a potažmo také proud peněz do služebných médií.

Už od starověku existuje a stále se šíří myšlenka, že jádrem pudla sociálních problémů je existence finančního trhu, který z oběživa (peněz) vytvořil žádanou komoditu. Obvykle se jako první banka uvádí nizozemská  Amsterdamsche Wisselbank.

A funkční instituce na komerčním základě posílily víru ve výhody zlatého telete.

Sám princip bankovnictví je o tisíce let starší a to, co na bankovnictví vlastně vadí, je ta komerce, která dává velkým institucím toho typu politickou moc. Vždyť posuďte:

U problému s bydlením se nehovoří o jeho dostupnosti, ale o dostupnosti hypoték!

A ta je dána komerčními principy poptávky a nabídky, té které banky. Finanční trh vzniká na základě střetu poptávky a nabídky, kde je poptávkou investování a nabídkou spoření. Jinými slovy poptávajícími jsou ti, kteří poptávají peníze a nabízejícími jsou ti, kteří peníze půjčují, tedy nabízí. V současné době jsou na finančním trhu přebytkovými subjekty věřitelé, tedy ti, kteří mají dostatek volných peněžních prostředků za účelem poskytnutí jich někomu dalšímu. Nedostatkovým subjektem jsou naopak dlužníci, kteří potřebují od věřitelů dočasné volné peněžní prostředky. Mezi věřitele a dlužníky patří hlavně domácnosti a firmy, dále také stát. Jeho účastníkem je většina velkých finančních ústavů, jako například banky, pojišťovny, záložny, penzijní fondy, investiční fondy, kampeličky, leasingové společnosti, či makléři. Český filosof Ladislav Hejdánek, který pracoval na občanské interpretaci evangelia uvádí:

A tady off topic malá vsuvka. Nejsem věřící, ale nemohu popřít, že Evropské smýšlení je ovlivněno antikou a křesťanstvím. Pokud uvádím citáty z Nového Zákonu, důsledně odstraňuji odkazy na evangelia, kde se daný text vyskytuje. Dělám to proto, že citáty nemají v mém článku náboženskou funkci a odkazy zbytečně narušují čitelnost.

V Bibli, u Malachiáše čteme: „Hospodin přijde s pomstou proti těm, kteříž s útiskem zadržují mzdu dělníka a kteří činí křivdu vdově a sirotku a příchozímu.ׅ“ A tak jestliže Ježíš vyhání kupčíky a penězoměnce z chrámu, je to nepochybně jenom první etapa likvidace veškerého kupčení a penězoměnství i mimo chrám. Pokud chceme textu rozumět, musíme vzít potaz na dobový kontext. Pokud čtete v Bibli nějakou zmínku o kupcích, je pozoruhodné, že se jedná vždy o cizí etnika. Například se vede řeč o kupcích Madianských, Sidonských, Týrských, zámořských, Sabejských atd.

Je to zvláštní, speciálně pro nás, co jsme ještě kupovali „u Žida.“ Že by se to naučili až v exilu?

Ježíš tenkrát odmítl postavit se v čelo odboje proti císaři a proti Římu; v jeho odpovědi vidíme také skrytý osten proti těm, kteří se chtěli bouřit, ale užívali římských peněz. Na tomto pozadí ovšem je vyloučena domněnka, že Ježíš vyhnal penězoměnce, protože císařské peníze s obrazem císařovým by poskvrňovaly chrám i tak, když jde pouze o nádvoří pohanů. Takové pojetí se naprosto příčí celé linii Ježíšova poselství a poslání. Šlo o to, že instituce měnění římských peněz za peníze chrámové byla nesena obrovským pokrytectvím. Vždyť víme, co podle Ježíše poskvrňuje člověka a že všechno zlé pochází ze srdce. Útok je veden zřejmě ne tak proti samotným kupcům a penězoměncům, nýbrž především proti neupřímnosti a pokrytectví farizejskému. U Izaiáše čteme slova, kterými začínají mnohé křesťanské písně:

Ej, všichni žízniví, pojďte k vodám, i vy, kteříž nemáte žádných peněz. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte, pravím, kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko.

Co na to Petr Pavel? Neobvinil by Ježíše z komunismu?

Je zřejmé, že šlo především o kupčení, když Ježíš vyháněl prodavače z nádvoří chrámového; začátkem likvidace kupčení vůbec je vyhnání kupců z chrámu – ale pouze začátkem. Vyhnání penězoměnců má za sebou ještě jiné pozadí. Když se Palestina dostala pod panství římské, byly brzo zavedeny také římské peníze s vyraženým obrazem císařovým. Zároveň pak bylo provedeno sčítání obyvatelstva a byly vyměřeny daně. To všechno budilo národní odpor v Izraeli; v Ježíšovi viděli mnozí tenkrát vykupitele politického. Jisté se pamatujete, jak lidé chtěli učinit Ježíše králem. Ježíš však odmítal až do konce takové politické chápání svého poslání, a ještě před Pilátem dosvědčil, že království jeho není z tohoto světa.

Proto se však stal terčem útoků především ze strany farizeů.

Ježíšovi nešlo o čistotu chrámu, nýbrž o čistotu člověka, a čisté srdce lidské. Víme dobře, že Ježíš Kristus přišel proto, aby spasil, což bylo zahynulo, tedy aby očistil člověka; nepřišel očistit chrám. Ježíš sám pomíjí ve svých slovech budovu chrámovou, čili že naznačuje, že náprava, s níž přichází, se netýká především chrámu postaveného rukou lidskou. Dalo by se ve shodě s křesťanskou vírou říci, že celý svět je chrámem Božím, platí však, že Ježíš Kristus radikalizuje zákon a prohlubuje příkazy Boží. Kupčíky a penězoměnce vyhání z chrámového nádvoří, aby je nakonec vyhnal ze všeho svého lidu, z celého světa.

Ale vraťme se do XXI. století, do současnosti.

Jan Keller v knize Tři sociální světy upozorňuje na vnášení nejistoty do ekonomiky. Přechodem organizací na síťové uspořádání, kde centrum neodpovídá za periferii, se nejistota stává součástí každodenního života. Její zcela účelové využívání mocnými na úkor zbytku společnosti je vydáváno za věcný, přirozený a neodstranitelný rys nové fáze vývoje modernity. na přechod ze světa, jehož pravidla hry byla známá, do světa krajně nestabilního a nepředvídatelného, flexibilního. Součástí těchto procesů je postu­pující proměna veškeré reálné ekonomiky na pouhý přívěsek stále hazard­nějších finančních operací. Podobně jako se ekonomika mění v pouhé od­větví finančnictví, má se sociální stát z nástroje na redukci sociálních rizik proměnit v nástroj na maximalizaci soukromého zisku. Školy se zase mají transformovat v ukázněného subdodavatele nahrubo opracovaného lid­ského materiálu pro potřeby soukromých firem.

Pojem postindustriální společnost v této souvislosti spíše jen pomáhá zastírat skutečnost, že dvě skupiny kapitálu si vyměnily místo: kapitál prů­myslový byl ve funkci tahouna ekonomiky nahrazen kapitálem finančním. Došlo k tomu ovšem v době, kdy hlavním poskytovatelem služeb byl spíše sektor veřejný než soukromý. Stupňující se útoky na sociální stát dávají vědět, že finanční kapitál se s touto situací nehodlá smířit. A proto jako blesk z nebes, za pandemie covidu, svět zjistil, že bez Číny, bez „továrny světa“ nemůže plnohodnotně fungovat.

Ještě žádný stát v lidských dějinách neměl tak rychlý ekonomický růst a tak promyšlenou sociální politiku, píše Oskar Krejčí. Otázkou je, zda se má tento ekonomicko-sociální růst Číny, který doprovází růst moci tohoto státu, pokládat za nebezpečí, nebo zda je nadějí pro lidstvo. Nejistota a strach z neznámého jsou při hledání odpovědi na tuto otázku přirozené. Jisté ovšem je, že obrovský tlak Číny na změnu globálního uspořádání od hegemonie k multipolarismu nevyrůstá ze zlé vůle, ale z prostého faktu, že se státy vyvíjejí nerovnoměrně. V této situaci přívrženci západního liberálně-konzervativního ideového konsensu ale znají odpověď předem: nedokážou se vymanit z uvažování v kategoriích konfliktu, přesněji ze studenoválečnického uvažování o mezinárodních vztazích jako hry s nulovým součtem: úspěch Číny je jimi vnímán jako prohra Západu. Proto Strategický koncept přijatý na summitu NATO v roce 2022 uvádí,

že Čína „ohrožuje naše zájmy, bezpečnost a hodnoty.“

Zkusíme-li toto tvrzení testovat fakty, musíme se vyrovnat s následujícím zjištěním. Pracoviště na univerzitě ve švédské Uppsale, které sbírá data o konfliktech ve světě, a Institut pro výzkum míru v Oslo uvádějí, že loni proběhlo ve světě 61 ozbrojených konfliktů s účastí státu – nejvíce od roku 1946. V této situaci čínská ekonomická i politická moc rostou,

ale zahraniční politika Pekingu se nezměnila.

Čína je jediným stálým členem Rady bezpečnosti, který přibližně čtyři dekády neválčil. Masarykova často citovaná věta, že „demokracie je diskuse,“ je vytržená z kontextu „(ale) pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují…, má to být hovor mezi rovnými, … před celou veřejností.“ Prakticky stejné principy platí i pro mezistátní vztahy. Nejhorší co můžete udělat, je řídit se latinským rčením „Si vis pacem, para bellum.“

• Budou vás lámat tvrzením, že není pravda, že odzbrojení vede k míru a budou tvrdit, že slabost provokuje potenciální agresory.
• Že stabilního míru lze dosáhnout pouze prostřednictvím síly.
• Žádné mezinárodní smlouvy neboli „papírové záruky“ mír ani bezpečnost nezaručují, nepodporuje-li je vaše dostatečná ozbrojená síla či síla vašich spojenců. Nepřipomíná vám to ukrajinské argumenty?

Místo rovného vztahu, místo spolupráce, místo budování důvěry – zbrojení? Kostarická republika je příkladem, že to jde jinak. Jediná občanská válka proběhla roku 1948. Trvala pouhé dva měsíce a jejím důsledkem bylo rozpuštění armády, následované změnou ústavy, která roku 1949 zakázala státu vytvořit armádu. Tato situace, kdy stát nemá stálou armádu, trvá dodnes.

Stále se diskutuje o institutu obecného referenda, které by nebylo omezeno žádným tématem. Když jsme si mediokracií zmrvili veřejné prostory? Když tyto prostory místo názorotvorné funkce papouškují lokální zájmy oligarchů? Když ve veřejnosti vládne nedůvěra k politice, institucím i médiím,  takže pravá diskuse už není možná?

Milan Kundera někde říká, že hloupost se s růstem vědění nezmenšuje, naopak stává se nebezpečnější. Něco podobného platí i o vztahu mezi informacemi a názory ve společnosti informační hojnosti – názory udělané z nefiltrovaných informací jsou ještě hloupější a nebezpečnější než názory málo informované. Umberto Eco prorocky viděl největší ohrožení demokracie ve zkáze filtrů, které v minulosti třídily a směrovaly toky informací ve veřejném prostoru, protože nefiltrovaná záplava informací nevede k tvorbě lepších názorů, ale naopak ničí názorotvornou funkci veřejné komunikace.

*

napsal Leo  K., Kosa Zostra